Odpovídat je někdy asi těžké...
Milá Wahlgrenis,
děkuji vám za vaši odpověď z osobní poradny, i když jste určitě věděla, že mě vůbec nepotěší.
Naopak, vyděsila mě a ochromila, než jsem si začala skládat kostičku ke kostičce.
Až dnes jsem se odhodlala vám napsat a poděkovat.
Stejně jsem tušila, že něco není v pořádku - jinak bych vám nepsala a nežádala o odpověď.
A nemá cenu zavírat oči, hlavně když je ještě naděje.
K lékaři jsme nešli, zprávu jsem si ověřila ještě u paní, které věřím, dala mi také naději.
Co by manžela čekalo, jen lékařský kolotoč....
Řekla jsem mu pravdu a kupodivu tomu uvěřil, začali jsme držet čistící dietu spolu.
Pomalu s ním mluvím o tom, co jsem během svého "duchovního studia" zjistila.
Ale musím pomalu, nejde to naráz.
Svěřila jsem se i tchýni, ani nevím proč, bylo to najednou, asi jsem jí tím ublížila, ale přála jsem si duchovní podporu.
Seděly jsme tak spolu...
Pak mě nařkla, že jsem to celé způsobila já tím, jak čtu "nesmysly".
Že jsem k nám přitáhla zlé síly.
Sama je křesťanka, často navštěvuje kostel...
Šla jsem tuhle domů okolo lípy, krásně voněla, a já jsem prosila andělíčky, aby nám pomohli.
Vytanulo mi na mysli, že manžel nedávno dostal homeopatické léky na svoje fóbie a strachy -
Opravdu jsou to staré bolesti duše, které třeba pomocí homeopatik vyplavaly na povrch.
Napadlo mě, jestli už "to" někdy neměl, a teď to není reverzní proces.
Ten by mu neměl blížit, ale naopak ho uzdravit - na té duši.
Aby se těch potlačených strachů zbavil.
Takhle bych to vnímala jako pozitivní akt.
Nevím.
Mám strach.
Ale snažíme se, já zatím víc, manžel je zmatený - nezná zatím, kudy cesta vede.
Asi ho to i děsí.
Ale věří mi, dnes mi to řekl.
Asi je dobře, že to vím, opravdu mám dost informací, jen si vybrat.
Nějak jsem je pořád a pořád vyhledávala, pořád mě to přitahovalo,
abych je teď třeba měla k dispozici, když je potřeba.
Ale stejně se budem muset asi nechat vést intuicí.
Zatím si opakuji, že jste mi psala, že jeho čas není zatím odpočítáván,
že má nad sebou ochranné síly a že by se měl dožít vyššího věku.
Já bych ho opravdu nikdy neopustila, můžu říct, že si nedovedu život bez něj představit,
potřebujeme ho - já i děti.
Ale to není argument, vím...
Zkusím mu pomoct
Mám chvíle, kdy si říkám, že to zvládneme, pak zas propadám neuvěřitelné depresi.
Ale to asi téměř každý na mém místě...
Tak ještě jednou děkuji, i za ten váš nápad s placenou odpovědnou,
protože jinak byste na můj dopis neodpověděla, pravda se někdy neříká snadno, já vím.
Říkala jsem si, jestli ještě budete vůbec takhle odpovídat - protože někdy to může být moc těžké.
Děkuji a přeji vám i vašim dětem hezké prázdniny.
Pampeliška
P.S.
Četla jsem dnes dopis od té první paní - pokud se jedná jen o ztracené věci - nejde o nic.
I zničené kolo není žádná katastrofa, natlučené tělo je horší,
ale i to se jistě brzo bez následků uzdraví .
Mám ráda hezké věci, ráda i nakupuju, ale nelpím na věcech - ten 1. výklad bych brala radši.
Ale každý máme svoje, vím.
Když jste mi odpovídala poprvé, psala jste mi, že pravděpodobně neuvidím nikam "dál".
Ale přece jen ke mně začínají některé věci docházet, pomalounku.
Viděla jsem vodové kolo vedle sebe a v sobě cítila vibrace asi 6. den po smrti babičky.
Myslím, že ke mně přišla a chtěla mi vyplnit přání.
Nevím, co mě to napadlo, ale požádala jsem ji, aby mi pak "dala vědět".
Jenže jsem se lekla a rozsvítila.
Vykládám si Archandělské a Andělské karty a opravdu mám pocit, že ke mně tyto bytosti hovoří.
Je to krásný pocit a vnímám úctu a pokoru.
A lásku?
Psala jste mi, že se mi život hodně změní, k pozitivnímu, samozřejmě.
Mění se, to ano, změnil se dost naráz, ale zatím to jako pozitivní moc nevnímám.
Z hlediska vývoje duše - určitě.
Jenže jsem teď tady a je to těžké...
Tak ještě jednou děkuji.
© Wahlgrenis
08.07.2005
Milá Wahlgrenis,
včera jsem Vám napsala své poděkování a dnes mě napadlo, že se Vás ještě k tomu zeptám na jednu věc,
ale mezitím jste můj dopis zařadila na své stránky.
Nevím, jestli mi odpovíte.
Pořád přemýšlím, a tak mě zas napadlo, zda by mému muži nemohla pomoci dostat tu svou minulost na povrch regresní terapie.
Že by si tu svou minulou bolest mohl prožít a podívat se na ní zblízka, jako by ji uchopit a tím odstranit.
Prší a prší a mně je smutno.
Můžete mi, prosím, v tomto poradit?
K této terapii mám totiž respekt, ze zvědavosti bych to nedělala,
ale takhle se mi to zdá jako nejlepší řešení.
Ale možná, že není právě teď vhodná doba, stejnak bych musela počkat, až to manžel bude chtít sám, až k tomu dopěje.
Jen jsem chtěla vědět Váš názor - zda je to prostě jedno z možných řešení.
Pampeliška 9.7.2005
Milá Pampeliško,
tohle je moc těžké rozhodování.
Víš dobře, že regresi příliš nedoporučuji.
Člověk se někdy podívá tváří tvář vlastně sobě ale v jiné situaci, v jiné době, v jiné realitě...
Někdy může prožít něco, co by dnes nikdy neudělal.
Nemusí to ani zvládnout...
Ale u Tvého muže je to jinak.
Pro něho je to řešením, vlastně až východiskem ze současnosti.
Navíc obrovskou motivací jsou děti, které pro něho jsou smyslem života...
K němu regresní terapie dojde, on sám bude s tímto procesem souhlasit,
protože si uvědomí vyšší moc, vyšší síly, s kterými je dobré spolupracovat.
Návrat do minulosti je pro něho cestou z problémů, východiskem ze zaběhlých kolejí.
Měl by se zbavit negativních vlastností, jako je žárlivost, závist a nenávist.
Teprve v tu chvíli podstatný prvek jeho nemoci bude moci opustit jeho tělo.
Všechno by se pak mělo napravovat.
Ideální den, kdy by měl regresi podstoupit, je pátek.
Je to dobré řešení.
© Wahlgrenis
09.07.2005
