Uspořádaný systém sebezdokonalení
Mila Wahlgrenis,
Moc Tě zdravím a sděluji Ti, že vítám všechny změny na Tvých stránkách, které jsi poslední dobou udělala.
Chci Ti taky popsat i jednu z mých změn:
vytvořila jsem si čirou náhodou uspořádaný systém sebezdokonalení.
Měla jsem spoustu otázek, které jsem si přála s Tebou probrat a Ty o tom určitě víš.
Ale vidím a čtu z Tvých příspěvků, že toho je na Tebe hodně moc.
Doopravdy vždycky jsem dlouho přemýšlela, jestli Ti mám odeslat napsaný dopis nebo ne.
Když se mi vynořila na povrch jakákoli otázka, napsala jsem si ji a uložila do počítače jako soubor s tím,
že je to obrovský problém a musím to zjednodušit, než ho odešlu.
Tak postupně vznikla celá složka rozepsaných dopisů Tobě.
V každém je svůj příběh a jiné období mého života nebo mých dětí, mé rodiny nebo mých přátel…
Do té složky chodívám ráda.
Je to jako zahrada se zasazenými kytičkami.
Občas mě něco zvláštního napadne, tak si otevřu odpovídající soubor a novou myšlenku si napíšu,
něco z toho textu vymažu, něco naopak přidám.
Na hodně otázek už jsem si odpověděla sama.
Možná to bude zkušeností a možná tou moudrostí, kterou Tvoje stránky šíří.
Když se do svých neodeslaných dopisů začtu, tak mi přijde, že i touto cestou se s Tebou radím a cítím Tvou přítomnost.
Snad jsem se nedostala někam, kam jsem se dostat neměla?
Ještě Ti musím popsat jeden objev mé dcery a jednu zvláštní situaci, kterou zažila.
Přišla, že se necítí dobře, když si bere náušnice, které dostala od nové manželky svého otce a zeptala se proč,
když ta pani jí chce něco poslat, tak je to nějaká ozdoba s měsíčními kameny.
Řekla, že cítí, že to musí vrátit zpátky nebo neví, co by s tím měla dělat.
A tak začalo naše povídaní o tajemnu.
Vyrobila jsem jí kyvadlo skoro stejné, jaké mám sama, a nejdřív jsem ji naučila, jak se s kyvadlem komunikuje.
Možná nejsem úplný odborník, ale určitou zkušenost s ním už mám.
Holka začala zkoušet, co ty dárky v sobě mají, ale bohužel nic dobrého v nich neobjevila.
Řekla jsem jí, že je možné to očistit jedním z živlů a nechala jsem ji přemýšlet.
Její závěr byl: jsou dvě možnosti - zakopat nebo vrátit.
A od těchto zbytečných dárků, které jí pomohly uvěřit, že kyvadlo funguje, se odvíjel i příběh, který mi sdělila.
Šla před několika dny pozdě večer venčit pejska (u nás před domem je rozbité světlo),
a když vystoupila ven, tak si všimla nějaké postavy, která stála před vchodem, jako by chtěla zaťukat na dveře,
ale dceru překvapilo, že ťuká někam mimo, tam, kde už dveře končí a začínají zvonky.
Najednou si uvědomila, že to tukani vůbec není slyšet…
Otočila se za pejskem a ten stál a zvědavě koukal do stejného místa.
Zvedla oči od pejska, ale na místě té postavy už nikdo nebyl.
Jen pejsek se tam přiblížil a začal čuchat, pak se tam posadil a díval se do prázdného rohu směrem nahoru
(pejsek je malinký, 3 kila i s boudou), jako by tam pořád někdo zůstával.
Dcera zavolala na pejska a šli se projit…
Cestou domů pes zase zaregistroval ten stejný kout před vchodem a vrátili se domu.
Ptala jsem se dcery, jestli se toho lekla?
Ona mi odpověděla, že to všechno byl hodně zvláštní stav a ona se toho vůbec nebála.
Řekla: "Proč bych se bála, když ta postava nešla přes dveře, ona stála v koutě.
Náš dům je pod tak silnou ochranou, že ta bytost nemohla dovnitř."
Pomyslela jsem si, že se mám od dcery ještě hodně co učit, ale i mě ten strach postupně už přechází…
Naše povídání na téma tajemna pokračovalo...
(Musím číslovat, všechno to má své důvody, které jsou vypsány na konci.)
1. Dceru jako malou trápil jeden stejný sen, v kterém něco hořelo
bylo to v uzamknutém prostoru, obrovském, asi jako továrna, odkud stále hledala únik, pronásledovalo ji nějaké strašidlo,
kterému jako malá říkala "pan".
2. Když šla do první třídy, byl u nich sympatický kluk židovské národnosti.
Jednou dcera přišla s tím, že by se chtěla učit hebrejštině.
Prý je to hezký jazyk s krásnými písmeny.
Já jsem jí v tom doopravdy nemohla pomoci, kořeny naší rodiny jsou jinde, a tak jsem její pozornost přesměrovala jinam.
3. Potom mi dcera popsala situaci na nádraží, kam minulou sobotu šla pro jízdenku.
Potkala tam pani, která jednou byla u nich ve škole a vyprávěla dětem své vzpomínky z Terezina,
je jedna z mála, kdo tragédii Terezína přežil.
Stejná pani potom byla průvodkyní, když dceřina třída jela do Terezina na exkurzi.
Od té doby, jak tu paní poznala, dost často ji potkává, jako by si měly něco sdělit.
4. Tentokrát se potkaly u pokladny, frontu vytvořila Němka, které nikdo nerozuměl.
Dcera učí němčinu už třetí rok a je zvyklá studovat cizí jazyky, takže jí němčina nedělá problémy,
jenom jak o tom mluví, cítí k tomuto jazyku skoro fyzický odpor.
Jazyk zná, ale má před ním nepopsatelný blok.
5. Řekla, že věděla jak a uměla situaci u pokladny zachránit, ale stála a pozorovala, nechtěla té paní pomoci.
Všichni čekali.
Najednou pani, která přežila válku, se přiblížila a začala dělat tlumočnici mezi paní z Německa a pokladní.
Dcera mi potom popsala, že natolik se vcítila do té pani z Terezína, že ji začaly dusit slzy, nedokázala si představit,
co ta paní měla v sobě překonat, aby ve vzniklé situaci přišla na pomoc.
Ale určitě to byl pro holku poučný okamžik.
6. Po návštěvě Terezina dcera říkala, že měla pocit, že ví, co se za jakým rohem nachází.
Už dlouhou dobu má na mně jednu doposud neuskutečněnou prosbu: musí navštívit Osvětim.
7. Dceru trápí kašel, nečekaně dostává záchvaty, podobné astmatickým.
Takže její závěr byl: minulý její život skončil v plynové komoře. Konečně máme odhaleno…
A do Osvětimi se v letě budeme muset konečně podívat.
Ted vím, milá Wahlgrenis, proč jsi tenkrát neodreagovala na můj dopis:
byly jsme od odpovědi na dosah ruky.
Děkuji Ti za cestičku, kterou jsme spolu s dcerou dokázaly zvládnout
a za ty zkušenosti, plné lásky, soucitu, odpouštění, za moudrost, které nám ta cesta přinesla a které poneseme dál…
Měj se moc hezky a užij si každý možný okamžik léta…
S pozdravem
Laura
Milá Lauro,
Tvůj duchovní vývoj je nastartován.
Dostala ses už skutečně hodně daleko.
Je fantastické pozorovat, jak do sebe zapadají jednotlivé kamínky mozaiky...
Škoda jen, že to není cesta, po které může jít každý.
Nedá se za nic na světě koupit koupit...
Gratuluju Tobě i Tvé dceři.
© Wahlgrenis
29.06.2005
