Jak se daly věci do pohybu
Milá Wahlgrenis,
Je to týden, co jsem Ti psala.
Za tu dobu se udála spousta krásných věcí a tak se o ně chci rozdělit.
Když jsem psala před týdnem, byl to výkřik do tmy,
napsala jsem věci, co v sobě nosím dlouho a neměla je komu říct.
Když jsem svůj příběh uviděla na stránkách, byla ve mně malá dušička,
připadala jsem si jak nahá na pranýři a když jsi ho na mé přání odstranila, byla jsem šťastná.
Za oba kroky ti upřímně děkuji (díky tomu vím, že jsi to četla), protože se věci daly do pohybu.
STŘEDA:
V to odpoledne jsem začala třídit myšlenky a v tom stresu to šlo docela rychle.
Pak jsme si dlouho povídali s manželem.
ČTVRTEK:
Ráno, když jsme jeli do práce, se mě zeptal, na co myslím.
Myslela jsem na to, zda příběh na stránkách bude či ne, asi to bylo intenzivní,
ale za 16 let manželství jsem měla poprvé pocit, že vnímá nějaký můj pocit.
Bylo to jako výhra.
Od minulé středy jsem prožila víc než za celý život (obrazně řečeno).
Odpoledne ve čtvrtek zavolal manžel kartářce (je běžné, že se nějakou dobu čeká)
a měli jsme velké štěstí, přijala nás hned následující den.
PÁTEK:
Hodili jsme si korunou, kdo půjde první.
Vyšlo to na manžela. Výklad u ní trvá cca 45 min.
Vzala jsem si s sebou knížku, dopis, který jsem naprala manželovi jako dárek k 16.výročí.
Chvíli jsem přemýšlela, že budu dopis zdobit malůvkami, na čtení jsem neměla náladu,
ale nakonec mě napadlo, že zkusím namalovat mandalu.
Začala jsem kreslit čáry, jak mě napadaly. Já tomu nerozumím, byla to první mandala, co jsem kreslila, docela se mi líbí.
Když jsem dokreslila, přišel manžel a vyměnili jsme se.
Já jsem tam zůstala cca 1,5 h.
Kartářce se během výkladu několikrát postavily chlupy na těle,
řekla mi, že by v mé kůži nechtěla být ani minutu.
Ptala jsem se, zda manžel může pochopit mé stavy, řekla mi, že ten, kdo se na mě nenapojí, to nikdy nepochopí.
Oběma nám řekla, že jsme spolu neměli být, že jsme si navzájem “duševními upíry”.
Snad proto jsem manžela nazvala těžkou šedou plachtou,
plachtou, co ochrání, pomůže v nouzi, ale pro radost si člověk plachtu nikdy nekoupí.
Doporučila mi podstoupit regresy (kvůli dětství).
Nevím, mám strach.
Řekla, že se ještě uvidíme.
Když jsme odcházeli, zavolala mně a podala mi ruku, že mi předá pozitivní energii.
Ruka mi ještě 2 hodiny brněla.
Doma jsme pak oslavili výročí a ještě dlouho si povídali.
Bylo to krásné, smutné, veselé….a hlavně jsme se nepohádali!
Po té, co nám doporučila rozchod, a manžela tak podpořila v myšlence, co se mu rodila v hlavě,
se najednou vše uvolnilo a řekli jsem si mnoho zajímavých věcí.
SOBOTA:
Dopoledne jsme jeli za prací na zahradu.
Je na kopci, kde je vidět daleko do kraje a přitom je tam soukromí.
Bylo mi teskno z toho, že se máme rozejít a přitom to je asi nutnost, kterou oba cítíme.
Rozejdem se ve vzájemné úctě a asi to bude ještě hodně bolet.
Cítila jsem se tak naplněná láskou, už dlouho na ten pocit nepamatuju.
Tam jsem si poprvé za ty dlouhé roky řekla, že bych se chtěla milovat
(a šlo to, a nebolelo to a nevadilo, že je to venku a je světlo, prostě krásný…)
Odpoledne jsme pak s kámošema jeli na malej fesťáček.
Nehlídala jsem manžela, s kým a jak dlouho mluví.
Vnímala jsem hudbu a atmosféru.
Vždy jsem chtěla být ve dvou a najednou to šlo, mohla jsem být sama a šťastná.
Večer u ohně jsem zpívala (což normálně nedělám, protože se stydím),
pozorovala lidi a přemýšlela, kdo jaký je, manželovi jsem přála,
že je s ostatníma a hraje na kytaru (vždy mi to přišlo líto, protože nemohl být se mnou), zábava pokračovala až do rána.
Viděla jsem západ i východ slunce.
Svět mi připadal neskutečně krásný a čas plynul rychle.
NEDĚLE:
Moc jsme nenaspali, protože na dopoledne jsme měli naplánovanou návštěvu babičky v nemocnici.
Po třech hodinách spánku jsme vyráželi já, můj brácha a manžel nás vezl.
Bylo to docela daleko, cca 2 h jízdy.
V pokoji byly 3 babičky, ta u okna byla naše.
Přivítali jsme se.
Babička byla vždy taková “matka pluku”, byla rázná, ale spravedlivá a měla nás moc ráda.
Vždy řekla, co si myslela, byla přímá.
Je mi moc líto, že je v nemocnici, protože by určitě radši byla doma.
Byla krásná, v posteli vypadala jako anděl, měla hluboký a přímý pohled a krásný úsměv.
Byla pro mě radost, že tam můžu být a držet jí za ruku.
Ta radost trvala jen chviličku.
Za 3 minuty pak přišli táta se strejdou a nad místností jako by se zatáhlo.
Střídali jsme se s bráchou u postele a snažili se babičce říkat různé novinky.
Babička toho moc nenamluvila a tak se jen usmívala víc či míň.
Táta se strejdou stáli v čele postele a mlčeli, stáli tam jak dva soudcové a atmosféra byla hodně napjatá,
tak jsme si přáli být s babičkou sami, ale nešlo to.
Po 3/4 h jsem to už nemohla vydržet a tak jsem navrhla, že pojedeme, ať si s babičkou popovídají.
Rozloučili jsme se.
Než nám sestřička otevřela dveře, byli u nich také.
Proč za babičkou přijeli, když jí ani nic neřekli?
To napětí jsme cítili všichni já, brácha i manžel.
Do večera mi pak bylo divně.
ÚTERÝ
V úterý donesl manžel domů tarokové karty.
Byl to pěkný večer, povídali jsme si z kartami a spoustu se toho dozvěděli.
Vše se shoduje v jednom, musíme překonat bolest a zkusit vztah přerušit.
Ještě nevím, kdy k tomu dojde, ale určitě v tom bude hrát roli ta dovolená.
CO JSEM ZA JEDEN TÝDEN POCHOPILA a nechápala 16 let!!!
- že nemám žádné právo si vynucovat manželovu pozornost
- že není jeho povinnost být stále se mnou, protože je svobodný člověk
- že žárlivost je jenom můj problém
- přej a bude ti přáno
- a hlavně, že je blbost lpět na morálních zásadách a nechat si unikat lásku
- láska je dar a já si moc dlouho nechtěla rozbalit…
….asi je toho víc, nevím, jak se to stalo, ale cítím se jako pták, co ho vypustili z klece.
Najednou můžu dýchat a svět mi připadá krásný.
Nevím, jak dlouho to potrvá, ale děkuji za tento dar a za to, že vím, že žít může krásné a naplňující.
Ještě bych Ti chtěla položit otázku, která mě vždy v létě trápí, možná nejsem sama.
Jak se chovat, když se přisaje klíště, vytáhnu ho většinou ještě žije.
Pustit do trávy?
Zabít?
Co komáři a hovada plácnout, neplácnout?
Co moli, mouchy, pavouci, kteří se k nám nastěhují domů?
Co myši?
Všichni mají právo žít.
Jak se s tím vyrovnat?
Jednou jsem doma chytla myš (běhala po garnýži), chytla jsem ji do kbelíku, bylo mi jí líto,
tak jsem jí dala kousek mrkve a chleba a kbelík zakryla pokličkou.
Než se vrátil manžel, tak stejně umřela.
Co je správné?
Jak se zachovat a kde je hranice, za kterou bychom už jít neměli?
Máme domek z nepálené hlíny, nepodřezaný, takže “zvířátka” asi budou vždy jeho součástí.
Děkuji, že jsi a můžu Ti to napsat s pozdravem
Janie
Milá Janie,
Zvířátka k nám přicházejí vždy s nějakým poselstvím.
Škůdci ale škodí, jsou na jiné úrovni než my, proto je i tak třeba s nimi zacházet.
Já mám toto rozhodování jednodušší o to, že mě klíšťata, komáři, vosy a podobní miláčkové nechtějí.
Nechutnám jim, proto tento problém ani nemusím řešit.
Pavouka nezabíjím, to ho raději odnesu ven do přírody.
Myslím, že záleží na každém jednotlivci, jaký svět si kolem sebe vytvoří a koho do něho přijme.
Na vesnici se žije blíže k přírodě, tedy i s více zvířátky.
Nepojímala bych to nijak zásadně - vytvoř si vlastní názor, s kým chceš žít...
© Wahlgrenis
27.06.2005
