Pár slov k pokoře
Milá Wahlgrenis,
nedá mi, abych nereagovala na poslední stránky odpovědny (
tady a
tady ).
Ve dvou případech se dotýkaly bydlení, domu.
Ráda bych připojila něco, co bylo moji osobní zkušeností.
Před lety jsme řešili s manželem problematiku bydlení proto, že jsme se přestěhovali do této země.
Když se mi podařilo najít domeček, který byl náhodou na prodej (zemřela v něm jeho majitelka), uvědomila jsem si dvě věci:
Především to, že přesně 14 let předtím jsme spolu jako novomanželé po stejné ulici chodili a hledali.
Tehdy jsme nenašli a také to byl jeden z důvodů, proč následoval on mě.
(Není to zvláštní shoda?)
Ta druhá věc - vešla jsem do domečku "na prodej" s majitelem, který neměl valný vztah ani k domku ani k jeho původní majitelce. Obejmul mne zvláštní pocit pokory.
Dotýkala jsem se "cizích věcí" a dotýkala jsem se jich s úctou.
Věděla jsem, že právě v tom pokoji a v té posteli zemřela...
Dokonce jsem našla na stole znehodnocenou a pohozenou zdravotní kartičku s datem narození...
Když jsme se dohodli a domeček koupili, vstupovala jsem do něj znova a znova se zvláštním pocitem.
Nebylo z něj vystěhováno nic, co pro nové majitele - dědice - nemělo valnou cenu.
Nejdřív jsem, pamatuji si, vyhodila uschlou kytku z vázy, ale ne vázu.
Byla prostá, ale už mnoho let se chystám odnést ji na hrob té paní.
(Nějak není čas...)
Pak jsem si prolistovala její poslední kalendář.
Našla jsem také sešitek s jejími recepty a dokonce i zápisky, která sousedka má kdy narozeniny či svátek...
Vše jsem přijímala s úctou a jakousi pietou.
Nevím proč, asi mne tak vychovali.
Na půdě jsem našla kromě kočky, která nakonec při přestavbě někam zmizela, i svatý obrázek.
Pannu Marii za prasklým sklem.
Zůstala.
V krabičce, ale ne v popelnici...
Pokaždé, když jsem do domečku vešla (než jsme zbouraly všechny zdi), jsem se s tou paní pozdravila.
Popřála klid a mír v duši, poděkovala za příležitost, že tu jsem, že toto bude můj nový domov.
Jedno slovo: Pokora.
To je myslím právě to, co nám mnohdy chybí a v nedostatku čeho pramení mnoho našich problémů.
Z domečku se stal dům, který pouze svou vnější architektonickou podobou v něčem připomíná ten starý.
Ano, žiji s vymoženostmi všech darů vědy.
(Nebýt toho, neznám ani Tebe, milá Wahlgrenis.)
Žiji ale také s věcmi, které ke mně přišly z minulosti.
V kolébce, v níž kdysi kolébali i moji maminku a dokonce i její starší sourozence, byly na čas i moje dcery a děti mých přátel.
Dnes, snad čekajíc na další, jsou v ní květiny.
Hmoždíř po babičce také "žije" a mlýnek na kafe občas rozemele nějaké to vánoční koření...
Se stejnou pokorou jako to ostatní beru do rukou snad 80 let starou porcelánovou mísu od mé babičky,
v níž míchám saláty či těsto a nedovolím nikomu, aby ji myl, protože se bojím, že k ní necítí stejnou úctu...
Dcery se mi smějí, ale já vím své...
Co jsem tím vším chtěla říci?
Ty, moje milá přítelkyně Wahlgrenis, to zajisté víš.
Ráda bych, abys něco v tom smyslu sdělila i těm ostatním.
Nevím, zda mi to vše, co dělám, také pokaždé nosí štěstí, ale nemyslím, že by mi právě to přineslo smůlu...
Měli bychom si asi stále víc uvědomovat hloubku slova "pokora" či "úcta" a nepoužívat je jako "slova" ze starého slovníku.
Nechci říci zrovna cizích slov...
Krásný slunný den!
Ať se v něm řádně nabiješ, protože to určitě po těch všech dopisech také potřebuješ, Ti přeje
Aspidistra 14.4.2005
Milá Aspidistro,
Ty víš, že Ti rozumím.
Děkuji, žes mi napsala.
Děkuji za všechno...
© Wahlgrenis
14.04.2005
