K budoucnosti lidstva
Dobrý večer, paní Wahlgrenis,
už jsem vám jednou psala ohledně mojí nemocné mamky, a od té doby vaše články pravidelně čtu.
Musím říct, že mě zamrzí, když někdy nenajdu nic nového.
Vím samozřejmě, že to pokaždé nemůžete stihnout.
Poslední dobou, umocněno ještě vaším "varováním " přemýšlím nad omílanou světovou katastrofou.
K tomu všemu jsem teď znovu přečetla knihu Zoši Kinkorové Poselství věků o předpovědích Nostradama a Sibylly a dalších.
Hodně se to shoduje.
Teď jsem slyšela další o novém "černém" papeži.
Samozřejmě, že vím, že pokud začne lidstvo žít jinak v lásce a pokoře, nestane se nic zlého.
Za sebe, svou rodinu, to mohu slíbit, ale co ostatní - sama vidím a tuším, že takhle dál to už nejde,
jako lidské pokolení jsme na sebe hodně zlí a každý vidí jen to svoje.
Já sama bytostně nesnáším nespravedlnost a už jako malá jsem toužila mít obrovskou moc a všechny zlé potrestat.
Teď už vím, že by mi na to život nestačil a ani to není v lidské moci a schopnostech.
Proto mi to, co čtu ve vašich stránkách, připadá nejvýše spravedlivé a jsem ráda, jestli to takhle funguje.
I ten konec lidstva do toho zapadá, ano, bylo by to spravedlivé.
Jenže já mám strach.
Ne o sebe, ale o své malé děti a o děti vůbec, že bych je viděla trpět nebo umírat v bolestech.
Vyděšené, možná hladové, zmrzačené.
Takže vlastně i o sebe mám strach.
Psala jste, že máte taky děti, myslím, že dvě.
Budou už asi trochu větší, takže těm už se dá vysvětlit, co se děje, i když těžko vysvětlovat,
"jde na nás katastrofa, ale pro lidstvo je to fajn", ale jako matka vy strach nemáte?
Přestože třetina lidí by měla podle Bible přežít, a vy byste byla zřejmě jedna z nich, nemyslíte na to přece jen taky občas?
Co bychom tedy měli udělat?
Myslím my, ti celkem slušní, nemůžu napsat hodní, protože já se určitě třeba i nevědomky dopouštím spousty omylů a chyb.
Můžu snad chodit mezi lidi a říkat: Jestli se nebudete chovat líp, bude konec světa?
Zavřeli by mě do blázince.
Anebo tak podobně ano?
V myšlenkách jsem si tenhle dopis tak hezky připravila, a teď nedám dohromady jedinou kloudnou větu.
Snad jste mě ale pochopila.
Dá se prostě tahle světová katastrofa nějak odvrátit?
A jak - a jak k tomu můžem přispět my?
A pokud by se "TO" blížilo, co dělat?
Já vím, že už jste psala o tsunami a předpovědích Maiů, a nechci,
abyste opakovala to napsané, ale zdá se mi, že se to už celé přiblížilo.
Jak získat ostatní?
Pár lidí Zemi nezachrání.
Vím, začít u sebe a úzkém kruhu, ale stihneme to?
Není už těch zlých víc než dobrých?
A kdyby se to blížilo, napadá mě - otrávit se všichni třeba léky, abychom nezažili to utrpení.
Zní to hrozně a ke všemu vím, že se to nesmí, samozřejmě, nemohu zabít nikoho, ani sebe.
Tak, a jestli jste to dočetla až sem, tak mi už ani neodpovíte, protože si budete myslet, že nejsem normální.
Měla bych to brát duchovně, já vím, ale občas mám hodně silnou fantazii, a tak tu katastrofu úplně vidím.
A nějak ji teď vnímám ze všech stran!
Ale vaše stránky mám fakt moc ráda.
Pokud odepíšete, budu ráda, pokud se vám nebude chtít, stejně se k vám budu vracet.
Díky moc, jste fajn, nechcete o sobě časem říci něco víc?
Pampeliška
Milá Pampeliško,
s koncem světa je to zvláštní.
Neberu to až tak, že by se už blížil...
I když podle Mayů máme posledních pár roků, to je pravda.
Ostatně stejné to je i se smrtí.
Člověk je připraven odejít z tohoto světa ve chvíli, kdy už víc pro vývoj své duše udělat nemůže.
Ve chvíli, kdy ho zradí jeho tělo, kdy už dál nemůže.
Něco jiného je násilné ukončení života.
To je úplně jiná kapitola.
Rozhodně si nemyslím, že bychom měli polykat nějaké prášky a odcházet z tohoto světa hromadně.
Jsou to praktiky mnoha sekt...
Já s tím ale v žádném případě nesouhlasím.
Nemá smysl vzdávat boj ve chvíli, kdy bitva teprve začíná.
Ještě není konec, věřím v to lepší, i když každý den mám důkazy spíš z té druhé strany pólu.
Lidé jakoby nechtějí rozumět věcem, které jsou tak jasné.
Nemohu nikoho vodit za ručičku a podávat individuálně důkazy, co a kde děláme špatně
Každý zrajeme po svém, každý má svůj plán v tomto životě.
Vím, že je mnoho lidí, kteří mi rozumí.
Ale také je hodně těch, kterým vadím, protože říkám věci, které by nechtěli slyšet.
Možná bych dřív už byla dávno na hranici...
Ale žiju dnes.
Tak naštěstí ještě žiju.
Snažím se k záchraně tohoto světa přistupovat po svém tak, jak to sama cítím.
Ta cesta je už daná.
Myslím, že je ještě mnoho rezerv, jak dávat celému světu ze svého srdce dobro a lásku.
Záleží na každém jednotlivci, jak to pochopí a kam chce dojít.
I konec světa je ostatně karmickou zátěží, duše ale po smrti odchází výš a může se narodit i na jiné planetě.
Osobně se smrtí nijak zvlášť nezabývám.
Ale jsem ráda, když má slova někoho donutí k přemýšlení.
© Wahlgrenis
09.04.2005
Zdravím Tě milá Wahlgrenis,
právě jsem si přečetla dopis od Pampelišky.
Napíšu Ti na něj svůj názor, ale mám pocit, že to, co tu budu psát, jsi taky někde psala i ty a něco jsem zas vyčetla jinde.
Začnu u Mayů a jejich předpovědi.
Spousta lidí tomu rozumí tak, že rokem 2012 bude šlus a konec.
Ale právě teď nevím, zda jsi to psala ty, nebo jsem to četla jinde.
Ten výklad sice znamená, že bude konec, ale v jiné rovině.
Přibližováním se do Věku Vodnáře se má měnit i kmitočet Země.
O tom jsme už číst mohli.
Už je trochu změněn i díky tsunami z loňska.
Má se ale neustále zvyšovat, a to přivolá další katastrofy.
Na druhé straně ovšem má to "poslání", že díky změně frekvenci se změní i myšlení lidí.
Vodnář celkově určuje přibližování k duchovnu a odsun od materiálního světa.
Ještě před pár lety by bylo nemožné, aby v tisku vycházela varování od "seriozních" vědců o přibližování se katastrofy
a o tom, že příroda je na pokraji vyhubení.
A když, tak jen malé článečky, které stejně druhý den byly zapomenuty.
I tady už nastává změna.
Chápu strach Pampelišky o její rodinu i o ni samotnou, je to přirozené,
protože vyjma extrémních jednotlivců máme všichni v sobě zabudovaný pud sebezáchovy.
O věku Vodnáře toho bylo napsáno už hodně.
Podle toho si myslím, že právě v něm se zřejmě rozhodne co dál.
Co by způsobila globální katastrofa, kdy by skoro veškerý život vymřel - bloudily by tu spousty duší,
stalo by se to tady jakousi tragickou dírou.
Pokud o zemi a její vývoj někdo pečuje, nebude si přece kazit dílo.
Nechci, aby to vypadalo nabubřele, rozhodně tady je spousta chyb.
Lidé se ženou příliš dopředu, snaží se zkoumat vesmír, ale nevěří, že v něm něco je.
O spoustě zvířat, které nám předhazovali jako vymřelá, se ukázalo, že žijí.
Nemáme ani potuchy, jak přesně nám pracuje mozek, ale už vymýšlíme další zbrojní arzenál.
Někdo je v komatu a my za něj rozhodneme, že nevnímá a zabijeme ho tím, že ho necháme vyhladovět a zemřít žízní....
opět se nevyhnu tomu, že za vším stojí peníze.
Technika je drahá, přístroje jsou drahé, nápady i myšlenky.
Mohlo by tu být lépe a lehčeji, kdyby například ropná lobby nečekala, až dojdou zásoby
a nebránila vývoji v alternativních pohonech pro vozidla.
Co tím vším chci říct:
Nečekám, že konec světa přijde přesně v určité datum a hodinu.
Může se to klidně přihodit už za pár dní, kdy se z vesmíru vynoří rudý obr, o kterém už vědci vědí, že nás ohrožuje.
Nebo se může stát něco jiného.
A jindy.
Jde o to, aby člověk žil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Není zaručeno, že přežije, ani to, že se mu bude umírat lehčeji.
Každý, kdo se narodil ve dvacátém století, tu má nějaký cíl a má tu něco udělat pro záchranu Země.
Pokud se o to nesnažil, je to jen na něm.
Pokud ale projevuje zájem, provokuje, sám se změní, a o to tu jde.
Jeden pohled navíc k nebi, o jedno pohlazení navíc dítěti, o pomoci staršímu, o jednu pozitivní myšlenku víc.
Nemůžeme chtít všechno změnit hned a najednou, i když by to bylo nejlepší.
Stárnutí je taky proces.
Kdybychom zešedivěli přes noc, budeme z toho mít šok.
I se změnami se musí pomalu, aby i ostatní měli pocit, že k tomu vlastně došli sami.
Je ale pravdou, že ten krok by se měl zrychlit a ne zbytečně blokovat a stavět do cesty neustále další překážky.
Těch stejně ještě budeme mít dost a dost.
Nebojme se tedy a nepředstavujme si, co budeme dělat, až budeme v dálce vidět výbuchy.
Nedojímejme se.
Místo představ a strachu začněme pořádně od podlahy.
Mám pocit, že je nás takových víc, než si myslíme.
A když se to nepodaří?
Aspoň budeme vědět, že jsme se snažili pro to něco dělat a nenaříkali v koutečku.
Já sama doufám, že se to podaří.
Vždyť je tady tak krásně...
Hyacinta 10.4.2005
Milá Wahlgrenis,
možná jsi na mnohem vyšší úrovni, než my všichni, co ti píšeme.
I já čtu ráda Tvé stránky.
Líbí se mi Tvůj pozitivní nadhled a zájem, s jakým odpovídáš lidem v nesnázi.
Zarazila mě ovšem věta - smrtí se až tak nezabývám.
Já taky ne-jsem zdravá, moje rodina víceméně taky, máme se dobře.
Ale když je zle, člověk se nutně dívá na život víc materiálně než duchovně.
Když se podívám na dceru, vidím v ní člověka z masa a kostí, který je odkázán jen na nás,
ne duši, která už kde co zažila a zažije.
Proto nemůžu přehlížet jakékoli nebezpečí a "nezabývat se nijak zvlášť smrtí".
Kdo může říct, že představa trpících dětí ho nijak neznepokojuje.
A ony už trpí!
Nedá se to přehlížet.
Taky se nechystám do ulic hystericky řvát: milujte se, nebo za svoje hříchy draze zaplatíte.
Ale taky nechci jen přihlížet.
Můžu sedět doma a snažit se vštípit svým bližním, že morálka je základ,
ale potřeba zajistit se materiálně odsouvá někdy lásku k životu někam do pozadí.
Opravdu není možné udělat víc?
Já vím, každý jak umí - ale učíme se všichni a neustále.
Mě představa konce světa trápí, mrzí mě, že za nakumulované hříchy z minulosti budou trpět lidé v budoucnu
a že mezi nimi budou i ti nejnevinnější.
Asi to jinak nejde, sami jsme si naši krásnou planetu vybydleli, sami jsme si zvolili způsob života.
Ale tím končí můj duchovní vzlet a padám zpět na zem - nechci vidět trpět své děti,
nechci vidět trpět nikoho, existuje možnost, jak to zastavit, nebo bude pořád hůř?
Zdraím Tě
Kopretina =o) 11.4.2005
Děkuji za tvůj postřeh.
Přiznávám, špatně jsem se vyjádřila.
Mělo tam být: "Nezabývám se VLASTNÍ smrtí...".
Konec života ostatních mě trápí a zabývám se jím možná víc, než by se mělo.
Ale kdo zná tu hranici?
Myslím, že to je i z některých mých textů poznat...
© Wahlgrenis
11.04.2005
