Limurhin v parku...
Ahoj Wahlgrenis.
Nevím jak začít.
O nic Tě nežádám, ale píšu Ti jen tak.
Vlastně skoro, dnešní den je jeden z těch, kdy mě něco donutí se takříkajíc zastavit.
Donutí je špatné slovo, spíš tak hezky přiměje.
Dovol mi podělit se s Tebou o malé procitnutí, protože i Ty na tom máš svůj významný podíl.
Napíšu to tak, jak jsem si to zaznamenala do svého sešitu, kam si občas pro sebe zvěčním určité chvilky v životě.
Bylo po dešti.
Už v noci jsem slyšela, jak prší.
V jedenáct hodin jsem vyšla ven se psem.
Bylo pod mrakem, lehká mlha a vlhko ve vzduchu.
Zem nasáklá ještě z noci, bahnitá, s malými kalužemi, ale to mi nevadilo.
Říkala jsem si, že je krásně jako nikdy.
Opíjela jsem se tou typickou vůní.
Vnímala jsem park, město, celou Zemi jako součást obrovského Vesmíru.
Ta mlha a vlhko jako by spojily naši atmosféru se zbytkem celého Vesmíru,
byly smazány hranice tady je Zem, tady Česká republika, tady je atmosféra
a tady už začíná meziplanetární prostor, nic takového.
Všechno splynulo v jeden celek.
Jako by už tady v tom parku začínalo něco, čehož hranice jsou v obrovské dáli, neznámo kde.
I když bylo pod mrakem, mně připadalo jasněji než kdy jindy.
Zatažená obloha zářila jako uprostřed léta.
Ptáci zpívali, jaro bylo všude, i když na zemi se nezelenala tráva, ale jen tlelo tmavé listí.
Stromy ještě holé a mokré po dešti.
Bylo 10 stupňů, ale mě bylo teplo.
Vstoupila jsem na svou oblíbenou cestu parkem.
Po zemi běhaly veverky, na stromech posedávali holubi a vzduchem létali malí ptáčci.
Pořád jsem měla neodbytný pocit, že déšť přinesl cosi z dětství.
Atmosféra dětství visela všude kolem mě.
Pomyslela jsem si, jaký by to bylo, kdyby mě uprostřed tohoto rozjímání pokadil pták.
(Měla jsem vážně pocit, že mi musí něco spadnout na hlavu.
To jsem celá já, dokážu se div ne rozbrečet nad úžasnou atmosférou a ještě u toho myslet na takový věci.)
Asi bych se smála, řekla jsem si.
Kouknu nad sebe a vidím holuba a od něj jak něco padá přímo na mě.
Leknu se, ale pak mi dojde, že na hovínko to letí moc pomalu.
No jistě, peří.
Dvě pírka na sobě se snáší k zemi.
Začnou trochu měnit směr.
Jen ať nespadnou za plot, říkám si.
Dopadnou na něj a rozdělí se.
Jedno doletí až na cizí zahradu, to druhé zůstalo na plotě.
To jsem si vzala.
Kolíbám se tím nádherným počasím a je mi jasné, že to, o čem jsem dosud jen nenápadně přemýšlela, je tady.
To, o čem jsem věděla, že se jednou potvrdí, se potvrdilo.
Všechno tu je tak, jak jsem si v domnělých fantaziích představovala.
(Tohle vím už dýl, už dříve jsem dík Wahlgrenis prozřela.
Teď jsem si to akorát plně uvědomila, připomněla, že tohle je to, na co jsem čekala.
Ve skrytu duše jsem o tom věděla, ale potřebovala jsem důkazy, potvrzení,
a těch se mi dostalo dostatečně, od té doby, co jsem objevila stránky Wahlgrenis.
Zastavila jsem se a viděla sebe dříve váhající a sebe teď jo, už vím, že to tak je,
ani to netrvalo tak dlouho, jak jsem si původně myslela. )
Došlo mi, že jsem na cestě k sobě samé a i k něčemu víc,
tohle je cesta tím krajem, který jsem si potřebovala ověřit, že opravdu je.
Jen pro vysvětlenou:
Odjakživa vnímám, že tahle realita není zdaleka tak reálnou, jak nás vždycky škola i rodiče učili.
Myslela jsem často na to, co nazýváme jemnohmotným světem, ale nebyla jsem schopná říct,
jestli jsem blázen, divná, nenormální, jestli je to můj výplod, nebo pravda a potřebovala jsem důkazy.
Byla jsem si jistá, že jednou si to ujasním a jen jsem čekala až to přijde.
Dnes jsem se zastavila a řekla si:
No jasně, vždyť tohle je ono.
Za dobu, co jsem s Tebou Wahlgrenis (s Tvými stránkami), si opravdu můžu říct, že důkazy jsem skutečně našla.
Jsi spoustě lidí ohromným přínosem.
To, co pro nás děláš, se Ti mnohonásobně vrátí.
Můžeš se podívat za sebe a uvidíš dlouhý zástup lidí, kterým jsi pomohla.
To, co děláš, má význam.
Ať už někdo udělá cokoli a pomůže to třeba jen jedinému člověku, vždycky to má význam.
Ale Ty to víš.
Limurhin 29.03.2005
© Wahlgrenis
29.03.2005
