Kočárky a Jekyll & Hyde
V Muzeu hlavního města Prahy v neděli 6. 3. končí výstava historických kočárků.
Tuto informaci jsem slyšela v rádiu už někdy počátkem února a věděla jsem, že tam zajdu.
Ovšem dny ubíhaly...
Ve čtvrtek - prakticky na poslední chvíli - jsem se rozhodla navštívit generálku muzikálu Jekyll & Hyde
v Hudebním divadle Karlín.
(Proč jsem se rozhodla právě pro tento muzikál, by bylo složitější na vysvětlování.)
Příští týden je už premiéra.
Zavolala jsem do pokladny divadla a lístky kupodivu ještě byly.
Vzala jsem si tedy jeden na pátek od 19 hodin.
Doufala jsem, že bude hrát Daniel Hůlka...
V pátek odpoledne před začátkem muzikálu jsem měla asi dvě hodiny.
Výstava kočárků byla magnetem, kam jsem MUSELA.
V jedné místnosti byly vystaveny kočárky minulých let - nejmladší byl snad ze 70. let 20. stol.
Byly tam krásné, štíhlé na vysokých kolech, ale i dřevěné sedačky, široké, proutěné péráky i koženkové.
Byly tady nádherné oblečky na miminka ke svatému přijímání i jen tak, peřinky do kočárku a zavinovačky.
A nechyběly tady ani kočárky pro panenky.
Procházela jsem, kočárky ke mně něčím zvláštním hovořily.
Chtěla jsem najít kočárek, v kterém mě vozili.
Nějak jsem byla pyšná na to, že to byl ten kulatý, vajíčkový typ, pérák.
Byl tam, krásný, čistý, pletený z jemné bílé bužírky.
Zálibně se na něj dívám a snažím se vybavit ten pocit, nebo aspoň záblesk toho okamžiku...
Když vtom ale mé oči sklouzly na dobovou fotografii vedle na zemi.
(Nenapsala jsem, že kočárky byly doplněny i fotografickým materiálem...)
Bylo na ní dítě v kočáře a tehdy mi došlo, že ne tamten, ale tenhle byl ten můj.
Obdélníkový tvar, nízký, pérák, z bílé koženky, omyvatelný a po stranách prošívaný.
Jasně jsem viděla fotografii z mého prvního alba, na které jsem byla přesně v takovém kočárku na procházce s babičkou.
Bylo to v Pardubicích na prašné cestě, která tam ale v této podobě neexistuje.
Dnes je to širokoproudá ulice S. K. Neumanna, která vede ke hřbitovu podél kasáren, které už taky nejsou, co bývaly.
A babička také dávno nežije.
Stála jsem tam trochu zaskočena tou jasnou vzpomínkou, když se mé oči posunuly jen o kousek vedle.
Tam totiž stály dva kočárky pro panenky.
A ten vlevo, béžový, způsobil, že mi začaly téct z očí slzy.
Viděla jsem ta kolečka, ty blatníčky, ze strany byl zpevněn železy a prošit.
Přesně jsem si vzpomněla na zvuk, který můj kočárek vydával.
Blatníčky se totiž tak nějak zvláštně pohupovaly, dole byla péra.
Byl tmavě červený, ale boudu jsem u něho nikdy neměla.
Přišel ke mně už jako starší, po někom, ale to jsem nikdy nezkoumala.
Vozila jsem v něm miminko Pavlíka.
Měl vyndavacího dudlíka, mrkací oči a při otočení na bříško zabrečel.
Oblečený byl do modrých šateček, zapínacích vzadu na patentky, a čepičku s kanýrkem.
Vybavila se mi fotografie, na které jsem byla s tímto kočárkem i s Pavlíkem a byla jsem rozhodnuta ji vyhledat.
Našla jsem ji:
Tak to je ona.
Našla jsem ji poměrně brzy, bylo na ní i datum.
Já byla tehdy osmiletá slečna...
Ta budova za mnou je základní škola, kam jsem chodila celých devět let.
(A ráda...)
Byla jsem v tu chvíli hodně naměkko, připadalo mi,
že se mi najednou vybavilo snad tisíc detailů...
Slzám jsem se už vůbec nebránila.
Zapsala jsem ještě pár slov jako poděkování
organizátorům výstavy a muzeum jsem opustila.
Přejela jsem metrem na stanici Vyšehrad, kde jsem se před zahájením muzikálu chtěla lehce občerstvit.
V panoramatické restauraci ve 4. patře jsem si chtěla dát kávu.
A další poznání:
zjistila jsem, že tady se pravidelně třikrát do týdne konají taneční večery se živou hudbou ze 60.-90. let.
Myslela jsem si totiž, že tento druh zábavy zmizel.
Protože jsem od výtahu vycházela s písní na rtech, a to "Chtěla bych tančit jen..",
nemohl si mě nevšimnout člověk, který tam prodával vstupenky.
Pochválila jsem mu tuto myšlenku.
Prohodili jsme spolu pár slov o současné "nehudbě", o Superstar a úpadku kultury obecně...
Po pár minutách přišel nesmírně elegantní pán s motýlkem na sněhobílé košili, ve tmavém obleku.
Řešil nějaký konflikt s personálem.
Nezajistili mu stoly, jaké chtěl, nebyly chlebíčky, které si objednal.
Jak jsem se dozvěděla, rozhodl se právě tady oslavit s přáteli své 80. narozeniny.
Na tento věk vypadal obdivuhodně. Popřála jsem mu všechno nejlepší.
A byl čas přemístit se na muzikál...
Párkrát jsem si tady prožila příběh s Monte Cristem i s Draculou.
U šaten jsem byla první, skutečně byl ještě čas.
Zažila jsem i příchod šatnářek, takové štěstí každý nemá.
Přestože některé byly paní už hodně v letech, naprosto ladně se přehouply přes stoly, nohy nahoru a dolů.
Odevzdala jsem kožíšek a dostala lístek s číslem 1. Opravdu jsem byla první.
Měla jsem koupený lístek do 20. řady, ale hned na první pohled bylo jasné,
že vyprodáno nebude, takže si budu moci sednout kamkoli.
V poslední řadě uprostřed seděl sám nějaký člověk.
Vyšla jsem až k němu, shůry se dívala k jevišti a rozhodovala, kam se usadím.
"Nejlepší je 9. řada," řekl ten člověk, i když jsem se ho na nic neptala.
"A proč tedy sedíte tady, a ne v té 9. řadě?" byla jsem zvědavá.
"Já to totiž režíruju," svěřil se mi.
Všimla jsem si, že v ruce drží blok a tužku na poznámky.
Tak takhle vypadá režisér...
Nakoukla jsem do programu a zjistila, že se jmenuje Rino Brezina.
To ale není české jméno... "Ne, já jsem Švéd."
Česky tak dobře mluví proto, že se narodil ve Švédsku českým rodičům, kteří tam emigrovali.
Tady si teď plní přání z mládí.
Ale je mu to tady už dlouhé, je v Praze tři měsíce, stýská se mu po ženě a dětech.
Jsou ještě poměrně malé - 5 a 8 let.
Manželku má už druhou, je to Švédka, jejich děti už tak dobře česky nemluví.
Taky jsem se dostali k muzikálu.
"Dneska už to bude dobré," řekl, "i když ještě ve středu to bylo horší."
Zeptala jsem se na dnešní obsazení.
"Hůlka je výborný, i když Slovák Marian Vojtko, který ho alternuje, je taky dost dobrý.
A v ženské roli září Tereza Duchková, která je proti Leoně Machálkové úplně jiný materiál.
Je živější..."
Vnitřně jsem se zaradovala, jak mi to všechno vychází.
Panu režisérovi jsem popřála úspěch a šla si sednout na své místo.
Ovšem po několika úvodních taktech jsem se přemístila do 3. řady
a druhou polovinu jsem viděla dokonce z druhé řady uprostřed.
Co si člověk může víc přát, že?
Vlastní muzikál řeší nekonečný boj dobra se zlem.
Není to ani pro dnešní dobu mrtvé téma.
Nechci tady popisovat děj, kulisy ani herecké výkony jednotlivých protagonistů.
Ale vyjádřit se musím...
Je tam několik skutečně silných momentů..
Například "To je ta chvíle...", kdy se Eduard Jekyll poprvé rozhodne aplikovat svůj přípravek na sobě.
Tělo Hydovi spaluje příšerný chtíč.
Líbily se mi také společné duety,
je fantastické, když zpívají čtyři různí lidé každý naprosto jiný text a celek zní tak nějak spořádaně.
Nejsem hudební kritik, ale celkově na mě muzikál působil fantasticky.
Vraždy působí naturalisticky.
"Konečná stanice, lorde!" a lord padá pod rozjetý vlak...
Hyde zabíjí pro radost.
Přestane ovládat působení chemie ve svém těle, je to silnější než on.
Pokusy nabírají jiný směr, ale on je rozhodnutý je dokončit.
Musí v tom být sám. Je ale v ohrožení života.
Je úžasné, jak moc chce Hyde žít.
"Jsme z pekelných bran, chceme si s ohněm hrát... Někde nastal zkrat."
"Vrátím se zas do světa polonéz, já zvítězím, cíl se blíží, já se neohlížím..."
Nejsilněji na mě působila scéna, kdy v jednu chvíli, v jeden okamžik probíhá dialog obou hlavních postav,
kterou ale hraje jediný představitel, v tomto případě Daniel Hůlka.
Dialog je poměrně rychlý, střídají se dvě figury:
pohled z kleku vzhůru (dr. Jekyll) a strašný postoj (Hyde) v černém plášti dolů a gesty dolů.
Dialog dobra a zla...
Nekonečný, protože nikdo z nich nevítězí.
Nikdo nemá právo toho druhého zlikvidovat.
Dobro je navěky spojeno se zlem.
Člověk dvě duše má.
Během muzikálu je divák vtažen do života v Londýně v roce 1885.
Zažije několik vražd a přímém přenosu, ale může si také uvědomit širší souvislosti.
Jednoznačně doporučuji navštívit tento muzikál...
Premiéra je během tří dnů příštího týdne: 10., 11. a 12. března.
© Wahlgrenis
07.03.2005
Ahojky Wahlgrenis, jak je?
Četla jsem o kočárcích, tedy nejen,
ale mohu Ti říct, že tyhle "staré akce" fakt můžu, hrozně dobře to na mne dýchá,
i když teda třeba v Ratibořicích na mě všechno zas tak dobře nedýchalo.
Za ten článek i ty další díky.
Víš co se mi stalo?
Jela jsem ke kontejnerům, bylo náledí, zvedla jsem odpadky, že je vyhodím
a šup - už si mě přitáhla gravitace, ale tak zvláštně, že jsem byla v poloze,
jak když Tě někdo chová, spadla jsem tak měkce, že jsem se dívala,
jestli mí strážci "přežili";o)))
Psík na mě vyvalil oči, jako že co dělám, ale oba jsme se tomu fakt smáli,
no u kontejneru to byla vážně atmoška ;o).
Vím taky, proč jsem to "zavyučení" dostala;o)).
Měj se krásně
Verča z Brna 9.3.2005
Milá Wahlgrenis,
nejradši bych napsala moje milá....jenže to bych si Tě přivlastňovala :-)
Moc hezké psaní o kočárcích a muzikálu!
Chci reagovat na Tvé, že píšeš a píšeš a kdo ví...
Podle mého "to" má význam, odezvu (obrovskou), lidé si přečtou, popřemýšlí, přehodnotí a třeba se i změní.
Mluvím teď za sebe, nechci reagovat na každý Tvůj příspěvek, i když mě někdy svrbí prsty :-)
To bys ale potom četla jenom maily ode mě... no a všichni "tady" vědí o Tvé vytíženosti.
Podělím se - včera jsem byla na koncertě Druhé trávy R. Křesťana, mnohdy jsem měla slzy v očích, jak to bylo krásné.
I za toto patří dík Tobě....sic se stále zbytečně hodně zabývám sama sebou, ale aspoň trošku vidím, vnímám, cítím, prostě žiju.
Měj se moc krásně.
Posílám Ti pohlazení.
Paula 9.3.2005
Hezký den, Wahlgrenis!
Nedá mi, abych nereagovala na to, jak jste popsala své pocity z návštěvy výstavy kočárků.
Úžasné.
Emoce, které prošly skrz vás jako by zasáhly i do mého nitra.
Mám jednu fotografii z dětství, na které si spokojeně spinkám v proutěném hlubokém kočárku.
Na hlavě mám zoubkama vyšitou čepičku a ruce nahoře, jak už to spokojená miminka mívají.
Pokaždé, když se na tuto fotografii podívám, cítím, jak přetáčím svůj "časometr" zpět, na začátek,
dokonce cítím vůni té kůže kočárku uvnitř a houpám se, jako by mne právě maminka vezla po ulicích mé rodné Bratislavy.
Je to nádherný pocit, který prožívám i tehdy, když si zajdu do rekondičního studia
a na závěr cvičení si pohovím na stole, který houpá úplně stejně.
Je to efekt, jako když v laboratoři stojánek rozhoupává odebranou krev, aby se nesrazila.
A člověku je nádherně.
Přesně jako v tom kočárku...
Zdá se, že člověk se nepřenáší pocity pouze do minulých životů.
Snadno se jde přenést i do minulosti třebas i půl století staré.
Vím to.
Když jsem si kdysi spočítala (nyní je to na počítači mnohem jednodušší),
kdo a čím čím jsem byla, vychází mi pokaždé to stejné.
Filozofem, řečníkem, duchovním rádcem...(jsem novinářka).
Pocházím z východní Anglie a víte vy, milá Wahlgrenis, proč vám taky píši?
Dala jste mi jméno Aspidistra.
Je to květina, kterou si s oblibou pěstují za okny v Anglii...
Děkuji vám.
Lepší pseudonym bych si nevymyslela.
Přeji krásné velikonoční svátky!
Ať se vám ve vašem nitru probouzí další nové "životy", další nové myšlenky
a poznání ať rozkvete, jak začíná rozkvétat moje malá zahrádka.
Vaše
Aspidistra 23.03.2005
