Až... (Básnička od Veroniky)
Ahojky Wahlgrenis,
nedá mi to, abych Ti nepopsala včerejší zážitek.
Jela jsem od mámy domů, bylo asi půl desáté večer,
a mně začalo celým tělem probíhat brnění, ale ne jako když si přesedíš nohu,
jiné, těžko popsatelné, jo a taky teplo.
Měla jsem v tu chvíli pocit, jako bych se stala součástí něčeho vyššího,
a zaplavil mě pocit nádherného klidu, jistoty a síly.
Netrvalo to dlouho (cca od Národního divadla na Karlák :-) ), ale byl to neuvěřitelně nádherný pocit.
A teď mi vlastně dochází, že včera večer, když jsem dorazila domů, jsem napsala tuhle básničku:
Až... Až budeš pozorovat
mraky jdoucí oblohou
vzpomeň na ty,
co tu byli
a už být nemohou.
Až se budeš dívat
na hvězdné nebe
zkus si něco přát
a vynech z toho sebe.
Až Ti zase Měsíc
bude zářit na tmavou cestu
Chtěj být taky světlem
Ať díky Tobě
někdo ví,
že cesta nemusí být peklem.
Ještě jednou si tak vzpomínám, a vím,
že včera to byl moc zvláštní druh pocitu, takový ještě neznám...
Jako by si mě někdo nebo něco vzalo pod ochranu,
a Tebe se chci jenom zeptat, víceméně se ujistit, jestli si to myslím správně.
A k té básničce: mám básnické střevo už od dětství, dokonce jsem si vydala sbírečku.
Když budeš chtít, můžu Ti ji v únoru přinést.
Zatím se měj moc a moc krásně, ahojky.
Veronika
Milá Veroniko,
Ty to dobře víš, ale čekáš na ta slova, tak Ti je napíšu.
Ne každý, kdo by se o to sebevíc snažil, může prožít takový pocit, jaký jsi prožila včera právě Ty.
Už jsi se totiž dostala někam, na hranici, která je čitelná jiným světům.
To je mi jasné.
Nediv se tomu, ani se nebraň.
Piš dál takové básničky, pokud Ti přijde, že bys je měla psát,
anebo třeba skládej hudbu, když to umíš, anebo jenom plakej, usmívej se, prostě dělej to, co zrovna cítíš.
Básnička je krásná...
Mluví tam něco vyššího.
Skrz Tebe promluvilo něco, co člověk nemůže správně pojmenovat, ani si na to sáhnout.
Přesto je to tady s námi, ale JEN NĚKDY.
Přeju Ti, abys podobných pocitů zažívala co nejvíc.
Ty nejlíp víš, proč sis to zasloužila, sama se znáš nejvíc ze všech lidí.
Díky za to, že jsi.
A jestli v únoru přineseš své básničky, myslím, že bys je tam i mohla - některé - přečíst...
Bude to komorní prostředí. Jen málo lidí. Sama to odhadni.
Nevím, abychom je nevyplašili. (Myslím ty básničky, ne lidi...)
© Wahlgrenis
10.01.2005
Wahlgrenis,
díky Ti. Ano, máš pravdu, čekala jsem, i když jsem si byla skoro jistá...
Ale zajímalo mne, jestli člověk, který se v tomhle vyzná daleko líp než já, bude mít stejný názor.
Víš, vždy jsem se o podobná témata zajímala,
ale o hodně dál jsem se dostala, když jsem objevila Tvoje stránky.
Pravda, jdu na to poněkud neortodoxně, třeba kyvadlo skoro nepoužívám,
ale stejně se dozvím, co se dozvědět mám.
Dokonce jsem byla tak drzá, že jsem zkusila přímo komunikovat jen myšlenkou, a ejhle, taky to funguje...
Možná to bude znít divně, ale pro ilustraci -
prosím o odpověď na nějakou otázku, a najednou mi z ničeho nic blikne hlavou myšlenka,
k tomu se vztahující, ale taková, jaká by mě nikdy nenapadla...
vždycky za ni pokorně poděkuju.
Anebo už jsem taky kolikrát navázala komunikaci bez toho, abych třeba něco chtěla,
jen jsem tak něco v duchu říkala, a ani na odezvu nečekala.
Stále si ale zachovávám pokoru, dávám si záležet, aby mi to nestouplo do hlavy...
nechci si tohle úžasně silné, ale přitom křehké pouto zničit jen proto, že bych nebyla dostatečně pokorná.
A ještě jedna věc, určitě s tím související - daleko líp se mi teď spí.
Díky za to, že mi děláš průvodkyni po téhle cestě.
Veronika 10.01.2005
