Sirény... Člověk se na ty tři minuty má zastavit
Wahlgrenis,
právě jsem zažila něco neuvěřitelně silného, snad až hmatatelného...
a přitom tak krátkého...
Byla jsem ve městě, když začaly houkat sirény.
Zastavila jsem se, zavřela oči, a cítila, jak mi tečou slzy,
a uprostřed tohohle mého ostrůvku jsem ucítila neuvěřitelnou sílu,
sílu od těch všech po celé Evropě, kteří taky uctili, ta síla byla neuvěřitelná,
a přestože se mi před očima míhaly záběry rozbouřeného živlu a já se v duchu loučila,
cítila jsem, jako kdybych byla jedním z "kanálů", jímž ta síla proudí.
Jedině co mě mrzí, že z Pražanů na Národní třídě jsem byla jediná, kdo se tam zastavil,
jinak lidi pořád spěchali, tramvaje pořád cinkaly... Ach jo.
A taky si říkám, PROČ jsem asi pět minut před tím upadla,
na naprosto rovném terénu, po kterém chodím minimálně 2x denně,
navíc to je přechod pro chodce... nezatočila se mi hlava, nic,
a navíc jsem dopadla na to pochroumané koleno.... říkám si, kdo mě strčil?
Je to "daň" za duchovní růst, který se nelíbí temnějším silám?
Jinak si to moc vysvětlit neumím, a navíc, proč to bylo tak těsně před uctěním památky obětí???
Pa
Veronika
Já jsem v tu chvíli byla v knihovně.
To není moje náplň života, ale časovou rezervu, kterou jsem měla do odpoledne, jsem chtěla nějak smysluplně strávit.
Půjčila jsem si dvě knížky: Keltský šaman (John Matthews) a Polynéská kosmogonie (Viktor Krupa).
Ale to jen tak na okraj.
Také jsem se divila, že někdo může v takový okamžik běžně fungovat.
I u mě se dostavil ten podivný pocit, že to je všechno jinak.
Myslím, že by se měl člověk v životě zastavovat častěji.
Ne když stát vyhlásí tři minuty smutku, ne když stojíme na červenou.
To zastavení je pro nás nutné, abychom si uvědomili, co to vlastně je život.
V jednu vteřinu je, ale v druhou?
Všechno může být jinak.
A to není jenom o životě a smrti..
Někdy mi to připadá, jako bychom chodili po okraji propasti.
Stačí jediný a krok a jsme jinde.
Každý pohyb, každý krok, každá myšlenka... by měly mít určitý smysl.
Nemůžeme hrát s maskou, říkat něco a přitom si něco jiného myslet.
Druzí nás vidí právě tak, jak to hrajeme, a nemusí pochopit náš druhý záměr.
A potom si třeba už ani nestačíme vysvětlit, že to všechno bylo myšleno jinak.
Tato slova lidem v jihozápadní Asii už nepomohou, ale zkuste je pochopit aspoň Vy.
Nestává se často, abych tady k něčemu vyzývala, to jste si mohli všimnout.
Nechávám spíš na Vás, abyste si vytvořili vlastní názor.
Ten hlubší význam je tady někde kolem nás...
Kdo chce, může ho najít.
© Wahlgrenis
06.01.2005
Moc mě potěšilo, že jsi můj mailík dala na své stránky.
Víš, teď nevím, jak to říct aby to vyznělo, jak má, ale...
Spousta lidí mě kvůli stylu mého uvažování považuje za divnou,
když řeknu, že náhoda neexistuje a že to, co považujeme za náhodu,
je přesně ten správný dílek do naší mozaiky, i když se nám v tu chvíli třeba zdá,
že to tak zdaleka není, ale časem pochopíme, že to byl ten jediný správný...
Naučila jsem se o tom mluvit jen s hrstičkou lidí.
Pro většinu jsem normální 26letá ženská, co chodí do práce...
Ale vlastně jedině s kamarádkou, partnerem a Tebou můžu mluvit naplno.
Partner zprvu koukal, když jsme spolu chodili krátce a já na něj vybafla něco
o duších, karmách a tak, zprvu nevěřil, ale už i sám mě na něco upozorní.
(Klasický příklad: za tátova života jsem si s ním spoustu věcí nestihla vyříkat,
tak jsem jela k hrobu a Honza se mnou. Rozbulela jsem se tam jak malá
a víceméně nic nevnímala. A pak mi řekl, že bylo úplně hmatatelné,
všude fičel studený vichr a okolo mně a jeho hrobu bylo klidné bezvětří... )
Na člověka, co kdysi prohlašoval, že nadpřirozeno najdeš jen v pohádkách...
I když ona je to pravda, mě tak napadá.
Na posmrtném životě, jemnohmotných bytostech přece není nic,
proč by bylo nad-přirozené, oni jsou přirození, jen drtivá část populace o nich neví.
Možná jsem to řekla nešikovně, ale snad víš, jak jsem to myslela.
Měj se krásně a ahojky.
Veronika, 7.1.2005
Neřeklas to nešikovně. Řeklas to perfektně. Rozumím Ti.
© Wahlgrenis
07.01.2005
