Je ve 30. týdnu těhotenství a holčička je velmi malá
Vážená paní Walghrenis,
píše Vám babička maličké nenarozené holčičky ,mé toužebně očekávané vnučky.
Píšu Vám s bolestí v srdci a se strachem o svoji dceru Irenku, která očekává své první děťátko.
Irenka je ve 30.týdnu těhotenství a holčička je velmi malá.
Kvůli špatné placentě si již od listopadu dcera píchá injekce na ředění krve.
Děvčátko má poloviční váhu.
A situace je velmi vážná.
Vypadá, že malinkou nezachrání ani předčasný porod.
Mám bolest, ale ještě větší starosti o moji dceru.
Ta udělala vše, aby měli zdravé dítě.
Zeťovi navíc loni zemřel otec ve věku 52 let.
Obracím se na Vás o radu.
Je to již nějaký čas, co jsem slyšela Váš rozhovor "Proč k nám miminko nechce" na YouTube.
A taky mám knihy, co jste napsala.
Tři Vaše knihy.
Velmi prosím o odpověď.
Předem děkuji.
Iža 15.02.2023
Milá Ižo,
děkuji Vám za zprávu i za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
Prožila jsem si hodně podobný příběh.
Moje holčička se narodila ve 36. týdnu s porodní váhou 1650 gramů, v Praze - Krči.
Naštěstí jsem v těhotenství narazila na "rozumné" lékaře, kteří si můj malý váhový přírůstek vysvětlovali tím, že jsem drobná - tak to bude také drobné dítě.
Až po porodu se zjistilo, že problémy byly s placentou, která miminko nedostatečně vyživovala.
Naštěstí všechny výsledky byly v pořádku, nebyl tady žádný defekt, jen byla maličká.
Ale ani na moji psychiku tohle příliš nepůsobila, plakala jsem, plakala, vůbec jsem si nedokázala představit, že by z takového maličkého stvoření mohlo být normální dítě.
Tehdy jsem měla ale obrovské štěstí na paní primářku, která mě naučila kojit.
Sdělila mi také důležitou pravdu - že tyto děti s malou porodní váhou jsou mnohem více "zvířátkovější", mají tedy všechny reflexy, není potřeba je nic učit.
Opravdu tomu tak bylo.
Z porodnice jsem s malou odcházela až skoro po dvou měsících, s váhou 2,25 kg.
Nebylo to sice 2,5 kg, o které se pořád mluvilo, že dokud tolik vážit nebude, nesmí domů.
Ale měla výborné denní přírůstky, bylo zřejmé, že váhová křivka stoupá krásně.
A ještě jednu důležitou informaci jsem si odnášela z porodnice, a to, že holčičky jsou mnohem vitálnější, dravější, ty to ustojí, zatímco kluci jsou pohodlnější a mohou často rezignovat.
Ale Vás spíše zajímá, co bude s Vaší malou vnučkou.
Nesmíte se nechat znejistit všemi těmi výsledky, které k Vám přicházejí.
Všechno je to v pořádku.
Nesmíte být smutní, nesmíte plakat, to všechno takhle duše načítá.
Naopak potřebujete otevřít svou náruč a těšit se na ni.
Neukazují se mi žádné komplikace, ona sem přichází s obrovskou vlnou lásky.
Je tady nový začátek.
Neobávejte se komplikací, těší se k Vám, tak se těšte na ni.
© Wahlgrenis
17.02.2023
Drahá paní Walghrenis,
z celého srdce Vám děkuji za odpověď.
Dcera pláče a nespí před každou kontrolou.
Chodí teď dvakrát týdně.
A dnes se dozvěděli, že se maličká méně hýbe a ubylo plodové vody.
Vypadá to na nejhorší.
Víte, já teď myslím na to, co se vlastně děje v našem rodu.
Neměla jsem sílu minule více napsat.
Mé babičce zemřela malá holčička, starší sestra mé maminky.
Bylo to myslím na záškrt.
To už je téměř sto let.
Moje maminka se narodila v roce 1931.
Já v roce 1967, jako poslední nejmladší ze čtyř sourozenců.
Ale další čtyři děti měla mít.
První dítě potratila v šestém měsíci a druhé ve třetím.
Dvě dcery plně donoŝené jí zemřely při porodu.
Postupně mezi porody mých sourozenců.
Byla to zbožná a pracovitá žena a vůbec nevím, proč měla tolik těžký život.
Já mám dvě dcery.
Ta starší má krásnou dvouletou holčičku a na podzim taky druhé děťátko potratila.
Mé dcery měly na jaře obě rodit a vypadá to, že nebude ani jedno dítě.
I já jsem potratila dítě, druhé v pořadí v 16. týdnu těhotenství.
Irenka je mé vymodlené dítě.
Rve mě doslova na kusy její bolest... a i ta moje.
Moje drahá máti si před 31 lety vzala život následkem duševní nemoci.
Oběsila se doma na půdě.
Za osm a půl měsíce se narodila Irenka.
Měla jsem panickė psychické ataky a pořád se bála, že zemře někdo další.
Snažila jsem se neplakat a těšit se na miminko.
Ale bylo to moc těžké.
Můj manžel nepil a nekouřil, ale byl velmi prchlivý a bil mě i dcery.
Bude to už 16 let, co jsem se s ním rozvedla.
Přišla jsem díky tomu o dům po mých rodičích, který se musel až po smrti mého otce prodat, abych manžela vyplatila.
Celou dobu, co dcery studovaly, starší i vysokou školu, jsem těžce pracovala ve třísměnném provozu.
Kvůli stěhování jsem přišla o práci, kde jsem pracovala předtím jedenáct let.
I to byla těžká rána.
Před dvěma lety jsem zkolabovala.
Měla jsem strašlivé závratě, až jsem pořád zvracela a musela se držet stolu.
Nemohla jsem ani ležet.
Taky jsem nemohla mluvit nebo se zarážela a koktala.
Na CT mi zjistili cystu na epifýze, ale to prý není nic hrozného.
Horší bylo, že mi ztuhlo celé tělo, které nedokázala ani spousta rehabilitací uvolnit.
Po vyšetření na ušním a mnoha návštěvách neurologie jsem byla odeslána na psychiatrické vyšetření.
Z toho jsem se úplně zhroutila a kvůli mamince nechtěla brát žádné léky.
Ona se totiž necelý rok před smrtí snažila otrávit léky.
To jsem jí zachránila život.
Mám po všech těch životních karambolech těžkou depresivní příhodu a těžký psychický blok.
Mám úzkost a bolí mě za očima.
Mám artrózy v palcích na nohou a ohýbacích klubech kotníků na nohou, záněty šlach, patní ostruhy.
Zničené chlopně v žilách na nohou, artrózy v krčních obratlích, že nemůžu po probuzení ani hýbat rukama a postavit se na nohy.
Díky Bohu jsem dostala plný invalidní důchod.
Taky se na tom podílel prodělaný covid.
To mě jenom hrozně bolela hlava a nevěděla jsem, že jej mám.
Ale měla jsem spoustu protilátek.
Proto to vím.
Taky jsem před dvěma lety zůstala ve svém bytečku úplně sama.
Do té doby jsem žila s Irenkou a pak se přistěhoval její teď už manžel.
Pořídili si bydlení a vzali se.
Své dcery miluji a jsou to jediné, co mám.
Jsem moc ráda, že mají skvělé muže a že navzdory dnešním trendům se nejprve vdaly a potom chtěly děti.
Prosím, nezlobte se, že tak podrobně píši o svém životě...
Nevím, jak mohu pomoci a co mohu udělat pro naši ženskou linii.
A kde je chyba.
Vždyť moje holky jsou slušnė a pracovité a pro rodinu.
Pročítala jsem poslední dny intenzivně Vaše knihy.
Velmi jste mě zaujala na internetu v rozhovoru s Kateřinou Vlkovou.
Celý život jsem tvrdě pracovala a na nic neměla čas.
Teď hodně přemýšlím o životě a cítím, že mám šanci pracovat na svém duchovním růstu a udělat něco pro svoji duši.
Taky a to hlavně být prospěšná svým dcerám.
Třeba napsat odpouštěcí dopis.
Irenka byla velmi klidné miminko a já byla šťastná, že dramatické události před jejím narozením se na ní nepodepsaly.
Ale od chvíle, co otěhotněla, mám pocit, že to jakoby i narušilo náš vztah.
A hlavně pořád plakala.
Prvně měla v děloze hematom a pak se špatně vyvinula placenta.
Holčička byla pořád v pořádku.
Jen o dva týdny zpožděná v růstu, než byly nasazeny injekce na ředění krve.
Jenže jak má teď hodně přibírat, tak se to neděje a je velmi malá.
Chtěla bych jí dát přečíst Vaši knížku Proč k nám miminko nechce.
Ale nevím, jestli by to přijala.
Všichni tu malinkou milujeme a moc ji chceme.
Ale pravděpodobně ji ztratíme.
Prosím moc ještě o radu.
Bůh Vám žehnej!
Iža 17.02.2023
