S priatelom sme spolu 10 rokov a velmi tuzime po miminku
Mila Wahlgrenis,
s priatelom sme spolu 10 rokov a velmi tuzime po miminku.
V roku 2010 som bola tehotna, ale v 7. tyzdni som o miminko prisla.
Teraz uz viem, ze vtedy sme obidvaja na miminko este neboli pripraveni.
Bolo to take necakane a ja som zazila pred otehotnenim velmi stresujuce obdobie (vo februari nahla smrt mamy, v marci babky, pisanie bakalarskej prace, v maji statnice).
V juni som zistila ze som tehotna, no v juli som o babetko prisla.
Odvtedy sa vela veci zmenilo, snazime sa netlacit na pilu, umelemu oplodneniu sa tiez branime, ale miminko stale neprichadza.
Kamaratka mi preposlala video s rozhovorom s Vami, citam Vase stranky i knihu a citim nadej.
Chcela by som Vas poprosit o Vas vzacny cas i nazor, ci mozme dufat a co mame este zmenit ci "vyladit", aby k nam miminko prislo.
Dakujem Vam velmi pekne za odpoved
S prianim krasnych slnecnych dni
Anežka 30.06.2014
Milá Anežko,
pokud bych měla v jedné větě napsat, co se kolem Vás děje, pak by to bylo to:
Miminko je při Vás velice blízko, ale Vy si jako budoucí maminka nevěříte.
Je ve Vás vina za to, co se stalo tehdy v roce 2010.
Vy jste si na sebe nalepila černý puntík a teď se s tím snažíte jít dál.
Kdykoliv cokoliv by se Vám začalo dařit, tak vždy se objeví jednoznačné škrtnutí, které vychází z Vašeho podvědomí, to hlásí: "Nezasloužím si nic hezkého."
Vnímám u Vás, jako byste se sama sebe dobrovolně trestala.
Je nejvyšší čas z tohoto programu vystoupit.
Potřebujete si opět uvědomit svou vlastní cenu, to, že tady není nic, co by vadilo k otěhotnění.
Máte znovu sama v sobě vyrůst.
Bude to krásný a motivující přerod.
Je třeba ale ze sebe sejmout tu tíhu, že si miminko nezasloužíte.
Teď tady vnímám energie chlapečka.
© Wahlgrenis
01.07.2014
Dobry den mila Wahlgrenis,
pisala som Vam uz minule leto kvoli miminku, ktore akosi nechce prist.
Nemam pocit, ze by som sa dobrovolne trestala, skor si mozno ako buduca maminka neverim, mam strachy a obavy, resp. citim sa byt pod tlakom (vek - v januari som mala 40 rokov, trochu hypoteka, hoci nie vysoka).
Za ten rok som par veci zmenila.
Uz skoro rok cvicim par krat do tyzdna zostavu hormonalnej jogy podla Dinah Rodriguez-
Odpustila som svojej mame (zomrela pred 5 rokmi), mali sme dost komplikovany vztah.
Obidvaja s priatelom sa snazime zdravo stravovat, hybat sa, chodit do lesa, rano obidvaja zdravime slniecko (jogovy pozdrav slnku) a dalsie veci, o ktorych sa nebudem rozpisovat...
Kupili sme si auto, ja som prekonala svoj strach, a zacala som dokonca soferovat.
Este musim popracovat na svojom strachu z medvedov.
Vela ludi si nas kvoli nasmu "zdravemu" zivotnemu stylu dobera, a najvacsi paradox je, ze prave k nam miminko akosi nechce.
Naopak, nasa svagrina, ktora dost oblubuje gin, cigarety, kavu, relativne v pohode otehotnie a cele tehotenstvo fajci...
Som z toho trochu zmatena...
Ja viem, citala som Vasu knihu "Proc k nam miminko nechce" a kazde miminko ma iny pribeh...
Aky je asi pribeh nasho miminka?
Vo februari som prekonala plucne chlamydie, kedy mi tiez zistili nizku hladinu vit. D.
V lete som sa snazila nevyhybat slniecku a nabrat dostatok vitaminu na celu zimu.
Vsetky hormony mam v norme.
Gynekolog si mysli, ze by to mohli byt nepriechodne vajcovody po prekonanej chlamydiovej infekcii pred 4 rokmi.
Buduci tyzden ma caka vysetrenie vajcovodov.
Uz som si niekolko krat robila obklady podbruska z ricinoveho oleja.
Ja by som sa priklonila aj k moznosti adopcie, ale priatel nechce.
Chce, aby miminko malo "nase" vlasy, oci, prsty...
Mila Wahlgrenis, myslite si, ze mame este nadej?
Je najaka dusicka na ceste k nam?
Prajem Vam krasny skoro jesenny den a vopred dakujem a vazim si, ze si najdete cas na odpoved.
Anežka 20.09.2015
