Wahlgrenis

Magická místa: Kokořínsko - Houska

Pojďme se dnes podívat do kokořínských lesů, kde si můžeme vychutnat čistou krásu přírody.
Téměř každá turistická trasa nás provede kolem pískovcových velikánů, od těch nejmohutnějších ve Skalním městě až po ty nejrozevlátější na vrcholu Husy.
Na sloupci pískovce stojí i hrad Houska, nepříliš známý, přesto pro vnímavého návštěvníka velice inspirativní.

Na hradě Houska straší?
Přibližně o půlnoci vzbudil Evu Navrátilovou, která zde před časem přespávala s několika dalšími hudbymilovnými lidmi, zvuk podobný rachotu řetězů, jako když se někdo prochází v brnění.
Slyšela také hlasy a jako by na ni někdo dýchal. Nejdřív prý myslela, že jsou to řemeslníci, ale bylo jí divné, že neštěkali psi. Nikdy do té doby jsem se tak nebála.
Celá se schovala do spacáku. Neviděla nikoho. Kolegyně, spící vedle, slyšela to samé.
Kastelán Miroslav Konipásek potvrdil, že už při prohlídce hradu omdlelo hezkých pár lidí, nejčastěji v kapli. Již odborníci zjišťovali, co je za těmito potížemi, ale prakticky na nic nepřišli. Přesto některým lidem hrad vadí, koupí si vstupenku, vstoupí dovnitř, ale hned se otočí a jdou pryč.
„V hradní kapli jsou velice ceněné fresky, které vystupují ze zdí. Pocházejí ze 13. až 14. století. Kaple je zasvěcena archandělu Michaelovi. Půjdeme-li po stěně od Michaela směrem k oknu, vytušíte postavu svatého Kryštofa, patrona alchymistů, hledačů zlata. Za svého pozemského života byl Kryštof člověkem velice nadprůměrného vzrůstu, proto bývá vyobrazován jako obr, který se opírá o kmen. Rozhodl se sloužit tomu nejmocnějšímu, sám si nejdříve vybral panovníka. Když poznal, že panovník se bojí ďábla, přešel k ďáblovi. Ovšem poznal, že i ďábel má respekt z kříže, věnoval své služby Ježíši Kristu. Kdo se zde na obraz sv. Kryštofa podívá, tomu by se toho dne nemělo stát již nic zlého. Snad proto si sv. Kryštofa vybrali za svého patrona dnešní řidiči,“ říká kastelán.

Nikdo z odborníků ale nedokáže nevysvětlit výjev pod kazatelnou. Kdyby tento obraz na Housce nebyl, byl by zde mnohem větší klid. Vyobrazeno je střílející stvoření ženského pohlaví, říká se jí Frau Mine. Samotní památkáři mají tuto malbu zdokumentovánu jako kentauřici. Druzí ale argumentují, že se o kentaura nejedná, ocas není ocasem koně, ale lva. Takže položena, pololev, každopádně polozvíře, poločlověk do této části Evropy nepatří. Aby to nebylo jednoduché, tato kreatura míří šípem na člověka. To je známé pouze z bitev. Umí to ještě Amor, bůh lásky, ale ten to také není. Navíc je to jediná na celém světě vyobrazená, levoruká lučištnice.

V knihách, které se k Housce vztahují, se dočteme i o jeho druhém názvu: Díra nebo Brána do pekel. V 9. století totiž měla v těchto místech prasknout zem, puknout skála, vznikla zde štěrbina, díra do pekel. Na svět z ní vystupoval nejen sirný zápach, ale i jakási „hovada“ pekelná, beroucí na sebe nelidskou podobu polozvířat, pololidí. Říkalo se jim nelidé a měli škodit člověku, dobytku, úrodě.
Této díry do pekel se naši předkové báli, proto se rozhodli ji utěsnit, zasypat prý ji nebylo možno. A později ji zatížili touto kaplí a zasvětit tomu ejpovolanějšímu, archandělu Michaelovi, veliteli nebeské jízdy v boji proti andělům, pro svoji pýchu svrženým. Za to se nám mají údajně mstít a trestat nás.

Noc tady strávil i Mácha. Zanechal písemné svědectví, dokument Dopis Karla Hynka Máchy z hradu Houska příteli Eduardovi. Byl na Housce svědkem průvodu oněch nelidí.
Odtud k němu přistoupila sličná Dido - jak ji Mácha pojmenovává - ženština prý nijak nehezká, která před Máchou otevřela cosi, co on pojmenoval jako skříňkou s pohyblivými obrázky. Tam uviděl něco, čeho se ulekl. Jak píše, bylo to něco pekelného, ďábelského. Jelikož ta ženština s Máchou komunikovala, zeptal se, jestli až tak zlé to může být v těch peklech. Ona mu odpověděla: Karle Hynku, to, co vidíš, to není peklo, to, co ti ukazuju, to je Praha v roce 2006.

Připadá vám to jako pohádka?
Zajeďte se tedy na Housku sami podívat a přesvědčíte se o všem na vlastní oči.
I mně se v kapli podlomila kolena. Věřme aspoň, že do roku 2006 bude ještě celkem bezpečno.
Wahlgrenis, 13.10.2004

Krásné ráno Wahl,
v neděli jsem byla na báječném neplánovaném výletě na hradu Houska (blízko Máchova jezera u Doks). Prostě jsme se po obědě rozhodli po letech někam jet a Houska byl první nápad. Proč Ti to píšu?
Houska je známá svou kaplí, pod níž je údajné peklo.
Pověst vypráví o padlých andělích a o tom, jak se zde rozestoupila zem a otevřelo se peklo. Dále se praví, že zde přenocoval K. H. Mácha, kterému se zjevila lučištnice - kentauřice (mimochodem jediná na světě levoruká), která mu ukázala obraz plný hrůzy.
Když se Mácha zeptal, zda takové peklo opravdu existuje, řekla mu, že to není peklo, ale Praha roku 2006.
Zvláštní pověst viď?
Na protějších zdech je namalován Archanděl Michael, jako strážce nad peklem.
Měla jsem s sebou malého synka. Ačkoliv jsou mu 3,5 roku, vůbec nechtěl stát na zemi, musela jsem ho držet a chtěl jít z kaple pryč. Sama musím říct, že jsem zrovna dobrý pocit neměla. Měla jsem divný pocit v 3. a 4. čakře a objevil se mi zvláštní obraz. Jakoby položený kosočtverec, který protíná paprsek, zespodu rudý a nahoru zlatý. Ty paprsky se z prostřed kosočtverce rozpínaly nahoru a dolů do trychtýře a sám kosočtverec byl tmavěmodrý až fialový. Zkusím ho namalovat.
Wahlgrenis, co myslíš, že ten obraz znamená?
Jinak hrad je moc hezký a okolí ještě hezčí.
Je posazen v Českém Středohoří a výhled je nádherný. Tak si říkám, že ani vlastně nikam daleko nemusím jezdit. Vždyť Čechy jsou tak krásné, jenom to někdy nevidíme.
Wahl, přeji nám všem, abychom mohli mít oči a srdce otevřené.
Báječný den.
Ahojky Jitřenka 19.07.2005

Přepis dopisu K. H. Máchy:
Milý Eduarde, ...
nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha, že když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu - kdo ví, kdy je zas zhlídnu!
Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční.
Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem.
Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota.
Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla.
Jedni praví, že ji sám ďábel vykopal, jiní, že alchymisti prorazili.
Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější - otvor v podzemí.
Do té pekelné jámy spustil kdys zločince - Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci - táhlo mě to v neznámé hlubiny stezkou neznámou!
Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil - vlezl jsem do té díry.
Chvíli sestupuju - podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal - závanem z hlubin louč zhasla.
Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců,
světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla...
Když jsem k sobě přišel - Eduarde - já byl v pekle - nebo v zimničních snách.
Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin.
Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal.
Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení - lkala zem z roztaveného kamene.
V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.
Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami, ratolestí nevidět.
Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.
Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty neštastníky.
Eduarde, já myslel, že zešílím - ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny.
Pekelných nástrojů jsem se nebál, dalo se jim utýct - zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez usmání, bez pozdravu.
Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl.
Až dívčina jakási v šedé elfí říze, zářivá co Anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínajicí tvář - pousmála se na mne.
Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: „Jsem v pekle... “
Zavrtěla hlavou - já se leknul, že mi nerozumí.
Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval.
Smála se, řkouc po česku zpěvným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: „To si myslí mnohý... “
Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.
Člověk nemůže vypsat, co vidiny ukazovaly.
Všechny mé noční přístrahy se otevřely, všechny temnoty, plameny, propasti, lidi, co larvy - kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své...!
Rakev temnoty a červů, bolest, hrůznost nejdivější, děsivější otevřeného hrobu...
Hrůza... Eduarde, kéž bych směl zapomenout!
„Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" táži se vyjeven - člověk je slabé zvíře.
„V Praze,“ předci, odvětila sličná Dídó.
Mně se zatmělo před očima.
Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků:
„Který letopočet?“ vyhrkl jsem, doufaje, že žertem odpoví.
„Dva tisíce šest, “ pronesla. Zakroužila prstem po čele - zmizela mi.
Já jí nevěřil, Eduarde - budoucnost nemohla být hrozivější mých nočních můr!
Bloudil jsem mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zeleň, bílé zídky...
Utíkal jsem k nim: zas nebylo vidět živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami.
Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem...!
Já to místo poznal, Eduarde - poznal jsem ho!
Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází...
Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné.
Sedával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce!
Ty ruiny ponuré - toť byvší Hrádek krále Václava!
Tma mě zachvátila - víc nevím.
Zbloudil jsem na Housce, promočený rosou.
Zlý, divný sen hrozné tušení!
Pište mi Eduarde - pište, co nejdřívěji!
Praha, 10. srpna 1836, Karel Hynek.

Výklad Dopisu:
V něm píše Karel Hynek svému příteli Eduardovi Hindlovi, hajnému z okolí Housky, o zážitku, kdy došel v noci na hrad Housku a octl se v Praze, ovšem až roku 2006.
Kde se ovšem Karel Hynek ocitl?
Pouze znalí Pražané ví, kde je jediný záchytný bod tohoto vyprávění - hrádek krále Václava je v Kunratickém lese.
Pojďme po stopách tohoto dopisu :
V Máchově dopise se píše:
„V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým, sinavým.“
Tyto „útesy“ mohou být pouze jediné - panelové domy a byty v nich.
V obraze: „Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel …“ poznáváme stožáry vysokého napětí.
Ty se vyskytují právě mezi sídlištěm Libuš a čtvrtí Zelené domky.
Mácha se zřejmě přenesl do letního období, neboť píše, že „bytosti lidské, (…) začasté nevidomé,“ - lidé zřejmě měli sluneční brýle.
Spěchající davy „štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma - vsávaly a polykaly ty nešťastníky.“
Vídeňskou ulicí projíždí právě kloubové autobusy a jejich syčení při otvírání a zavírání dveří známe všichni.
Mácha potkává jakousi dívku s podivnou skříňkou u pasu a ve vlasech - páska od sluchátek (od walkmena ?).
A pak:
„Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko - já uzřel živý obraz, Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly - na nich skutečné peklo horoucí.“
Co to bylo za skříňku?
Jedině digitální kamera - ta má odklápěcí víko i obrazy na displeji dělají dojem jakéhosi přelévání.
Po sdělení letopočtu Mácha utíká pryč - „Bloudil jsem - mezi domy - útesy, tak vidím v povzdálí utěšené vily, zeleň, bílé zídky …
Utíkal jsem k nim: zas nebylo viděti živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami.“
Mezi paneláky lze bloudit velice snadno, a není divu, že jej přilákala právě čtvrť Zelené domky.
A již několik set metrů za nimi je cíl jeho cesty:
„Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny - smetí kolem …! (…)
Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází …“
Ano, všechno je tak, jak Mácha napsal - na kmeni stromu je i ta cedule - turistický rozcestník s nápisem „Nový Hrádek“.
Je zde jáma, i to smetí, jen kovový plot tu ještě není - snad jej tam městská správa brzy instaluje, aby nikdo nedošel k úrazu - času je dost.
A zde cesta Karla Hynka končí.
Místo jako stvořené k opětovnému přestupu na hrad Houska.

Kde však cesta započala?
To je už místo poněkud prozaické - někde mezi paneláky sídliště Libuš.
Poznámka:
(-jh-, -mř-) V časopise ZAZ č. 3, roč. 1999, byl uveřejněn dopis Karla Hynka Máchy, popisující podivný zážitek.

Byl z knihy : „Čas hradů v Čechách III.“ autorů M. Myslivečka, L. Koubové a F. Vrbenska (Horizont, Praha, 1996).

Téměř ve stejnou dobu vyšel tento dopis i v Informačním zpravodaji FFC
(klubovém časopise Fantasic Fact Clubu: Hejl, P.: Houska: nová fakta a teorie z nich vycházející. IZ FFC č.5, 1999, s.14-22).
Autor vyslovuje odvážnou hypotézu, vycházející z údajů z Magazínu záhad 2/98, kde M. Doležal a A. Česal zmiňují možnost, jak Keltové uloupili cosi z věštírny v Delfách a ukryli to na hradu Houska.
Na tomto stroji času - zřejmě pocházejícího z Atlantidy - byla založena sláva Delf.
Podle názoru autora se Mácha v podzemí dostal ke stroji času, ten nevědomky spustil a přenesl se do budoucnosti.
Uvedený dopis v jinak seriózní faktografické knize působil velmi věrohodně.
Po dotazech u autorů knihy „Čas hradů v Čechách III.“ na autentičnost otištěného dopisu, sdělila PhDr. L. Koubová, že v knize je pouze jediná mystifikace - tento dopis.
Přenos v čase se tedy nekonal.
...

Rudé je peklo, zlaté je nebe...
Pod tou kaplí skutečně něco bude.
Je tam propojení na jiný svět.
Na něco vyššího, co člověk nedokáže dost dobře sám dešifrovat.
Ale Tys to dokázala zachytit.
W. 19.07.2005

Mila Wahlgranis,
rada bych ti rekla svuj pribeh a poprosila te o tvuj nazor.
Prave jsem si precetla velice zajimave veci ohledne hradu Houska.
Vedela jsem, ze Houska neni jen tak obycejny hrad a je zahalen svym tajemstvim, ale nikdy jsem tomu nekladla velkou dulezitost.
Ale uz radeji k memu pribehu.
Hrad Houska jsem navstivila poprve pred 6 lety pri vylete 30.dubna, na carodejnice, s mou kamaradkou a jejim kamaradem, nahodou jsme objevili hrad Houska vecer a stravili jsme tam prijemny vecer na nadvori spolu s nekolika mistnimi lidmi a kastelanem u ohne a oslave carodejnic.
Zustali jsme az do 2 hodin rano, kdy jsme odjeli domu.
Ja jsem se tento vecer dala dohromady s kamaradem me kamaradky (prvomajove polibeni pod rozkvetlou tresni na Housce) a laska nam vydrzela 2 roky, pak ale nastaly problemy a opustil me prave kuli nasi spolecne kamaradce.
Ale i presto jsme se vidali dal a celou tu dobu, jiz 4 roky, premyslim co me k tomu cloveku tak pritahuje, ze se od nej nedokazu odprostit.
Ted me napadaji prave souvislosti s hradem Houska a v te souvislosti jsem te i zkontaktovala.
Hrad Houska jsme navstivili jeste jednou, a tenkrat jsem citila, ze se mi tam vubec nechce.
Uvnitr hradu nebo v kapli jsme nikdy nebyli.
Jmenuji se Dita, (driv mi kamaradi rikali Dida a zajimave je, ze on mi rika Mino (podobne jako kentaurice Frau Mine).
Myslite, ze by mohlo nase seznameni na hrade Houska, na noc carodejnic, mit nejaky vliv na nas zamotany vztah, na to, ze jsme tenkrat na vylete byli prave my 3, na to ze ho nedokazu vymazat ze sveho zivota, i kdyz prave tento rok se o to usilovne snazim.
Velice dekuji za cas a vas nazor.
Preji moc pekny den
Dita 17.07.2006

Milá Dito,
pokoušela jsem se vložit odpověď na internet snad třikrát po sobě, jako by ven nechtěla.
Ano, hrad Houska není z těch typických, normálních hradů.
Dějí se tam podivné věci - ne nadarmo se říká, že pod ním je brána do pekel.
Vztahy, které tady začínají, nemohou mít dlouhé trvání.
(Trochu nechápu smysl obřadní místnosti na hradě Houska...)
Příběh, který tehdy 30. dubna začal, byl ovlivněn negativními silami, proto - pokud skutečně chceš bývalého přítele ze svého srdce vymazat - i konec by měl proběhnout tady.
Není nutné, aby u toho byl on, protože nyní řešíš svůj problém.
Je třeba udělat jistý rituál, domluvu s těmito bytostmi o propuštění z jejich vlivu.
Vím, že máš z těchto důvodů také komplikace ve vztahu obecně.
Nemůžeš se s nikým jiným seznámit, protože prioritu ve Tvém srdci má právě ten bývalý přítel.
Není nutné, aby ses vypravovala na Housku za půlnoci o úplňku, dokonce ani nemusíš chodit do kaple, kde je vliv nejsilnější.
Stačí jen projít branou a tam někde bys měla ze sebe všechnu tu tíhu sundat a zanechat tam.
Zpět by ses měla už vracet jako jiný člověk.
Je to důležité, ale jak myslíš...
Vím, že si můžeš dělat sama, co chceš, ale ptala ses mě na názor, tak odpovídám.
Příště si pro začátek vztahu najdi romantičtější místo.
Wahlgrenis 18.07.2006

... je 3.07. 2006
(čísla se mi sem zapsala až na potřetí - tak nevím, zda chtěla být neuvedena, nebo snad naopak jsou důležitou šifrou)
... prostě jsou zde.
Právě v tento den jsem s mou kamarádkou výletovala na hrad Houska.
Až zpětně jsem si uvědomila, že když jsem vystupovala na parkovišti, byla jsem rozechvělá a taková zesláblá
- přikládala jsem to svému životnímu příběhu, který jsem jí cestou vyprávěla.
Vstoupily jsme na předhradní pozemek.
Byl zde stánek s klobásami, chlazenou kofolou.
A spousty dotěrných vos - ty byly zadarmo :o), nenechajíc nás ani na malou chviličku spočinout.
Koupily jsme si vstupenky.
Prohlídka začínala vždy v celou.
Přišli jsme něco po 12. hod.
A proto a díky vosám nás "to" vedlo asi 500 m ke vzdálenému místu,
kde byla kouzelná vyhlídka z pískovcové skály směrem k hoře ŘÍP.
Byl to úžasný rozhled, kdy jsme spočinuly a soudýchaly s naší nádhernou matkou zemí.
13 hod. - vstupuji se svou kamarádkou do útrob hradu Houska.
Jako první, co mě oslovilo, byl místní kastelán v dobovém oblečení se zajímavými koženými botami, jejichž špičky byly stočeny směrem nahoru a k postavě tohoto kastelána.
Trochu kašpárkovské, jako by poukazovaly na to, abychom naslouchali pečlivě tomuto muži, kterému je dán úkol, který má lidičkám předávat, kázat, tlumočit moudra, ve chvílích jejich zastavení, právě zde na tomto zajímavém místě.
(Promiňte mi malou vsuvku, doufám, že nebudete pohoršeni, jen mám vypozorováno, že vše se vším souvisí - právě jsem si odskočila na WC, pro mě to znamená zpečetění tohoto okamžiku, že mám směrem k Vám lidičkám se vyprázdnit od všech nabyvších se dojmů z návštěvy hradu Houska).
Tento pan kastelán pro mě nebyl jen pouhým kastelánem, nýbrž člověkem, bytostí z dob dávno minulých, byl duší, která tam již kdysi spočívala možná už v dobách, kdy ještě hrad nebyl hradem, ale dřevěnou tvrzí.
Nádherně nevšedně nás srdečně přivítal a choval se tak přirozeně.
Jeho každičké slovo znělo, neslo důležitost.
Má velké kouzlo osobnosti, jen on měl být tam, kde byl a je tím, kým je.
Jako každý z nás zase na jiných místech a rozdávajících jiné dary.
Jako třeba zde WAHLGRENIS.
Hrad Houska je zajímavý už jen tím, že je oblečen do renesančního kabátu, i přesto, že jeho duch je daleko starší, kaple je v duchu gotickém, která byla po léta letoucí ukryta i s celým objektem právě pod tento kabátec.
Bylo to tenkrát nejjednošší řešení, jak schovat cosi nadpozemského před zraky pozemšťanů.
Jak se říká, "za komančů" zde se scházívávali bytosti s ministerstvech pozemských.
Až v roce 1999 byly jeho brány odemknuty i široké veřejnosti.
(číslo 9 je číslem duchovní porozumění a odpovědnosti, chápání potřeba pocitů druhých, hledání a nalézání hlubšího smyslu života, moudrosti, klade zejména důraz na svobodu, pravdu a všeobjímající lásku).
Další zajímavou věcí je to, že celé vstupné zůstává na hradě a je použito k neustále pokračující rekonstrukci a je zde - i přesto, že já to ke svým přítomným okamžikům nepotřebuji, umožněno, fotografování i kamerování bez poplatků, i samotná prohlídka hradu byla "svobodnokroká"- mohlo se šlapat na parkety, oberce, bylo možno spočinout v jednotlivých místnostech, jak bylo libo.
To bylo pro mě zpečetěním svobody a volnosti a toto přesně vyzařoval duch místního kastelána.
Nejdříve naše skupina spočinula na malém nádvoříčku, odkud jsme se odebrali do zdejší kaple, nad kterou visí tolik tajemného.
Kladla jsem si otázku, proč si toto místo nenechává až nakonec, coby skvost.
Hned mi bylo dáno - na tomto místě dochází k pomazání moudry z úst místního kastelána, dokud lidičkové nejsou ještě znaveni a jsou schopni lačně naslouchat.
Nesčetněkrát bohatství v moudrech opakoval a znova sázel do slov totožného významu,
aby každý uchopil a odnesl si to, co odnést si má.
Dával tím najevo, nejen že je čeština jazyk jazyků, ale i to jak jsme každý originálem, každý jsme schopni pojmout moudra a pravdy z jiných slov či okamžiků.
Jen k nim být otevřeni a věřit jím.
Než jsem odjížděla na výlet, vytáhla jsem si papírek, kde bylo napsáno "oběť"
- pro vysvětlení: před časem ke mně "přišlo" 15 papírků, na kterých jsou slova různých významů.
Ne nebyla to negativní obět, jak by mohlo vyznít z našich představ.
Měla jsem pouze usednout do auta, nabrat benzín, dojet k hradu, koupit vstupenky
- prostě nechat se unášet přítomným okamžikem - už toto byla ode mě objeť, a zároveň lekce, protože se sice snažím, přesto mi dělá problém žít tady a teď
a ještě k tomu jsem si zapomněla doma mobil, který se mi stal nedílnou součástí - :o) a jak to šlo ... co nádhery a mouder se tak ke mně mohlo dostat, protože jsem neřešila nic jiného - pouze přítomný okamžik - nádhera :o)
Když shrnu slova a myšlenky kastelána, kterými apeloval k nám všem -
Snažme se "do konce roku 2006" odložit, odlehčit si od přítěžě....a to.... od peněz, od pomyslného bohatství.
Škoda, že pouze vnitřně nazrálý člověk nasaje a zpracuje tuto výzvu.
Jako by mělo dojít k velkému třídění lidstva.
Ještě je chvilka času, zbytečně neotálejme...
Drahomi 05.08.2006

Dobry den Wahlgrenis,
nevim zda si na mne jeste vzpominas, kontaktovala jsem te ohledne hradu Houska.
Housku jsem tento vikend navstivila, jak jsi mi radila a musim priznat, ze na mne i kaple pusobila velice pozitivne.
Ackoliv jsem mela z cesty ke hradu a i na nadvori divny uskostlivy pocit.
Chtela jsem se te zeptat, zda se da poznat, zda jsem udelala dobre, ze jsem na Housku jela, ci ne.
Moc dekuji a pekny den
Dita 15.08.2006

Síria a W. 17.11.2008

Ahoj Wahl,
posílám zajímavý odkaz - co to tu u nás v kunratickém lese vlastně máme....
Prý je tu jistá souvislost s hradem Houska a H. K. Máchou...
http://www.novinky.cz/clanek/155477-zricenina-v-praze-kunraticich-pritahuje-podivne-udalosti.html

Hezký večer.
Pradlenka 08.12.2008

Zřícenina v Praze - Kunraticích přitahuje podivné události
Málokteré hlavní město se může podobně jako Praha pochlubit tím, že kromě současného sídla hlavy státu se na jeho území nacházejí i romantické hradní zříceniny.
Pravděpodobně tou nejvzácnější a také nejzáhadnější je Nový hrad, jehož zbytky stojí dodnes v krásném prostředí Kunratického lesa na dohled betonových sídlišť.
8. 12. 2008 08:00 - PRAHA

Nejvzácnější proto, že právě tady dodýchal poslední aspoň trochu český římsko-německý císař Václav IV., když ho 16. srpna 1419 na Pražském hradě ranila mrtvice (nebo záchvat epilepsie) poté, co se dozvěděl o první pražské defenestraci.
A nejzáhadnější proto, že v jeho okolí mělo koncem minulého století dojít k přenosu časem.
Oním cestovatelem v čase byl slavný básník Karel Hynek Mácha, který se sem měl dostat z počátku 19. století ze sklepení hradu Houska na Kokořínsku. Během svého putování v okolí Nového hradu, tak jak své zážitky popsal v dopise svému kamarádovi,
potkal teenagerku s walkmanem na uších a vyděsil se při spatření obřích a nechutných panelákových sídlišť a stožárů vysokého vedení.

Hrad byl založen Václavem IV.
Pojďme raději dál do historie, ve které se můžeme opřít o historická fakta, ovšem s vědomím, že to, co se lidstvu doposud nepodařilo uskutečnit, neznamená automaticky, že to neexistuje.
Ovšem historie Nového hradu je sama o sobě fascinující. Hrad založil v roce 1411 král Václav IV. a jeho stavbu řídil měšťan Hertvín a mistr Kříž. Král zde pobýval už od roku 1412 a to čím dál častěji, tak jak ho stále více deptal jeho vlastní rodný bratr Zikmund, později pod přezdívkou Zrádná liška zrzavá, upřímně nenáviděný desítkami generací Čechů. Po smrti krále Václava byl hrad na Silvestra roku 1420,
už po slavném vítězství nad německými a maďarskými křižáky na Vítkově a po dobytí Vyšehradu, obležen husity. Ačkoliv tento hrad si už Václav nenechal jako své předchozí (například Krakovec) stavět jako reprezentační a oddychová sídla, ale naopak zde používal tehdy nejmodernější obranné fígle, byly jeho hradby ztečeny už po třech týdnech obléhání. 25. ledna 1421 byl Nový hrad v husitských rukou.

Husité hrad vypálili, jeho zříceniny se zachovaly
Vítězní husité hrad vypálili, ovšem jeho zříceniny se krásně zachovaly až do 19. století, takže je K. H. Mácha mohl skutečně dobře vidět tyčící se v měsíčním světle. Teprve později byly ruiny částečně poškozeny blízkým lomem a v roce 1881 byly nadzemní části zbořeny, „aby nepřitahovaly výletníky z Prahy, plašící v jejím okolí zvěř“, jak referoval dobový tisk. Do dnešních dnů se ovšem pěkně zachovaly zbytky paláců a dalších budov kolem nádvoří, které ve své době tvořily přízemí a první dvě patra, dnes však – pěkně očištěná a zpevněná – jsou pod úrovní okolního terénu. Nový hrad byl postaven na konci úzké ostrožny, přes kterou byl vykopán obří hradní příkop. Přes něj vedl mohutný most, chráněný věží a přes bránu se vstupovalo do parkánu, který obepínal celý hrad. Ten byl chráněn ještě dalším pásem opevnění, který má dnes podobu valu, navazujícího v určitém místě na hradní příkop. Z parkánu vedla cesta přes další, menší můstek kolébkové konstrukce na samotné vnitřní dvoří.
To bylo obklopeno ze všech stran královským věžovitým palácem a dalšími reprezentativními stavbami. Do jeho vyšších pater se dalo vstoupit jak vnitřkem, tak po mohutném vnějším schodišti, po kterém najdeme i dnes stopy na rekonstruovaných zdech. Nový hrad je unikátním ještě z jednoho důvodu. Po jeho husitských obléhatelích se totiž na vnější straně ostrožny dochoval i přes propast staletí jejich neuvěřitelně zachovalý obléhací tábor. Jeho čelo je od hradního příkopu vzdálené 140 metrů a je chráněno stále patrným valem, odkud vede k hradu místy patrný přibližovací zákop, zvaný sapa.

Malebná zákoutí připomínají Jizerské hory
Za valem stál obléhací prak a několik hmoždířů. Týl husitského ležení chránil další val s dřevěnou hradbou, zpevněný čtyřmi baštami. Mezi oběma valy není ani dnes problém zapadnout do některé z jam, které kdysi byly v onu krutou zimu zemnicemi, ve kterých žili obléhatelé. Nový hrad stojí, jak již bylo řečeno, na konci ostrožny a je ze tří stran obtékán Kunratickým potokem. Jeho zákoutí jsou zvláště na podzim tak malebná, že si zde poutník může připadat jako někde v Jizerských horách. Není totiž žádný problém tady narazit i na divokou zvěř, včetně divočáků a muflonů, a to jen pár kroků od rušných ulic metropole. Občerstvit se je možné v několika restauracích na okraji polesí, i když si svého času některé z těchto podniků oblíbilo české podsvětí, a dokonce zde před několika lety došlo k vraždě v rámci vyřizování účtů mezi ruskými mafiánskými gangy. Teď už je ale v Kunratickém lese dlouho klid. Na své si zde přijdou i děti, které se tu mohou na dohled od Nového hradu vyřádit na pěkném dětském hřišti.
Zdroj: Novinky.cz

Posílám pozdrav z Brodu, drahá Wahl!
Dlouho jsem přemýšlela, jestli poslat nebo neposlat, nakonec jsem se rozhodla poslat. Docela dost mi totiž záleží na tvém názoru.
O prázdninách jsme se byli podívat na Housku, urcite ti to bylo jasné hned.
Vyfocena jsem v oné kapli, kolem které je mnoho nevysvetleného.
Na té fotce podle mého názoru není nic neobvyklého, přesto bych vsak chtela poznat tvé pocity, jak na tebe pusobí.
Priznám se, že jsem do té kaple vstupovala se zatajeným dechem a asi jsem od toho prílis ocekávala. Nakonec se totiz nestalo vubec nic. Akorát, kdyz jsem pozdeji analyzovala své dojmy, tak jsem si uvedomila, ze uvnitr mi bylo trochu spatne od zaludku (pripsala jsem to vsak obedu, který jsem absolvovala asi hodinu před tím), kdyz jsem vysla ven, nevolnost odeznela. I tak si vsak nemyslím, ze jsem zazila neco vyjímecného.
Zvlástní vsak je, ze asi týden-dva predtím byl o Housce v televizi seriál. Moc jsem se na to chtela dívat, vlastne jsem se i dívala. Ale na chvilku jsem odbehla do kuchyne, že manzelovi udelám oblozený chleba. Ve chvíli, kdyz jsem chléb krájela (zároven i poslouchala film), jsem se rízla... Divný.
Varování?
Mozná.
I presto jsme tam pak pozdeji jeli.
Co jsem mela pochopit?
Ze ješte nejsem připravená?
Ze budu zklamaná?
Že si ještě pár věcí musím uvědomit?
Od té doby přišlo už několik zajímavých znamení.
Vyplnily se některé sny třeba, nebo se v mysli objevilo slovo nehoda a za kopečkem skutečně byla a podobně. Vím, že jsem na správné ceste, akorát s návštěvou Housky jsem asi měla počkat. To, co mi to mohlo dát, mi nedalo - myslím v tom pozitivním smyslu. Ještě mám na sobě práce dost.
Dekuji za tvůj názor.
Díky moc jeste jednou!
I za to, že můžu napsat, když cítím, že mám co.
Erika 03.09.2009

Ahoj Wahl,
při čtení tohoto článku (http://www.novinky.cz/cestovani/184306-goticky-hrad-houska-je-opreden-mystikou-a-podivnymi-jevy.html) jsem měla mrazení po celém těle...a v radiu hrála písnička z filmu o koni Spirit .
Zpěv Bryan Adams.
Ten text je krásný...
I samotná pohádka je nádherná...
Jen nevím, kde by se dala koupit...

Hey hey.
Here I am, this is me
There"s nowhere else on earth I"d rather be
Here I am, just me and you
Tonight we"ll make our dream come true

It"s a new world, it"s a new start
It"s a life with the beating of young hearts
It"s a new day, it"s a new plan
I"ve been waiting for you
Here I am

Here we are, we"ve just begun
And after all this time, my time has come
Yeah here we are, still going strong
Right here in the place where we belong

Waiting for you
Here I am
Right next to you
Here I am
And suddenly the world is all brand new
Here I am
I am going to stay
And nothing"s standing in our way
Oh here i am

Tady jsem - To jsem já
Nikde jinde by jsem nebyl radši
Tady jsem - jen já a ty
Dnes večer uskutečníme naše sny

Je to nový svět, nový začátek
Je to nový život s mladým, tlukoucím srdcem
Je to nový den
Nový plán
Budu na tebe čekat
Tady jsem (2x)

Tady jsme
Právě jsme začali
A po všech těch letech, můj čas se chýlí
Yeah - Tady jsme
Stále silní
Stojíc v místech, kam patříme

Oh..
Je to nový svět, nový začátek
Je to nový život s mladým, tlukoucím srdcem
Je to nový den
Nový plán
Budu na tebe čekat

Tady jsem (3x)
Yeah..
Čekajíc na tebe…

Tady jsem - To jsem já
Nikde jinde by jsem nebyl radši
Tady jsem - jen já a ty
Dnes večer uskutečníme naše sny

Je to nový svět, nový začátek
Je to nový život s mladým, tlukoucím srdcem
Je to nový den
Nový plán
Budu na tebe čekat (2x)
Oh…Tady jsem (2x)

Jsem vedle tebe
Oh..tady jsem
A z čista jasna se svět
Značkuje úplně jinak

Oh…Tady jsem (2x)

Asi tu zůstanu
Nic už nám nebrání v naší cestě
Oh…Tady jsem
To jsem já

Zdraví Tě
elkan 16.11.2009
© Wahlgrenis

13.10.2004

29.07.2013