Wahlgrenis

Návrat zlatého hada

Milá Wahl!
Navštěvuji již druhý měsíc pravidelně Tvoje stránky.
Vyzařuje z nich tolik kladné energie, že se mi staly přímo návykovými.
Nezlob se (dovedeš se vůbec zlobit?), ale napadlo mě poslat Ti kousíček z mé tvorby, mám pocit, že by se mohla tato krátká ukázka ze scénáře hodit do Tvého oddělení Snů.
A děkuji Ti i kdybys to tam nedala (asi bys věděla proč), děkuji Ti že JSI!

Ukázka je z literárního scénáře pro celovečerní film na téma inkarnace.

Zatím nerealizovaný scénář byl napsán na základě snů autorky

V r. 2000 se umístil mezi 6 finalisty soutěže Sundance institutu nadace Roberta Retforda.

Obr. 50.

Nemocniční pokoj Hany.Noc

Hana se probudí. Vrtí se, pak rozsvítí lampičku. Náhle z výrazu její tváře vidíme, že jí projede tělem bolest. Hana se chytí za břicho a rychle bolest vydýchává. Pak začne zvonit na sestru. Nikdo, však nepřichází. Hana se snaží odpojit od infůze, ale převrhne stojan. Skleněné baňky dopadají na zem a s rachotem se rozletí na kusy. Hana opět zvoní a zvoní. Bolest na okamžik ustoupila, ale hned zase přichází další. Hana odhodí přikrývku. Prostěradlo i bílá košile jsou zmazané od krve.

HANA (křičí):

Sestróó! Kde jste? Pomozte mi někdo! Séstróó!

Nikdo nejde. Hana začne tlačit. Celá postel se zalije prasklou plodovou vodou a krví. Hana zatlačí ještě jednou ze všech sil. Na zkrvaveném prostěradle se objeví novorozeně. Hana chvíli oddychuje a pozoruje dítě, které nepláče a jen se kroutí, jako červík. Hana zkouší znovu zvonit na sestru. Nikdo však nepřichází a tak se tedy musí postarat sama. Odtrhne lem své noční košile a udělá na pupeční šňůře uzle, vyndá nůžtičky na nehty a dítě od pupeční šňůry odstřihne, otře je do svého ručníku a přiloží k prsu.

HANA:

Tak to vidíš, ty můj malý Janečku, zvládli jsme to nakonec sami! Prý zazvoňte si!… Tak oni ti doktoři si mysleli, že mám v bříšku nádor a ono zatím tohle!

Dítě chvíli saje, než se unaví a usne. Hana se na ně tiše usmívá. Náhle, však zneklidní. Dívá se na zkrvavenou postel, rozbité infůze, potrhanou košili.

HANA :

Prokristapána! Co když to tu uvidí vrchní sestra? Taková spoušť! Snad bude lepší Janečku, když půjdeme domů. Ano jasně! Hned teď půjdeme domů. Než přijde nějaká taková… a odnese si tě. Kdepak! Nikomu tě nedám.

Hana hbitě vyskočí z postele a balí dítě do čeho se dá. Čistý zbyl už jen polštář, tak zavine dítě do něho a nakonec převáže páskem od županu.

Obr.51.

Interiér, Nemocniční chodba. Za okny je noc.

Hana v pruhovaném županu s dítětem v náručí se vyplíží ze svého pokoje a rozhlédne se po nouzovými světly osvětlené chodbě. Na druhém konci vidíme pootevřené dveře do sesterny, z nichž se line světlo, ženský hovor a smích. Ozve se spláchnutí záchodu a z protějších dveří vyjde postava v erárním županu. Hana se lekne a zacouvá zpět do pokoje. Škvírkou ve dveřích pozoruje ženu , jak jde do svého pokoje, když za ní zaklapnou dveře, vyplíží se Hana na chodbu a odhodlaně se vydá směrem k výtahům. Rychle proběhne kolem sesterny.Pak chvíli zaváhá, zda má výtah použít. Nakonec se raději vydá pěšky po schodišti.

Obr.52.

Exteriér, Rozlehlá zahrada kolem nemocničního areálu. Noc.

Hana s dítětem v náručí vyběhne ven z budovy a zamíří k hlavní bráně. Náhle se za jejími zády začnou rozsvěcovat jedno za druhým okna pavilonu, ze kterého utekla. Hana už je natolik blízko ke vrátnici, že slyší zvonit telefon a pak slova vrátného. Za sklem vrátnice, vidí Hana sedět Aloise.

Alois:

Co to povídáte?….. Ukradla dítě?….Ženská jedna bláznivá!…Kdepak, nespím!….Tady mi neproklouzne, ani myš.

Hana vidí jak Alois kontroluje svou zbraň.Z pavilonu vybíhají lidé v bílých pláštích, je slyšet jejich hovor. Slyšíme zvuk startujícího motoru, pak začne houkat siréna. Hana přitiskne dítě a schová se v blízkém křoví. Za jejími zády projede kolem vrátnice ven z areálu sanitka se zapnutou houkačkou. Hana se prodírá pryč od toho mumraje do hloubi zahrady.

Obr.53.

Exteriér. Les. Noc.

Hana prchá lesem, budovy nemocničního areálu, již nejsou nikde na dohled. Hana postupně zvolní běh na rychlou chůzi, až se nakonec zastaví. Je udýchaná. Před ní se tyčí zeď.

HANA:

To by mě nikdy nenapadlo, že je ta zahrada tak obrovská!

Hana jde podél zdi, která je postupně čím dál poškozenější a nižší. Až je z ní nakonec jen nizoučká polorozpadlá zídka, oddělující zahradu od písčité pláže, která se svažuje k moři.

Hana se posadí na zídku. Kontroluje, co dítě. Ze zavinovačky se na Janu dívá již nikoli novorozeně, ale kojenec asi tříměsíční. Hana dítě nakojí, pak zůstane sedět na zídce a dívá se na moře, jehož obzor splývá s temným nebem plným hvězd. Přímo nad hlavou jí září dva tenké srpečky dvou měsíců. Moře tiše oddychuje, bíle zpěněné vlny mírného příboje se kutálejí po pláži. Náhle si Hana všimne, že se ze zavinovačky vyklubala nožička. Hana Dítě položí na zídku, aby je lépe převinula. Dítě se usmívá a náhle promluví.

Janek:

Mama

Hana nevěří vlastním uším.

HANA:

Cože? Jak to, že mluvíš?

Hana začne rychle rozvazovat peřinku, do které se Janek už sotva vejde. Když nakonec pásek od županu rozváže, na peřince se posadí dítě asi roční. Než se Hana probere z překvapení, Janek se zasměje, zatleská ručkami, seskočí se zídky do měkkého písku a utíká k vodě. Hana vystartuje za ním.

HANA:

Janku! Stůj!

Janek je, ale na svůj věk ohromně rychlý a tak než se Hana naděje, přeběhne širokou pláž a zmizí v příboji. Hana utíká jen ztěžka, nohy se jí boří do písku a když doběhne na kraj příboje, není po Jankovi ani stopy. Hana se chytí za hlavu a začne zoufale křičet.

HANA:

Janku, ne to nééé.

Náhle se na temném obzoru objeví zlatá záře, která roste a roste. Hana přestane křičet a fascinovaně se dívá. Z hlubin moře se pomalu vztyčí k nebi obrovský zlatý had. Had se mírně vlní a pohupuje. Jeho záře vytváří na vodě zlatou pěšinku. Odkudsi-odnikud a zároveň odevšad , zazní hluboký mužský vypravěčsky podmanivý hlas.

HLAS:

Ó slyšte lidé hluší!

Ó pohleďte vy slepí!

Slyšte příběh lásky Hada velikého!

Ten příběh lásky Hada.

Příběh pravdivý!…..

Aj stalo se, že v temných vodách věčných, Had Černý veliký a nesmrtelný, osamocen pluje.

Pluje a spí si….

V tom spánku věčném.

Znenadání.

Vidění světla od hvězd z nebes k němu přišlo.

Vidění světla překrásného z té říše Času pomíjivé...

Zatoužil tedy velmi.

Ten Had veliký a nesmrtelný na vlastní oči říši Času spatřit.

Tu říši Času přenádhernou, již v lesku hvězd jen doposavad zříti sobě mohl…..

Tak jak byl pomyslil, tak se i bylo stalo.

Aj z Černého tu zrodil se Had zlatý!

Had zlatý z Věčnosti se zrodil!

Z Věčnosti lůna temného, myšlenkou lásky Času oplodněného….

Zrodil se živý ve své radosti a slávě a tělo jeho přenádherné hadí, proťalo zlatě hvězdnou nebes klenbu...

Aj září veliký a nesmrtelný Had ten.

Září a žije.

Vod věčných, temných spánku svého lůna, snažíce prozářiti zlatem….

Jste slepí všichni snad, kdož lačníte jej zříti?

Či hluší jste, kdož touží poznat pravdu jeho lásky věčné?

Nastane chvíle ta, kdy záře jeho zlatá.

Pohasne…

Pohasne.

Aj to veliké a nesmrtelné tělo Hada zčerná.

Zčerná a padne nazpět do věčnosti temné.

Zpět do věčnosti temné, do spánku svého lůna….

Tak snívá sobě o Čase Had veliký a nesmrtelný,

plujíce osamocen v temných Vodách věčných.

Tak snívá sobě o lásce a o zrození zlatém

Tak snívá sobě a tak jest.

Stále, včera, dnes, zítra, v čase, na věčnosti i v každém okamžiku.

Hana stojí ještě okamžik, dokud mohutný hlas nedozní. Pak přistoupí k vodě, která je naprosto klidná jako sklo ve kterém se odráží zlatá cesta hadí záře. Hana vstoupí na tu cestu a lehce kráčí po vodní hladině. Pod jejími nohami, jen asi půl metru hluboko, vidíme hemžení. Různé drobné vodní živočichy. Hejna barevných rybek, kraby, plže, chobotnici. Ale i jiné fantaskně podivné vymyšlené potvůrky. Náhle se Hana zastaví a zírá pod hladinu.

Když sledujeme, její pohled, vidíme těsně pod hladinou, sedět na bobku asi čtyřleté nahé dítě s velmi světlými vlasy. Dítě si hraje pod vodou s velikým šedivým kocourem Štuclíkem.

HANA (radostně):

Janku! Co tu děláš?

Janek se narovná a vynoří se z vody, která je mu sotva do pasu. Je celý mokrý z mokrých vlasů mu crčí voda.

JANEK:

Tady jsem ti našel toho kocoura mami! Máš radost?

HANA :

No to jsi hodný Janečku. Jéminkote, ale vždyť ty rosteš docela, jako z vody!

Náhle se ozve opět Hadí hlas.

HLAS:

Aj poslyšte a probuďte se spáči!

Slyšíte ? Probuďte se, máte tu návštěvu!

Hana se zadívá do hadí záře, která se vlní nad vodou.

Obr. 54.

Nemocniční pokoj Hany. Den

Hana se probouzí, do očí jí svítí oknem sluníčko. Nad její postelí se sklání Sestra a Jiří.

SESTRA :
No konečně! Tak pane Ryba, jen na pět minut, nebo budu mít problémy!

Jiří rychle strčí sestře do kapsy zástěry balíček kafe.
Lughana 12.02.2007

Milá Wahlgrenis,
tak mě napadlo, jestli by bylo možné přidat k Návratu zlatého hada obrázek.
Namaloval ho můj muž podle mého snu a pak teprve vznikl scénář.
Děkuji moc za všechno!
Chodím nyní na Tvé stránky již téměř denně a stále objevuji i ve starých příspěvcích spousty nových podnětů k přemýšlení.
Je to úžasné!
Doufám, že se mi někdy časem podaří i osobní setkání s Tebou na některé ze Tvých akcí.
Zatím jsou pro mne na příliš vzdálených místech.
Neuvažuješ náhodou o něčem někde poblíž Prahy?
Přeji krásnou sluníčkovou předjarní (spíš již docela jarní) neděli.
S úctou!
Lughana 11.03.2007

Na miskách vah se bude vážit, kolikrát jsi popřel sám sebe, Člověče.
Makulienka 21.06.2013