Je mi divně, zvláštně, špatně
Otázka: Milá Wahlgrenis,
nevím, co si počít.
Moje kamarádka mi Tě doporučila.
Po brouzdání po Tvých stránkách už vím proč.
Ale teď k mému problému…
V pátek – 25.5.2008 – jsme byly s jednou holkou na hřbitově… byl to její nápad.
Nikdy jsem nic necítila, žádnou stísněnost, ale když jsem přišla domů, nebyla jsem se ve své kůži.
Předchozí noci ze čtvrtka na pátek se mi zdál sen.
Živý.
A hrozivý.
Popíšu Ti jej, ale není to asi to hlavní…
Byla jsem tentokrát jen pozorovatel.
Jedna holka seděla v kavárně.
Pak tam ale přišel chlapec.
Oběma bylo tak okolo 20 let.
Z toho kluka sálala bezradnost, horlivost a strašný smutek.
"Musím Tě zachránit.“
S těmito slovy tahal dívku za ruku, aby šla s ním.
Šla.
Dorazili do nějaké stavby, zřejmě hřbitovní márnice.
On ji zavřel za dveře.
Sám se potom schoval do sudu poblíž.
Po nějaké chvíli tam vešli osvoboditelé.
Jako první šel muž s hořící pochodní.
"Tak my vás jdeme zachránit," usmál se a otevřel dveře, za kterými byla dívka.
Ona vyšla ven ve velice zbědovaném stavu.
Byla na ní krev.
A potom zaklepal na sud, aby vylezl i ten mladík.
Zase ke mně zavanulo zoufalství a strašný smutek.
Pak jsem viděla hrozivou scénu.
Náhle bylo v místnosti mnoho lidí, rozcuchaných, pomátlých, křičeli, bylo jich tam strašně moc.
Byli pokropeni krví.
Namačkáni na sobě.
A pak jsem viděla, jak ten sud praská.
A vytéká z něho velké množství krve.
Ostatní už bylo tak zmatené, že už o tom nemůžu napsat.
A teď se dostávám k tomu hlavnímu.
Celý víkend po návštěvě hřbitova cítím, že se určitě něco děje, znovu se na povrch drásá strach ze tmy, temná stránka, snad i deprese.
Z neděle na pondělí se mi zdál sen, který mě tak zneklidnil.
Byla jsem rodiči odvezena do nemocnice.
Možná jsem byla těhotná.
V ruce jsem držela knihu dobra.
Ale když jsme šly se setřičkami okolo jednoho pokoje, byl tam chlapec čtoucí knížku zla… nemocný.
Pak mě uložily do postele.
Chvilku jsem ležela a pak tam přišla sestřička.
Měla černé mikádo.
Tlustší.
V ruce držela knížku v tmavozeleném obalu.
Řekla, ať jdu za ní a otevřela dveře nalevo ve stěně.
Místnost byla tmavší, svítilo sem chabé světlo z velkého okna.
Posadila se proti mně.
Dělil nás od sebe tmavozelený větší stůl.
Otevřela tu knížku a začala číst.
Dotkla se mých kolen asi 4x.
Byly to bolestivé doteky, nepříjemné.
Pak opakovala to samé na čele.
Na rukou.
Na nártech.
Skoro tak, jako Ježíš byl přibit hřebíky.
K mému zděšení se plynule objevila vedle ní na židli postava.
Duše.
Aby byla pro naše oči hmotná, byla oblečená (pokrytá) tmavým kusem látky, složený ze sešitých kousků.
Jako kápě.
Tmavomodré barvy.
Opakovala dotyky, hlavně na nártech.
Pak skončila a sestřička se mě zeptala, jestli mě něco nebolí, jestli jsem v pořádku.
Řekla jsem, že mě jenom trošku běhá mráz po lýtkách.
Nato jsem viděla její varovný pohled.
Duše ženy s chraplavým hlasem mě náhle za lýtka chytla a začala mě tahat k sobě.
To přece nesmí!
Zachytila moje myšlenky a řekla: "Snad si můžu sáhnout na svoje tělo!“
Nato sestřička něco řekla a duše mě pustila, vyklouzla ven s pod šátku a zmizela neviditelná ve volném prostoru.
Důvod, proč Ti e-mail píšu, je prostý.. mám strach.
Je mi divně.
Zvláštně, špatně.
Prosím, kdybys mi mohla pomoct…
Něco najít, účel temných dní.
Možná mi i pomoct.
Nevím, co dělat, jsem unavená, bez energie, i když je teď venku tak krásně.
Dimmity 30.4.2008
Odpověď: Milá Dimmity,
své pocity popisuješ přesně.
Žijeme ve světě, kde spolu bojuje dobro a zlo, proto Tě také zasáhl ten podivný strach...
Chodit na hřbitovy 25. den v měsíci, není rozumné.
Stejně tak jako 7. nebo 16.
Tohle jsou hodně rizikové dny.
Svět není nastaven správně, je i víc dopravních nehod, sebevražd.
Není to možné rozumně vysvětlit.
Ale jistě dobře víš, že se dějí věci mezi nebem a zemí.
Existuje nejen to, na co si můžeš sáhnout, ale spousta jiných věcí, kterým se ale někteří lidé brání.
Brání se až tak, že musí dostat takový důkaz, aby pochybovat přestali.
Je to léčba šokem.
Někdy to ale trvá dlouho, někdy i celý život, někdo ale nepochopí vůbec nic.
Nikoho ale nemá smysl posunovat na jeho cestě vpřed nebo mu otvírat oči, když je otevřít nechce.
Naše cesty jsou nalinkovány předem, ale záleží na Tvé vůli, jak se rozhodneš konkrétní problém řešit.
Zklameš-li a vydáš se jinudy, než bys správně měla, vracíš se v dalším životě do stejného bodu...
Teď máš pochopit něco víc, neměla bys chybu opakovat.
Ve svých snech jsi opakovaně prožila kontakt s jemnohmotným světem.
Ano, tento svět existuje paralelně vedle našeho.
Nevím ovšem, jak na tom momentálně jsi.
Všechny tyto zážitky, prožitky a sny, ale i strachy je možné považovat za kontakt, měla bys reagovat.
Není dobré se stáhnout a přiklopit nad sebou tu těžkou pokličku.
Ke kontaktům dochází ve chvíli, kdy je na ně člověk připraven, neměla by ses tedy bát.
Jsou to zcela běžné reakce, jen ses s nimi nejspíš do této doby nikdy nesetkala.
Prošla sis vlastní smrtí, zažila jsi chladno v márnici, ucítila krev i dotek duše.
Je toho poměrně dost...
Začíná příběh, který Ti může otevřít oči.
Ovšem strach v těchto případech není dobrý kamarád.
Pokud se bojíš tak, že se ti špatně dýchá, podlamují se Ti kolena nebo nemůžeš zůstávat sama v místnosti,
pak bys měla s jakýmikoli činnostmi přestat.
Teprve až Ti dojde, že se před Tebou otevírají jné světy, že nejde o Tvůj život, že to nejsou trapné hororové scény z filmů,
ale Tvůj život, který nabývá jeného rozměru, pak bys mohla pokračovat dál.
Tohle si ale musíš vnitřně zpracovat sama.
Je to docela zásadní rozhodnutí...
Postup, co bys měla dělat dál, jistě dohledáš na těchto stránkách.
© Wahlgrenis
30.04.2008
Milá Wahl,
prosím Tě moc o odpověď, alespoň jednou větou.
Vím, že toho máš moc a jsi také jenom člověk .
Přečetla jsem si dopis od Dimmity.
A Tvoji odpověď.
Zajímá mě ta pasáž o hřbitovech.
Já jezdím na chalupu, která má velkou zahradu.
A asi 100 m za zahradou je hřbitov.
Na chalupě jsme žili do mých 10 let, pak jsme se přestěhovali do Prahy.
Moje babička se starala asi o tři hroby a já jako malé děvčátko chodila na hřbitov s ní.
Měla jsem tam "svoje " dva opuštěné hrobečky, o které se nikdo nestaral.
Byly to hrobečky dětí.
Měly na pomníku sošky děťátek.
Zasadila jsem na ně kytičky a zalévala je.
Nikdy jsem se na hřbitově nebála a jako dítě neměla špatný pocit.
Jenže teď mám strach.
Chodím na hrob, kde leží maminka, umřela před rokem.
A jezdím tam s kočárkem s Fanouškem, dnes je mu rok.
Milá Wahl, prosím, neublížila jsem nějak miminku tím, že jsem ho brala na hřbitov?
Nemohla se na něj nalepit nějaká zlá dušička?
Už bych to asi neměla dělat?
Jestli mi můžeš odpovědět, budu moc ráda, kvůli Fanouškovi
S láskou
heřmánek 30.4.2008
Wahlgrenis...
Musím Ti říct, jednu věc... i když jí možná sama víš...
Ty jsi tu proto, aby jsi lidem pomáhala.
Nevím, ale opravdu to tak cítím.
I těch pár slov možná dokáže otevřít oči.
Slov od Tebe.
Ale chci jen říct...
Já oči otevřené mám...
Byla jsem u jistého Pana P.
S problémy s tátou.
Vím, že se zabíjelo...
A beru to jako temnou stránku.
Už odmalička vím.
Moje vědění se pomalu rozšiřuje... ale ty sny.
Opravdu mi někdy přijde všechno závratné.
Ale ne ochromující.
Spíš tak trošku drsné, jak o sobě dává ten nehmotný svět vědět.
Ty se vyznáš líp.
Tím se dostávám k tomu, že Ti chci poděkovat...
Díky Wahlgrenis... i když mám zase o čem přemýšlet... nechám tomu volnou cestu.
Na nic jiného se nezmůžu. :-)
Dimmity 01.05.2008
