Wahlgrenis

Soukromá slavnost

21. 4. 2011
Oslava desetiletého výročí... od toho vůbec prvního poslechu písniček Jiřího Březíka

Wahlgrenis

... zpátky si dám tenhle film...

Na tu sobotu 21. dubna 2001 se nedá zapomenout.

CD Jiřího Březíka "Mé první..." jsem si pustila poprvé někdy kolem 16. hodiny odpoledne.

Počasí venku bylo typicky dubnové, chvilku sluníčko, pak najednou déšť nebo aspoň drobné mžení...

Měla jsem připravit program výtvarného semináře Za krásami Kokořínska pro šestnáct dětí z našeho občanského sdružení.

Jednalo se o poměrně nudnou, monotonní činnost, kopírování textů z minulého roku.

Proto jsem se rozhodla, že si to zpříjemním poslechem nějaké hudby.

Vsunula jsem do mechaniky mého počítače CD, které zatím čekalo ještě ve folii na tuto svou chvíli, na uši sluchátka.

Jakmile jsem CD začala poslouchat, odehrál se proces, který není možné popsat slovy, nebyl to proces, který by cokoliv připomínal, žádný logický postup.

Tehdy se totiž text písní spolu s melodiemi dotkl mého podvědomí, nebyla jsem nebyla schopna dělat nic jiného.

Byla jsem jako v transu, tekly mi slzy a já věděla, že právě zažívám něco, co tady ještě nebylo a už asi ani nikdy nebude.

Vodopád slz nebylo možné zastavit.

Celá jsem přitom vibrovala, děly se neuvěřitelné věci.

Musela jsem se hodně ovládat, abych byla schopná běžně fungovat, abych se zase vrátila do svého normálního režimu.

To je tak asi celé, základní a důležité, co se tehdy stalo...

Nevěděla jsem, že stojím na pomyslné startovní čáře a že všechno "to" v mém životě se má teprve odehrát.

Bylo mo jasné jediné - že se to, co se se mnou stalo, musí určitě dozvědět autor onoho CD.

Neznala jsem ho, neměla jsem na něho žádný kontakt.

Poměrně složitými procesy jsem se dostala k jeho mobilnímu číslu, ale věděla jsem, že tohle není pro mě ideální cesta.

Věděla jsem totiž, že bych nebyla schopná nic z mých pocitů po telefonu sdělit.

Ten člověk pro mě představoval po poslechu těch pár písniček modlu, bytost, která snad ani není z tohoto světa.

Jen těžko bych si dokázala představit, jak skládám dohromady slova do jednoduché věty.

Tohle bych nezvládla.

Ale zavolala jsem.

Když jsem zaslechla na druhé straně jeho hlas, nemohla jsem mluvit.

Byl to neuvěřitelně silný pocit, že mluvím s někým z jiných sfér, s někým, kdo snad ani nechodí po tomto světě.

Jediné, na co jsem se zmohla, byla nakonec velice strohá věta s prosbou o mailovou adresu s tím, že mu potřebuji „něco“ napsat.

Pan Jiří Březík chtěl vědět, co mu musím tak důležitého napsat, ale to já už jsem končila a děkovala jsem.

Byla přede mnou další fáze – napsat do slov to, co jsem při poslechu jeho písniček prožila.

Definovat nedefinovatelné...

A odeslat mailem.

I to se podařilo...

A pak už jenom šel čas dál a já šla s ním...

Dnes je to "památné" CD uložené ve vitrínce v ateliéru v Pardubicích.

Jako nejdůležitější událost k tomuto mému desetiletému výročí vnímám gesto Jiřího Březíka zazpívat na samostatném koncertě v Praze.

Představí tak poprvé veřejně písničky, které byly pro moji osudovou cestu zásadní.

Ale pravděpodobně i jiné...

Koncert - místo a termín - je zatím v jednání.

Ohlasy jsou přístupné pouze registrovaným uživatelům. Pro jejich přečtení se musíte přihlásit.