Měla jsem lehkou autonehodu
Dobrý den.
Úplnou náhodou jsem narazila na vaše stránky a chtěla bych vám poděkovat. Jsou úžasné.
Mohla byste mi pomoci? 2. ledna 2009 jsem měla lehkou autonehodu a od té doby se mi nic nedaří nic tak, jak bych potřebovala. Finanční ztráty, zdravotní potíže, vztahové potíže.
Co mám dělat, aby to skončilo?
Děkuji za odpověď.
Milena 09.02.2010
Ahoj milá Wahlgrenis,
moc tě zdravím.
V úterý odpoledne jsem měla nehodu i já. Nedala jsem přednost v jízdě a vjela jsem přijíždějícímu autu rovnou do cesty.
Cítila jsem jen "ťuk" na levé straně hlavy a pak mám lehce naraženou pravou ruku. Jinak vůbec nic.
Vždycky jezdím s dětma, ale zrovna tento týden jsou u babičky. Auto je na odpis, ale mně se nic nestalo, naštěstí vůbec nikomu. Samozřejmě si celou dobu lámu hlavu, co že mi to má říct. Zatím jsem na to nepřišla.
Myslela jsem si, jak na sobě pracuju. Loňský rok jsem opravdu viděla pokroky a něco jsem dotáhla ke zdárnému konci. A najednou bum. Takové prudké zastavení, varování.
Wahlgrenis, poradíš mi prosím, co to pro mě znamená?
Děkuju a přeju ti krásné dny.
Jindřiška 11.02.2010
Milá Mileno,
každé zastavení v životě má zásadní význam. A nemusí se jednat jen o autonehodu. I když tohle je nádherný příklad.
Při autonehodě jste byla zastavena. Není důležité, jestli jste řídila Vy nebo někdo jiný. Podstatné je, že jste pochopila, že mohlo být v jednom okamžiku všechno jinak... ale nebylo. Vaše lehká autonehoda Vás měla mírně vykolejit z toho režimu, v kterém jste se do té doby vyskytovala, tohle "vykolejení" bylo důležité. Měla jste během nárazu nebo i později dojít ke změně v životě. A k tomu jste nedošla. Proto se Vám také od té doby dějí samé podivnosti - finanční ztráty, zdravotní potíže, vztahové potíže, sama o nich dobře víte.
Zkuste si udělat v sobě menší inventuru. Hlavně se podívejte na to, jak jste žila před touto autonehodou. Stačí Vám kus papíru, na který si napíšete Vaše tehdejší priority, co Vás bavilo, s kým jste se stýkala, jaká byla Vaše práce, o čem jste se bavila s kamarádkami. Možná se Vám seskládá zajímavá mozaika, možná pochopíte, jak to všechno bylo z jistého úhlu nesmyslné.
Tím, že o tom ale stále přemýšlíte, je zde pravděpodobnost, že k posunu ve Vašem životě dojít má. Tato vrátka nejsou zavřená, jen je třeba je ve správnou chvíli otevřít.
Také jsem měla před pár lety autonehodu. Řídila jsem, auto bylo tehdy na odpis, ale mně se kromě leknutí nic nestalo. Od té doby je ale všechno jinak...
© Wahlgrenis
11.02.2010
Miloučká Wahlgrenis,
děkuju ti za odpověď. Trvalo to nakonec docela malou chvíli. Nechce se mi to psát. Je to zbytečné. Seděla jsi u mě na gauči, držela jsem tvoji ručičku. Ty víš...já vím. Je to hluboký pocit. Děkuji ti, duchovní příteli.
A děkuji všem, kdo pomáhali.
Jsem zpátky na svojí cestě. Ano, teď už to vnímám jako veliký dar, kterého se mi dostalo. Mám radost, asi půjdu konečně uklidit ten nepořádek, co tu mám. Jupíí
Jindřiška 11.02.2010
Ještě musím napsat, že když jsem se dnes probudila a koukla na hodiny, bylo
10:10 .
10:10
Příjemné události, vyjasnění problémů, odstranění překážek z cesty, strach není na místě, posun do budoucnosti, pochopení. Je to krása!
Jindřiška 11.02.2010
Přeji vám pěkný den a děkuji za odpověď.
Když jsem vám psala svůj dotaz, zapomněla jsem tam napsat dost důležitou informaci a to, že letos 23.1. jsem opět bourala, tedy téměř rok od první kolize. Když si vzpomenu, jak jsem žila před první nehodou, řekla bych, že docela normálně, tedy pokud se můj život jako normální dá vůbec klasifikovat.
Jsem vdaná dvacet šest let a moje manželství se odvíjelo od vysvětlování názorů ručně a stručně, přes psychický nátlak, až k úplnému nezájmu.
Dnes je stav mého manželství takový, že žijeme vedle sebe, jediný zájem, který o mě manžel projeví, je, když mi chce něco vytknout. Mezi nehodami se mi právě začaly dít věci, jako že jsem špatně investovala, přes výrazné varování mých andílků a teď v poslední době mě výrazně trápí zdravotní stav.
V období před nehodami jsem měla mimomanželský vztah, který jsem nevyhledávala, prostě přišel a já lačna alespoň nějakého citu, jsem podlehla.
Poprvé v životě jsem si připadala jako žena, žádoucí a milovaná, ale tento vztah skončil, a já stále po tomto člověku teskním. Jsem ochotna vzdát se jeho tělesné blízkosti, jen abych ho mohla mít za přítele, se kterým bych se i nadále stýkala.
Snažím se žit normální život. Mám práci, kterou mám ráda a myslím, že ji dělám dobře.
Pracuji jako ošetřovatelka v nemocnici. Mám tři děti a i když to není bez problémů, jsou zdraví a jsem tomu ráda. Mám dvě nádherná, úžasná a zdravá vnoučata.
Jsem si vědoma toho, že mám víc, než kdokoli jiný a nejsem nevděčná. Přesto mám pocit, že nejsem celá, že mě kus chybí, protože dávám ze sebe vše a když pominu lásku svých dětí (vím, že to není málo), mám pocit, že strádám.
Můžete mi poradit co s tím?
Mockrát vám děkuji.
S úctou
Milena 11.02.2010
