Budu se vdávat. Ale chci tam mít tátu... (ORIANNA ZEMŘELA)
Otázka: Wahlgrenis,
mám pár novinek, ale začnu tím, co mi teď leží v hlavě nejvíc.
9.9. se vdávám, a i když jsme za života s tátou měli hodně rozporů, tohle je den, kdy měl být se mnou.
Ale už čtyři roky nežije.
Chtěla bych aspoň, aby mi dal nějak najevo, že se mnou v tu chvíli je, nevím sice, jestli mám právo to po něm chtít,
třeba už přešel někam, kde se mnou nemůže moc komunikovat, ale vážně bych chtěla, aby v tu chvíli byl se mnou.
Ach jo.
Tím spíš, že původním agresorem v našem příběhu jsem určitě byla já,
v minulém životě jsem mu dávala pociťovat svou moc a nadvládu.
Nevím sice, v jakém vztahu jsme byli, jestli jsem byla muž a on žena a byla jsem agresivní manžel, nebo rodič dítě.
Jen vím, že si to budeme muset vyřešit ještě jednou.
A bude to tak, že já budu rodič a on dítě, a teprve tehdy naše duše dojdou klidu a smíru.
Ale teď je situace taková jaká je, a já bych si strašně moc přála, aby na té svatbě taky byl, bude mi tam tak jako tak chybět.
Byl to vtipný společník, byl by hrdý a všichni by z něj byli unešení.
Uměl se bavit jak s prezidentem, tak s popelářem, nedělal s tím problém.
Ale to už je jedno.
Jen bych chtěla vědět, že tam bude se mnou.
Nic víc.
Oriana 16.8.2005
Odpověď: Milá Oriano,
svatební den je vždycky pro všechny zúčastněné výjimečný.
Bude to tak i pro Tebe.
Tvůj tatínek o tomto okamžiku dobře ví, přijde tam.
Již nyní si jsem jistá, že ho tam poznáš, i kdyby nikdo jiný nic podobného nezaregistroval.
Mluvily jsme o něm spolu, vím, že se potřebujete ještě kontaktovat.
A ještě není nikde daleko.
Teď vím, že je tady u mně.
Je to hodný pán.
Vím, že bude s Tebou při obřadu i potom, bude Ti pořád nablízku, jsi pořád jeho holčička,
i když Tě teď už nemůže pohladit.
Ale i tak poznáš, že tam bude.
Také je z toho trochu rozechvělý, ale neboj, tak to bývá.
Neměj strach, že by něco bylo neúplné.
Na Tvé svatbě bude i Tvůj otec.
© Wahlgrenis
17.08.2005
Ahojda Wahlgrenis,
mám nutkavý pocit Ti napsat, a najednou nevím, odkud začít.
Snad jen, že včera jsem měla pocit, že se mnou celý den byl táta.
Celou cestu domů jsem cítila jeho voňavku, nejsem schopná napsat jak se jmenovala, ale nosil ji hrozně rád, taková svěží citrusová.
Já vím, realista by řekl, že ji prostě měl na sobě někdo jiný, a možná to i tak bylo, ale znáš to...
Dnes jsem šla dohodnout podmínky nástupu do nové práce, v pátek se vdám a v pondělí nastoupím a snad už bude dobře.
Má budoucí šéfová je prima holčina, a je na den o pět let starší než já...
Náhoda? Neřekla bych.
Je mi hrozně smutno, když pomyslím na veškeré ty hurikány a cyklony a spadlá letadla,
nejvíc mi ale asi vadí nadutost Ameriky, její pocit samospasitelnosti, hrabou se do mezinárodních konfliktů
(zajímavé je, že řeší lidská práva zásadně tam, kde je např. ropa nebo tak něco),
ale pak něco postihne její vlastní lidi, a najednou nic.
Posílám Ti naše svatební oznámení, pojali jsme to trošičku jinak než holubičky, srdíčka a podobně.
Tak snad se bude líbit.
Oriana 7.9.2005
Díky Oriano,
škoda že svatební oznámení sem nemohu dát.
Jsou tam osobní data - jména a adresa.
Opravdu je originální..., to se musí nechat.
Tatínek s Tebou byl, když jsi cítila jeho vůni.
Ostatně právě pachové informace jsou jedny z nejčastějších, kterými o sobě dává jemnohmotný svět vědět.
Už se asi také nemůže dočkat Tvého velkého dne.
Tak rád by byl s Tebou!
Musíte to ale prožít takhle, uvidíš i to bude krásné.
Na Vaší společné cestě životem, která Vám v pátek začne, přeji, abyste šli pořád spolu,
i když cesta pod Vašima nohama nebude věčně potažena měkoučkým kobercem,
i když na ní budou klacky, kameny a náhlá nepříjemná stoupání,
myslete na toho druhého v hezkých i komplikovanějších okamžicích,
že on to byl, kdo chtěl Tebe mít pořád vedle sebe. A Ty jeho.
Zasloužila sis dostat takový dar a teď máš právo jej užívat.
Užívat je také vážit si jej a věřit, že ruka, která teď svírá tu Tvou, tady bude pořád...
Říká se tomu láska...
Tak jděte s láskou dalším životem...
Už nejsi Ty a není on. Jste jen Vy dva.
Hodně štěstí! W. 7.9.2005
Za krásné přání do nového života mockrát děkuju, celá jsem se zježila, ale tak krásně ty mi rozumíš viď
Včera, když jsem přivezla šaty, kamarádka mi s nimi dělala menší úpravy
a nechaly jsme je s maminkou viset na ramínku na skříni přes noc.
A dnes, když jsme vstaly a šly do pokoje (dnes jsem spala u maminy),
tak vidíme, že po korzetu si to špacíruje maličkatý pavouček, štěstík
Hned jsem si řekla, že to je dobré znamení
Pokud bys odgumovala adresu, tak jména nevadí,
Veronika Veselá určitě nejsem sama a mužů jménem Jan Matoušek je taky na světě víc,
takže bys to klidně dát na internet mohla
Miláček mi postonává, ale snad bude vše ok.
Asi ho opouštějí veškeré špatné věci ze svobodného života.
Já mám pocit jako před Vánoci, bodejť by ne.
Když je Honza můj dárek, viz tvé plástve, jak jsi mi tehdy v zimě řekla, pamatuješ?
Drž palečky
Ahoj
Oriana 7.9.2005
Moc rada bych poprala Oriane hodne hodne stesti do spolecneho zivota, a tez, aby porad zustala sama sebou .
Hezky den
Xenie 8.9.2005
Milá Wahlgrenis,
mam za sebou koupel v ruzovo jasminove lazni.
Je mi moc fajn. Zitra uvidime.
Oriana 8.9.2005, 22:31
Milá Wahlgrenis,
v této chvíli Oriana je už paní svého Jana:-)
Kéž mu "panuje" dlouhá léta moudře a ať mu v jejich životě září jako dnes.
Ať je ji on nejen dobrým mužem, ale někdy, když to bude potřebovat, také přítelem a tátou, který ji dnes tolik chybí.
Přeji jim oběma, aby ten dnešní den byl jenom začátkem všeho krásného.
Paprička chilli nechť je jim symbolem ve chvílích, když se jim vše na světě bude zdát bez chuti a barvy...
Myslím, že Oriana umí s tím darem dobře zacházet a tu samou schopnost přeji i jejímu muži.
Aspidistra 9.9.2005, 17:11
Ahojky Wahlgrenis a všichni, kdo jste si na mě včera vzpomněli,
jsem tu s trochou líčení, jak to vlastně všechno vypadalo.
Ráno bylo docela zajímavé, málem jsem nestíhala, protože kadeřnice kvůli zasekané Praze přijela autem asi o 20 minut déle,
ale nakonec se to zvládlo, mezitím mě nalíčili, a já si pak dělala srandu,
"za trest mě odvezeš na nábřeží," a Andrejka kývla, je to moc hodná holka.
Nakonec to bylo dobře, protože jsem pro ni měla objednanou od květinářky malou kytičku jako poděkování za to,
že mě načesala a vůbec se mi stará o vlasy už tři roky.
Byla skoro až dojatá, a to byl účel, udělat jí radost.
U maminky na nábřeží se sešlo poměrně dost lidí, a naštěstí ne ti, které jsem tam nechtěla.
Měli jsme poměrně nacvaknutou obřadní síň, přestože jsme mysleli, že nás bude jenom 30....
Dokonce dorazili i kamarádi z Vysočiny, s čímž jsme absolutně nepočítali, se všemi třemi dětmi (5, 3 a 9měsíců)
a to přesto, že věděli, že na hostinu se s nimi nepočítá (mecheche pro kamarády plánujeme během podzimu).
Taky se tam nechala dovézt jedna babiččina kamarádka, která mě od dětství měla hodně ráda,
ale už dlouho skoro nikam nechodí, je těžká astmatička...
To jsem měla skoro slzy.
Jen tak na okraj, nebyla jsem uplakaná nevěsta, protože jeden kamarád má "šťastnej ksichtík",
pořád se sluníčkově usmívá, a když jsem měla pocit, že už už,
tak jsem zmerčila Tomáše, který nás taky fotil, a nešlo to bulet :-)
Prostě to nemělo chybu, jen teta se občas snažila zahustit atmosféru
(v rámci hesla "když není problém, tak si ho vymyslím :-) ) ale to jsem už neřešila.
Jen si tak uvědomuju, že jsem nějak nepostřehla tátu, že by tam se mnou byl...
Ale zklamaná nejsem, protože v hloubi duše VÍM, že tam byl, možná o sobě jen nedal vědět
a vím, že asi hodně plakal, když viděl, jak jeho holčičku vede někdo jiný, že jemu tohle dopřáno nebylo.
Ale je s tím smířen, ví, že to tak muselo být.
Teprve teď si uvědomuju, že už nejsem slečna, že jsem svůj život spojila s jiným,
ale místo toho, aby mě to děsilo (jako by mě to děsilo ještě před rokem a kousek), mě to naplňuje klidem, vyrovnaností a pohodou.
Fotografka slíbila dodat fotky na CD během tohoto týdne, tak pak nějaké určitě pošlu.
Mějte se krásně.
Mladá paní Oriana. 10.9.2005, 22:06
Milá mladá paní Orianko,
na společné cestě se svým Janem, Ti přeji upřímnou lásku, spoustu krásných chvilek,
štěstí, zdraví a hlavně oboustrannou toleranci a důvěru.
Nezapomeň, že když se časem ve Vašem vztahu objeví mráček, že i za ním je sluníčko, které nepřestane svítit.
Ze srdíčka Vám oběma přeji, ať je váš svazek pevný, trvalý a pohodový.
Zrzka
Milá Wahlgrenis,
musím ti říct něco, co mi došlo až ted přestože se to vztahuje ještě k naší svatbě...
Víš dobře, že jsem čekala na nějaké znamení od táty, že tam byl se mnou,
a byla jsem zklamaná, že nic, a teprve dnes mi ale došlo, že mi znamení dal,
a větší uľ jsem opravdu dostat nemohla...
bylo ukryto v jedné písni, co nám hrála při obřadu, a kterou jsme si NEOBJEDNALI!!!!
Hrál nám Richard Claydermann, tři písničky
a pak jsme na odchod měli to Dobytí ráje od Vangelise, jak jsme se o tom už bavili...
ale z ničeho nic nám tam po dohrání jedné písničky začala hrát Guantanamera, což jsou typicky kubánské rytmy,
také v podání Claydermanna, na tom CD je, ale neobjednali jsme si ji...
Když začala hrát, trochu jsem sebou trhla, protože jsem na ni nebyla připravená,
ale říkala jsem si, že ji tam z nějakého důvodu zařadila paní matrikářka, asi když viděla, že máme hodně gratulantů.
A vůbec, ale vůbec mi nedošlo, že táta byl na Kubě tři roky,
my tam i s mámou byly chvíli taky, a že tím pádem je tahle skladba ideální, aby mi dal najevo, že je tam se mnou...
to mi došlo až dneska.
Vlastně zítra je to tři měsíce od svatby... šíleně to letí.
Měj se krásně a opatruj se.
Oriana 8.12.2005
Dnes jsem v takové zvláštní náladě, táta by dnes měl narozeniny, bylo by mu 59 let.
Chtěla bych to s ním nějak oslavit, přestože mu už ruku nepodám
a neucítím jeho typickou vůni STR8, kterou tak rád nosil a která ho charakterizovala
a neuvidím jeho typicky skopnuté boty (paty těsně u sebe, a špičky od sebe asi 20 cm :-)
Nějak mě nenapadá jak to s ním oslavit, doufala jsem že se mi o něm bude zdát, ale bohužel tohle přání mi nevyšlo...
Zapálit mu svíčku doma? Ale na druhou stranu si říkám jakou barvu? Fialovou?
Když poradíš, budu moc ráda.
Posílám ti hodně energie, kterou z Tebe my svými dotazy taháme
Oriana 6.3.2006
wahlgrenis,
tak včera jsme nepořídili fialovou, ale krémovou svíčku bez parfemace, dlouhou a štíhlou,
dali jsme ji do modrého svícnu a hořela celý večer až do půlnoci.
Tak snad to ví, a oslavili jsme si to aspoň takhle.
Oriana 7.3.2006
Moje milá Wahlgrenis,
po dlouhé době ti píšu pár řádků.
Chci Ti totiž něco důležitého sdělit, a prostřednictvím tvých stránek možná dodat naději a víru i jiným.
Vezmu to možná maličko zeširoka, ale nebude to zbytečné...
Loni v létě jsme se s Honzou shodli, že bychom se mohli začít snažit o miminko.
Prostě jsme k tomu vnitřně dozráli oba
(no tedy já o něco dříve, Honzu "rozmrazila" tehdy čtyřměsíční slečna jménem Stela což v překladu znamená Hvězda...)
a tak jsme se začali snažit.
2.11. jsem našla pozitivní testík, byli jsme oba šťastní, ale uvnitř mně stále vládlo takové sobectví,
jako příklad uvedu třeba "jé, to si nebudu moct dát ani kafe,hermelín, nivu, všechno co mám ráda..."
ano, malichernosti...
Asi tě moc nepřekvapí, když ti řeknu, že 14/11 jsem o miminko přišla.
Dobře mi tak, za tohle jsem si nic jiného ani nezasloužila.
Zhroutilo se mi v tu chvíli absolutně vše, brečela jsem kudy jsem chodila.
Naštěstí jsem nemusela do nemocnice na čištění, vyčistila jsem se dokonale menstruací.
Vzala jsem si z téhle lekce velké ponaučení.
V té době jsem jednou byla léčena psem, to byl taky zážitek....
Seděla jsem v autobuse, přistoupil pán se psem, evidentně tam byl velký podíl vlčáka ale i jiných ras :-) a pejsek si lehl ke mně.
Pán ho chtěl odtáhnout, ale zarazila jsem ho, ať ho klidně nechá...
Pejsek si mi lehnul na nohu, a já mu v duchu všechno vylíčila, co se stalo.
A úplně jsem vnímala, jak mi předává tu svou psí moudrost a oddanost.
Od té chvíle jsem dokázala být nad věcí a už jsem přestala tak plakat.
Nicméně jsme se s Honzou nevzdali, a řekli si, zkusíme se snažit znovu.
Začali jsme tedy.
A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, pozitivní test byl 22/12 sotva znatelná čárečka, ale o den později už krásně zřetelná a silná.
Honza se o tom dozvěděl na Štědrý den, přáníčko s testíkem a pidi ponožtičkami byl poslední dárek pod stromečkem.
Jeho reakce byla nepopsatelná, radost, překvapení, dojetí, slzy štěstí.
Celé je to tím vtipnější, že mimi by se mělo narodit někde kolem jeho narozenin.
Termín máme v rozmezí 20.8 až 2.9. a Honza má narozeniny 25.8.
Najednou mi nevadí, že nemůžu kafe, nivu, hermelín, že mě bolí prsa, zvracím....
Naopak, kafe mě ani nenapadne si uvařit, přičemž Honzovi ho klidně uvařím,
a sýry s plísněmi je mi jasné že by drobečkovi nesvědčily, tak prostě na ně ani nemám pomyšlení.
V příloze je fotečka z kontroly 16/1 kdy nám paní doktorka potvrdila že mimi čekám, a už mu bilo srdíčko.
Byl to neskutečně nádherný pocit, když jsem seskočila z toho gyn. křesla,
tak jsme se s Honzou obejmuli - byl u toho utz taky, nechtěl si to nechat ujít.
Stála jsem tam jen ve svetru, viseli jsme si kolem krku a oběma se lesknul pohled.
Doktorka se culila jak měsíček taky.
A výsledky krve naprosto super, mých zdravotních trablů taky -
paradoxně mě mimi naopak srovnalo, že pan doktor řekl že nález je "hraniční s normálem," což jsem docela koukala.
Samozřejmě jsem šťastná že to tak je.
Vnitřně cítím holčičku, Bětušku... Ale budu šťastná samozřejmě i za zdravého Josífka, to není o čem :-)
Omezila jsem teď své poradny, mám strach abych výlety do minulosti či budoucnosti neohrozila mimi, což samozřejmě nechci.
Už taky máme těhotenskou průkazku, opatruju tu knížku jako oko v hlavě, pořád na ni koukám jako bych tomu nemohla věřit :-)
Dnes jsme načali 10. týden těhotenství, tak se docela už těším, až skončí první trimestr
a mně se zklidní žaludek, který má zatím každou chvíli pohotovost.
Nemůžu ani cítit česnek, což mi docela ztěžuje vaření, ale H. naštěstí vaří dobře a rád, takže mě opečovává i v tomhle směru.
Jo a další zajímavá věc, on se dokáže na mimi zajímavě napojit.
Dá si ruku na bříško a takhle si s mimi povídá... a včera mi řekl, že viděl jak z něj k miminku jdou zlato bílé čáry energie.
Cítím, že budou velmi napojeni, že to je ten chybějící dílek skládačky, který nám oběma chybí ke kompletnosti.
Uf... nějak jsem se rozepsala, docela román, tak se radši rychle rozloučím :-)
Měj se krásně
S láskou
Orianna 28.1.2008
Milá Wahlgrenis,
uvědomila jsem si, že jsem ti neposlala další fotečku našeho miminka.
Od ledna jsme vyrostli o 4cm, takže už jsme pěticentimetrový človíček
(no dneska už určitě víc, kontrola byla víc než před týdnem...),
krásně si tam plavalo, naprosto v pohodě, div nemělo ručičky za hlavou a nepískalo si :-)
Veškerá vyšetření zatím dopadla na jedničku s hvězdičkou, vše máme v normě.
Těhotenské nevolnosti už ustoupily, bříško zatím tedy neroste, ale všeho do času.
Ale tohle se tě musím zeptat, dnes se mi zdál hodně zvláštní sen:
V mém snu rodila moje maminka, byla ve vaně a prodýchávala stahy.
Povzbuzovala jsem ji a najednou jsem ji začala masírovat.
Jak jsem tu masáž dělala:
vlastně po hranách těla, zhruba jako bych přejela po prsou a tu linii držela,
jsem masírovala, hlavně palci, pravou rukou veliký céčko a levou obrácený céčko...
a prakticky kontinuálně, nepřestávala jsem...
úplně to vidím, máma ležela v tý vaně a já tohle dělala.
Pak jsem na to bříško položila ruku hranou a druhou do ní zatlačila, aby se mimi nevracelo...
Normálně jako bych dělala pět porodů denně.
Zdůrazňuju, že jsem nikdy "lajf" u porodu nebyla a sama jsem zatím taky ještě nerodila,
ale tak mě napadlo, jestli by takováhle masáž mohla při porodu nějak pomoct nebo jestli to byl jen výmysl ze snu?
Mamince se ve finále narodila krásná zdravá holčička.
I s tím miminkem jsem si věděla rady, protřela jsem jí pusinku,
plácla po zádíčkách, aby se rozkřičela, ale nenarovnávala jsem ji...
Když jsem pak zadala do Googlu "masáže and porod," tak mi vyjelo několik stránek,
dokonce s odkazem na masážní olejíček bohyně Isis,
tak mě napadlo zda to nemůže mít nějakou souvislost,
zda jsem nemohla být třeba porodní bába někde v Egyptě nebo tak něco...
Miminko mi už teď otvírá spoustu dveří a po porodu myslím, že to teprve přijde, to hlavní,
protože už kdysi mi ochránci řekli, že mé vývojové skoky se budou odehrávat skrze bolest
- proto se mnou začali komunikovat po tom úrazu a operaci kolene, a další se má odehrát po porodu.
Ale i na to jsem si vzpomněla až dnes, víceméně díky tomu snu....
Přeju příjemný den
Orianna 19.2.2008
Ahoj Wahl,
nedávno jsem ti psala o svém snu, v němž rodila moje maminka.
Nedalo mi to a poslala jsem ho i na jedny stránky, kam chodí těhulky, snažilky, holky které už mimi mají...
a taky jedna porodní asistentka, která tam má své vlastní téma.
Do něho jsem ten svůj sen popala.... a sleduj co mi odpověděla:
"Výmysl to není.
Běžně se to u porodu provádí k povolení hráze a ke zjištění její roztažitelnosti - potřebné k odhadu zda je nebo není nezbytný nástřih
Váš sen vychází z těhotenství,. které právě velmi příjemně a intenzivně prožíváte.
Těště se z každého dne a ze svého snu čerpejte sílu a přesvědčení, že si vždy budete vědět rady a to nejenom s péči o miminko"
Absolutně mě to překvapilo a vyrazilo mi to dech....
A myslím že bys to taky měla vědět, když už jsem ten sen napsala i k tobě.
Měj se tedy co nejlépe a zase někdy na přečtenou.
Ori a mimi 25.2.2008
Milá Wahlgrenis,
zdravím po delší době, kdy jsme po přestěhování neměli doma internet.
Ne snad že by tu byl problém se sítí, jen jsme nevěděli, KAM ho dát.
Ložnice nepřicházela v úvahu, stejně jako budoucí dětský pokojík,
a udělat "technický kout s TV a PC se nám nechtělo.
Situaci vyřešila rozbitá TV, kdy jsme koupili novou, která má PC vstup -
takže buďto jsme na PC, anebo se díváme na TV (ale oboje velmi málo :-)
Využívám tedy toho, že už jsme online k tomu, abych ti napsala, jak se nám s miminkem v bříšku daří.
První termín se nám třeskutě blíží,
20.08.2008 je skutečně za dveřmi (krásné datum že :-) )
ale popravdě nevím, zda by tohle datum miminku přineslo do života víc štěstí nebo problémů.
Že vypadá skoro jako fanfára, je pravda, ale radši ať si vybere samo :-)
Honza se těší, že si počká na jeho narozeniny - 25/8, tak uvidíme co a jak a hlavně kdy :-)
To víš, že bych na jednu stranu už chtěla mít porod za sebou,
ať už kvůli strachu z neznámého tak kvůli tomu, že mi přestanou otékat nohy,
nebudu funět jako lokomotiva atd atd atd,
ale vím, že každý den v bříšku je pro mimi to nejlepší, tak nedělám žádné psí kusy jako některé...
Jediné, co bych nerada, je, aby mimi hajalo tak dlouho, aby si doktoři hráli na osud a chtěli nám porod vyvolávat.
To vnímám jako opravdu nepřirozený zásah do vyšší moci,
tak jediné, k čemu mimi přemlouvám je, aby se rozhodlo samo, kdy chce vidět svět.
Pohlaví nevíme, Honza chce překvapení.
Já bych to klidně vědět chtěla, jsem zvědavka,
ale vím, že kdybych to věděla já, tak se asi neudržím a prokecla bych to.
Takže to nevím taky.
A co, za pár dní to už bude vědět celý svět, co se nám narodí :-)
Trochu popíšu naše těhotenské trápení.
V březnu nám vzali krev na slavné triple testy, které mají odhalit mimo jiné i Downův syndrom.
My se samozřejmě do jejich škatulek nevešli, a tak nás začali honit po genetikách atp..
Nebudu se rozepisovat o tom, na jak "profesionální" genetičku jsme narazili,
to jsem už prodýchala a jenom doufám, že ji už v životě nepotkám.
Přestože nám vyšetření v 13. týdnu ukázalo, že jsme naprosto zdraví
(spolehlivost tohoto vyšetření je 90 %, tripple testů stěží 40 %),
tak nás stejně chtěla hnát na odběr plodové vody.
V tom jsem ale měla jasno už dlouho - žádná jehla mi do břicha nepůjde.
Tím spíš, že znám holčinu, co na odběr šla, výsledky jí prokázaly zdravého chlapečka,
ale ten večer, co jí řekli výsledek, potratila.
Proč?
"Patrně" se jí dostala do bříška infekce z jehly a narušení pl. obalů.
Děkuju, nechci.
Tak nás jenom poslali na velký ultrazvuk, který opět potvrdil, že jsme zdrávi,
jen jedna vývojová maličkost se objevila, ale to nás dr., která nás zkoumala, uklidnila,
že tohle se najde u 90 % dětiček a nic to neznamená,
do 14 dnů to samo vymizí - spotřebuje se (šlo o ukládání minerálů).
Nicméně protože to byl utz na vyžádání genetiky, musela to tam napsat.
A už tahle drobnost té naší "genetičce" stačila, aby zajásala: "tady to je,"
a opět se nás snažila narvat na odběr plodové vody.
Já vím, pojišťovna za něj hradí 4000 Kč...
Dívala se na mě jako na nezodpovědnou nánu,
naštěstí tam se mnou byl Honza, který mě velmi podpořil.
Řekl jí, že jak svou ženu zná, tak raději riskne postižené dítě,
než by riskla, že kvůli vyšetření můžeme přijít o zdravé dítě.
V tu chvíli jsme pro ni byli na úrovni prvoků oba.
Nechala si tedy podepsat "informovaný nesouhlas" a tím jsme s ní skončili.
Samozřejmě, že si říkám, že snad bude vše OK, ale nemám v sobě důvod pochybovat.
Jinak miminko se mnou čile komunikuje,
s Honzou taky, vždy když si s ním povídáme, nebo mu zpíváme, tak čutne do ruky na bříšku,
když se najím, tak se začne vrtět ve chvíli, kdy mu "dopadne" jeho část bašty.
Cítím, že budeme velmi propojeni a že mimi bude právě ten chybějící dílek skládačky, který nám chybí.
To víš, že mám i trochu strach, jak to bude vše vypadat,
jak se sžijeme, jak se všechno potřebné naučím, ale tak nějak vím, že vše bude v pořádku.
Posílám poslední obrázek z ultrazvuku, pořízený v červnu.
Pak jsme se už odmítli nechat fotit, schovali jsme hlavinku za pánevní kost a ahoj.
A tak jsme to respektovali, proč do něj dloubat a nutit ho k exhibici.
Ani na dnes tolik moderní 3D ultrazvuk jsme nešli.
Říkáme si, proč ho vystavovat více ultra vlnám, než bylo nutné.
Koukám, že jsem se pěkně rozepsala, tak toho už nechám, a ozvu se, až bude miminko na světě.
Přeju spoustu krásných dní, hodně sil, radosti, štěstí a lásky.
Orianna 14.8.2008
Zdravím!
Jmenuju se Pepa, meřím 51 cm, vážím 3440 g a svět si prohlížím od 22.8. a 9:01 hodin.
Rodiče ze mne mají velikou radost.
Mějte se krásně! Milá Wahl,
moc moc gratukuji Orianně!!!
Ať Pepíček dělá mámě a tátovi jenom samou radost :-).!!!!!
elkan 22.8.2008
Milá Wahl,
posílám upřímnou gratulaci Orianně i tatínkovi
a malému Pepíčkovi přeji krásnou a bohatou cestu životem.
Ať jsou rádi, že se mají a všichni si to hodně užívají.
Mám obrovskou radost!
Jana 23.8.2008
Dobrý den Wahlgrenis,
prosím Vás můžete poslat moji velkou gratulaci Oriance a jejímu muži k narození miminka!
Přeji miminku hodně lásky a štěstíčka do života, samozřejmě také zdraví.
Je to velké štěstí, opravdu.
Děkuji Jana 24.8.2008
Milá Wahlgrenis,
moc gratuluji Orianě i malému Pepíčkovi.
Přeji jim život plný lásky a úsměvů.
Ze srdce
Heřmánek 24.8.2008
Milá Wahlgrenis,
píšu ti v den třetího výročí naší svatby, snad trochu symbolicky.
V postýlce leží to naše zlatíčko, které zrovna nespinká, ale pozoruje svět.
Vzpomínám na den před rokem, kdy jsem u slavnostnější večeře Honzovi napůl žertem, napůl vážně (a podle všeho prorocky) řekla:
"Kdo ví, třeba na třetí výročí už budeme tři..."
A jsme.
Přikládám fotku s broučkem, je ještě z porodního sálu.
Naše svatba byla v pátek a miláček se narodil taky v pátek...
Kdysi dávno jsem ti psala i o temných rodičích mého táty, jen v pár slovech připomenutí - otec černý generál, matka striga....
Otec zemřel už před mnoha lety, a k jeho matce mi mí ochránci řekli, že až přijde na svět mé dítě, tak ona na světě už nebude.
Tuhle informaci jsem dostala ještě před otěhotněním (tím prvním), a nějak mi vypadla z hlavy.
Pak jsem otěhotněla s Pepínem, a jednoho dne mne napadlo, že snad je to poprvé, co se ochránci netrefili.
Mezitím se mnou jednou ona sama mluvila, poté co mi ochránci řekli že se mnou někdo chce mluvit.
Nepamatuji si přesně, kdy to bylo, ale zkraje jara.
Ve finále, když jsem ji nazvala jejím pravým jménem (nevím zda ho sem smím napsat, raději ne) a řekla jí,
ať v míru odejde a neškodí, tak mi velikými písmeny odepsala, že se ještě vrátí, až nebudu pod ochranou a ať se těším.
Na to jsem zareagovala jediným možným způsobem - posláním všeobjímající lásky.
Čas plynul, mé těhotenství též, Josífek přišel na svět, a v neděli mi máma říká - víš, kdo umřel?
A mně hned bylo jasné kdo...
Ale pak mně dorazilo KDY - už 2.5., a do té doby se plus minus datuje ta má komunikace s ní...
V tu chvíli mi hned vyskočilo v hlavě to, že až přijde mé dítě na svět, tak ona na světě už nebude...
A že se ochránci samozřejmě nepletli.....
Wahlgrenis, to je pro dnes asi vše podstatné.
Měj se co nejlíp.
S láskou
Orianna 9.9.2008
Milá Wahlgrenis,
jsem tu zase se zpravodajstvím.
Den poté, co jsem ti odeslala poslední psaní, se mi zdálo o "babičce" - ano, tátově matce...
Najednou tu byla, normálně mě pozdravila, jako by se nechumelilo,
ale jsem na podobné věci velmi ostražitá, tak jsem se jí celkem zostra zeptala: "co tu děláš, jak ses sem dostala,"
a ona mi odpověděla, že jednoduše, že teď už může... a že chce vidět kluka.
To jsem samozřejmě nedopustila, tak najednou zmizela.
Doslova se rozplynula jak pára nad hrncem.
Zkouší to, zkouší a zkoušet bude, ale naštěstí doufám, že mi tahle moje ostražitost zůstane a moji ochránci
(a samozřejmě i Pepínovi, protože tak nějak vím, že i on má své ochránce) nedopustí, aby nám tahle esence zla dokázala ublížit.
Na dnešek se mi zdál ale krásný sen.
Seděla jsem tady s tátou, přinesl mi knihy, asi čtyři nebo pět knih,
každá z nich zabalená v čistě bílém papíře a na každém bylo napsáno tím jeho energickým, rozmáchlým rukopisem,
který bych poznala mezi tisícem dalších - Veronika, Verunka, Vendouš
(tak mi říkával jen on, Vendouši pindouši, když jsem jako malá pořád "pindala" a pusu nezavřela :-) )
všechno to byly velmi důležité knihy, něco z ekonomie, ale povětšinou se to motalo kolem vztahů.
Táta se velmi zajímal o věci mezi nebem a zemí, teď mě mrzí, že jsem tehdy nebyla natolik zralá,
abych pochopila a něčemu se od něj přiučila...
Ale mělo to být právě takhle.
Jedna z těch knih byla "Mars, Venuše a vztahy," možná bych se po ní měla podívat
(ber to jako řečnický obrat, samozřejmě se po ní podívám a pořídím si ji...).
Moc mu to slušelo, byl rozesmátej, vypadal dobře, tak jak si ho pamatuju -
kulatá tvář, úsměv na rtech, vrásky u očí, a jasné uvažování.
Pak najednou střih, ale jsem přesvědčená že to spolu souvisí.
Seděli jsme s poměrně nesourodou skupinou lidí u jedněch známých na zahradě
(já osobně jsem tam nebyla dobře deset let, tak nevím proč zrovna tam, ale to je asi jedno),
a najednou vidím krááásnou housenku, jak si to mašíruje po stole, taková žlutá, s černejma nožičkama, dlouhá asi 5cm...
Najednou ale lezla po mně, a máma, která tam byla taky, začala ječet, že mě kousne a že jí musí zabít...
No taky mi nebylo moc po chuti, že si to po mě mašíruje takovej mnohonožec,
ale věděla jsem jediný, zabít se NESMÍ.
Tak jsem ji opatrně vzala do kapesníku a odnesla ji na trávu.
Nevím proč, ani jak, ale jsem přesvědčená o tom, že sen s housenkou je volné pokračování snu s tátou.
Posílám i fotečku Pepína, takhle se nám ten brouček mění před očima.
Hodně mu zesvětlala očička, hnědoočko po mamince určitě nebude, spíš to bude nás pomněnkový modrásek.
Přeju krásný den,
i když počasí tedy je dnes všechno možné, jenom ne krásné, ale tu krásu může mít každý přece v sobě :-)
S láskou
Orianna 15.9.2008
Milá Wahlgrenis,
tak už to byl měsíc, co máme na světě to naše zlatíčko.
Je to velikej mazel, nejspokojenější je u mámy nebo u táty na ruce.
A to víš, že mu ten kontakt dopřáváme, co nejčastěji to jde.
Sice mi stojí práce doma, ale co, hlavně že mimi je spokojené :-)
Jednu věc ti musím říct....
Skrze Tvé stránky jsem kdysi potkala Elleanor.
Slovo dalo slovo, my si na sebe vyměnily čísla ICQ a začaly jsme se bavit víc.
Řešily jsme spolu i ty špatné testy, podle nichž měl Pepíno být mentálně postižený...
Pak jsme se dlouho nečetly, jak jsme tu neměli ten net, a minulý týden jsme na sebe zase natrefily na ICQ.
Gratulovala mi k narození broučka, a pak dodala něco co mi vyrazilo dech -
22. srpna prý řekla na celé letadlo (180 pasažérů a 6 členů posádky) do mikrofonu, že se dnes zřejmě stala tetičkou. :-)
A ejhle, ono jo :-)
Už jsme napravily i ten fatální nedostatek, že jsme na sebe měly jen "elektronický" kontakt.
Ale to mě fakt dostalo, no na druhou stranu mě to nepřekvapilo.
Jinak je náš Josífek velmi spokojené miminko s živýma očima,a myslím že v těch očích je ukryto mnohem víc.
Posílám fotku, kde je opřený o mně a šibalsky mrká jedním očkem.
Úplně se mi přehodila kolej života, najednou vnímám spoustu věcí naprosto jinou optikou, ale tak to asi má být.
A asi by něco bylo špatně, kdyby to tak nebylo, že?
Komunikace s jemnohmotným světem mi funguje dál, už jsem od ochránců i dostala poselství týkající se Josífka.
S časem na komunikaci je to trochu horší, to víš, podobné věci vyžadují maximální možné soustředění, zatímco nyní "hrozí" vyrušení kdykoliv.
Ale myslím, že ochránci dobře vědí...
Kolikrát se malý zadívá "někam" za nás, na zeď nebo strop, kamkoliv... říkám si, co nebo koho tam vidí...
Už si toho všiml i Honza.
Nijak to nekomentuju, jen mentálně zkoumám, zda je to dobré či zlé.
Ale myslím, že kdyby to bylo něco zlého, tak bude pobrekávat, a ne to zaujatě pozorovat.
Koukám, že jsem toho zase napsala víc než dost, tak se pro dnes rozloučím a zase se někdy ozvu.
Měj se a krásný podzim.
Orianna 24.9.2008
Naše drahá,
nechtěla jsem se Oriance plést do vyprávění, ale pocit, že je něco nevyřčeno, byl silnější.
Ona ví.
Ví všechno, s výjimkou událostí dnešního rána, kdy jsem pochopila, proč jsem se stala součástí příběhu jejího, i jejího syna.
Celé to vypadá nesouvisle a nepropojitelně, přesto…
Rozpis služeb mi jednoho dne (22.8., dva měsíce po mých narozeninách – dvojky mě pronásledují, to obě víte) přidělil opravdu mimořádnou trasu. Všichni, co tu jsme, si pamatujeme svůj první let, je jiný právě tím puncem „poprvé sám“.
U mě byla navíc situace okořeněna přítomností jednoho člověka (který tam neměl být a „náhodou“ povolali ze služby na telefonu zrovna jeho).
Přišel, vyslechl můj sen a s bezprostředností a naivitou dítěte řekl: „to udělej, všechno zvládneš“.
Od první chvíle jsem věděla, že jsem potkala někoho mimořádného.
I on to tak vnímal a spustila se lavina událostí, které dávají smysl snad jen tomu, kdo ví opravdu všechno.
Tehdy byl pátek 13., kdo máte rádi symboly s osudovým kontextem…
Onen muž byl kdysi mým synem, a pouto lásky ho stále svazuje.
Svazuje a brání mu zároveň.
Proto jsou naše vzácná setkání jiná.
On tomu nerozumí a není mým úkolem mu všechno objasnit, na to nemám právo.
Pocit, že se 22. na 12h dlouhém letu něco stane, sílil každým dnem, který byl k tomu datu blíž.
Dotyčný člověk měl volno, usoudila jsem tedy, že třpyt výjimečnosti s ním nesouvisí (mýlila jsem se, jak se ukáže).
Letěli jsme nad horami, slunce klesalo za obzor… tenhle pohled na zázrak mi nikdy nezevšední.
Obláčky mraků vytvořily reliéf, který mě přinutil zvednout telefon a říct… i jsem neomylně řekla, že je to chlapeček,
tím jsme se s Oriankou celou dobu škádlily, přesvědčovala mě o opaku.
Dál ten kousek znáš, téměř plně naložený Boeing 737-800 se pustil do jásotu.
Pořád mi unikalo, jak to, že v případě Pepína vím.
To že je, jak se má, že se narodil…
dnes jsem se srazila se „svým synem“, opět dost neplánovaně.
Podívala jsem se na něj a najednou to bylo tady.
Orianko, dítě je naděje a „vědět“ je zdrojem síly.
Tohle mi ukázal tvůj chlapeček.
Elleanor 30.9.2008
Milá Wahlgrenis,
měla jsem stejně dnes v plánu ti napsat, ale nejprve zareaguju na Elleanor...
Zašla jsem na Tvé stránky, jen tak mrknout, a vidím "své" téma, tak mě to zaujalo,
říkám si, kdo mi co píše, protože vím, že já nic nepřipisovala... a čtu moji milou Elleanor...
Až jsem se zase zježila.
Jsem moc ráda, Eli, že Tě znám....
A teď k tomu, co jsem vlastně původně chtěla psát.
Včera na procházce parkem se mnou kromě Pepína byl i táta.
Bylo krásně teplo, a já stejně měla zježené celé tělo...
Brouzdala jsem parkem a bavila se s ním.
Je to tak, nenarodil se mi,
ale to mi bylo jasné, když se mi o něm zdálo už i po narození Pepína,
že když se mi o něm zdá, tak rozhodně to není on, kdo se mi narodil.
Prý má ještě něco tam k řešení - svou matku, je to jasné....
Navíc 7 let je krátká doba na návrat.
Mimochodem, když jsem zmínila sedm let, tak dnes to je sedm let, co jsme s Honzou spolu...
Ale zpět k tomu tátovi.
Pak ještě dodal, že už ani není potřeba, aby se mi narodil, že to, co se tím mělo vyřešit, se už vyřešilo.
Bylo to moc fajn s ním takhle mluvit.
Pepíno celou dobu spinkal prakticky jako pokaždé venku.
Až zase půjdeme do parku, tak vezmu foťák a nafotím pár fotek krásného podzimu a pošlu ti je, chceš? :-)
Občas si to svoje štěstíčko tak prohlížím, v jeho očích vidím vědění...
Ví toho spoustu, víc, než by se mohlo zdát.
Stále si prohlíží zeď či strop....
Kdo ví, kdo za ním chodí, zda jeho ochránci....
Ale je stále klidný, nemrzoutí.
Jelikož bydlíme v novostavbě, tak nepřipadá do úvahy duše někoho, kdo tu bydlel dřív.
Na fotce, kterou přikládám, právě "Něco" sleduje.
Honza stál přímo před námi, takže na něj se nedíval určitě.
Loučím se, pro dnešek jsem napsala vše podstatné.
Krásný den Tobě i všem čtenářům
Orianna 30.9.2008
Milá Wahlgrenis,
po svých dvou posledních (první, druhý) ne zrovna optimistických mailech jsem si řekla,
že Ti napíšu, co u nás nového,
jak to naše sluníčko roste, ať máš taky důvod k úsměvu,
protože kdo jiný by měl vykouzlit úsměv než malé dítě, bytost nezkažená předsudky,
čistý nepopsaný list, který má ještě šanci nepodlehnout.
Ano, vím, bude to můj úkol, vychovat ho tak, aby se choval k Zemi slušně
a nejen k ní, ale i k ostatním, aby věřil své intuici, nenechal se strhnout davem,
aby si neudělal modlu z materiálních statků, aby....však ty víš co myslím.
Bude to můj veliký úkol, kterého se zhostím, jak nejlíp budu umět a Honza taky.
Pevně doufám, že až si jednou jako stará babka budu rekapitulovat svůj život
a na kolenou mi třeba bude sedět vnoučátko od Pepína, že si budu moct s klidem říct, že se mi to povedlo...
Posílám dvě fotečky, na jedné se tulí ke kamarádovi krtečkovi a na druhé k mamince :-)
Je veliký mazlíček, a my oba s Honzou mu rádi kontakt dopřáváme.
Ani jeden nejsme zastánci metody "jen ho nech, ať řve" -
mimochodem má i název, tzv. Estivillova metoda, jak jsem se dočetla na jednom rodinném serveru.
V životě bych nedopustila, aby miminečko plakalo, protože nemá mámu, která je třeba vedle v místnosti, ale kvůli "metodě" k němu nejde...
To mi radši stojí domácnost, uklízení a podobný se odehrává ve chvíli, kdy spinká, nebo když je doma Honza a zabaví ho.
Naštěstí brouček spí dobře, ale to víš, taky má "svý dny", kdy prostě spinkat nebude,
nebo jenom u mě a ve chvíli, kdy ho dávám do postýlky, tak spustí rotyku...
Ale říkám si, že ví, co potřebuje, a pokud to je dotek se mnou, má ho mít.
Nic, Wahl, budu se loučit, měj se krásně, a já zase napíšu.
Doufám že už na méně deprimující notu než byly mé předešlé dva příspěvky (první, druhý).
Užívej podzim, i když je inverzní počasí,
zahřívej svět svým úsměvem, protože z toho nehrozí globální oteplování, ale jen mezilidské oteplení vztahů a třeba něčí nálady.
Ahoj
Orianna 15.10.2008
Milá Wahlgrenis,
po delší době se hlásím se zpravodajstvím.
Ani ne tak o synkovi, jakožto spíš o událostech minulých dní.
Že zemřela tátova matka, ta striga, jak jsem se o ní párkrát zmínila, jsem ti psala už dřív.
Po stránce od notářů bylo ticho po pěšině, přestože vlastně nikoho jiného neměla,
ale upřímně, mně to bylo jedno, protože jsem stejně vždycky říkala, že po ní nechci nic, že by ty peníze stejně byly prokleté.
Tak jsem to neřešila.
Až minulý týden přinesl Honza ze schránky předvolání k notáři k dědickému řízení.
Má první reakce byla zplnomocnit buďto Honzu nebo mámu, aby to tam odmítli.
Jenže Honza měl honěnici v práci, a máma sice souhlasila, leč mé třetí oko mě varovalo, že by to neodmítla.
A když jsem na ni udeřila, tak spustila tirádu:
"to víš, že bych to neodmítla, vždyť peníze nesmrděj, zkazili ti život tak by ses mohla mít aspoň dobře...."
Namíchlo mě to, ale byla jsem ráda, že jsem to přes ni neudělala.
Zavolala jsem tedy notářce, přehodila si to jednání na den, kdy mohl Honza hlídat, abych tam mohla jít osobně.
Od přeložení do osobní návštěvy uplynul týden, resp. 8 dní.
Šrotovalo mi to neustále hlavou, najednou jsem nevěděla, zda tu kletbu zruší opravdu to mé odmítnutí, nebo naopak přijetí.
Tak jsem poprosila o radu tátu.
A při jedné procházce s kočárkem v parku jsem slyšela tátu, že ty peníze jsou prokleté.
Měla jsem tedy jasno.
Dva dny před tím, než jsem tam šla, přišla máma ještě s jednou svou kamarádkou,
od malička jí říkám "teto".
A samozřejmě přišla řeč i na tohle,
bylo před dušičkami tak jsme se bavily i o hrobech, a mně hned seplo,
že jestli bude hrob v Berouně, kde leží táta, součástí dědictví, tak pokud ho odmítnu, tak táta skončí někde ve společným hrobě,
protože v tu chvíli nebude nikdo, kdo by ho "vlastnil".
A to mě nahlodalo, tím spíš, když máma, která věděla o tom, že jsem poprosila tátu o odpověď, najednou byla celá zježená a řekla "a tady máš odpověď..."
Už jsem jí ale neřekla, že jsem ji vlastně už dostala.
Otázkou zůstává, kdo tohle tedy mámě řekl...
V pátek jsem šla k notářce, která mi mimochodem sdělila, že hrob byl na mne převeden již v roce 2004,
tudíž není součástí dědického řízení.
Neskutečně se mi ulevilo, táta neskončí ve společným hrobě, hurá.
A paní notářka pokračovala, že mne vydědila, 11 dní po tátově smrti..., a jestli to chci akceptovat.
Řekla jsem že ano, ale evidentně jsem jí byla sympatická a dala mi lhůtu měsíc na rozmyšlení.
Celý pátek večer mi to chroupalo v hlavě, zda na sobě to vydědění nechat
a tím vlastně nepřímo odsouhlasit to, co ona tam uvedla, nebo se soudně bránit, ale to bych to musela přijmout.
Nicméně ještě v pátek večer jsem došla k tomu, že když nejde o ten hrob, tak se můžu zachovat, jak jsem chtěla.
Akorát se tomu nebude říkat odmítnutí dědictví, ale akceptace vydědění...
Dnes jsem to tedy takhle napsala notářce,
a ona mi odepsala, že zatím jí přišlo, že byla vlastnicí pozemku v Berouně, pětisetmetrové zahrady...
Vždy jsem po zahradě toužila, táta mluvil o tom, že prokleté jsou peníze, ale stejně se dál kloním k tomu dědictví odmítnout, resp. akceptovat vydědění.
Co nemám, to nepotřebuju.
Budu informovat dál, jak to celé dopadne.
Mysli na mě, milá Wahl, ať z této zkoušky vyjdu se štítem, a ne na štítě.
Orianna 4.11.2008
Milá Wahlgrenis,
tátova odpověď přišla vzápětí, co jsem si pomyslela, že ho požádám o radu.
"Zachovej se, jak myslíš, jedině tím prolomíš tu kletbu, kterou já jsem zlomit nedokázal,
protože jsem zůstal v pokloně před majetkem, neopakuj mé chyby."
K tomu už není třeba nic dodávat.
S láskou
Orianna 4.11.2008
Nejmilejší Wahlgrenis,
posílám úplný konec příběhu o vydědění.
Úředně to tedy nabude platnosti 21.11. v pátek,
den před tím, než malý oslaví čtvrt roku (ale bralo-li by se to na dny, tak se narodil v pátek...), kdy to uvedu notářce do spisu.
Ale pro mě už to je uzavřené,
a poté, co jsem se tak rozhodla a táta mi řekl to, co jsem ti poslala, jsem dostala tuto zprávu od svých ochránců:
KLETBA ZLOMENA, UŽ NEPOKRAČUJE DÁL.
SVÝM SRDCEM A PŘÍSTUPEM JSI DOKÁZALA ZLOMIT PROKLETÍ, KTERÉ SE TÁHLO PO GENERACE.
ŽIJ BLAZE A S VĚDOMÍM, ŽE JSI UČINILA SPRÁVNĚ.
Četla jsem ta slova už několikrát, a stejně mě pokaždé mrazí v zádech, když je čtu, ale tak krásně...
Ahoj a příště napíšu o Josífkovi.
Orianna 6.11.2008
Milá Wahlgrenis,
jsem tu jak jsem slíbila, abych napsala pár řádků o našem zlatíčku, které zanedlouho oslaví už tři měsíce, co je na světě...
Letí to, letí...
Nedávno jsem rozesílala textovku "ahoj, jmenuju se Pepa,"
a dneska už přemýšlím, jakou hračku dostane ke "čtvrtletinám".
Naše miminko je hodně zvláštní, řekla bych.
Vyžaduje spoustu kontaktu, spokojeně brouká, když na něj táta s mámou mluví a vyprávějí mu
- někdy o tom, co budeme spolu dělat, jindy o něčem ze života, nebo o tom, co to znamená mít morální kredit
(když jsem řešila to vydědění), o zodpovědnosti....
Vždycky absolutně zaujatě poslouchá, nanejvýš něco zabrouká v odpověď.
Nemá rád samotu, proč by měl být v ložnici, když my dva jsme v obýváku, že...?
Rád chodí na procházky - no v jeho případě vlastně projížďky v kočárku, to vždy blaženě usne.
Nejradši má, když leží u nás ve velký posteli, z jedný strany má mě a z druhý Honzu.
To pak rozhodí packy tak, aby jednu měl na mně a druhou na Honzovi a spí jak dudek
a my se ani nehýbeme, abychom mu tohle napojení nezrušili...
Stále ještě trvají jeho "pohledy jinam", myslím, že je stále silně napojený na jemnohmotný svět.
Jeho drobné problémy s kůží už ustupují, prostě miláček si vzpomněl poslední den šestinedělí,
že by se mohl taky začít čistit, ale těch šest neděl si na to vyhradil.
Přikládám fotku, abys viděla, jak to naše miminečko roste...
S láskou
Orianna 11.11.2008
Milá Wahlgrenis,
tak jsem dneska uzavřela ten symbolický kruh.
Akceptovala jsem to vydědění.
Po podpisu toho papíru od notářky se mi neskutečně ulevilo, jak kdyby praskly obruče.
A když jsem pak jela za mámou na Smíchov, při čekání na tramvaj jsem cítila tátovu vůni, nezaměnitelnou svěží,
ale přitom kořeněnou vůni STR8 a najednou jsem věděla, že byl celou dobu se mnou,
držel mi palce abych byla natolik silná a dokázala to prolomit a skoro hmatatelně jsem cítila jeho radost z toho, že se to povedlo.
Měj se krásně.
Orianna 22.11.2008
Milá Wahlgrenis,
už delší dobu uvažuju o tom, proč se teď dává tolika holčičkám jméno Natálie, Nikola, případně Nela.
A poslední dobou ještě Eliška.
Všechno to jsou hezká jména, ale už mám pocit, že je přenatálkováno, přenikolkováno a přenelinkováno.
A brzo bude i přeeliškováno.
A dneska mě napadlo, že to asi není jen tak,
že asi svět potřebuje posílit v nějaké oblasti, kterou mohou ovlivnit nositelky těchto jmen.
A tak mě napadlo zeptat se Tebe, že třeba budeš vědět, a možná i smět sem napsat o jakou oblast jde.
Možná to bude zajímat i jiné lidičky než mě, kdo ví.
Krásný zasněžený den
Orianna 22.11.2008 Milá Wahlgrenis,
zdravím v novém roce a posílám trochu zpravodajství a vzpomínek na první Vánoce s naším miláčkem.
vánoce proběhly v pořádku, všechno jak má být.
Ale na boží hod si pro nás Pepíno připravil překvapení - první zoubek!!!!
Naprosto bez varování, bez pláče..
Normálně jsem z toho byla naměkko, to víš,
už to není maličké miminko, už je to kus chlapa a má zuby...
Máme z něj velikou radost.
Někdy minulý týden za mnou ve snu přišel táta, a "tak mi ho ukaž",
tak jsme spolu jeli na procházku po Národní třídě, kolem Národního divadla
(třiadvacet let jsem tam bydlela, a táta taky, jenom o dům vedle), bylo to moc příjemné.
A pár dní na to jsem se přesvědčila, že když o to jde, tak mi nedělá problém zařvat jako tur.
Jeli jsme od babičky (tedy vlastně prababičky) z Proseka
a moje máma - Pepova babička, která tvrdí, jak moc ho miluje, vezla kočárek.
A na Proseku u Billy je dělený přechod na tři světla.
Vešli jsme na zelenou, ale samozřejmě to nevyšlo a měli jsme počkat na tom vybudovaném místečku na druhou zelenou,
ale má matka vjela do silnice už na červenou a stihla to... jejími slovy....
To teprve něco slyšela, a s ní tedy i celá ulice...
A zařekla jsem se, že už jí kočár nepůjčím, nanejvýš tak do parku za barákem, kde není nutno přecházet.
Nenechám si ohrožovat dítě.
A její "vždyť nic nejelo" mě akorát víc rozběsnilo.
Ale naštěstí se nic nestalo, jen já duševně zestárla aspoň o pět let.
Jinak v neděli jsme Pepínovi dali ochutnat poprvé mrkev -
byla to víceméně náhoda, Honza chroupal sám mrkev, malý na něj koukal, tak mu dal přivonět,
a maličký chňap a chtěl to začít hlodat svýma dvěma zoubky, ale jelikož jsou to oba spodní,
a tím pádem nejsou proti sobě, tak mu to nešlo.
Tak jsme si řekli, že on sám ví nejlíp, tak jsme mu druhý den kousek nastrouhali, a to bys viděla, jak šmakovalo!
Až stáhnem fotky do počítače, pošlu fotku, jak vypadal po prvním ochutnání mrkvičky :-)
Ještě posílám jednu fotečku rozesmátého Pepy,
to je takové antidepresivum, když je špatná nálada :-)
Tak se měj krásně a ahoj.
S láskou
Orianna 23.1.2009
Moje milá Wahlgrenis,
po delší době se ozývám.
Josífek spinká, je na bříšku a spokojeně oddechuje.
Je vidět, že ví, že se mu nic nemůže stát, protože máma je nablízku - je to tak nádherné, a tak zavazující :-)
Každý den mě překvapuje něčím novým,
kráčím na cestě vedle něj a jsem vždy připravená mu pomoct, ale vší silou se ovládám, abych mu neusnadňovala život až moc.
Mně nebylo dopřáno si natlouct kokos a tím se učit, a tak to doháním až dospělá.
A proto ho nechávám, i když je to neskonale těžký, aby zkusil "berany berany" s ohrádkou - zkusil to třikrát, napočtvrtý už ne...
Pak samozřejmě pofoukám, zkonejším, ale tu zkušenost, že hlava a dřevo dohromady není nic extra, mu dopřát musím...
V příloze je fotka z jeho prvního posazení se, abys viděla, jak to naše štěstí roste a sílí.
Honza mu každou chvíli říká, že bude velkej a silnej brácha, a malej se na něj dívá jako "táto, to já přece vím,"
je to vždycky takový zvláštní moment :-)
Taky cítím, že "ještě nejsme doma všichni," ale taky vím, že doktoři mě sežerou,
už teď mě ládujou víceméně výhrůžkama, abych si na druhý nechala zajít chuť, že by tady taky malej mohl zůstat sám atd atd...
No už jsem se zase rozepsala, budu se loučit, měj se krásně a užívej jara.
Orianna a Josífek 5.5.2009
Milá Wahlgrenis,
vím že jsem psala poměrně nedávno, ale stihlo se toho dost stát.
Tak především - včera si Josífek stoupnul!!!
Normálně jsem z toho byla naměkko.
Na své roční narozeniny bude určitě chodit. :-)
A taky musím popsat zážitek dneska z parku, kde jsme byli na procházce.
Josífek si spokojeně koukal kolem, já ho nechala
a občas mu řekla, když proletěl ptáček nebo byla vidět hezká kytička, prostě naše klasická procházka :-)
A dorazili jsme k místu, kde na lavičce seděla tak desetiletá holčička a starší paní, myslela jsem si, že babička.
Ale chyba lávky, byla to paní učitelka.
Když jsme projížděli kolem, řekla - "podívej, miminko," nedalo mi to, zastavila jsem se a říkám:
To už není miminko, už má skoro osm a půl měsíce...
Paní učitelka z něj byla absolutně unešená, jak je krásnej, a myslím, že v něm cítila něco víc.
Malej se na ni díval velmi zkoumavě, párkrát se zářivě usmál.
Paní učitelka si ho několikrát pohladila, nakonec mu dala požehnání, mně taky
a v momentě, kdy na mne sáhla, mnou projelo mé důvěrně známé potvrzovací mrazení.
V jednu chvíli jsem jí v očích viděla: "Já vím, že víš, kdo jsem, a já vím, kdo jsi ty," a bylo to poznání vskutku krásné.
V tu chvíli se ale začaly vracet děti, které měly za úkol oběhnout park - a vítěz bude reprezentovat třídu na školní olympiádě :-)
Ale samozřejmě přesně včas, vše podstatné bylo řečeno...
Tak jsme se rozloučili, my pokračovali dál, na náměstí jsme si koupili potřebné maso na víkendové a sváteční vaření,
něco v papírnictví a když jsme tak za půl hodinky projížděli okolo toho místa znovu, nikde nikdo.
Jako v těch pohádkách - stane se zázrak, a pohádková babička zmizí, jako by nikdy nebyla.
Takže takhle jsme se dneska s Pepínem měli.
Ty se měj co nejlépe, a hodně sil a radosti.
Orianna 7.5.2009
Milá Wahlgrenis,
dlouho jsem se neozvala, tak to napravuju, protože je co psát, s čím se pochlubit :-)
Tak především: malý už chodí za ruce...
Nijak jsem ho neurychlovala, nemám potřebu si jím nahánět ego.
Ale když jsem ho držela vstoje a natahovala tepláky, tak prostě udělal krok a ještě jeden...
tak jsme to začali zkoušet, a ejhle, jde to, a jde to čím dál lépe.
A další novinkou je, že jsme se s Honzou shodli, že není důvod odkládat druhého broučka, takže na dovolené v září začneme pokoušet štěstí.
Tak na nás mysli, aby se povedlo stejně rychle jako s Pepčou, jen ten samovolný potrat těsně před tím by nemusel být....
Posílám fotku našeho lezce, abys viděla, jak už je veliký.
Za necelý měsíc mu bude rok, letí to neskutečně...
Měj se krásně a užívej léto.
Orianna 24.7.2009
Milá Wahlgrenis,
tak se zase ozývám.
Chtěla bych ti popsat co se u nás poslední dobou řeší. :-)
Jak víš, Facebooku jsem ti říkala, že se od září chceme začít snažit o druhé miminko.
Mně by to tedy nevadilo i dřív, ale dobrý, dohoda zněla od září, tak od září.
Nikdy by mě nenapadlo způsobit "nehodu" - neudělala bych to ani Honzovi ani tomu miminku, aby mělo nečistý start do života...
A tak jsem používala antikoncepční krém (hormony už do mě nikdy nikdo nedostane, těch 20 kilo které mi přidaly jsem ještě nesundala).
A 6/8, jsme po večeři po sobě zatoužili, krém jsme měli, vše bylo krásné, jak být má.
O pár dní později mě začaly bolet prsa, ale nepřikládala jsem tomu nějak váhu.
Ale když jsem si stěžovala už třeří den, tak se na mě Honza zadíval a řekl něco, z čeho mi spadla brada:
"No, já při tom posledním milování měl zvláštní pocit, takový škrabkání, jako že se povedlo...."
Zůstala jsem na něj koukat s pusou dokořán, a teprv mi to seplo, ta prsa...
Mimochodem dodnes to nepřešlo, naopak mám pocit že mě bolí čím dál víc, a přidává se k tomu tahání v podbříšku.
Do mých dnů je ještě daleko, testovat budu 22/8 - ano, na první narozeniny našeho synka.
Symbolické, že?
Vždy jsem říkala, že naše děti nechtějí být dílem náhody, ale skoro to vypadá, že mimi zkrátka poznalo správnou příležitost.
Nic mu nezabrání, ani žádné krémíky a nic.
Když jsem si počítala předpokládaný termín porodu, vychází na 27/4...
Pokud tedy těhotná opravdu jsem a ty příznaky nejsou, jak se říká, přání otcem myšlenky :-)
Mysli na nás, a určitě dám vědět příští týden, jak s informacemi z oslavy, tak s výsledkem testíku :-)
S láskou
Orianna 12.8.2009
Milá Wahlgrenis,
hlásím se po delší době.
Mám několik novinek.
Tak chronologicky:
Pepíno už chodí, rozchodil se nám na dovolené na Šumavě.
Bylo to tam super, nádherné, a naprosto pohodové.
Měli jsme se tam krásně, dělali jsme výlety, Pepíno si je krásně užil.
Byl v krosně, a když chtěl chodit, tak kníknul, když pak chtěl už zpátky, tak zase kníknul, a bylo...
Je naprostej pohodář, nebyla s ním problém ani restaurace.
A jedna paní zkonstatovala, že to dítě kypí zdravím a láskou :-)
A dnešní novinka???
Našla jsem dvě čárky...
Neboli pozitivní těhotenský test....
Termín vychází na pětašedesátiny tchána - 24.5.2010 :-)
Máme z toho s Honzou obrovskou radost, tak jsem se musela podělit :-)
Papa!
Orianna 21.9.2009
Milá Wahlgrenis,
hlásím zprávy ze včera.
Miminko jsme viděli, měří 3,7 mm (nechápu jak to m´ůžou změřit až takhle přesně) a co je hlavní - srdíčko už šlape!!!
Byli jsme tam celá rodina, Honza měl Pepu na ruce a stáli mi za hlavou.
Když se na monitoru ukázalo miminko, tak jsme ho s Hozou pozdravili "ahoj broučku," a Pepíno mu zamával...
A tím nás krásně dostal....
Termín opravdu vychází na 24/5 2010, neboli na tchánovy pětašedesátiny :-)
Zatím mi je dobře, jen jsem unavenější.
Další kontrolu máme 22/10, takže nejpozději tehdy se ti ozvu. Měj se krásně.
Orianna 9.10.2009
Ahoj Wahl,
tak paní doktorka poslala fotečku až včera večer, tak ji posílám se zpožděním.
Tenhle špunt teď bydlí v bříšku, má 0,37 cm a tlukoucí srdíčko.
Moc se na něj těšíme.
Orianna 13.10.2009
Milá Wahl,
tohle ti zkrátka popsat musím.
Nechtěla jsem z mnoha důvodů zatím o svém těhotenství říkat mojí mámě.
A tak Pepča vzal celou situaci do vlastních paciček.
Od malička si rád hraje s mým mobilem.
Zase se ho zmocnil, něco mačkal, a já už tomu nevěnovala až tak pozornost, v naivní víře, že mám telefon zamknutý.
Když jsem mu ho pak sebrala, všimla jsem si, že se odesílá zpráva, ale ne textovka, ale mmska.
Už to nešlo zastavit, tak jsem jen čekala, komu co poslal....
A mamince fotku dvoučárkového testu.
Nejdřív jsem trochu zpanikařila, ale pak si řekla, že to tak má být.
Tak jsem mámě zavolala.
Prý jí to bylo jasný a mrzelo ji, že jsem jí to neřekla.
Řekla jsem jí, že jsme to chtěli říct příští týden na babiččiných narozeninách (88...) už s průkazkou v ruce.
Samozřejmě zkonstatovala, že je to brzo, ale když jsem jí já schválně hodila udičku "že by ještě....," tak mě překvapila, "ne to v žádným případě."
Ale fakt si říkám, kdo nebo co Pepču vedl - musel se dostat do fotek, znova to zmáčknout a pak ještě vybrat mámu.
Zkrátka mi je jasný že to je další důkaz dění "mezi nebem a zemí," a Pepíno věděl, že se mi do toho nechce, tak to vyřešil za mě.
Mám zkrátka neobyčejný dítě.
Tak se měj co nejlíp a ahoj!
Orianna 15.10.2009
Milá Wahlgrenis,
máme za sebou další kontrolu.
Miminko za dva týdny neuvěřitelně vyrostlo, z necelých 4 milimetrů má už skoro dva centimetry.
To, co na fotce vypadá jako "pupeny", jsou základy ručiček a nožiček, a bělejší místo pod "bradičkou" je srdíčko.
V pondělí jdu na krev, a pro průkazku :-) a už jsme objednaní na prvotrimestrální screening, který odhalí případné vady.
Říkala jsem si, že bych měla velkou kliku, kdyby matička nezačala rejt, no tak už je to tady.
Je to moc brzo, Pepíno bude chudák, já budu chudák protože Pepíno mě bude ještě moc potřebovat, měli jsme ještě nejmíň rok počkat...
Zatím ty řeči trpělivě snáším, ale té trpělivosti už moc není, a matička se nebude stačit divit až na ní vyjedu, že to je snad moje věc kdy a kolik dětí budu mít.- Není prakticky hovor aby mi něco z toho neotloukala o hlavu. Vždycky pak miminko klidním, ať se nebojí, že dobře víme že přišlo právě v té chvíli kdy přijít mělo, že se na něj těšíme a budeme ho milovat a bude mít supr brášku.
Víš, popravdě, taky nás nenapadlo že se i napodruhé podaří hned první pokus, stejně jako u Pepy jsem si říkala, že budem borci, když se nám to povede do půl roku, ale zkrátka je poznat, že byla ta správná chvíle.
Včera nám to paní doktorka spočítala, takže jsem podle všeho otěhotněla 7.9. - takže opravdu na Šumavě, po krásném výletě povydřím.
Ten den i výlet si pamatuju, bylo mi tam moc krásně a Pepča uťapal dobře dva kilometry z celkových asi 9 a o den později udělal první samostatný krok.
Takže to je asi vše, a ozvu se s nějakým dalším zpravodajstvím.
Měj se krásně, opatruj se a přeju, aby sis vždy dokázala najít důvod k úsměvu.
Orianna 23.10.2009
Ahojky Wahl,
tohle ti zkrátka napsat musím.
Malý měl zase "dotykový absťák" večer, tak jsem si ho vzala k sobě do postele a hladila ho.
Většinou se uvelebí, dá si na mě pacičku a jen tak si vegetí.
Ne tak včera.
Po chvíli se na posteli posadil, kouknul na mě, pak si mi dal hlavičku na prso, ručičku na bříško (tam kde bydlí bráška nebo sestřička) a setrval tak poměrně dlouho.
Byl to neuvěřitelně nádherný pocit propojení, kdy si Pepíno vyloženě povídal se svým sourozencem.
Láska v tu chvíli byla takřka hmatatelná.
Jo a taky se naučil nové slovo - mimi.
O něm jako o mimi nemluvíme, takže je jasné, nad slunce jasné, že ví.
To je zatím všechno.
Jo, ještě maličkost, zítra jdu na krev a měla bych dostat i průkazku, tak se těším :-)
Ahoj
Orianna 26.10.2009
Milá Wahlgrenis,
dnes se mi zdály dva sny, oba zvláštní, i když každý jinak....
První:
Byli jsme s Honzou někde na výletě, možná tam kromě nás byl ještě někdo jiný, to není až tak podstatné.
Každopádně jsem šla napřed a zastavila jsem se u jednoho domečku - na první pohled bylo poznat, že v něm bydlí starý člověk.
Na dvorku toho domku byla hromada rajčat, dost do výšky, některá už shnilá, jiná dobrá...
Chvilku jsem váhala, ale říkala jsem si jéžiškote, co já bych dala za rajčata, přemýšlela jsem, ale pak jsem se té paní zeptala, zda by mi je odprodala, jestli jich má ještě dost.
Paní byla moc ráda, pozvala mě k sobě do domečku, chtěla mi dát ochutnat zavařená rajčátka, ale pod víčkem byla plíseň, což ji moc mrzelo a omlouvala se, že už zkrátka nemá takovou sílu při víčkování.
Mezitím došel Honza, a asi i vnuk té paní.
Honza se tvářil rozpačitě, že ještě máme někam dojít a budem to vláčet, že rajčata by se hodily, ale máme toho před sebou ještě dost na chození.
Ale ten vnuk řekl jednoznačné NE, že se babka zbláznila, že za vlídný slovo by rozdala i nos mezi očima.
Tím tenhle sen skončil.
A druhý?
Byla jsem s Honzou a myslím že mámou v Pražské tržnici, a měla jsem na zádech batoh.
Hledali jsme tam halu číslo 22, a já najednou vidím za takovým průchodem číslo 21, tak říkám "hele vezmeme to tudy, to bude určitě tam," ale zavnímala jsem i jak mi někdo zapíná zip přední kapsy.
Tak se otočím a tam takovej obtloustlej chlápek, kření se mi do tváře a v ruce má mojí Parkerovou sadu propisek, kterou mi dal Honza.
Dokázala jsem mu ji vytrhnout a řvát přitom pomooooc zloděj, pořád se mi vysmíval do obličeje.
Honza pak zkontroloval, že nevzal nic jiného.
Pak se tam s námi pohybovala už i ochranka, ale pořád jsem ho cítila v zádech, že kopíruje každý krok, který jsem udělala.
A najednou střih: byli jsme v bazénu, tedy ne ve vodě, ale v takové té části, kde si můžeš něco dát a odpočinout si.
Asi se nedivíš, že jsem z těch snů poněkud zmatená :-)
Kdybys měla čas, chuť a cítila že mi k nim máš co říct, byla bych moc ráda.
Případně i kdokoliv jiný, protože já opravdu netuším, co se mi tyto sny snažily říct :-)
Tak prima den
Orianna 28.10.2009
Ahojky Wahl,
musím ti popsat dnešní noc hrůzy, ale dopředu předesílám s dobrým koncem.
Pepíno mě vzbudil v půl třetí, že má hlad.
Šla jsem mu tedy udělat mlíčko, a mezi nohama takový divný pocit, vlhkost...
Zjistila jsem, že krvácím, KREV...
Zařvala jsem - Honzo, já krvácím....
Tak jsme zavolali sanitku, odvezli mě na Bulovku.
Saniťáci byli v pohodě, trochu i srandičky, i když to na mě samozřejmě padlo a bulela jsem, ale byl moc hodnej.
Na Bulovce taková mladá odměřená doktorka, ale hlavní bylo co mi řekla: miminko je v pořádku, srdíčko šlape, hýbe se, a měří necelých 5cm.
A to zakrvácení mohlo být z čehokoliv, nejspíš asi hormonální nerovnováha, může se to v prvních čtyřech měsících stát.
Doktorka mi řekla "pro tuhle chvíli máte vyhráno, ale to víte, v těhotenství je vyhráno až ve chvíli, kdy jste s miminkem doma..."
Mě to paradoxně uklidnilo.
Když se nad tím zamyslím, tuhle lekci jsem potřebovala.
Už jsem to těhotenství brala jako samozřejmost, nějak se vytratila taková ta tichá pokora a ten úžas nad tím.
A Pepča dostane nějakou odměnu za to, že mě vzbudil a já to zjistila, zjistit to až ráno, tak mě asi šlehne.
Takže tohle byla moje dnešní noc....
Orianna 8.11.2009
Milá Wahlgrenis,
tak se zase hlásím se zpravodajstvím.
V pondělí jsme byli na takovém podrobném ultrazvuku, který by odhalil případné vrozené vady, a drobeček je v pořádku...
Jen jsem si trochu zazmatkovala, protože se nechtěl/a otočit do profilu, aby se ta šíje dala projasnit.
Hajal/a na zádíčkách, ručičky před obličejem.
Takže mě poslali se projít, a já jakožto správně hormonálně rozháraná těhule už viděla, že se tam radí jak mi říct že to není dobrý :-)
A přitom vážně jen potřebovali, aby se šmudlínek otočil :-)
Takže vše OK, měří už 7,8 cm a to měření má 1,7 - což když je do 2,0 tak na další vyšetření ani neposílají.
Takže paráda!
Dokonce i fotečku jsme dostali, tak ji posílám.
Dneska jdu klasicky do poradny, tak uvidíme co uvidíme či neuvidíme :-)
Krásný den
Orianna 25.11.2009
Ahoj Wahl,
ozývám se s týdenním zpožděním.
Dnes týden jsme byli na kontrole, ale pak jsem bojovala s virózou, malej měl posléze teploty k zoubkům...
Dneska je první den kdy to vypadá že jsme oba jakžtakž fit (já ještě pokašlávám ale to už je sranda proti tomu co bylo), tak můžu napsat.
Přikládám fotečku, kdy brouček je sice většinou schovaný za placentou, ale je krásně vidět, jak si cucá paleček.
Máme za sebou taky to vyšetření na vývojové vady, které se dělá v prvním trimestru a narozdíl od toho co dělali Pepínovi, je spolehlivé.
A výsledek?
Čekáme zdravé miminko.
A ty "úžasné" triply jsem odmítla - proč duplicitně testovat něco co je ověřené spolehlivěji...
U doktora specialisty jsem taky byla, měl "hroznou radost," zkraje když myslel, že jsem těhotná 14 dní, tak mě chtěl nutit na přerušení, ale pak jsme si vyjasnili že jsem těhotná 14 týdnů, tak bylo vidět že mu odlehlo, že v tom případě OK.
Ale i vzhledem k sobě a tomu, že budu mít zodpovědnost za dvě děti, jsem se rozhodla, že si nechám podvázat vaječníky, abych už otěhotnět nemohla.
Chemii do sebe rvát opravdu nechci.
Když jsem ji dva roky brala, přidala mi 20 kilo které ne a ne sundat.
A popravdě, ani podvázání není 100% ochrana, takže pokud by se k nám ještě jedno děťátko opravdu rozhodlo přijít, tak vím že přijde i tak.
Ale to by už asi tenhle doktor nevydejchal.
Takže to jsou moje novinky z poslední doby, až zase bude něco aktuálního, určitě se ozvu. JO!
A dle odhadu dr (ale sama zdůraznila že pouze odhadu) to bude zase chlapeček :-)
Orianna 3.12.2009
Milá Wahlgrenis,
hlásím se po delší době. Mám a sebou poněkud stresové období. Ale co, hlavně že už je to za mnou. Já měla Štědrý den už včera...
Oč slo? O nic jiného, než hematom, krvácení, a strach o miminko.
Všechno to vlastně začalo v tom listopadu, ale o tom jsem ti už psala, tak to nebudu opakovat. Koncem listopadu jsem měla takovou ošklivou virozu, teploty dva dny, ale zůstal mi kašel, v jehož důsledku jsem si způsobila hematom. A tak jsem 3/12 po kýchnutí začala krvácet tmavou krví. Druhý den ráno cesta na kontrolu tam, kde budu rodit, nalezen hematom 4x0,8cm, nařízen klid, ale miminko v pořádku. Trochu mě to uklidnilo, ale to víš, že nervy pracovaly.
Kontrola za týden opět potvrdila, že miminko je v pořádku, hematom se změnil - ne zmenšil, ale změnil, měl 3x1cm, takže o co se zmenšil, o to se ztluštil. Pan doktor mi řekl že je to na přírodě, že jsem ve fázi těhotenství kdy se prakticky nedá nic dělat - podpůrné léky na udržení UŽ nezaberou a na podporu miminka je JEŠTĚ brzo, tak nezbývá než věřit přírodě.
Teď udělám zdánlivě nesouvisející odbočku, ale opravdu jen zdánlivě...
Koncem listopadu, zrovna když jsem bojovala s tou virozou, byl H. pomáhat rodičům se stěhováním, a přivezl si své věci sem.
Pak jsme na to tak nějak zapomněli, a jeden večer, zrovna možná ten kdy mi doktor řekl o tom že ještě není vyhráno nebo nanejvýš den po té, mi H. ukazoval "hele co jsem dostal k osmým narozeninám od jedné paní na dovolené, takhle krásný lesní sklo..." a já na to koukám a najednou vyhrknu "ty blázne, to není žádný lesní sklo, to je nádhernej smaragd...."
H. se na mě díval nedůvěřivě, tak jsem sedla k netu, našla mu smaragd a on najednou kouká a říká "no mně to taky přišlo že to asi není lesní sklo...,ale říkal jsem si proč by mi nějaká vlastně cizí paní dávala něco tak cennýho..."
Našla jsem mu na netu k tomu informace, jakou má smaragd moc a co umí, tak mu trochu padla brada.
Chvíli ho držel v ruce, a pak se mě zeptal, zda je normální, že ho začínají brnět prsty.
Ten kámen má velikou sílu, taky jsem ho chvíli držela, ale jen chviličku.
Jediné, čím si nejsem jistá je, jak ho očistit a nabít - jestli v misce se solí a vodou, nebo pod tekoucí vodou, a nabíjet na slunci, nebo na měsíci?
Nicméně jsme narazili na jedny stránky, kde bylo popsáno i jakou moc má smaragdově zelené světlo a o Archandělu Rafaelovi.
A tak jsem ho každý večer před usnutím prosila, aby mě toho hematomu zbavil.
A myslím že v pondělí nebo úterý jsem po té své prosbě slyšela "už není proč," šíleně mě to na jednu stranu vyděsilo, jako jestli už je vše ztraceno nebo jak, ale najednou mě zaplavil klid a mír.
A včera na kontrole, po té co paní doktorka zkontrolovala miminko, chtěla hledat hematom, a nenašla.
Tak si vzala i vnitřní sondu, přece jen jsem trochu fortelnější postavy, že... ale nenašla ani tou vnitřní sondou!!!!
A já pochopila, co mělo znamenat to "už není proč".
Takže už asi chápeš, proč můj štědrý den nastal už včera, a proč už absolutně nepotřebuju žádný dárek pod stromeček.
Já svůj největší dárek dostala včera.
Čekám zdravé miminko, problém vymizel, co víc si můžu přát...
A podle všeho to bude opět brouček, a ne beruška :-D
Ale to je jedno, budu jak královna, mít doma tři rytíře :-)
Krásný zbytek adventu!
Orianna 19.12.2009
Milá Wahlgrenis,
dlouho jsem se neozvala - tak nějak jsem si sama musela ledasco v sobě prožít a odžít, ale už myslím můžu pustit něco z toho ven.
Mé trápení s hematomem (následkem virózy a hooodně silného kašle - fyzicky, duchovně jsem ještě nepřišla na to co mi to mělo dát) už skončilo, měla jsem Štědrý den o týden dřív, když mi paní doktorka na kontrole řekla, že tam hematom už není. Podrobnosti o tom jak jsem se ho zbavila (resp. jak jsem ho byla zbavena) sem myslím nepatří.
O necelý měsíc později jsme měli velký ultrazvuk, kde jsme se dozvěděli, že miminko je naprosto v pořádku, má vše, jak má mít a je velké, jak v tomhle týdnu být má - takže pohoda. A navíc - je to další kluk, takže to bude Martin. Sice jsem si myslela že ta Bětuška, a i mi to bylo tvrzeno ochránci, ale teprve minulý týden jsem pochopila, proč já nebudu mít dceru, minimálně do momentu než prolomím jednu bariéru. Nechce se mi přímo napsat kletbu, i když možná by to bylo na místě, ale spíš než prokletí tam cítím zatuhlý blok, který ale nevyšel od nikoho dalšího, jen zkrátka od té, která to odstartovala. A u mně to má skončit, vždy to šlo z matky na dceru, a proto já budu mít syny...
Posílám i fotku, aby nebylo pochyb o tom kdo v bříšku skutečně bydlí :-)
Už se na něj všichni těšíme, včetně Pepína, velkého brášky, který je naprosto super, sice si z maminky dělá průlezku, čochní mi vlasy a prostě vše, co k tomuhle věku neodmyslitelně patří (a po čem se mi bude za pár let tak stýskat....,) ale co se týká bříška, tak je extrémně opatrný, a něžný. Naučil se dávat pusinky, takže kolikrát přijde, udělá bříšku "malá", dá na něj pusinku a řekne "báka" - to jsem si přeložila jako brácha :-D
Takže to je zhruba souhrn novinek od nás, je to ovšem jen pověstná špička ledovce. Ale znáš to, co si člověk neodžije sám, to jako by nebylo. A nechci skončit jako ten motýl, kterému ze soucitu pomohl z kukly člověk a on místo, aby byl krásně barevný a veliký, tak byl seschlý a uhynul, protože tu námahu, se kterou se dostával z kukly, potřeboval kvůli růstu a vybarvení se. Až zase zvládnu to, co mám a musím, slibuju že se zase ozvu a napíšu ti o tom.
Pac a pusu
Orianna 03.02.2010
Milá Wahlgrenis,
tak jsme včera byli na další kontrole s naším Martínkem. Opět se předvedl, že je chlap, jak se patří, a teda moc se mu ultrazvuk nelíbil, párkrát paní doktorce sondu pěkně nakopnul :-D
Ale jednu fotečku jsme stejně ukořistili, jak si stíní pacinkou očička.
Kdo ví, jak ty utz vlny na ty děti působí. Ale já každopádně vím, že nebudu podstupovat žádná přídavná vyšetření 3D, 4D a bůhvíco ještě. Fotečka v příloze sice 3d je, ale jen proto, že paní doktorka má tuhle mašinku u sebe v ordinaci a zkrátka jenom přepnula do jiného režimu...
Moc se na maličkýho těšíme, i když co ti budu povídat, už bych byla nejradši, kdybych scházela ze schodů porodnice s uzlíčkem v náručí, začíná to pro mě být náročné, jak na tělo, tak na psychiku, ale vím, že pro miminko není nic lepšího, než být v bříšku, tak zatnu zuby a vydržím to, i za těch podmínek, že málokdy jdu spát později než v devět večer a program v tv od osmi jsem neviděla už hodně dlouho... ono proč taky, když vím, že to stejně nedokoukám.... :-)
Ale to jsou takové pseudostarosti, hlavně že brouček je v pořádku a Pepča nám dělá taky velikou radost. Jen už mě trochu unavuje to, že si ze mě dělá věčně věků průlezku a šmrdlá mi vlasy, nevím, co mu to může dávat, trpělivě držím, ale když to dělá několik hodin denně, tak už to je únavné. Ale ríkám si, že to je asi jenom přechodné období a jen on sám ví, proč to tak má být, tak sedím a držím.
Měj se krásně a ať se ti daří.
Orianna 09.03.2010
Milá Wahlgrenis,
chci se tě zeptat na jednu věc ohledně synáčka v bříšku. Kvůli mým zdravotním indikacím je víceméně jasné, že i on se dostane na svět "zipem na bříšku" neboli plánovanou sekcí. A tak se tě chci zeptat, jaké datum by bylo optimální. Kdyby se třeba doktoři zeptali, většinou se plánovaná sekce dělá cca 1 - 2 týdny před termínem aby se náhodou nestalo že v průběhu si tělo řekne a začne rodit samo, takže cca v rozmezí 5/ 5 - 24/5 (to mám termín.)
Třeba to všechno dopadne jinak, ale... :-)
Díky za Tvůj čas.
Orianna 15.04.2010
Milá Orianno,
nechtěj prosím, abych se vkládala do procesu narození Vašeho syna Martínka. Všechno bude tak, jak má být. Jakýkoliv okamžik, v který přijde na svět, je pro něho tím nejlepším. Nech okolnosti, aby se zařídily samy, neboj, nevkládej sem nic rozumového.
Těším se na zprávu, aby bude Martínek na světě.
© Wahlgrenis
16.04.2010
Milá Wahl,
a víš, že jsem si tak nějak myslela, že mi napíšeš něco podobného?
Samozřejmě jsem doufala, že napíšeš nějaké "hezké" datum, tzn. aby měl hezkou
numerickou mřížku, ale popravdě mě ta odpověď absolutně nepřekvapila.
27/4 jdu na první poradnu do porodnice, a tam se asi dozvím jak bude vše probíhat.
Děkuju i tak.
Mám tě ráda.
Orianna 17.04.2010
Milá Wahlgrenis,
tak už vím, jak to bude s příchodem mého druhého miminka na svět. Včera jsem měla totiž první poradnu v+ porodnici. A celé to bylo v režii někoho jiného... No sleduj sama.
Už když jsem tam přišla, tak jsem si všimla, že tam sedí paní doktorka - blondýnka, a řekla jsem si no to by bylo... kdyby to byla ta, co nám rodila Pepína. Asi tě nepřekvapí, že to ona byla.
Přišla jsem na řadu, dala jí do ruky lejstra od specialisty, který kvůli mé indikaci doporučuje sekci, s čímž teda ona souhlasila... Řekla jsem, jí že už mi pomohla ke staršímu synkovi, což ji potěšilo, že si ji pamatuju.
A pokračovala naprosto neuvěřitelně: "A víte co? tak to spolu spácháme znova, já jedu 21/5 tahat plachty, tak co byste řekla na 19/5?"
A mně vhrkly do očí slzy, protože 19/5 je den, kdy měl táta svátek, ta symbolika byla naprosto hmatatelná a neuvěřitelná, tak jsem jí to řekla a bylo na ní znát, že podobným věcem taky věří. Takže mi zbývají přesně tři týdny, než budeme čtyři...
Měla jsi pravdu, Wahl. Do tohohle nešlo zasahovat. Vše je tak, jak být má a bylo předem určeno.
Orianna 28.04.2010
Tak Martínek je na světě. Narodil se dnes ve 14:50, váží 3060 g a měří 49 cm. Na rozdíl od Pepči věděli všichni v porodnici, že je na světě.
Daří se mi dobře, před chvilkou jsem se probrala z narkózy.
Orianna 19.05.2010
Ahoj Wahl,
od rána jsem na tu zprávu o Martínkovi netrpělivě čekala...
Moc gratuluji Orianně, ať se jim oběma dobře dař, ať jsou zdraví...
P. Maria 20.05.2010
Tak je ze mě velký bráška. Dnes, 19. 5. ve 14:50 hodin se narodil Martínek s mírami 49 cm a 3060 g. Oba jsou s maminkou v pořádku.
Pepino 20.05.2010
Orianna 31.05.2010
Milá Wahlgrenis,
konečně mám čas Ti napsat o narození našeho Martínka. Táta vzal Pepína na výlet, takže jsem doma sama s miminkem a můžu si v klidu sednout k mailu :-)
Do porodnice jsme přišli opravdu až toho devatenáctého ráno. Tak trochu naivně jsem se domnívala, že hned půjdem na řadu - Pepíno se narodil v devět ráno, tak jsem myslela, že i nyní to tak bude.
Ale realita byla jiná. Byly tam akutní sekce, spousta přirozených porodů, a jeden porodní sál zavřený. Tohle všechno způsobilo čekání... Honza byl celou dobu se mnou, bylo to fajn, jen takové to napětí "tak co, už???"
Ale komplikace neměly ustat. Nadvakrát se jim nepodařilo mi napíchnout epidurál, i když byli přesvědčení, že jo (měli mě vnímat, říkala jsem jim, že pořád cítím nohy naprosto normálně, přece jen už jsem epi měla a vím, jak to má vypadat, ale holt doktoři no....) něco málo zafungovalo, ale když jsem najednou cítila "škrábnutí" na břiše tak jsem zaječela "ale já to cítím," a pak už nebylo o čem.
Celková, Honza za dveře a zbytek si vybavuju jen matně... Asi jsem se na chvilečku probrala ještě i na sále, protože si pamatuju slova doktorky, že by přirozeně byl i neporoditelný, že visel na šňůře jak na kšandách, že ji měl kolem krku.
Další, tentokrát už vědomé probuzení bylo na JIPce, kam mi v šest večer Martínka přinesli a konečně jsme se viděli. Od prvního momentu jsem věděla, že je to můj brouček milovanej hodnej, přinesli mi ho pak ještě v devět a druhý den ráno nás přeložili na klasické šestinedělí.
Naivně jsem se domnívala, že už nás nikdo neoddělí. Jak jsem se pletla. U malého se rozjela novorozenecká žloutenka, takže dvě noci strávil "na pláži" - pod tím modrým světýlkem. A popravdě, doma jsme ho museli "domazlit," protože na něm bylo znát, že mu to chybí. Tak to víš, devět měsíců se ke mně tulil zevnitř, pak ho vyndají, odnesou, když nás dají dohromady tak zase ho odnášejí... Paní doktorka, když jsme byli na první prohlídce, tak ho označila za "dráždivějšího", že se víc leká, a dala nám hořčíkové kapičky - fajn, hořčík ještě nikdy nikomu neublížil, ale já vím, že potřeboval "domazlit" - taky když jsme tam byli na 14denní kontrole, tak zkonstatovala, že je to mnohem lepší (a to se přiznám, že jsem často na kapky zapomněla).
Proti Pepínovi je Martin takové "kapesní miminko", ale věřím, že to všechno dožene.
Takže tohle byly naše začátky s Martínkem. Doma jsme necelých 14 dní a nutno poznamenat, že Pepíno je moc hodný bráška, pořád malého pusinkuje, kočár chce vozit, zkrátka jsem zatím nezaznamenala žárlení a z toho mám velikou, převelikou radost. Možná ještě nějaká vlna přijde, až mu v hlavičce sepne, že bráchu "nevrátíme", ale že tu je napořád, ale kdo ví, třeba ne...
Podle mě se kluci znají "ze dřív", občas mi to tak přijde....
Tak se měj krásně a až budu mít chvíli, tak zase napíšu, jak se nám daří.
Ahoj
Orianna 06.06.2010
Ahoj Wahl,
jdu ti napsat, co se u nás schumelilo od včera. Tedy, ono to trvá už déle, ale včera to vygradovalo....
Pepa mi už delší dobu špatně spinká. Usne ve své postýlce, ale vzbudí se s pláčem a jde k nám do ložnice, kde si lehne a spí do rána. Zkusila jsem mu dát homeopatický sirup, ale měla jsem pocit, že to po něm je ještě horší.
Teď už vím, že to tak skutečně bylo a že to tak nebylo náhodou.
To jeho nespaní nás totiž mělo přivést na něco.... no čti dál.
Pepča od nás ke druhým narozeninám dostal tabuli s rolí papíru z Ikey. Zatím tvoří samé čáranice, co bychom chtěli ve dvou letech...
Ale když jsem u něj seděla, tak jsem najednou viděla, že vykreslil obličej, a to ne zrovna pěkný, z profilu... černou ještě k tomu.
Ze své výšky jsem to neviděla, ale když jsem si sedla - byla jsem nižší, blíž jeho pohledu na svět, tak najednou bum. Tak jsme večer vzali všichni pastelky, a oškliváka jsme začmárali, papír utrhli, zmačkali a Pepa sám ho vyhodil z pokojíčku. Tolik k bubákovi....
A teď další pokračování...
Přes chat jsem se bavila s
Pradlenkou , říkala, že to může být nějaká dušička, něco špatného se tam mohlo stát... nejprve jsem oponovala, že jsme v novostavbě...
Ale najednou jsem viděla opět film....
Chlapeček, taky takový blonďatý andílek jako Pepča, ale o něco starší, tak čtyřletý... oběť kruté "nehody," způsobené novým manželem jeho ovdovělé maminky, pochovaný zhruba v místech, kde má Pepa postýlku...
Proto se i Sírii vykreslilo "silné napojení na zem..." Nejprv jsem myslela, že bude chtít odvést, ale skutečnost je jiná, chce být naším třetím synem...
Jen jsem ho poprosila o to, aby počkal, přece jen rodila jsem nedávno, potřebuju trochu regeneraci pro tělo, aby to další těhulení bylo v klidu...
A v noci se mi zdál sen, seděli jsme u dlouhého stolu, byla tam spousta lidí, všechy jsem znala (žádnou tvář jsem nebyla schopná přiřadit k těm které skutečně znám), a sháněla jsem číslo na Michala. "Ale vždyť ho máš," dozvěděla jsem se.
A já, ať jsem hledala jak jsem chtěla, nebyla jsem schopná se k němu dostat, přestože jsem taky věděla, že ho mám.
Sny vykládat moc neumím, ale tady mi je jasné, že chlapeček se má jmenovat Michal a až to číslo budu mít, znamená to, že už je u nás....
Tak se měj krásně
Orianna 02.09.2010
Wahl,
dvouletý Pepa ze mě regulérně sundal únavu. Šel na to pouze přes vlasy, poklaždé to sklepal a mně mravenčilo celé tělo.
Unavená už nejsem.
Nádhera.
Orianna 13.09.2010
Milá Wahlgrenis,
uprostřed všeho toho hemžení, uklízení (což je sice se dvěma dětma zbytečný, ale mně to stejně nedá :-) ) a obecného chystání se na Vánoce, Ti přeju vše nej, Vánoce v klidu a do nového roku s úsměvem a čistým štítem!
Totéž i všem, kteří zavítají na Tvé skvělé stránky.
A už dopředu vše nej k narozeninám, kdybych se sem do té doby už zase nedostala.
Mám tě ráda.
Orianna s rodinou 23.12.2010
Orianna s rodinou 31.12.2010
Milá Wahlgrenis,
poslední dobou se moc neozývám, ale dneska už napsat musím.
Mele se toho okolo mne docela dost, ne vždy hezkého, ale to zkrátka k životu patří.
Honzovi umřela před týdnem babička, všichni jsme to už tak nějak čekali, ztrácela se před očima.
Ale odešla ze světa jako dáma.
Dívala se na seriál, o reklamách jí děda šel pro večeři, ona stále seděla v ušáku.
Krátce zachroptěla, spadla jí hlava na stranu a bylo po všem.
V 87 letech opravdu krásný odchod, za odměnu.
Mé babičce bude v říjnu 90, také už má čas, ale stále na něco čeká.
Minulou sobotu slavila její nejstarší dcera narozeniny, 70...
Slavila je na "chatě" (ona už to dávno chata není, ale je to tak zažité), tak jsem myslela, že se tam pomyslně rozloučí.
A Elleanor mi řekla, že pro mě babička má tajemství.
Říkala jsem si, jaképak asi?
No, přijeli jsme tam, a babička se na mě podívá a říká, nejsi ty těhotná?
Máš takové břicho....
Znáš mě, víš že štíhlá nejsem a modelky by ze mne byly tři...
Ale stejně...
Od té doby mám jinak citlivá prsa, známý pocit v břiše...
Může to být sugesce, ale....
Vím, že babička už dávno nemá jasnou mysl, ptala se mě s kamennou tváří, jestli si pamatuju JEJÍ babičku.
A bratrance, který má slušný pivní mozol, se nezeptala, jestli nečeká miminko jen ze slušnosti...., ale když to říkala mně, měla naprosto nezakalené, jasné oči.
Možná tady ještě čeká na to, až jí pošeptám, že měla pravdu...
Říkám si, Wahl, jak je to na tom světě zařízené.
Ti, kteří by miminko moc chtěli, ho nemají, a my, kteří už dvě máme a na třetí bychom klidně ještě rok dva počkali, asi čekat už nebudeme muset.
A to nemluvím o tom, že moje máma už začíná trousit moudra o tom, že tři děti má jen blázen, že dneska to přece vždy jde "vyřešit" - romanticky tomu říká "dát to do kýblu" nebo ještě něžněji "jít na výbrus," a ptá se mně, "no ty by sis to nenechala, doufám," a ještě, než jí stačím odpovědět, že teda nechala, tak si teatrálně zacpe rukama uši a "nebudeme o tom vůbec mluvit", no bude to ještě zajímavé, pokud opravdu těhotná jsem.
Ironií osudu bych termín měla na její narozeniny...
Na test je ještě brzo, "mé dny" mají dorazit za necelý týden....
No, uvidíme, jak to všechno bude.
Každopádně jestli těhotná jsem, tak se my čtyři na miminko moc těšíme, a zbytek rodiny to holt bude muset akceptovat.
Nasvědčuje tomu i to, že Martínek, ten rok a čtvrt "starý" človíček, se hodně snaží, sám si sundává plínku a snaží se jich zbavit bez toho, abychom ho my nutili, jako kdyby věděl, že mám ještě jiný úkol, zkrátka a moudře se snaží vyrovnat za pár dní tříletému bráškovi...
Tak to vidíš, milá Wahlgrenis, dlouho se neozvu, a pak napíšu takovýhle elaborát...Orianna
Orianna 17.08.2011
Ahoj milá Wahl,
už dlouho ti "píšu," ale až teď jsem se k tomu skutečně dostala.
Máme za sebou skvělou dovolenou, kde Pepa oslavil už třetí narozeniny, zkusil plavat v bazénu a šlo mu to...
A 31/8 jsem zažila krásný šok, když mi odpoledne volali z jednoho centra pro děti, že mají místo na odpoledne a jestli chci, že Pepu vezmou.
No, to víš, že jsme chtěli, aby ne, on děti potřebuje.
Takže už týden máme školkáčka, a teda dneska ho mám doma, protože má rýmu.
Jo, holt to k tomu patří, říkám si, že si zoceluje imunitu.
Je tam naprosto šťastný a spokojený, a učitelky si ho chválí taky.
Sranda největší je, že vždy když ho tam vedeme, mám práci přemluvit Martínka, že on ještě ne, že je na to maličký.
Vždycky si tam hačne a patří tam, brouček malej :-)
V pátek jsme měli šesté výročí svatby, to to letí, to je šílený....
A 30/9 máme DESET let, co jsme spolu....
Není to vždy jednoduchý, to vůbec ne, ale všechno překonáváme s úsměvem, občas sice přes zatnuté a skřípající zuby, ale snažíme se.
Toliko zpravodajství ode mě,
s láskou
Orianna 12.09.2011
Ahojky Wahlgrenis,
v úterý jsem byla u Tebe a od té doby se dějou věci.
Začalo to mou jednodenní horečkou.
Před tím mi nic nebylo - no, trochu rýma, ale ta většinou nebývá provázena horečkami, že...
Říkala jsem doma, cos mi vlastně řekla, resp. co mi vycházelo, aniž bych se na to ptala :-)
Honza jen vykulil oči.
V pátek jsme se byli nechat fotit v ateliéru, zase po roce, abychom viděli, jak kluci rostou a my stárnem :-)))
A v jednu chvíli, kdy nám fotografka řekla: "a máma s tátou si dají pusu," tak Honzu něco popadlo a nedal mi "foto" pusu, ale normální, s kapkou vášně a mořem lásky.
A já v tu chvíli vyloženě cítila přítomnost té naší cácorky, jak se raduje, a je přitom smutná, že tam není s námi....
Ale to zdaleka nebylo všechno.
Pepíno mi občas mluví v ženském rodě, "já to nebyla" atd.
Vždy jsem si myslela, že to je jen jeho dětská nedokonalost, že se teprve mluvit učí, ale teprve včera mi došlo, že to tak být nemusí.
A taky že jo.
Zeptala jsem se, zda vidí sestřičku, a on mi řekl "ano," a pak sám od sebe řekl "je mi tady smutno, maminko," a bylo jasné, že jeho ústy mluví Kristýnka...
Normálně jsem lapla po dechu, že je schopen s ní takhle mluvit.....
Před tím focením jsem se byla nechat nalíčit, u jedné kamarádky, která má dvě adoptované holčičky (její příběh je samotný na deset stránek) a ta má jednu měsíční slečnu.
Tu mi Honza vůbec nepůjčil na pochování, mazlil se s ní, ona u něj usnula, a bylo vidět, že skrze ni Honza mluví s naší princeznou (no spíš Amazonkou, jak Honza zkonstatoval, když jsem přišla od Tebe: "Holčička ke dvěma klukům? No nazdar, to nebude žádná křehulka princezna, ale spíš Amazonka :-)")
Že se Pepa chová k miminkům hezky už víme, přece jen už má praxi :-)
Ale s jakou něhou a opatrností se k ní choval Martin, to jsem docela žasla...
A tak jsme si s Honzou včera sedli, a povídali o tom, co za změny by to přineslo, být těhotná TEĎ.
Kromě toho, že Honza zkonstatoval, že by musel makat jak šroub a předelal by pokojíček, v tom větší zádrhel nebyl.
Co z toho plyne?
Že po vánocích si promluvíme znovu, a uvidíme, zda třetímu miminku otevřeme bránu dokořán.
Srdce už dokořán máme dávno...
Orianna 23.10.2011
Milá Wahlgrenis,
je večer, a já mám netušený klid.
Martínek spinká, a Honza s Pepou jsou "na prázdninách" v Liberci - náš školkáček má první prázdniny v životě, tak jeli za babičkou a za dědou a čekají je výlety, divadýlko.
A maminka má klid, který také potřebuje :-)
S velikou radostí ti oznamuji, že od prvního listopadu spouštím přes své stránky opravdu tu poradnu, už to nejde jinak.
Ochráncové mi otevřeli cestu, byť velmi bolestným způsobem.
A tedy datum ze samých jedniček (1-11-11) bude oním datem, kdy to spustím.
A co se stalo?
Psala jsem pro jeden web články, žádný finanční zázrak to nebyl, dělala jsem to hlavně proto, že mě psát baví, a myslím, že píšu dobře a čitelně a snad i někdy vtipně.
A jak se mnou vyběhli...
No škoda slov...
Normálně jsem si to obrečela, i když mi bylo jasné, že to je řízeno shůry, aby mne nic nerozptylovalo a neodvádělo mi pozornost od toho, čím se skutečně zabývat mám.
A dnes, při této příležitosti, kdy jsem sama doma a brouček spinká, jsem měla neodkladný pocit, že to musím opravdu udělat, zprovoznit.
Inu, sedla jsem ke stránkám, staré příspěvky vyházela, udělala čistku v rubrikách a připravila se na to, co mě čeká a co je mým osudem.
Adresa je stále stejná: www.orianna.estranky.cz
Mysli na mne a drž mi palce.
Došlo mi, žes na stránkách měla článek o tom, že dneškem končí jedno období a zítřkem začíná nové...
Jak symbolické...
Orianna 27.10.2011
Milá Wahlgrenis,
tohle Ti prostě napsat MUSÍM.
Včera jsme našim chlapcům vánočně vyzdobili pokojíček poté, co z něj zmizel gauč, který jim tam jen zabíral místo.
Uklidili jsme jim tam.
Honza umyl okno a šli jsme tam nalepit takové ty okenní dekorace.
Na jednom okně je vánoční stromeček, na druhém nahoře andělíček, a pod ním rodinka sněhuláků.
Máma s tátou a k nim byli tři maličcí sněhuláčci.
Lepil to na okno Honza, já mu jen radila zda jo či ne...
Takže ve finále jsem na to okno zůstala koukat jak u vytržení.
On na to okno nalepil přesně nás.
Sněhuláčí mamka s taťkou, u nich dva sněhuláčci, a ten třetí?
Nad nimi, pod andělíčkem, ale už spíš blíž k rodince než k andělíčkovi.
Normálně ti to píšu a mám mrazení po celém těle.
Řekla jsem to Honzovi, a on zaraženě "a jo....", ale přitom se usmíval.
A pak jsme celý večer debatovali o tom, jak jednou dostaneme do pokojíčku tři postýlky, tři psací stoly a vůbec všechno třikrát.
No, řeknu ti, bylo to nádherné a vyloženě jsem vnímala radost té dušičky, která se k nám už tak moc těší a zlehka se přibližuje...
Orianna 01.12.2011
Milá Wahlgrenis,
tohle ti prostě popsat musím.
Jela jsem s oběma kluky do města ještě něco sehnat.
Původně jsem chtěla do obchodního centra, takové té tlamy, co tě spolkne a vyplivne totálně sežvýkanou, sice pro jednu konkrétní věc, ale v autobuse mě napadlo, že to zkusím ještě jinde, na I.P. Pavlova, v obchůdku U Džoudyho.
A tak jsme se spokojeně usadili.
Přistoupila jedna taková paní...
Ani nevím, co ji to popadlo, zda zachytila Martínkův pohled nebo jak, ale každopádně jsme se začaly bavit.
Ji také zajímaly horoskopy, líčila mi příběh svůj, své sestry, ptala se na mé děti, vůbec ji nepřekvapilo, že má přijít ještě holčička...
No a ve finále jsem zjistila, že pracuje v Globusu u nás, v lahůdkách.
No, co ti budu říkat...
Kvůli ní jsem jela autobusem dál, a vystupovala asi o čtvrt hodiny později, až jsme dojeli k další stanici metra.
Nicméně: Požádala mne o radu, skoro to vypadá, že ona byla spouštěč toho, aby se má poradna stala skutečností.
Ještě po vystoupení z autobusu mne provázela pohledem, než jsme jí zmizeli z očí v metru.
Je mi jasné, že jsem ji neviděla naposled, určitě si ji v tom obchodě ohlídám a pomůžu jí.
Už naprosto rozumím, proč jsem se rozhodla nevystoupit na té zastávce, kde jsem původně chtěla, a tomu všemu.
Jediné, co mě trochu mrzí, je, že do té tlamy stejně budu muset.
Pro sebe bych U Džoudyho vybrala snadno, ale pro tchýni to nešlo.
To jen abys věděla, jaké jsme měla odpoledne.
Navíc, dneska jsou to 4 roky, co jsem našla pozitivní těhotenský test a je z toho Pepa, a napadá mě, ve finále je taky narozen 22...
Když člověk aspoň trochu umí číst znamení, rozkrývají se mu netušené obzory.
Orianna 22.12.2011
Ahoj Wahl,
jsem teď pár dní bez PC a je to docela fajn.
Ale tohle Ti napsat MUSÍM.
Sousedům - přátelům se 30.12. narodila holčička a mně se na středu zdál sen, že jsem je potkala v garáži, když šli z porodnice.
Lenka mi Táňu podala v autosedačce, zda bych jí s ní nepomohla do výtahu nahoru.
Strašně mě to překvapilo a potěšilo.
Vzala jsem tu autosedačku s přenádhernou holčinkou do ruky a šla jsem.
A jak jsem si otevřela z garáže a nastoupila do výtahu, probudila jsem se.
Asi zbytečná otázka, zda to byla nabídka od ochránců, kterou já přijala, že?
Orianna 06.01.2012
Milá Wahlgrenis,
ozývám se ti s jakýmsi shrnutím prvního letošního měsíce.
Nijak se nevymykal, až na..... až na dva dny.
22/1 a 23/1.
Byla to neděle.
My jeli od mámy, která měla chlapečky na víkend, jeli jsme křižovatkou na Ohradě a bůhsuď proč, autobus, který měl úplně vpravo volnou konečnou, se z nějakého nelogického důvodu chtěl absolutně bez blinkru nacpat před nás.
Honza hamptnul na brzdy, ten za námi taky, ale ten za ním už to nestihl, takže jej postrčil do nás.
Neboli ... zbořené dveře do kufru a i oboje zadní dveře.
Chlapci samozřejmě brek, já se taky tetelila strachy a bylo mi do breku, ale kvůli nim jsem samozřejmě nemohla...
Honza odvezl auto do servisu, půjčili nám náhradní a teď už jen čekáme, až se to vypapíruje.
Ale to čekání je nekonečné.
No a o den později jsem doma uklouzla tak nešťastně, že jsem si vyhodila koleno a dodnes mám ortézu.
Pořád to sice bolí, ale každý den pozoruju zlepšení, jen je to nekonečný.
Víš, říkám si, že nic není náhoda, a i když to všechno není nic příjemného, opět to prokázalo, že s Honzou fungujeme tak, jak máme, a i když to zní možná blbě, jsem za obě ty události vlastně vděčná.
To opět prokázalo, že k sobě patříme a ani souběh nepříjemností nás nerozdělí, ba naopak.
Nebudu se dělat lepší, než jsem, to víš, že jsem párkrát bezmocí brečela, přišla jsem si jak trosečník na širém moři, který nevidí ani ten proužek pevniny, který by zvěstoval, že bude líp, ale pak jsem si vzpomněla na jednu známou, které se na motorce při nehodě zabil jediný pětadvacetiletý syn a došlo mi, že to jsou všechno jen banality, na nichž je "nejhorší" to, že přišly zároveň.
Tak jen, abys věděla, co nám "napáchaly" dva lednové dny...
S láskou
Orianna 09.02.2012
Milá Wahl,
dnešek je pro mě hodně zvláštní den.
Tátovi by bylo 65 roků.
A místo toho už je skoro jedenáct let po smrti.
Stýská se mi po něm.
Říká se, že čas vše zahojí, ale občas mám pocit, že se mi po něm stýská ještě víc, než když čerstvě odešel.
Říkám si, jakou by měl asi z kluků radost, co by je všechno učil, jaký by byl dědeček...
To už se bohužel ale nedozvím...
Čím dál víc vnímám touhu našeho třeťátka přijít, ale bohužel, budoucí třetitáta se prostě bojí, bojí se ekonomicky, jak to zvládneme.
"Ochotné" kolegyně ho děsí, že na školách je to pak děs atd...
A pak zase přijde domů, vezme si milimetrový papír, oměří si pokojíček a začne dělat rozkres, jak to udělat, aby se tam ty tři dětičky vešly.
Každopádně, kdybych otěhotněla dnes, nebo zkrátka okamžitě, neublížil by mu ani náhodou.
No nic, tak nám tam děťátko tati ještě opatruj, a pošli ho v ten správný čas.
Orianna 06.03.2012
Wahlgrenis,
původně jsem neměla v plánu ti posílat fotku, ale najednou prostě musím.
Když paní fotografka řekla: "Máma s tátou si dají pusu," normálně jsem vnímala třetí dušičku, její radost, ale i smutek, že tam s námi nemůže ještě být.
Nevím, zda to z té fotky jde vidět, ale prostě dostala jsem "rozkaz" ji poslat, tak ti tuhle fotku posílám...
Orianna 07.03.2012
Milá Wahl,
nedá mi to a musím ti popsat svůj včerejšek.
Přišla babička, jako každý týden, a my toho s Honzou využili a dali jsme si "rande".
Zašli jsme si na kafe u nás do nákupního centra.
Je tam takový klidný ostrůvek, kde si můžeš v klidu posedět.
A hlavně jsme si vychutnali to, že kolem nás nečemeřili chlapci s jejich: "Mamíííí, tatííííí!"
Ale než jsme na to kafíčko došli, stalo se něco neuvěřitelnýho.
Všimli jsme si krásných obrazů, nazvané to bylo "obhajoba pastelky," protože paní vše kreslila pastelkami.
Ale jaká paní! Vypadala jako víla a kreslila obraz "anděl léčení," jen cvičně jsem si nad něj dala ruku a řeknu ti, energetická pecka.
Měli tam i krásné obrazy, už v laminu, formát A3, a mně napadlo, dát dětem do pokojíčku, když jim ho budem v létě předělávat.
Honza se naprosto ponořil do těch obrazů, já si chvíli povídala s pánem - manželem výtvarnice, a jen tak mezi řečí jsem mu řekla, že pracuju s energiemi.
A pán mě dostal: "To mi nemusíte říkat, z vás je to vidět, jste silná osobnost," tak to jsem zase koukala.
Nakonec jsme nekoupili, ale jen do zítra.
Přišlo mi velmi sobecké chlapečkům rozhodnout, co tam mají mít.
Zítra tam ještě jsou, tak je vezmeme s sebou, ať si vyberou sami.
Třeba vezmou ty, co jsem vybrala já, a třeba úplně jiné...
Tak se měj krásně!
Orianna 08.03.2012
Ahojky Wahlgrenis,
musím ti popsat svůj, vlastně náš, nádherný víkend.
Kluci byli u babičky, a my s Honzou měli "volno". A tak jsme jeli na výlet.
Jeli jsme do Liběchova, kde jsme udělali 12km okruh, podívali se na Čertovy hlavy, k Hadovi...
Bylo krásné počasí, a ten výlet nebyl jen tak...
Když jsme si u Hada (vytesaného v pískovci) sedli a dlabali housku s paštikou, dorazila tam rodinka se třemi dětmi - dvojčaty - holčičkami a chlapečkem.
Slovo dalo slovo, zjistili jsme, že mezi dvojčátky a hošíkem je 1 rok a 9 měsíců, takže přesně jako mezi našimi kluky.
Pokojíček mají identicky velký jako my a tři děti se jim tam vejdou.
To docela koukal Honza, to totiž je jeho nejpádnější argument, proč zatím ne...
A to je čeká také ještě splácení hypotéky jako nás, takže vlastně veškeré argumenty mu dokázali vyvrátit.
Pak jsme se rozloučili a každý šli svým směrem, a já tu naši cácorku u sebe moc a moc vnímala, a Honza taky...
Ale to nejlepší mělo teprve přijít.
Cestou jsme narazili na ve skále vytesanou kapli Maří Magdaleny.
To místo sálalo energií, a to takovou, že jsem naprosto automaticky do té kaple vešla a nechala na sebe to místo mluvit.
Maří Magdalenu jsem automaticky oslovila jako ženu Ježíšovu, do vytesaného kříže dala ruku a nechala to místo na sebe působit.
Prosila jsem samozřejmě o to, aby naše třeťátko přišlo, jakmile bude chtít, a moci.
No a pak, když odcházím, poté, co jsem poděkovala, mi padne zrak dolů doprava, kde je ve skále vyryto moje jméno - Veronika.
No tak to se mi zatočila hlava znova.
Výlet to byl skutečně nádherný, pak jsme ještě jeli na večeři, a večer jsme si užili nádherné, láskyplné a uvolněné milování, bez toho že člověk koutkem ucha poslouchá, jestli se děti nebudí.
A protože to bylo skutečně krásné, tak jsme si to ráno zopakovali.
Vyloženě jsem vnímala radost té dušičky.
Jé a víš co je ještě zajímavé?
U večeře jsme se bavili o jménech, a já nevím co mě to popadlo, tak jsem Honzovi řekla, že se mi pro holčičku vždycky líbilo jméno Linda.
Honza přestal na chvíli jíst.
Užasle na mě koukal a říká: "No, mně se líbí taky, ale myslel jsem že by u tebe neprošlo...."
A najednou jako kdybych slyšela fanfáru a potlesk...
Pak to krásné milování, inu, myslím, že dušička ví, že bude vítána kdykoliv.
Ta rodinka naprosto zbourala Honzovy obavy z toho všeho, bylo vidět, jak z něj spadl strach a obruče, které ho tížily.
To jen abys věděla, jak jsme se měli, doufám žes měla také krásný víkend...
Orianna 19.03.2012
Wahl,
v
soupisu jsem našla své "diagnózy", kterými mne lékaři zaškatulkovali.
Víš, co je zajímavé?
Že od prvního těhotenství vlastně neberu prášky.
Doktor by spráskl ruce, kdyby to věděl, a - světe div se - mé potíže se nezhoršují...
Asi pochopíš, že nemám důvod je brát.
Ale nikdo jiný by to nepochopil...
Orianna 30.03.2012
Wahl,
dneska mi něco došlo.
Když Pepa počítá, tak nepočítá "jedna, dva tři," jako většina dětí jeho věku.
Ne, on odpočítává "či, pět, osum...." (
3, 5, 8 )
Co se nám tím snaží říct?
Orianna 03.04.2012
Wahl,
Pepa se včera celý den ptal: "Mamí, a dáš mi děťátko? Miminko?"
A my se s H. dohodli, že v létě se začneme snažit.
Přece jen si chci trochu pročistit organismus, aby miminko mělo co nejlepší "pokojíček".
Orianna 04.04.2012
Milá Wahlgrenis,
dlouhou dobu jsem se Ti neozvala, tak to jdu napravit.
Seběhlo se toho kolem mě spousta, musela jsem to v sobě nějak zpracovat.
Vezmu to postupně.
V dubnu jsem jela za kamarádkou, aby mi ukázala, jak se peče
domácí chleba , a co ti budu povídat...
Od dubna jsme nekoupili chleba, peču ho doma.
Vychází to 2x týdně, není to nic pracného, jen to vyžaduje 3 hodiny času a trochu soustředění, nebo spíš meditace, aby se povedl.
Jen jednou jsem ho dělala s pocitem: "no dobře, no,"... a co myslíš?
Nepovedl se.
Ale když s ním "promluvím," tak, kluku ušatá, šup s tebou do ošatky, šup do trouby, ať jsi dobrej..., tak je výborný.
A už jsem na tom tak, že zvažuju i pečení rohlíků, naučila jsem se domácí těstoviny atd...
Vím, co jíme, práce s tím moc není, a chuť je nesrovnatelná...
Moje práce.
Inu, pracuju.
Zatím ještě spí moje poradna, resp. rozbíhá se pomaličku, nechci to uspěchat, postupně říkám kamarádkám, aby když tak věděly, čím se zabývám, a aby když tak řekly svým známým.
Ale práci mám, takovou, která dává poměrně slušnou částku na to, že ji dělám z domova při dětech.
Umožňuje nám šetřit na nový pokojíček pro kluky, novou sedačku (tuhle jsme "nevychytali" se spaním, nejde rozložit na velkou postel) a vůbec na to, abychom doplatili byt dřív, než je původní plán.
Třeťátko cítíme blízko, ale Honza ještě nechce, sám říká, že neví proč, ale že ještě ne, ale že ví, že nebude trvat dlouho.
Jen mu musí jít přesvědčení ze srdce a správně říká, že nemůže přece třeťátku udělat to, aby kluci byli od první chvíle vytoužení, a ono bylo "náhodné".
Takže si myslím, že dlouho trvat nebude...
Já se zatím čistím, aby mělo domeček co nejhezčí.
A poslední, co mě zaměstnává poslední dva týdny nejvíc, je babička.
Je jí 90, a poslední rok se strašně moc zhoršila.
Nepoznává své blízké, neudrží moč a stolici, prostě smutný konec.
Máma s tetou se o ni starají, ob den tam chodí a opečovávají ji, ale to víš, je jim 71 a 62, sil taky už nemají kdovíkolik...
A tak jsem já rozjela "akci", která bude mít za důsledek umístění babičky někam tak, kde bude mít 24hodinovou péči a kam se za ní bude moci chodit na návštěvu, ale břímě péče bude na profících.
Víš, příběh mojí babičky by si zasloužil rozebrání a někdy ti ho asi napíšu, protože já bohužel nejsem natolik objektivní, abych to dokázala rozmotat.
Ještě ti k tomu řeknu tohle:
Pepa tuhle zkonstatoval: "Stará babička už je moc stará, tak já ji odvedu do nebe."
A on to umí.
Už jednou pomohl jednomu nedonošeňátku přejít jinam...
Je to prostě můj šaman...
No tak to je asi pro tuto chvíli všechno, měj se co nejlíp a zůstaň, jaká jsi...
Orianna 29.05.2012
Wahlgrenis,
jsi první člověk, kterému píšu, že na mě na testu vykoukly dvě čárky...
V únoru budeme mít miminko...
Zatím jen hodně nesmělé, ale vím, že negativní je test ve chvíli, kdy ani nepoznáš, kde ta druhá čárka má být, a tahle jde vidět docela dobře.
Mám velikou radost.
Orianna 19.06.2012
Milá Orianno,
to je výborné....
Moc Ti gratuluji!
Není to pro Tebe sice nic ´nového´, ale pokaždé je to nové...
Chystá se k Vám nový človíček, doufá, že je to dobrý plán.
Nesmíte ho zklamat.
Bude to nádherné.
© Wahlgrenis
20.06.2012
Wahlgrenis,
nezklameme ho, to neměj strach...
Moc se na něj všichni těšíme...
Orianna 20.06.2012
Wahli,
dovolím si im popriať všetko len to najlepšie a najkrajšie v očakávaní...
Dojemné a nádherné...
Mia 20.06.2012
Wahlgrenis,
musím ti k našemu třeťátku ještě něco napsat....
Včera ráno, když na mě vykoukla ta druhá čárečka, mě zalil pocit štěstí, takové utvrzení: "má to tak být".
Ale bylo to moc silné, tak jsem to šla "strávit" na balkon...
Bylo půl páté ráno.
Opřela jsem se o zábradlí... a zrovna začal východ slunce...
Nejdřív byla vidět jen malinově červená "šešulka" sluníčka, postupně se vynořovalo...
Nemohla jsem od toho odtrhnout oči, jak kdyby se mnou to slunce "mluvilo".
Bylo to velmi symbolické a nádherné.
Pak jsme jeli do Liberce na rozptyl Honzova dědy.
Byl to opravdu zvláštní den, celý koloběh života v několika hodinách....
A dnes?
Ráno jsem si opět udělala testík, včerejší čárečka byla slaboučká, tak jestli sílí...
Naběhla okamžitě s kontrolní a krásně zřetelná...
Tak jsem zavolala na gyndu, a sestřička mě na potvrzení srdíčka objednala 18/7... na moje narozeniny...
Tohle miminko bude můj dáreček.
Všechny děti jsou dáreček shůry.
Pepa mi už dobře deset dní tvrdil, že mám v bříšku miminko.
Je to vážně šaman a to mu nejsou ani čtyři roky...
To jen na doplnění dalších dílků do mozaiky.
Měj se nádherně.
Orianna 20.06.2012
© Wahlgrenis
21.06.2012
Milá Wahlgrenis,
musím ti napsat.
Sedím tu.
Poprvé mi hraje
CD Jiřího Březíka .
Kluci už spí, Honza není doma.
Já uzobávám zeleninový salát - rajčata, okurka, trochu majonézy a salámu - a cítím se tak nějak zvláštně, krásně...
"Jsem na vlně" - pocit - takhle to má být - mě ovládá od vlasů až po malíčky u nohou.
Srdce mi tluče v rytmu "vítej broučku," a Jiřího písničky to dokreslují úplně neskutečně.
Tohle CD budu mít do konce života spojené s příchodem našeho třetího miminka, evidentně právě proto jsem si na něj měla počkat až do včerejška.
Jen mě mrzí, že se nemůžu pochlubit tátovi, resp. mu zavolat a popovídat si s ním...
Vím, že to ví, že se raduje, ale občas mi moc chybí..
Měj se krásně, jdu si užívat svůj klid.
Orianna 22.06.2012
Wahl,
čtu cos napsala na otázku potratů, resp. uveřejnění
příběhu švagrové , která upřednostnila kariéru a podobné rádoby zásadní věci před miminkem, a najednou mi dochází, že ženskou linií mé rodiny z matčiny strany se potraty táhnou jako černá nit...
Prababičce bylo 54, myslela si, že má přechod, a ejhle...
Mojí babičce bylo 34, šla už hodně pozdě, nějaký 4. měsíc..., byl by to kluk.
Bohuna, babiččina nejstarší, měla jeden v 18 a druhý ve 30, dítě má jedno.
Moje máma to sice nikdy nepřizná, ale já vím, cítím to, že byla.
Budou tlačit i na mě, apelovat na "zdravý rozum," mluvit o "tom", "shluku buněk", říkat tomu vskutku "něžně" - dej to do kýblu, jdi na výbrus...
A já?
Já místo toho každou volnou chviličku miminku říkám, jak se na něj těšíme, ať se ničeho nebojí, že se všechno zvládne.
Ano, já nejsem stoprocentně zdravá, ale věřím svému tělu, už mě přesvědčilo několikrát, že na co nemá, tak to vyřeší.
A mluví se mnou.
Když ho neposlechnu, vrátí mi to.
Naposledy jsem tuhle blbost udělala před asi 17 lety, kdy jsem neposlechla vnitřní hlas a šla na schůzku (doučovala jsem) i přes jasné "nelez tam..."
Byl leden, sníh, led, a výsledkem bylo zápěstí natřikrát zlomené - kloub, i obě kosti..
Ale to nikomu nevysvětlím, že nejsem hazardér, že prostě věřím svému tělu.
Možná je podle dnešních měřítek tlustý, určitě by se ledacos dalo vylepšit, myslím opticky, ale funguje, dělá co má, ve štychu mě nenechává, tak co...
Na mimi se všichni moc těšíme, a komu se to nelíbí... víš, jak je dál ta pubertální říkanka viď :-)
S láskou
Orianna 22.06.2012
"Nebuď si tak jistý a veř mi," jsem právě slyšela od mimi.
Tak ho poslechnu...
Orianna 23.06.2012
Wahl,
od chvíle, co mám
Jiřího Březíka CD Mé první... , mě nejvíc oslovuje písnička
Vnímej svůj čas .
Dneska jsem objevila u Tebe na stránkách, že to byla historicky první písnička, co jsem od něj slyšela (první
na koncertě loni v červnu ), druhá byla
Trápení, co nemá ani jméno ...
A ejhle!
Najednou je mi jasné, proč mě tahle písnička tak "svědí" a snažím se ji všude možně najít, ale nikde v MP3 není (a když ji najdu, hlásí to chybu).
Jinak postupně se
z toho "vyplakávám".
Dneska je krize patrně největší, je to přesně týden...
A dneska zkrátka menstruuju.
Ale má to tak být...
Uklidňuju se tím, že když řeka kulminuje, tak po kulminaci to už opadá a vrací se k normálu, tak doufám, že i u mně to tak bude...
Mysli na mě a pozdravuj pana Jiřího :-)
Orianna 26.06.2012
Wahlgrenis,
dnes, po přečtení
článku o modřinách , jsem teprve dokázala poděkovat svému tělu za to, co udělalo.
Přestala jsem mu to vyčítat.
Došlo mi, že asi důvod byl, ať už miminko nebylo v pořádku, nebo já bych to nezvládla, kdo ví.
Ale tělo a ochránci ví, co a kdy udělat, a i když mně se to třeba nelíbí, a je mi to líto, je to ve své podstatě to nejlepší, co se může stát.
A jak řekl Pepíček: "Maminko, neplakej, ono miminko ještě přijde do bříška, neboj, až bude správný čas..."
Víš, "nadávala jsem," že ještě mám menzes.
A dneska mi došlo, že budu krvácet přesně do té doby, než to pochopím, odpustím si to (ano, odpustím, vyčítala jsem si to a zlobila se na sebe za to) a dokážu za to poděkovat a být vděčná...
Doufám, že už zase jsem na správné cestě.
Orianna 27.06.2012
"Byla to zkouška, zda jsi připravená a opravdu chceš přivítat třetí dítě ve svém srdci a rodině.
Netruchli už a těš se.
Přijde brzy a vše bude, jak být má."
Wahl, tohle mi právě přišlo při čekání na autobus.
Jedeme klukům objednat nové postele do pokojíčku.
Orianna 28.06.2012
Milá Wahlgrenis,
poslední dobou, řekněme tak týden, mám neustálý pocit, který se těžko popisuje - nejspíš jako neustálé hlazení po vlasech, až skoro k brnění.
Není to nepříjemné, spíš naopak, jen mě to občas překvapí...
Přemýšlím, kdo se mě takhle snaží kontaktovat, napadá mě naše třeťátko, ale znáš to.
Jak se na něj člověk těší a myslí na něj, vidí ho ve všem.
Přitom to může být někdo úplně jiný.
Proto se Tě chci zeptat, zda bys mi nemohla říci, kdo či co to je...
Teď, když to píšu, cítím ten pocit vpravo na "šešulce", něžné láskyplné hlazení, a to sedím u PC absolutně sama...
Orianna 05.09.2012
Milá Wahlgrenis,
včera byl jeden z nejtěžších dnů, které jsem zatím prožila.
Moje milovaná babuška měla pohřeb.
Dneska týden, co umřela, a včera měla pohřeb.
Vůbec jsem nevěděla, jak to celé zvládnu, i jsem chvíli uvažovala o nějakých oblbovacích prášcích, ale pak mi došlo, že nemůžu, že to prostě nejde.
Nezasloužila by si to.
Nebudu ti popisovat určité odpornosti příbuzenstva, z kterých se mi zvedal žaludek.
To je jejich boj a já s tím nesouzním, tak to nebudu komentovat.
Popíšu ti včerejšek.
Kdyby mi ráno někdo řekl, že se na ni půjdu podívat, budu ho považovat za blázna.
Ale když se ten řečník zeptal, zda ji chceme vidět, máma s tetou šly (daly jí do rakve ještě kytičku a perličky, které nosívala moc ráda) a já šla tak nějak automaticky taky.
A udělala jsem moc a moc dobře.
Babičce to totiž mooooc slušelo.
Měla ve tváři výraz absolutní spokojenosti, uvolněnosti, pohody, snad se i trochu usmívala.
Prostě bylo vidět, že jí je naprosto skvěle a mně to moc pomohlo ve zvládání toho všeho.
A víš co je nejlepší?
Naprosto automaticky jsem ji pohladila a dala pusu na čelo.
To rozsekalo do pláče Bohunu - a mezi vzlyky mi řekla "PŘESNĚ TOHLE jsem udělala svojí babičce, když umřela...."
A vidíš, já to do té chvíle nevěděla...
Na pohřbu jsem si vysloužila trochu povytaženého obočí od příbuzenstva, měla jsem totiž tu drzost jí zahrát "po starých zámeckých schodech," což je údajně "rozjuchané a na pohřby se nehodící," ksakru a co jako...?
Ona si to ráda zpívala, slastně přivírala oči a mávala rukou do rytmu a o tom to bylo, ne?
Jak mi pak řekl ten konferenciér, když umře mladej rocker, taky mu zahrajeme Kabáty....
Když jsme si pak posedali, Honza automaticky vzal za ruku mě a já mámu, byl to takový řetěz energie...
Já jednoznačně vnímala babičku, jak mi říká, drž se, kvůli miminku...
To mě sice dostalo, že bych byla těhotná... zatím nevím (ale je pravda, že za posledních asi čtrnáct dnů se mi aspoň třikrát zdálo že jsem těhotná, a když to zaznělo, to slovo "těhotná," tak jsem se vždy vzbudila...)
Ale kdo ví...
Testovat zatím nebudu, času dost...
Zahrála jsem jí písničky, které měla moc ráda, role "pohřebního DJe" opět připadla mně, stejně jako Tondovi před devíti lety.
Je to těžká role, ti povím, ale myslím, že jsem to zvládla se ctí:
po starých zámeckých schodech,
čekej tiše,
tenkrát,
ave maria,
jednoho dne se vrátíš...
Schválně to nepíšu s velkými písmeny, protože mi najednou došlo, že to je skoro jako věta, která ale absolutně vystihuje celý její život...
A mrazí mě celé tělo.... má to tak být....
No Wahl, měj se krásně a mysli na mě....
S láskou
P.S.: Věřila bys, že mám dnes svátek?
V diáři, který mám, je uvedeno kromě "běžných" jmen i spousta dalších, které běžně v kalendáři nenajdeš, a Oriana je psána právě na 4/10...
S pozdravem a přáním prima dne
Orianna 04.10.2012
Moje milá Wahlgrenis,
dlouho jsem se neozvala, ale teď mi to nedá.
Náš Pepa, ano, to miminko, o kterém víš od momentu, kdy se narodil, už dávno není miminko, ale mladý muž, který se letos chystá k zápisu do školy.
A tady se dostáváme k jádru pudla.
Je narozen koncem srpna, přesně 22.8., a to v roce 2008, který byl v novodobé historii nejsilnějším ročníkem dětí.
Mám strach, že nám jej budou nutit do odkladu, přestože si myslíme, že jej nepotřebuje.
V pátek se na ně do školky přijde podívat školní psycholožka, na všechny předškoláky, ale jsem podezíravá, a říkám si, že třeba má instrukce, aby děti z léta vyhodnotila jako "potřebující odklad".
Třeba jim všem křivdím, ale...
Co myslíš, jak to působí na Tebe?
Odklad ano, nebo odklad ne?
Nechceme, aby se trápil odkladem, ale ani tím, že ho nedostal...
Pepíno sám se do školy moc těší, asi by byl zklamaný, kdyby nešel... a my rodiče nevíme, jak se k tomu postavit...
S láskou
Orianna 10.01.2014
Wahlgrenis dobrý den,
dnes nad ránem zemřela Orianna...
Proč?
Byl za mnou její manžel.
Bylo jí nevolno, usnula.
Honzu, jejího muže, pak něco probudilo a už volal záchranku, protože nereagovala.
Pro mě je to šílený šok, i nakopnutí, musím plno věcí dělat jinak.
Napsala jsem Vám, protože se na Vás často obracela v rámci horoskopů..
Tak jestli náhodou nevíte, co se tak asi mohlo stát...
Promiňte..
Prostě jsem nějak musela.
Lenka.... 28.08.2014
Milá Wahlinko,
teď čtu tu smutnou zprávu, že odešla.....
Znám ji z tvého webu a mám ji pořád ráda.
Zapálím za ni svíčku a posílám ji lásku.
S úctou
Barbora - anděl 28.08.2014
Wahlgrenis,
co se stalo s paní Oriannou?
Mně je jí líto, jejich dětí i manžela.
Její smrt se mě moc dotkla, nevím, proč?
Neznám ji, jen z Vašich webových stránek.
Proč musela tak brzy odejít a nechat zde malé děti?
Ať odpočívá v pokoji.
Vím, že toužila po holčičce Lindě.
Posílám ji lásku, i když ji vůbec neznám.
Nevím proč, ale od té doby, co jsem se dozvěděla z Vašich stránek, že zemřela, tak na ní myslím, i když ji neznám.
Terezaa 29.08.2014
Milá Wahl,
nedá mi to, a vidím, že nejsem jediná...
I mě odchod paní Orianny zasáhl přesto, že jsem ji neznala, tak jako jiní, jen ze Tvých stránek a sem tam jsem zabrouzdala na stránky její...
Můžeš si pořád dokola říkat, že žádná smrt není "špatně", vždy se vše děje, jak má...
Co její dětičky?
Krásní a šikovní kluci, ztratili mámu, nedokážu si to vůbec představit...
Posílám jim sílu, aby dokázali tohle vše nějak přijmout a Orianně lásku, tam "do nebe"...
A tebe, Wahl, moc a moc zdravím...
Bojuju...
Někdy se k tobě obracím v myšlenkách, když je mi hodně ouvej...
Lenka ~~ 30.08.2014
Spomínam si na ňu.
Ona bola prvá, čo skrz ňu prišlo posolostvo pre mňa.
Vela sme spolu komunikovali hlavne na chate Wahl.
Poznal som ju aj osobne, aj keď už posledné roky sme sa nejak nebavili..
To je život...
To je to, že dňa ani hodiny neznáš.
S Láskou
Ezechiel 31.08.2014
Wahl, co se stalo????
Proč, proč Verunka odešla??
Jakto, že ona a ted???
Vím to hodinu a nemůžu ani bolesti nad touhle zprávou dýchat, nejsem doma, ale s rodinou na dovoleny a tohle...
Nemůžu to přijmout, pochopit...
Proč ted??
Ti kluci... Pepicek má jit do školy do první třídy přeci a ona se přeci musela těšit...
Byla mladá, tak živá, jak to, jak to, že byl ten čas aby odešla???
Tak moc se to ve mně pře a strašně bolí...
Nevěřím tomu, nemohu ani nechci věřit...
Verunka...
Ja vim, ja vim, ze se nedá nic vrátit...
Ale je to tak strašný, jako by mi někdo dal palicí pres hlavu...
Strašná bolest...
A kluci...
Moc brečím a nechapu, nechapu...
ONA byla tak dobře nastartovana... práce, její hubnutí...
Mám jen hrozný pocit, ze i ji je smutno, ze chce ke svým klukům...
Wahl, budu moc ráda, až budes mit cas a hlavně chuť se na ni podívat a za každou Tvoji informací...
Tak strašně moc bych s ni chtěla mluvit...
Kéž by se mi to s ni podařilo... ve snu, nebo jinak...
Jsem uz pres hodinu v jakési bublině.... mimo realitu....
Uz ted vim, že hodně slz z mých oči vytece...
Vloni tchýně a ted Verunka... strašně blbě se tohle přijímá...
Wahl, mám pocit, že Ty jsi ta první, s ktetým by se ona zkontaktovala, měla Tě za svojí velkou učitelku v duchovním světě, hodně se od Tebe učila a vážila si Tě.
Když vidím kluky na fotografiích, svírá se mi srdce... tolik se na září těšila!
Tak strašně nefér mi tohle přijde a mám v hlavě otázky, proč jí Bůh nedovolil alespoň s nima tento den strávit?
Netrápí se tím tam v nebi?
Jestli měl její život takhle brzy vyhasnout, proč takhle krutě?
Kluci si tuhle nehezkou vzpomínku ponesou celý život... a je tak nespravedlivý, že s nima nebude, až budou vyrůstat.
Nemůžu si pomoct, ale tohle byla tam od někoho ze shora nepěkná podpásovka.
Jiní darebáci si proplouvají životem, dělají kolem sebe jen samou paseku a Boží mlýny stále mlčí.
A žena, která by se pro druhého dobrým slovem a pomocí rozdala...
Teď mi tak nějak dochází, že když vidím, kolik lidiček jí píše na zeď a člověk z toho pochopí, kolika lidem jen a jen pomáhala a néé jednou...
Jsem poznala, jak se sama v sobě vnitřně trápí... jako by to její srdíčko z toho puklo... a přitom pořád měla sílu pomáhat dalším.
Ale to, že má malý kluky a o co je Bůh tak nečekaně připravil... to nedokážu nikdy skousnout...
Ač se v životě dějí věci tak jak mají, tohle prostě ne.....
Gábi 01.09.2014
Vážená Wahl,
v šoku jsem si přečetla zprávu o smrti Orianny.
I když jsem ji neznala osobně, tak k Vám na stránky psala často, znala jsem díky tomu i její cestu za rodinou...
I mně je moc líto, že odešla, neznám důvody, ale z jejích psaní vyplývá, že měla určité zdravotní problémy, které dost možná způsobily i její předčasnou smrt.
Vše je o to smutnější, že tu zůstali její dva malí synové, chlapečci, které tak moc milovala.
Chápu, že se to někomu může zdát nespravedlivé, ale stále mi vyvstává, že to je prostě život.
Každý, kdo má děti, by měl uvažovat i nad tím, že tu mohou zůstat bez maminky či tatínka, protože každému z nás hoří svíčka života jinak rychle.
Je třeba si uvědomit, že děti se rodí do tohoto pomíjivého světa, že mezi narozením a smrtí je mnohdy velmi tenká hranice.
Sama děti nemám, ale často si třeba připomínám, že můj muž není můj.
Je můj možná v lidském, společenském pohledu, ale na universální úrovni mi rozhodně nepatří.
Kdykoliv nás může smrt rozdělit, naprosto kdykoliv!
Je těžké si to přiznat, jsou to vážná rozjímání, až mi leckdy jdou slzy do očí, ale uvědomuji si tím, jak je třeba si vážit každého společného okamžiku.
Nejenom v manželství, ale v rodinných vztazích, v přátelství, i kupř. v přírodě, která může kdykoli změnit svou tvář.
Protože život, to je pohyb, změna a skutečně nevíme dne ani hodiny.
S myšlenkou patřící pozůstalým v jejich prožívání
Kamelietka 01.09.2014
© Wahlgrenis
01.09.2014
CESTA Život je cesta
odnikud nikam
Každý z nás jde jinudy
a přece ne sám
Cestou lidi potkává
další ztrácí
aby v cíli
jsme se sešli
všichni
Jedna z básní od Veroniky, které vydala - vlastním nákladem v roce 2002 - ve sbírce s názvem "Díky".
Věnovala mi ji při jednom z našich prvních setkání.
© Wahlgrenis
03.09.2014
Je to už týden, co ke mně dorazila zpráva, které jsem nemohla uvěřit.
Veronika - Orianna - zemřela...
Mladá žena s mnoha plány do života, na nové startu, s dvěma malými chlapci.
Reálně jsem nechtěla tuto informaci přijmout.
Teprve nyní mohu napsat pár slov, které ke mně dorazily.
Veronika mi byla hodně blízká, znaly jsme se z dob, kdy web Wahlgrenis začínal.
Několikrát jsme se potkaly, navštěvovaly jsme se, věděly jsme o sobě.
Spolupracovala s portálem pro ženy.
Rozhovor o dětských nemocech, který se mnou chtěla napsat, už nevyjde.
Celou tu dobu jsem v podivném stavu, který dobře zná každý, komu odejde někdo blízký.
Bublina, kdy se celý Váš svět uzavře do zvláštního prostoru a děje kolem jsou až až někde hodně daleko...
Věděla jsem, že její duše je tady.
Nevím, jestli vůbec někdo dokáže pochopit, co se stalo.
Otázek bylo ze všech stran hodně...
Mně zajímalo, co se v to poslední čtvrteční prázdninové ráno stalo.
Co se odehrávalo v její duši?
Její duše byla jakoby před velkou zkouškou.
Tušila, že jsou před ní úkoly, které by měla zvládnout.
Měla rozběhlé nové projekty, které ji nejspíš do budoucna znejisťovaly.
Nevěděla, jestli to všechno zvládne.
Možná o sobě u pohovoru neřekla všechno, měla obavy z této cesty, jako by tušila, že něco neví, neumí, snad to byl strach ze zklamání.
Nedokázala si představit, jak vůbec to všechno zvládne.
Možná podvědomě tušila, do jakého kolotoče by měla vstoupit.
Zaměstnaný tatínek, zaměstnaná maminka, Pepa do školy, Martínek do školky.
Bylo toho najednou na ni moc.
Její duše zvažovala, kolik toho před ní, jak to zvládne, co by měla udělat jako první.
Připadá mi, jako by tušila, že ona je tady ta jediná, která celé to složité soukolí řídí.
Přišel smutek, který ji zastavil.
Přišel, aby ji snad pohladil.
Vnímám opravdu krásné pohlazení shora, jako by někdo říkal: Netrap se...
Najednou přišel řez, přechod jinam, kde bylo najednou tak krásně.
Ocitla se v prostoru, který k nám občas promlouvá ve snech, kde už nic nebolí.
Tady najednou věděla, že tohle přesně hledala.
Její duše se úplně rozplynula blahem...
Už nebyl důvod se vracet, zažila to nejkrásnější, co si můžeme přát.
Přestože už je jinde, zůstává s Honzou, Pepou a Martínkem pořád.
Moc těžko se mi to píše...
Včera jsem posílala kondolenci Honzovi.
Všechno se děje, jak se dít má, jen tomu nerozumíme.
Je zbytečné zlobit se někam tam nahoru a říkat, že snad je Bůh nespravedlivý, když tohle dopustí.
Nikdy ale neznáme celý příběh... nemůžeme soudit.
Upřímnou soustrast...
© Wahlgrenis
04.09.2014
Ach Wahl,
čtu modré stránky .. o Veronice.. vzpomínám...
Úplně jsme se probudila...
Víc se směju, pláču, raduju se...
Přináší mi to poselství... tady a teď...
I ten krásný prostor znám.
Vrátila se domů.
Děkuju Vám oběma
Edita 04.09.2014
Milá Wahlgrenis,
vrátila jsem se z dovolené a s lačností usedla k Tvému webu.
Přejela jsem rychle očima názvy příspěvků, mezi nimiž se dole “krčilo” pár slov “ORIANNA ZEMŘELA”.
Nejdřív jsem tomu vůbec nerozuměla.
Jak jako umřela?
A proč velkými písmeny?
Wahl přece takhle nevtipkuje.
Rozklikávám nadpis a přitom se v ochromení chytám útěchy, že tou smrtí bude nejspíš myšlena změna duchovního jména, že se dozvím, jak pokročila...
Čtu dál, bulím a můj únik od reality je vrácen jako prakem tvrdě zpátky do ní.
Znovu tomu nemůžu věřit.
Je přede mnou stěna, od které se ta informace odráží pryč ode mě.
Nejsem schopná ji přijmout.
Hlavou lítají bolavé myšlenky jedna přes druhou – děti, manžel, maminka, práce, život.
Bolí to hodně i přesto, že vím, že je všechno tak, jak má být.
Oriannu jsem znala pouze z webu, byla mi blízká stejně jako mnoho dalších, které ráda čtu a cítím je předem podle obsahu.
Ve svých sděleních mi dala to, co jsem potřebovala a já jí za to děkuji.
Hodně tady už bylo napsáno a nemá smysl, abych opakovala.
Vím, že se ještě k jejím článkům vrátím, abych všechno zpracovala, uzavřela a "čas" mi pomůže.
Přeji hodně vnitřních sil a lásky manželovi, dětem a mamince, aby stáli všichni
při sobě, byli si vzájemně oporou a všechno v životě zvládli.
A Lásku Orianně nahoru.
Jana F 04.09.2014
Ahoj Wahl,
že naše Ori odešla, jsem se dozvěděla od Gabi v neděli ve 4 hodiny ráno.
Psala mi zprávu na FCB.
Otevřela jsem si potom její profil a nemohla jsem tomu uvěřit.
Z očí se mi lily slzy.
Měla jsem i chvilkový vztek na komentáře typu.. ani se nerozloučila a klidně si zemřela...
Co to je za hloupé řeči??
Šlo o mámu, manželku a skvělou ženskou přece !!
Najednou člověku dojde, že je něco jinak.
Skoro každodenní komentáře, které i možná už člověk přestal vnímat, jsou pryč...
Jeden mi ale v hlavě zůstal, byl myslím z úterý, dávala na FCB fotku svého notebooku, že jí vypadává písmeno E, čím to má přilepit...
V tu chvíli mi skočilo do mysli slovo END.
Slova jsou nejspíš teď zbytečná, ale je to jediné, jak můžu vyjádřit, že je mi to líto..
Že nám bude chybět.
Sbohem Ori
elkan 04.09.2014
Milá Wahl,
upřímnou soustrast... všem.
Všem kdo znali, milovali....
Znám Oriannu jen z webu, nikdy jsme se nesetkaly.
Po dlouhé době jsem se byla podívat na stránky Wahl a zpráva, že už není.
Myslím na všechny blízké.
Slova na to opravdu nestačí.
Posílám všem lásku... a přidávám obrázek, který jsem kreslila včera večer.
V noci mi běžela hlavou písnička "letěla bělounká holubička" a dnes ráno, ráno najdu Wahliny slova.
A četla jsem.
Pak jsem obrázek dokončila.
Někde je paralelní svět.
Naše vnitřní nebe.
Tam je vše správně.
Tam jsou bytosti v souladu s matkou zemí.
Nemám pro to správná slova, ten svět je jen v mém srdci, na dně mé duše.
Na dně všech duší.
Tam je i Orianna, vedle svých dětí.
Obrázek jsem dokončila.
Hanďa 04.09.2014
