Wahlgrenis

Jan Slabý slaví osmdesátku: Kluci ze Střivánku... a jiné věci PRÁVĚ VYCHÁZÍ KNÍŽKA "KLUCI ZE SKŘIVÁNKU"

Když jsem skončila s akcí Toč se, můj kolovrátku před Městským kulturním domem v Mělníku v úterý 29.7.2014, ještě jsem netušila, kam mě to posune.
Děkuji všem zúčastněným, bylo to pěkné dopoledne... a těším se na příští rok.
Ovšem zajímavý byl i výprodej knih městské knihovny Mělník uvnitř kulturního domu.
Vyřazené knihy z knihovního fondu - za korunu kus.
Procházím se mezi rozloženými tituly, prohlížím jednotlivé hřbety, čtu názvy, upamatovávám se, kterou jsem kdy držela v rukou, někdy mi dokonce naskakují silné pasáže...
Dovolila jsem si tuto chvíli, dostala se do vzpomínek.
Odnáším si dvě knihy Jaroslava Foglara, jen tak, pro nadýchnutí se té atmosféry.
Ale současně s tím ožívá jiný příběh.
Příběh spisovatele pana Jana Slabého.
Když jsem ještě chodila do základní školy v Pardubicích, na Višňovce, někdy v 5. třídě k nám přidali děti z "céčka".
Tak jsem se poznala s Janou Slabou, která měla ještě asi o tři roky mladší sestru a pak se jim narodil bratříček.
Pamatuji si, že kočár, v kterém jsme odvozili moji sestru, putoval pak k nim, aby sloužil dál, když se jim narodil Jeníček.
Moje maminka s tatínkem této Jany (její sestry Klárky - ta zemřela v srpnu 2021 - a Jeníčka) totiž kdysi pracovala ve státním podniku Kniha.
...
Jan Slabý se narodil 10.8.1934 v Čáslavi, v rodném domě Rudolfa Těsnohlídka.
V roce 1939 se rodina přestěhovala do Pardubic.
Od roku 1967 je nevidomý.
Nyní žije ve Svídnici.
Zajímal se o literaturu a divadlo, byl ochotnickým hercem.
Přispíval do řady novin a časopisů (Tvorba, Květy, Mladý svět).
Autor básní, písňových textů a povídek, scénářů k literárním a poetickým pořadům.
Pro televizní pořad Bakaláři napsal povídku Psí život.
Zdroj: ZLATOHLÁVKOVÁ, Martina. Slovník spisovatelů Pardubicka. Pardubice: Krajská knihovna, 2004, s. 116.
...
Jako oko v hlavě chová moje maminka novinové výstřižky ze 70. let, kdy vycházeli ve 47 pokračování Jana Slabého KLUCI ZE SKŘIVÁNKU.
Dnes už zažloutlé části novinových stránek z pardubického tisku Zář nezaujatému čtenáři nejspíš nic neřeknou.
Jsou to autentické příběhy několika kluků, kteří prožívali své dětství na Skřivánku.
To je nepříliš rozlehlá část mezi sídlišti Dukla a Višňovka, vlastně domorodé území, původní staré domy, činžáky nebo rodinné domy v zahradách.
Odtud - z Češkovy ulice 1416 - pocházela i rodina mého tatínka.
Když teď procházím jednotlivé příběhy, promlouvá na mě to neuchopitelné krásno, které se dá prožít jen s klukovským srdcem na dlani.
Čtení mě vrací do těch dní, kdy jsem ještě nebyla na světě, kdy si bratři Jirka s Mirkem užívali dětství.
Když jsem se ptala maminky, jestli někdy tyhle texty vyšly knižně, dozvídám se, že na to nebyly peníze.
A prý - koho by to zajímalo?
Uznávám, je to generační výpověď, ale co jiného může po nás zůstat?
Jak jinak pochopit, o co se snažili, o co usilovali, o čem přemýšleli?
...
Ale nejen Kluky ze Skřivánku chová moje maminka jako oko v hlavě.
Má ještě další poklady:
Útlá knížka Když den měl velké modré oči je plná básní Jana Slabého.

Otvírám ji a na první straně čtu věnování: "Věrušce Jan Slabý, 1962".
Vypadává na mě výstřižek ze Záře z 20.4.1982, novinový článek se stejnojmenným titulkem, podepsána je Milada Velehradská.
Tuhle paní redaktorku si ještě pamatuji z dob, kdy jsem absolvovala svou první redakční praxi v redakci Záře jako začínající žurnalistka, elév bez praxe.
Ten článek se mi jeví jako hodně zajímavý:

Náhodně otevírám sbírku básní a čtu:

Útěcha

Vás, slečno, něco mrzí,
že máte v očích slzy?

Nebo se chcete vyplakat
proto, že vás má někdo rád?

Plačte si, plačte do klína,
pláčem vše končí a začíná.

Když svět počal, nebe určitě plakalo,
vy mi děkujete? ... za málo.

Vždyť já taky někdy pláču.

Zcela jiný formát, grafiku i uspořádání má malý sborník Aforýmy z roku 2000.

Otevírám a opět vidím cenný punc - podpis autora již poněkud roztřesenou rukou.

Všechno dobré, česky ryzí
vyměňujeme za zlé, cizí.

Když člověk má o někom rozhodovat,
přestane se jako člověk chovat.

Co jako dítě do duše zasadíš,
to během života nikdy už nezradíš.

Řekneš-li já a nikdo jiný,
jen sám pak ručíš za své činy.

Největší života kaz
je promarněný čas.

Když se nezměníme v blízkém čase,
člověk s člověkem nepotká se.

Jak daleká cesta k cíli, který není,
jen z toho pomyšlení jsme už unaveni.

Doslov:

"Proroctví slepého mládence"
Až lidstvo bude globalizováno
začne i globálně mysleti.
A všechno, co mu bylo Bohem dáno,
tím zavrhne a znesvětí.
Autor

Poslední složený papír čeká, abych se podívala, co na něm je.
Je to pozvánka na setkání bývalých pracovníků podniku Kniha (na 17. května 2012).

Věk není zárukou věčnosti,
co bylo včera, dnes už nemusí být,
i pro malou špetku radosti
vždycky se vyplatí dáti na lidský cit.

Jsou cesty dlouhé i kratší,
každý svým životem jdeme po jiné,
něčím se těšíme, něco je k pláči
a jen jediný cíl nás nemine.

Když je za všech okolností
láska a moudrost v člověku,
může žít klidně bez lítosti
a nezáleží na věku.
Jan Slabý
...
Vůbec jsem neplánovala, že tohle bude pocta k osmdesátinám pana Jana Slabého...
Teprve dnes jsem dohledala datum jeho narození.
Všechno nejlepší si odvažuji přát.
Vaše dílo ke mně teď promlouvá.
Vnímám, jak moc je živé.
Možná jste neměl zástupy čtenářů, přesto vím, co chtěl jste říct.
Knihy jsou jedna věc, ovšem důležité je nejen číst, ale hlavně hlavně naplno žít.
© Wahlgrenis

05.08.2014

Ma draha,
postel jsem si rozestlala, a sedim, ze duse chce psat, neco sdelit, ale jak?
Chce jen dychat.
Pisu si par vet, o tom, co ziju ted.
A vnimam, jak Tva sdeleni mi slzy do oci vhani.
Nevim, zrejme laskou hladi.
A tak si neco ctu a premitam, co jeste delat mam?
Miluji, co ještě dat mam, bych byl i ja milovan.
A tak si ctu verse pana Slabého a vnimam, ze to je presne ta energie, kterou citim na dusi.
Krasa, dekuji, je to pro me jako nocni pohlazeni
Moudrost véděni.
Dobrou noc bez mameni.
Dekuji, dekuji, tot pro mne uklidnění.
Nadherna sdeleni,
az k neuvereni.
Premitam a ono uz to vse melo slyseni.
Uzasne.
Rosé 06.08.2014

Už ani nevím, jak se to stalo, kdo přišel s tím impulsem, jasné je jedno: Právě vycházejí "Kluci ze Skřivánku".
Domluvila jsem se s panem Janem Slabým a převzala od něho rukopis k redakční práci.
Pak bylo třeba vymyslet, jakou formu vůbec bude knížka mít.
Rozhodně vázaná, teprve potom je to knížka, mluvili jsme také o papíru a grafické úpravě.
Ovšem nejednoznačné kroky byly kolem obrázku na titulní stranu.
Sice by se mohla použít nějaká černobílá fotografie z válečných Pardubic, možná stará škola na Skřivánku, ale nakonec zvítězil obraz, který namaloval bratr Jana Slabého, Karel v roce 1944.
Stal se z něho opravdový malíř.
Tehdy namaloval právě malého Jana a jistě netušil, jaký osud právě tohle jeho dílo potká.
Ten obraz jsem vezla z Pardubic jako svátost do Litoměřic, kde došlo k následnému fotografování a grafickém zpracování.
Pokaždé, když jsem se do jednotlivých příběhů ponořila, zarezonovalo se mnou cosi, co se nedá jen tak nadefinovat.
Ale není to jen tím, že téměř všechna místa z knížky si důvěrně pamatuji, když jsem ještě jako malá chodila k babičce do Češkovy ulice na Skřivánku.
Je tady totiž jakýsi prvek lidství, který už dnes není úplně běžný, cosi, co vystupuje mezi řádky a dýchne na nás svou absolutní, živou opravdovostí.

Knížka je vázaná, má 196 stran a obsahuje celkem 19 kapitol.

1. U nás na Skřivánku
2. Rájovci, Bonťáci a k tomu všichni ostatní
3. Těžký život školáka
4. Zajatci v cisterně
5. Nápady bratří Havlíků
6. Cirkus Medrano a velbloudi
7. Příběhy od vody zmrzlé i tekoucí
8. Nálet
9. Míč, karty a strach
10. Kašlající kočka
11. O havajském pokladu a černovlasé víle
12. Konec války a spolužáka Rambouska
13. Podivuhodný zloděj
14. Pilotem proti své vůli
15. Sokolák Osvalďák a jiná nezapomenutelná místa
16. Setkání v kráterech a sportu ne vždy zdar
17. Válečná tažení do Jesničánek
18. Havaj odsouzená k zániku
19. Byl jednou jeden Skřivánek
Místo doslovu

Cena: cca 150 Kč
© Wahlgrenis

01.09.2017

Dá to práci být člověkem, ale stojí to za to - je životním mottem básníka Jana Slabého
Naše prázdninové putování nás tentokrát zavedlo do Svídnice. V malé vesnici, kterou protéká řeka Chrudimka, žije básník a spisovatel Jan Slabý. Z našeho vysílání jeho jméno velmi dobře znáte. Jeho spolupráce s Českým rozhlasem Hradec Králové trvá už pěknou řádku let. Tentokrát jsme se vydali do Svídnice gratulovat. Jan Slabý totiž slaví 80. narozeniny. Pořad z cyklu Návštěva, který jsme při té příležitosti s jubilantem natočili, je ... jak by řekla Betty MacDonaldová … o tom, co život dal (a vzal).
V případě Jana Slabého to bylo literární nadání, které mu sudičky vložily do vínku. Celý život píše poezii, prózu, krásné aforismy a vynikající texty k písničkám. Své o tom vědí posluchači v minulosti velmi oblíbených pardubických skupin Stopa a Topas, více než stovku písňových textů má na svém kontě. Ten úplně první napsal v roce 1952 pro herce Jana Faltýnka. My v rozhlase jsme zase milovali jeho Kluky ze Skřivánku nebo Pohádky skřítka Špuličky.
Ale že v životě je vždycky „něco za něco“, Jan Slabý zná svět kolem sebe a lidi, které má rád, jenom po hlase. Nevidomým se stal ve svých 35 letech. Chtěl se stát hercem, ale osud rozhodl jinak. Přesto vidí, a možná lépe než mnohý vidoucí. Vidí srdcem, vnímá zvuky přírody, miluje zpěv ptáků a nelituje se.
„Dá to práci být člověkem, ale stojí to za to,“ takové je životní motto oslavence, který sice nedobyl prkna, která znamenají svět, ale psaným slovem potěšil mnohé. O čem píše? O těch nejprostších projevech lidského bytí - o lásce, touze, odvaze, věrnosti i vděčnosti.
Narozeninové setkání s básníkem Janem Slabým jsme uvedli v našem cyklu Návštěva v neděli 10. srpna 2014 krátce po 18. hodině.
Hezký poslech vám přeje autorka pořadu Eva Zálešáková!
Nahrávka pořadu s Janem Slabým
Rozhlas Hradec Králové
© Wahlgrenis

06.09.2017

Takhle vypadá "poklad", který moje maminka opatruje jako oko v hlavě už od roku 1973, kdy Kluci ze Skřivánku Jana Slabého vycházeli v pardubické Záři.

10.09.2017

Dnes (24.9.2017) vyšel článek v novinách Pardubický Pernštejn o připravovaném vydání knížky "Kluci ze Skřivánku".

18.09.2017

Avizovaná kniha "Kluci ze Skřivánku" opouští tiskárenské prostory a pozvolna se přibližuje ke svým čtenářům.
Prodávat se začne v úterý 17. října v některých pardubických knihkupectvích - Mozaika na hlavním nádraží, Kosmas na Pernštejnském náměstí, Kanzelsberger na třídě Míru a v Kamale u divadla.
Seženete ji i v informačním centru pod Zelenou bránou.
© Wahlgrenis

10.10.2017

Od dnešního dne je knížka "Kluci ze Skřivánku" v prodeji.
Zakoupit si ji můžete v Pardubicích v prodejně Kanzelsberger (třída Míru), Kosmas (Pernštejnské náměstí), Papyrus (Palackého).

V informačním centru pod Zelenou bránou knížky přebrala vedoucí Michaela Vápeníková.

Knížku si můžete koupit také jako čtení do vlaku v prodejně knih Mozaika v budově nádraží.

Kdo by měl zájem o knížku "Kluci ze Skřivánku", i když není přímo z Pardubic, může si o ni napsat na můj mail. Zašlu poštou.
© Wahlgrenis

17.10.2017

18.10.2017

Na čtvrtek 2. listopadu se připravuje v Pardubicích slavnostní okamžik, a to křest knížky "Kluci ze Skřivánku".
Ti, kteří obdrželi osobní pozvání od autora, se mohou těšit nejen na čtení z knížky, živé vyprávění tehdejších kluků ze Skřivánku.
Přítomna bude i paní redaktorka Jana Davidová, která s Janem Slabým natočila několik pořadů, dovolí nám nahlédnout do netradiční historie Skřivánku.
K prodeji bude knížka, kterou si můžete nechat na místě od autora podepsat.
© Wahlgrenis

23.10.2017

02.11.2017

Od 18 hodin vysílá Český rozhlas Pardubice pořad "Kdo umí, umí" o Janu Slabém a jeho právě vycházející knížce Kluci ze Skřivánku, který připravila redaktorka Jana Davidová.

02.11.2017

06.11.2017

Zaniklá místa předválečných Pardubic
Recenze: Jan Slabý – Kluci ze Skřivánku
Vytvořeno 13. 11. 2017 18:42
Autor: Jiří Lojín

Stává se, že náhodou narazíme na starý obrázek místa, jež důvěrně známe v jeho současné podobě. Staré domy dávno ustoupily novým, stěží jsou k poznání ty, které přežily. Pohled, který vyvolává podivnou náladu. Podobné účinky mívají i vyprávění pamětníků. Jan Slabý do knihy Kluci ze Skřivánku vložil své vzpomínky na dobu a místa, které by jinak zůstaly zapomenuty.
Na dětství, jak autor v úvodu zdůrazňuje, vzpomíná každý rád. Čas potlačí všechno zlé a vzpomínky získávají jedinečné kouzlo romantiky. I když muži slovo „romantika“ slyší neradi, nelze popřít, že dobrodružství klukovských part takový nádech mívala. Záměrně používám minulý čas, protože od dob, kdy kluci hledali zábavu ve hrách venku, uplynulo hodně času.

Kniha vzpomínek Jana Slabého zachycuje období začínající před válkou a končící několik let po ní, a pardubická čtvrť, v níž vyrůstal, jí dala jméno. V první kapitole se autor snaží představit místo děje i všechny postavy. To není příliš šťastný začátek. Jména, s nimiž se člověk setkává poprvé, postrádají bližší spojení s konkrétními lidmi, čtenáři nic neříkají, text působí nepřehledně a pro nezasvěceného nepříliš zajímavě. V následujících částech se však autor plně soustřeďuje na vyprávění svých příhod. Už při líčení prvního dne ve škole čtenář pochopí, že autor ze sebe nedělá hrdinu a nesnaží se za každou cenu drát do popředí.

Život kluků v době dětství Jana Slabého se diametrálně lišil od života dnešní generace. Tato rozdílnost se odráží i literárních dílech Karla Poláčka nebo Jaroslava Foglara, snad nejznámějších autorů, věnujících se podobnému tématu. Nechci Kluky ze Skřivánku srovnávat s Rychlými šípy nebo s Bylo nás pět, zejména proto, že obě tyto dvě knihy obsahují větší dávky fabulace a liší se i autorským záměrem. Zatímco v podtextu Foglarova díla najdeme propagaci klukovských ctností a Poláček potvrdil své umění humoristy, Jan Slabý se především snaží zachytit vzpomínky na tehdejší život. I když to zní obyčejně, není to málo. Především je třeba zdůraznit, že text vychází z reality, i když se mladému čtenáři mohou některé detaily zdát nepravděpodobné. Může se právem ptát, jak je možné, že tehdejší kluci své dětství přežili. Pouliční boje, při kterých létaly drny, ale i kameny, by dnes nejspíš musela ukončit skupina policejních těžkooděnců, což by se stalo vděčným námětem několika závažných reportáží veřejnoprávních i soukromých televizí. Letadla, nevybuchlé bomby a zbraně byly pro kluky ještě přitažlivější a samozřejmě i nebezpečnější. Pamětníci, ale i mladší generace mohou potvrdit, že nejde o žádné výmysly, před relativně krátkou dobou byl život dětí diametrálně odlišný a nepoléhal tak důsledné kontrole ze strany dospělých...

Velmi důležitou částí vzpomínek Jana Slabého je období druhé světové války. Dětí se dotýkala jiným způsobem než dospělých, i když i ony si dobře uvědomovaly, jak nebezpečné je dostat se do konfliktu s německými vojáky nebo členy Hitlerjungend. Samozřejmě, že v knize nemohly být pominuty velké nálety, jimiž byly Pardubice postiženy ke konci války a jejichž následky v podobě nevybuchlých pum se likvidují dodnes.

V kapitole věnované osvobození Pardubic sovětskými vojsky žádné skandální vzpomínky nenalezneme. Pokud se dospělí setkali s rabováním a násilím, dětí z autorova okolí se to příliš nedotklo. I když si pamatuje na naprostý nedostatek civilizačních návyků prostých vojáků, komentuje je s pochopením, a na důstojníka, který bydlel v jejich domě, vzpomíná se sympatiemi.

Vojenské letiště je dalším jevištěm pro dobrodružství kluků ze Skřivánku. Autor opět ukazuje, jak nebezpečné hry si dokázali vymyslet a realizovat, a také to, že dospělí měli málokdy šanci jim v tom zabránit. Neznamená to, že by tehdejší rodiče své děti neměli rádi, ale klima společnosti je nenutilo k tomu, aby je vodili za ručičku až do dospělosti.

V závěru knihy se už ozývá nostalgický tón, který má zdroj ve změnách, jimiž autorova čtvrť začala procházet. Chápe sice, že jde o změny nezastavitelné, přesto je vnímá negativně, téměř jako destrukci svého dětského světa.

Kniha Kluci ze Skřivánku osloví především ty čtenáře, kteří jsou nějakým způsobem s místem svázáni. Je lhostejné, zda tam prožili – stejně jako autor – kus svého života, nebo tam jen pracují. Popisy zaniklých míst, dnes zaplněných poválečnou výstavbou, provokují představivost a vše je umocněno popisným způsobem vyprávění, v němž dominují vzpomínky a fakta. Kniha je napsána kultivovaným jazykem, a přestože se autor snaží občas žertovat, nesklouzává ke křečovitému humoru, k němuž by téma mohlo občas svádět. Text se tak stává zajímavým svědectvím doby a způsobu života jedné malé skupiny kluků.
Recenzi najdete zde
© Wahlgrenis

14.11.2017

16.11.2017

Další recenze vyšla v pardubických novinách Pardubický Pernštejn v pondělí 20. listopadu 2017:

20.11.2017

Milá Wahl,
mám tady - kromě srdečného pozdravu - čerstvý příběh od Pardubic.
V sobotu večer jsem byla s Mílou v Ideonu na koncertě skupiny Marien.
Úžasný zážitek a pohlazení.
Po několika přídavcích a Rose na závěr, úprkem prk na trojku do Bohdanče - ujela, la,la,la.
Tak jsme měly hoďku k dobru na procházení, když jsme minuly výlohu v knize já řku: "Musím se vrátit mrknout na knížky."
A ona tam byla!
Již v pondělí jsem ji měla s vizí, že ji nejdříve "očtu" a pak ji Ježíšek nadělí rodičům.
Předčítají si navzájem nahlas.
Leč když jsem k našim přijela s dárkem v baťůžku a zjistila, že mají předchozí knížku přečtenou, nevydržela jsem a ... již ji mají.
Mamka jásala!
Kamarádka, která pochází ze Skřivánku, jí nedávno telefonovala, že vyjde knížka příběhů, které kdysi čítala v tisku!!!
NO, RADOST NESMÍRNÁ!!!
Počala jsem nahlas čísti, čímž jsem potěšila oba rodiče, tak teď bych Ti chtěla to potěšení přeposlati s přáním krásných svátečních dní!!!
DĚKUJI, zdraví a ZDRAVÍ
Iva z BohDAnče 23.11.2017

KLUB PŘÁTEL PARDUBICKA
Rubrika: Z nové regionální literatury

Jan Slabý: Kluci ze Skřivánku
Postavme do záhlaví naší recenze jako jisté motto vyznání autora (s. 191):
„Dospělost porušuje cit a ochabuje zrak. Proto se dospělým stále více zdá, že jejich zásluhou je svět okoralý jako starý chléb, který ztrácí chuť a nedá se jíst. A lidé v tom světě jsou jako kyselé hrozny, protože ve své pýše brání tomu, aby na ně mohly dopadat paprsky slunce. Ale já nechci vidět svět okoralý a lidi jako kyselé hrozny, a proto si až do konce života chci ponechat dětské oči...“
Děj pěkné vzpomínkové knížky se odehrává za první republiky a Protektorátu Čechy a Morava v prostoru ulic Rožkovy, B. Němcové, Teplého (střed Skřivánku), V Ráji, Češkovy a v bývalé Karanténě, nazývané v knížce důsledně Havaj.
Čtenář si tak může přečíst úsměvné příběhy o klucích v cisterně s melasou, o legendárním Pérákovi, nápadech bratří Havlíků, sv. Mikuláši pro Hitler-Jugend (HJ), o návštěvě cirkusu MERANO na Olšinkách, kašlající kočce a mnoha klukovských alotriích a dobrodružstvích.
Z jiného soudku je pak kapitola 8 „Nálet“, líčící útok na Fantovku, po němž zůstalo v polích mnoho mrtvých ptáků. Vzápětí je popisován útok anglických stíhaček („kotlářů“) na pardubické letiště. A pak přichází 5.květen 1945 a útěk německých vojáků z Pardubic. Jsou tu Rusové a hlavnímu hrdinovi granát zabije kamaráda – Honzu Rambouska. Pamětníci mohou zavzpomínat na skřiváneckou Sokolovnu, na perník MELARTOS (na s. 96 je chyba přesmyčková!) a zrušení kina YMCA (později Mír). Zajímavá je také kapitola o bourání Karantény (Havaje) a stavění sídliště Dukla.
Kniha dává srovnání těchto historických dějů s knihou K. Dvořáka „Město v městě zrozené“ (vyd. VČN H. Brod 1962).

„Kluci ze Skřivánku se rozběhli... Kam se poděl starý, důvěrně známý Skřivánek?, ptá se oprávněně autor. Svou milou knížkou na tuto řečnickou otázku však pěkně sám odpovídá. I když pointa s utopeným ptáčkem-skřivánkem není právě bohužel optimistická...
PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D.
Zdroj

Doplňuji, že autor této recenze Jiří Kotyk mě učil na druhém stupni na základní devítileté škole na Višňovce v Pardubicích ruštinu.
Současně jsem se pod jeho vedením připravovala na soutěž "V zemi, kde zítra znamená již včera".
Ale to už dnes snad ani není pravda...
© Wahlgrenis

18.09.2018

Pro velký zájem o vydanou knížku "Kluci ze Skřivánku", která byla loni prakticky okamžitě rozebrána, byl zadán dotisk.
Knížka bude v pardubických prodejnách v polovině listopadu 2018.
© Wahlgrenis

09.10.2018

V pondělí 26. listopadu budou knížky "Kluci ze Skřivánku" opět v prodejnách v Pardubicích.
Po roce se tak dostává na pulty knihkupectví dotisk tolik žádané publikace pana Jana Slabého.
© Wahlgrenis

09.01.2019

Letošní ročník soutěže "Magnesia Litera" má opět rekordní počet přihlášených knih - s celkovými 412 přihláškami byly poprvé překročeny čtyři stovky. Je to rekord, který nicméně všechny netěší - zejména pak ne porotu, která má k posuzování o 31 knih více než loni.
© Wahlgrenis

08.02.2019

Racky a šplouchání vezmeme ze zvukové banky
6. leden 2019
Proud rozhlasových pořadů s číslovkou 2019 v letopočtu se už několik dní line éterem. Na prahu nového roku jsme se proto rozhlasových tvůrců zeptali: Na který z pořadů nebo projektů, jež budete v novém roce realizovat, se nejvíce těšíte?

Michal Bureš, režisér

Velmi se těším na práci na oblíbeném cyklu Osudové ženy, ve kterém představujeme ve vysílání Dvojky a Plusu výrazné femmes fatales naší i světové historie. V březnu budou mít na Vltavě premiéru Schůzky s literaturou věnované velšskému básníkovi a esejistovi Johnu Saundersi Lewisovi, které slovem provede Lewisův překladatel do češtiny, posrpnový emigrant Dalibor Suda. A rozhodně se těším na Prix Bohemia Radio 2019, kde společně se Sdružením pro rozhlasovou tvorbu, jemuž předsedám, organizujeme několik seminářů. Bude to opět pestrý a bohatý rok!

Petr Gojda, dramaturg ČRo Vltava

Příští rok toho bude ve vysílání hodně. Ve zvýšené míře bude Vltava uvádět umění moderny a avantgardy - v souvislosti s celoevropskými oslavami století umělecké školy Bauhaus. Čeká nás tematické vysílání ke třicátému výročí sametové revoluce. V létě se vydáme na cestu kolem světa po stopách mořeplaveckých expedic. Nejvíc se ale těším na květen. Jednak prvomájové vysílání věnujeme Šumavě Josefa Váchala, jednak bude v květnu hostem veletrhu Svět knihy Latinská Amerika, a tak i ve vysílání Vltavy přivítáme řadu opravdu hvězdných hostů.

David Hertl, redaktor ČRo Plus

Už teď se těším na práci na pětidílném cyklu, který má připomenout události března 1939 na severu Čech. Určitě to bude chtít hodně práce v archivech, hodně rozhovorů s historiky - a protože pamětníků těch dob je minimum a navíc většina z nich byla v té době v dětském věku, snad se dostane i na moje archivní nahrávky rozhovorů s Čechy a Němci, kteří ta léta zažili a které jsem pořizoval už koncem devadesátých let. Jinak „devítkový" rok není jen připomínkou roku 1989, i když už teď je jasné, že o tom se asi bude mluvit nejvíc. Zapomínat bychom neměli ani na další významné události: povstání v Tibetu v březnu 1959, vznik Spolkové republiky Německo v květnu 1949 nebo největší burzovní krach v dějinách na newyorské burze v říjnu 1929. I tomu bych se rád ve svých pořadech věnoval.

Alena Blažejovská dramaturgyně ČRo

Jako dramaturgyně jsem odevzdala scénáře mimořádné četby o 23 neobvykle dlouhých částech, kterou připravil Tomáš Sedláček. Je to četba z románu Milana Kundery Nesmrtelnost, již bude realizovat režisér Aleš Vrzák, výjimečně jako kompletní audioknihu. Ale těším se i na četby z nových knih redaktorů Respektu Jaroslava Spurného (Jací jsme dnes) a Ondřeje Kundry (Vendulka - útěk za svobodou), které zazní v Radioknize na Plusu. Mám na stole sbírky Víta Slívy Ultima Thúlé, nejzazší zem a Petra Hrbáče Na okraji topologické propasti. A dokončuji časosběrný dokument o „muži, který sází stromy", jímž je lesník, hudebník a básník Jiří Nohel z Velkobítešska, a o stavu našich lesů.

David Šťáhlavský, vedoucí Tvůrčí skupiny Publicistika ČRo

„Hlavní dílna" vědeckých pořadů v Českém rozhlase nabídne už třetím rokem prestižní sérii zahraničních a domácích reportáží - Vědecká dobrodružství. Za nevšedními příběhy se opět vydáme přímo do terénu. Tentokrát zamíříme mimo jiné do Indie, kde si posvítíme na to, zda je tamní fair trade skutečně fér. Daniel Mrázek, studovaný religionista a expert na ortodoxní křesťanství, vtáhne posluchače do neopakovatelné atmosféry a dějin pravoslavných chrámů.

Při příležitosti třicátého výročí sametové revoluce budeme ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR stopovat rozpad socialistického Československa, abychom nabídli i nečekané mezinárodní souvislosti. A s Vědeckými dobrodružstvími budete mít také možnost navštívit významné unijní instituce. V Evropském parlamentu se podíváme do zákulisí této významné kontinentální instituce a budeme se europoslanců ptát, jak myslí na podporu vědy a techniky. Na začátku roku se pak reportér Filip Rambousek pojede podívat do jedinečné genetické banky, kde pěstují původní odrůdy francouzských vinných rév. Proč rostou „hlavy" v písku? A jak pomáhá moderní věda v produkci vyhlášených odrůd vín? I na to odpovíme!

Jana Vašatová, redaktorka ČRo

Těším se na hudební přátele, kteří se rozhodli pozvat Český rozhlas D-dur Na návštěvu a budou v novém roce pro stejnojmenný pořad - vlastně dva čtyřhodinové pořady - vybírat hudbu, kterou mají rádi a chtěli by se o ni podělit s posluchači. Ať už je to skvělá klavíristka a členka Smetanova tria Jitka Čechová, která má veliký přehled nejen o klavírní literatuře, ale také o literatuře komorní, nebo legendární kytarista Lubomír Brabec, o němž vím, že má neskutečné množství krásných nahrávek -a to jak svých, tak dalších světových kytaristů. Co si společně -nebo každý za sebe - vyberou režisérka Magdalena Švecová a její manžel, dirigent David Švec, je pro mě zatím velkou neznámou: Magdalena se věnuje operní režii a vyrostla jako houslistka na folkloru se souborem Musica Bohemica, a David diriguje v Národním divadle v Praze a spolupracoval jako klavírista na četných recitálech třeba s Evou Urbanovou.

Václav Žmolík, reportér a moderátor

V novém roce se těším zejména na dva projekty. Prvním je nová podoba sobotního odpoledne na Dvojce Českého rozhlasu, které budu připravovat a moderovat. Celé tři hodiny budou věnované mému projektu Po Česku. Posluchače čeká spousta reportáží, živých telefonátů, soutěžení, ale také velký rozhovor se zajímavým hostem o místech, která má rád. A v České televizi se bude vysílat cyklus Krajinou vína. Jedná se o deset půlhodinových, doslova filmových dokumentů z produkce brněnského studia, ve kterých putuji za jednotlivými odrůdami révy vinné. Režii měl Jan Těšitel, hlavním kameramanem byl Aleš Lněnička a moc jsme si natáčení s opravdu báječným štábem užili. Věřím, že to z pořadu bude znát.

Michaela Vetešková, vedoucí kulturního zpravodajství ČRo

Jako zástupkyně kulturního zpravodajství jsem zvědavá na to, jak se rozhlasoví reportéři zpravodajství chopí třicátého výročí 17. listopadu 1989. Když jsme zpracovávali projekt věnovaný vzniku samostatného Československa či připomínali srpnové události roku 1968, vnímala jsem, že jsme se pustili do pradávné rozhlasové historie a procházeli archivy. Třicet let ovšem není až tak vzdálený časový úsek a řada z nás se aktivně listopadových událostí v různých formách účastnila. Do jaké míry se redaktoři nezávislého média veřejné služby odváží vstoupit do tohoto tématu s vědomím nepodlehnout subjektivním vzpomínkám? I o tomhle s kolegy budeme debatovat. A jakým způsobem zprostředkovat nejmladší generaci tuto dobu plasticky a bez patosu? To je otázka, která následuje záhy po té první. Na obě odpovědi jsem zvědavá.

Hana Hložková, dramaturgyně ČRo

V roce 2019 se těším jako obvykle na natáčení původních rozhlasových her od Pavla Drábka, Žanety Caletkové a Silvie Divékyové a na Rozhlasové jeviště, kde budeme uvádět takřka neznámou hru Mír od čelného představitele české divadelní avantgardy Adolfa Hoffmeistera. Co mě ale už několik let velmi baví, je příprava původních pohádkových seriálů do „večerníčkovského“ cyklu Hajaja. Těším se tedy, že se opět setkám s humorem Daniely Zbytovské, který bude interpretován autorským Divadlem MALÉhRY, a na nejen jazykově vtipné příběhy Jiřího Nováka.

Robert Tamchyna, dramaturg Radiotéky a ředitel Divadla Viola

Jako dramaturg mluveného slova Radiotéky, e-shopu Českého rozhlasu, přemýšlím o tom, jaké tituly budou posluchačům k radosti a nově ke stažení. V nejbližší době to je například seriálová Turbína Karla Matěje Čapka-Choda s Milošem Kopeckým, kterého režisér Josef Melč obsadil do jedné z hlavních rolí. K vydání připravujeme i pětidílný Uloupený život Karla Josefa Beneše nebo rozsáhlé rozhlasové zpracování slavného Faraona Bolestawa Pruse. A s pražskou komorní Violou, divadelně poetickým sálkem s bohatou tradicí, se v tom příštím roce těším například na premiéru nové adaptace Vančurova Rozmarného léta nebo po letech opět na Lidský hlas Jeana Cocteaua. A jsem rád, že do Violy už opět patří také rozhlasové mikrofony k záznamům příležitostných kulturních večerů.

Olga Jeřábková, vedoucí Tvůrčí skupiny Regiony ČRo

Vyučil se kovomodelářem, neboť měl zakázáno studovat na jakékoli střední škole. Později absolvoval střední strojnickou školu, v roce 1968 mohl začít studovat brněnskou filozofickou fakultu. Od počátků Divadla Husa na provázku spoluvytvářel jeho dramaturgii, v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum; stal se poradcem Václava Havla, o několik let později ředitelem Centra experimentálního divadla v Brně. Dramaturg, herec, autor mnoha publikací o divadle a současný rektor JAMU to všechno je Petr Oslzlý. Těším se na setkání s touto výjimečnou osobností s neobyčejným životním příběhem, kterou představím posluchačům stanice Vltava v deseti půlhodinách v cyklu Osudy.

Edita Kudláčová, šéfproducentka, Kreativní HUB Českého rozhlasu

Pro mě je každý nový projekt vždy vyrovnaná směsice radosti a nadšení a strachu z toho, jak to dopadne. Totéž ve mně vyvolává i náš hlavní projekt na rok 2019, pro který máme nyní zatím spíše samé otazníky. K výročí třiceti let sametové revoluce se chceme podívat na to, jak se máme v České republice, jak se nám žije a jak se známe, jestli se nám daří si život užívat, a pokud ne, co nám k tomu chybí. Hlavní obsah bude venku na podzim, chceme ho uchopit inovativně, zacílit na všechny bez ohledu na to, čemu věří, koho volí, co je baví, a já doufám, že se nám podaří prolomit online sociální bubliny a snad i některé předsudky a zdi v reálných životech.
A ještě přidám, že v roli posluchačky se moc těším na audio zpracování knihy Miss Amerika od Miřenky Čechové, což je původně taneční představení o dívce Mckenzie Tomski, která se zamilovala do New Yorku, příběh vyšel ve své knižní podobě a nyní získá i audio verzi na stanici Vltava.

Zuzana Vojtíšková, dramaturgyně

Každý rok mám vrchovatě naplněný pohádkami a příběhy pro děti. Ten nadcházející nebude výjimkou. Těším se zejména na realizaci hry o jinakosti, o tom, jak (nedokážeme přijímat někoho, kdo vybočuje, a koho při tom za své neporozumění trestáme. Hra Můj bratr, má princezna autorky Catherine Zambon vzbudila ve Francii v době svého vzniku rozruch a rozpoutala diskuse, jaká témata je možné nabízet dětem, o čem se jim (ne)může vyprávět. Text nakonec zařadilo francouzské ministerstvo školství na oficiální seznam doporučené literatury pro žáky základních škol. Já osobně mám tuhle hru ráda, myslím, že je důležité ji dětem zprostředkovat, a jsem zvědavá, jak ji přijmou posluchači Českého rozhlasu.

Aleš Cibulka, moderátor

Možná to bude znít jako fráze, ale opravdu se těším na všechny rozhlasové Tobogany, které chystáme. Třeba hned na ten první. Je naší letitou tradicí, že nový rok u nás zahajuje pokaždé jiná dvojice. Po manželech Preissových, Hudečkových, po Janě Hlaváčové a Luďku Munzarovi, po Růženě Merunkové a Miloši Hlavicovi, po Magdě Vášáryové a Milanu Lasicovi to letos budou první lednovou sobotu Carmen Mayerová a Petr Kostka. Co nás čeká dál? Oslavíme sté narozeniny cestovatele Miroslava Zikmunda, zahájíme lázeňskou sezonu v Luhačovicích, potřetí se zajedeme podívat za Lucií Bílou do Otvovic, vyhlásíme další ročník ankety Neviditelný herec nebo odtajníme podrobnosti kolem české premiéry muzikálu Eltona Johna Billy Elliot. No a v září pak vstoupí Tobogan do třicátého roku své existence!

Dimitrij Dudík, režisér ČRo

Netuším, co mě čeká, ale doufám, že to bude nějaká pořádná výzva a pěkný text.

Kateřina Rathouská vedoucí Tvůrčí skupiny Drama a literatura ČRo

Těším se především na dramaturgickou práci v oblasti rozhlasového dramatu pro tři různé stanice. U příležitosti výročí 17. listopadu připravujeme hru o Gustávu Husákovi v režii Aleše Vrzáka, kterou odvysílá Radiožurnál. Dvojka uvede další třídílný seriál Petra Vodičky, který si tentokrát vybral žánr krimi. Pro stejnou stanici chystáme s Dimitrijem Dudíkem také detektivku od Agathy Christie Žlutý iris. Vltava posluchačům nabídne inscenace textů dvou zahraničních autorek a režisérek - Němky Kathariny Schmitt a Rumunky Ilincy Stihi. V obou případech půjde o zvukové experimenty.

Daniel Moravec, vedoucí Tvůrčí skupiny Dokument ČRo

Těším se na klasickou dramaturgii, na dokumenty ve stabilních dokumentárních řadách na stanicích Českého rozhlasu. Něco vyzdvihnout není úplně spravedlivé, ale zvědavý jsem na nový formát Dokuseriálu na Dvojce, kde se budeme pokoušet o trochu jiné vyprávění formou seriálu. Zajímají mě dva cykly Radia Wave Svatebky a Terapie, protože obě témata jsou zajímavá jako detail, na kterém je možné ukázat mnohem víc o stavu nás samých, ukázat, v čem žijeme. S tím souvisí i cyklus deseti dokumentů na Českém rozhlase Plus o rozdělené společnosti z různých pohledů a v různých aspektech. A pochopitelně se těším na uvedení prvního českého, mimochodem velmi povedeného audio krimiseriálu Matematika zločinu (TR 51/2018).

Vladimíra Lukařová, spolupracovnice

ČRo Kantáty Johanna Sebastiana Bacha sledují průběh křesťanského roku neděli co neděli i o všech svátcích vždy od adventu až do konce listopadu. Na digitální stanici D-dur jsme loni 23. prosince začali vysílat volný cyklus čtyřhodinových pořadů věnovaných právě Bachovi. Víme, že si jej posluchači oblíbili, ale nechceme stanici D-dur „přebachovat“. Všechny autorovy duchovní skladby a „jejich“ varhanní předehry rozložíme na více než šest let. V roce 2019 plánujeme čtyři pořady - postní, velikonočně-svatodušní, letní a opět adventně-vánoční. To vše v prvotřídních interpretacích!

Jarmila Novotná, publicistka

Po odvysílání desetidílných Osudů Luboše Dobrovského (TR 46/2018) v listopadu loňského roku jsem byla velmi potěšena množstvím nadšených ohlasů. Často se v nich objevovala prosba, aby tento novinář, diplomat, politik a překladatel, jeden z prvních signatářů Charty 77, opět usedl k rozhlasovému mikrofonu, neboť - naši posluchači jsou o tom přesvědčeni - má jistě ještě mnoho co povědět. A v tomto roce se tak skutečně stane... Těším se rovněž na natáčení s řadou dalších mimořádných osobností. Průvodcem historií českých trubačů nám bude Josef Zámečník, skvělý muzikant, který vpravdě mistrovsky ovládá nejen hru na moderní trubku, ale také na původní barokní trubku (clarinu). A navíc je to úžasný vypravěč!

Alena Zemančíková dramaturgyně

Jsem opravdu šťastná, že se podařilo uvést do povědomí posluchačů programovou řadu Kontexty, kterou mi šéfredaktor Vltavy Petr Fischer v polovině roku 2017 svěřil. Těším se, že tato řada komponovaných pořadů bude na Vltavě pokračovat: hned v lednu desetidílným seriálem inspirovaným románem Marka Tomana Chvála oportunismu. Název je ironický - oním ješitným oportunistou je sám Černínský palác, který vždy, jak už vyplývá z jeho architektury, stojí na straně mocných. Oponuje mu Černý vůl, hospoda, kde se scházejí spíš ti, kteří moci oponují, a pražská Loreta. Pořad je mimo jiné také příběhem české zahraniční politiky.

Spolupracovníky Kontextů zůstávají Pavel Klusák, který chystá další své cykly o vážné i populární hudbě (kteréžto charakteristiky se mnohdy těžko odlišují), i Jiří Plocek, jehož pohled na hudbu je etnologický a lyričtější. V červnu si připomeneme Pražské Quadriennale, světovou scénografickou výstavu. Vladimír Hendrich nás bude dál provázet příběhem filmového umění, jeho objevů, skandálů a cenzurních zákazů, a vyprávěním o uměleckém exilu a jeho přínosu pro kulturu hostitelských zemí slíbil přispět rusista Tomáš Glanc. Průběžným tématem roku 2019 budou avantgardy v nejrůznějších souvislostech.

Tomáš Pilát, redaktor ČRo Vltava

Vltavská Mozaika pravidelně nabízí zajímavé tematické cykly. Posluchačsky patří k velice oblíbeným - je na nich vidět a slyšet, že vznikají s láskou. Právě tak jsem před časem vytvářel sedmidílný rozhlasový seriál o historii, architektuře i současnosti malebné pražské čtvrti, nejkrásnějšího zahradního města hlavního města - Spořilova.
A s podobnou láskou budu natáčet jakési volné pokračování tohoto cyklu nazvané Spořilovská bohéma. Ze Spořilova totiž vzešla, žila či žije tu nebo se mihla obrovská řada významných osobností a mnohé tu zanechaly významné stopy. Namátkou: Jiří Suchý, Ivan Vyskočil, Vojtěch Preissig, Josef Abrhám a Libuše Šafránková, Anna Fárová, Karel Polívka, Nikolaj Paškovský, Adolf Branald, Luboš Fišer... Se zajímavými hosty a odborníky v jednotlivých oborech lidského konání připomeneme alespoň některé z nich a upozorníme na jejich spojení se čtvrtí, která nemá ve světě obdoby.

Pavel Krejčí, režisér

V roce 2019 se nejvíc těším na natáčení pásma o malíři, skvělém grafikovi a spisovateli Josefu Váchalovi (1884-1969), který dlouhá léta žil ve Studeňanech u Jičína. S Eliškou Pilařovou dále chystáme pořady o osobnostech české kultury spjatých s východočeským krajem, které mají v roce 2019 významná výročí. Jsou to kupříkladu Jiří Šlitr, Václav Kliment Klicpera, Josef Skvorecký, František Vladislav Hek a Kilián Ignác Dientzenhofer. S Janou Davidovou pak chystáme pětidílnou četbu z knihy pardubického rodáka Jana Slabého Kluci ze Skřivánku, která svou poetikou a vzpomínkami na dětství připomíná legendární román jiného východočeského rodáka Karla Poláčka Bylo nás pět.

Lenka Veverková, dramaturgyně

Slyšeli jste o tom dojemném příběhu lásky odehrávajícím se na hladině severoněmeckého jezera Aasee? Černá labuť se zamilovala do obřího plastového šlapadla ve tvaru bílé příbuzné a dva roky ani na chvíli plastovou lodičku neopouštěla a všude ji následovala, třebaže se na ní projížděli turisté. Na motivy této skutečné události se pro Český rozhlas rozhodl napsat pohádku Tomáš Dianiška, známý herec, divadelní autor a režisér působící především v pražském Divadle pod Palmovkou. Těším se jak na originální, vtipný a svižný text, tak především na zvukovou stránku celé hry. „Racky a šplouchání snad najdeme ve zvukové bance,“ tvrdí Dianiška, který bude pohádku i režírovat. Koho asi obsadí do role černé labutě?

Jiří Kamen, redaktor ČRo Vltava

Na březen připravuji do vltavského vysílání exkluzivní záležitost: literární historik Petr Kotyk objevil neznámý deník reportéra Františka Kocourka (1901 až 1942), který psal v době, kdy musel odejít z rozhlasu. Kocourka koncem třicátých let prostřednictvím Československého rozhlasu znaly statisíce posluchačů. Do dějin české žurnalistiky vstoupil reportáží z vojenské přehlídky v březnu 1939: Hitlerovo Německo na Václavském náměstí demonstrovalo svou sílu, ale rozhlasový reportér František Kocourek místo toho informoval posluchače o černé vráně, která letí nad metropolí...

autor: René Kočík, Český rozhlas
© Wahlgrenis

20.03.2019

O přestávce v kabinetě našel inzerát. Tak se stal z učitele ředitel rozhlasu
6. leden 2019
Zálety Aleny Zárybnické
Prvním hostem roku 2019 je ředitel Českého rozhlasu Pardubice a Hradec Králové Jiří Kánský. Je vystudovaným pedagogem a v Českém rozhlase pracuje od roku 1999. Narodil se v Náchodě a vyrůstal v Novém Městě nad Metují.
Po Střední průmyslové škole stavební odešel na vojnu do Prahy. Vysokou školu pedagogickou v Hradci Králové vystudoval při zaměstnání. Po 4 letech moderování a šéfování programu v soukromém rádiu odešel do veřejnoprávního Českého rozhlasu.

„Měl byste vědět, že máte krásný hlas a měl byste s tím něco dělat.“ Jak dlouho to je, co jste slyšel tahle slova?

„Je to 23 nebo 24 let, mohlo to být v zimě 1994 nebo 1995. Ta slova pronesl italský mnich padre Spiro, což byl, nebo možná ještě je, rockový muzikant. A mě v tom roce zaujaly plakáty, které visely po Náchodě a na těch bylo Padre Spiro – rockový koncert italského mnicha. A já v té době, kromě toho, že jsem učil na střední škole, jsem ještě s kamarády založil agenturu, která pořádala koncerty. Říkal jsem si, co může dělat italský mnich za rockovou muziku? Vzhledem k tomu, že to byl multiinstrumentalista, tak ten koncert byl pojatý tak, že hrál na klávesy a k tomu měl nahrané bicí nástroje a kytary a pak si naopak vzal kytaru a používal k tomu podkresy jiné. S ním přijel františkánský mnich z Brna, který tam byl jako překladatel. A ten v úvodu koncertu řekl, že o přestávce bude možnost se padre Spira na něco zeptat. Tak jsem se ho zeptal, jak to snáší jeho spolubratři, když zkouší. A než mi odpověděl, tak řekl to, co jste citovala.“

Vy jste na význam těch slov přišel až po nějaké době.

„Druhý den jsem to vyprávěl kolegovi v kabinetě, a říkal jsem mu, že co bych s tím asi tak měl dělat, vždyť se hlasem živím, mluvím denně ve škole k žákům. Ale za několik měsíců po tom setkání jsem zase o přestávce v kabinetě listoval novinami a tam mě zaujal inzerát privátního rádia, které vyhlašovalo konkurz na moderátory. V tu chvíli jsem se zarazil, ukázal to tomu kolegovi a on mě v tom podporoval, tak jsem se přihlásil a to byly moje první krůčky ke skutečnému rádiu.“

Opustil jste tedy školu a vydal se do Rádia Metuje. Jak dlouho jste tam zůstal?

„Tři a půl roku. A pak jsem najednou začal – při vší úctě k privátnímu vysílání a komerčním stanicím, protože mají své nezastupitelné místo – mít pocit, že komerční rádia jsou kolovrátek na hudbu a věšák na reklamu. A to nemyslím pejorativně, je to tak správně, komerční rádia mají svou roli a my jako veřejnoprávní máme taky svou roli. Ale měl jsem pocit, že čekám od rádia něco víc a fascinuje mě natolik, že bych v něm chtěl dosáhnout něco víc, tak jsem se dostal do Českého rozhlasu.“

Trochu znám váš příběh vstupu do Českého rozhlasu, tak několikrát asi zmíníme legendárního rozhlasového komentátora Jana Petránka, který byl taky jedním z mých hostů a vloni 11. listopadu zemřel.

„Často si na něj vzpomenu. My jsme spolu působili ve Sdružení Ferdinanda Peroutky a možná málokdo tuší, že jeho paní Ludmila ošetřovala Jana Palacha. Byla zdravotní sestra a v době, kdy Jan Palach po svém činu, kdy ještě žil těch pár dnů, se o něj starala.“

Říkám si, že ti lidé s námi zůstávají, když o nich mluvíme a myslíme na ně, a i když tu s námi nejsou, tak nám vstupují do života každý den. Tak se pozná jejich výjimečnost.

„Honza může s trochou nadsázky za to, že jsem se stal v Hradci Králové ředitelem. On mi dal ten prvotní podnět. V Karlíně jsem prožil jedno z nejšťastnějších období, když to vezmu z tvůrčího pohledu. Přišel jsem tam začátkem roku 1999 a v té době jsem poznal Honzu Petránka. Ten tam chodil každou středu dělat komentář a nějak jsme si padli do oka a povídali si. Nikdy nezapomenu na to, jak pod těmi širokými schody v Karlíně, které vedou ke studiu A, jsem šel a Honza mi říká „Jiří, vy jste z východních Čech? Teď zemřel ředitel hradeckého studia a rozhlas bude vypisovat výběrové řízení, nechcete se přihlásit?“ A já na to že ne, že mám rád mikrofon. Ale to semínko Honza zasadil, tak jsem o tom začal přemýšlet a dospělo to až do toho, že jsem se přihlásil.“

Neláká vás to, sednout si zase k mikrofonu?

„Láká mě to, ale abych pravdu řekl, neuvažoval jsem nad tím natolik, že bych někomu z kolegů řekl, že od příštího týdne budu moderovat nějaký blok. Už se cítím někde jinde, a když jsme na těch přímých přenosech a kolegové mě osloví, tak moc rád.“

Co vás těší nejvíc?

„Těší mě to, že lidé nás hodnotí jako vlídné, milé, přátelské rádio a že i podle ohlasů nás považují za objektivní a důvěřují našemu zpravodajství a publicistice. To je pro mě hodně důležité, protože v dnešní době, kdy vidíme snahy z různých stran polarizovat společnost, tak v tomhle období mám radost, že nám posluchači důvěřují a poslouchají nás. Nechci se tvářit, že nejsou kritiky, samozřejmě, zavolá posluchač a řekne, že čekal, že zmíníme tohle a tohle, ale samozřejmě nejde obsáhnout všechno, ale není to tak, že bychom něco záměrně tutlali nebo cenzurovali. Taky mě těší tvorba umělecká, třeba v Pardubicích chystáme v novém roce četbu Kluci ze Skřivánku, nebo chystáme dokument o Magdaleně Dobromile Rettigové a v Hradci četbu jednoho z posledních cestopisů Leoše Šimánka a také četbu Daniely Pražanové, to je rozhlasačka, která v roce 1968 pracovala v hradeckém rozhlase a po letech vydala knihu, kde vzpomíná na tu dobu a kde líčí, jak to viděla ona z pohledu mladé dívky.“

Na závěr Záletů nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu byl imitátor Václav Faltus a tady je jeho otázka pro vás. „Já bych se zeptal hlasem Oldřicha Nového. Milý Jiříku, máme začátek roku, já si každý rok říkám, co omezím nebo neomezím, ale určitě máš něco, co s novým rokem přichází. Otázka zní, jestli si nějaké předsevzetí dáváš.“

„Já jsem si dal předsevzetí, že se budu víc hýbat, abych nepřidával kila. Takže víc se hýbat, častěji se dostat do přírody, k vodě na ryby. A profesně si přeju, aby pardubický a hradecký rozhlas si udržoval kvalitu a poslechovost, kterou máme a abychom šli ještě nahoru. Mým snem je, aby Pardubice a Hradec byly mezi třemi nejposlouchanějšími stanicemi v regionech. Dostat obě stanice na stupně vítězů.“
Zdroj
© Wahlgrenis

20.03.2019

Zemřel pan Jan Slabý.
Vzpomínám na všechno, co jsme měli společné, na osobní kontakt, na telefonické rozhovory, na chvíle, kdy jsem si pročítala "Kluky ze Skřivánku" (než se vůbec narodili).
Nic se nedá vrátit, všechno je v pořádku, vím.
Ale i tak se vloudí smutek do duše.
Třeba se jednou spolu potkáme...

12.10.2023