Jak se žije trampům v Čechách (podle Wahlgrenis)
Když jsem se v sobotu 1. března 2014 dívala na televizi na snímek Věry Chytilové "Jak se žije trampům v Čechách", netušila jsem, že ani ne měsíc poté si to budu moci na vlastní kůži (a nejen kůži) ověřit.
Současně skládám hold vynikající režisérce paní Věře Chytilové, která 12. března zemřela.
(Věřím, že sem dopíšu, jak si s ní moje maminka v roce 1996 domluvila "rande" a jak byly spolu v Praze v hotelu Paříž na citrronové zmrrzlině.)
© Wahlgrenis
03.04.2014
Milá Wahl,
předem přeji ty nejkrásnější slunné jarní dny, pohodu a radost v srdíčku....
Wahl, nestačím se divit...
Otevřu dnes Tvé stránky a první odkaz - Jak se žije trampům v Čechách...
Prohlížím fotky a vidím na nich spousty mých kamarádů - Láďu "Pražáka", Rendu Ragase, Karla Dvořáka s Norou, Jardu "Ježka"... a spousty dalších.
Neuvěřitelné, kam nás ten osud pofukuje, kam nás nese...
Já sama sice na potlachy nejezdím, ale tito bezva "človíčci" mají ještě jeden koníček - historii a reenactement (dělají druhou válku - čechoslováky v Británii a taky napoleonské války...).
Odsud je znám.
On to u mě není jen koníček - myslím, že jsme se o tom, tehdy v autě bavily, je to jako kus mého já, patřím sem...
Milá Wahlinko, posílám moc moc pozdravů a myslím na tebe...
Wahlinko, děkuju, že jsi.
Děkuju za to, že svět je tak malinký a všichni k sobě můžeme mít tak blízko...
Tvoje spoluputovnice
Lenka ~~ 03.04.2014
Dostat se mezi trampy, když člověk nepatří do kategorie ´tramp´, není úplně jednoduché.
Pro mě to byl už od dětství jiný svět, svět, od kterého jsem neměla klíče.
Záviděla jsem všem těm lidičkám v maskáčích, kteří opouštěli každý pátek město a pak mohli zažívat zcela jiný rozměr.
Jen tak... pod hvězdami... u ohně... s kytarou...
Už si pomalu zvykám, že zázraky se v mém životě dějí, vím, že nic není náhoda, a co mi má přijít do cesty, to nemohu minout.
Tak se jeden krásný pátek vydávám na dalekou cestu.
A snažím se (nenápadně) tvářit, že jsem také tramp.
Jedeme skoro čtyři hodiny autem od místa, kde jsem se ráno probudila.
Stíny se prodlužují, slunce se chystá zapadnout.
Ani to, že jsme auto nechali na pěšině u lesa, neznamená, že už jsme v cíli naší cesty.
Na záda si nakládám objemný batoh se vším, co budu další dva a půl dne potřebovat, stejně jako další dva členové naší výpravy.
Následuje cesta lesem, turistické značky bychom hledali marně, postupně se dostáváme dolů do údolí, kde se najednou vyloupne prostor u potoka s dvěma totemy.
Podlomila se mi kolena.
To, co popisuje ve svých knihách pan Jaroslav Foglar, je skutečností!
Ono to opravdu existuje!
Na místě zatím ještě nikdo není, ale v lese jsou patrné známky toho, že se tady má něco dít.
Například připravené nařezané dřevo pečlivě srovnané mezi stromy, kousek dál suché větve na podpal.
Začínáme si budovat přístřešek, kde se bude spát...
Žádný stan, ale plachta, upevněná na vodorovně přivázaném klacku mezi dvěma stromy.
Vpředu otevřený prostor, vzadu otevřený prostor, stejně tak vlevo i vpravo.
Je mi jasné, že nic jiného se tady neobjeví.
Neprotestuji.
Po chvíli k nám přicházejí odněkud z lesa dva muži s malým chlapcem, následují pozdravy, objetí.
Na sobotní večer se totiž chystá výroční ´oheň´, viděli se naposledy před pěti lety.
Je tady návrh jít s nimi do srubu... ohřát se, něco pojíst a popít.
Nejdu.
Přestože už dávno nežiji strachový program, najednou nemohu opustit náš přístřešek s odloženými batohy.
Odpověď - "Teď už tudy stejně nikdo nepůjde" - mě vůbec neuklidnila.
Zůstávám tady sama, rozdělávám oheň.
Tma postupně houstne, nikde nikdo.
Ani ovčí vlna se už nedá česat.
Ve chvíli, kdy se rozhoduji uložit do spacáku, slyším kroky.
© Wahlgrenis
04.04.2014
Milá Wahl,
ani netušíš, jakou radost jsi mi udělala článkem o trampech.
Hned jsem se vrátila o třicet let zpátky.
Cítila jsem vůni kouře, slavnostní náladu a úctu, s jakou byl oheň zapalován.
Slavnostní tóny kytary, jen na všechny slova jsem si už nevzpomněla...
Moc ti přeju tento zážitek.
Ze všech tvých posledních článků je cítit jiná atmosféra.
Litoměřický kraj ti svědčí.
S láskou
Libella 06.04.2014
