Nejsem Perchta z Rožumberka?
Otázka: Ahoj Wahlgrenis,
psala jsem Ti dotaz týkající se Perchty z Rožmberka.
Nevím ale, zda jsem ho skutečně odeslala.
Proto píši znovu - pro jistotu.
Četla jsem knihu o Perchtě z Rožmberka.
Koupila jsem si ji asi před 2 měsíci.
Přečetla jsem asi půlku, když se mi o tom začalo zdát.
Na tom by asi nebylo nic tak zvláštního, protože jsem si občas o tom četla před spaním.
Co mě však nenechalo klidnou, je, že se mi zdálo něco podivného.
Když jsem usínala, a nebyla ani bdělá, ani ve spánku hlubokém, začalo se mi o Perchtě zdát.
Zdálo se mi o tom, že přemýšlím o ní a o sobě.
Pak jsem v tom polospánku přišla na nějaké děsivé zjištění, které mě vzbudilo,
a ačkoliv to bylo hodně čerstvé, tak jsem TO ZAPOMNĚLA!!
Muselo to být něco šokujícího, protože jsem se z toho probudila.
Nic jsem z toho nedělala, a dny ubíhaly.
V neděli jsem však knihu dočetla a zjistila další zvláštní věc.
Ona zemřela přesně v den, kdy já jsem se narodila. (Data neuvádím schválně.)
Dokonce i podle mých základních numerologických počtů vychází součet letopočtu
jejího úmrtí stejný jako můj letopočet narození.
Nejde tedy jen o dni.
Možná sčítám hrušky a jablka, ale je tu další skutečnost.
Stavím s přítelem druhým rokem dům a až nyní si uvědomuji, že je to místo, velmi blízké jejímu domovu.
Teď bydlím u Hluboké nad Vltavou. Přestěhováním se dostanu k hoře Kleti.
V knize se mluví o Křemežském panství.
Křemži máme s trochou nadsázky za zatáčkou a celé je to zvláštní, ne?
Ale proč píšu? Nikdo mi nevymluví, že to vše je jen náhoda.
Já bych chtěla vědět, alespoň pokus o vysvětlení.
Protože já jsem určitě nemohla být ona, když se o ní vypráví, že ji naposledy viděli v roce 1997 při opravě zámku.
Je mi 24 let.
Tu výše uvedenou knihu jsem koupila náhodou, když byla jakoby pro mne vystavena na pultu.
Tak co je to za divné náhody?
Prosím tě o vysvětlení, jestli nějaké tušíš. Děkuji Ti a přeji Krásný den.
Marka.
Odpověď: Milá Marko,
jestli chceš znát můj první dojem, který z Tvého dopisu mám,
tak to to je, že náhody v životě neexistují.
I ta knížka, kterou sis koupila poté, co jako by přímo pro Tebe byla připravená na pultě knihkupectví,
Pro nezasvěcené by Tvoje otázka mohla působit jako inspirační podklad
k romantickému příběhu z minulé doby...
Vezmu trojklany a hned zjistíme, co se za těmi náhodami, které se kolem Tebe opřádají, skrývá:
Vidím tady příběh - duše paní Perchty se zamilovala do muže, kterého si potom i vzala.
Splnilo se tak její obrovské přání, zřejmě to byl muž na pravém místě, takový, jakého si mladé dívky přejí.
Měla s ním prožívat jen samou radost, ovšem velice brzy se v jejich vztahu něco zlomilo.
Stalo se neštěstí, které ji přeorientovalo k jinému životnímu postoji.
Ona se musela s novou rolí sžít.
Nevím přesně, jak to s ní bylo, příběh jsem nečetla, ale tuším, že byla zazděna zaživa pro nevěru...
Každopádně touto nepříliš dobrou zkušeností měla dojít k další kvalitě ve svém životě.
Pochopila totiž, že pro ni žárlivost nebude mít už nikdy takový význam, dala všem lidem absolutní volnost.
Žárlivost je hrozné pouto, s kterým si člověk sám neví rady.
Věděla, že by mohla dostat ještě šanci.
Proto nyní žije nový život.
Dokonce i muž přišel, ovšem za podivných okolností.
Předcházela ho jakási zpráva nebo snad dopis.
Kdyby se s problémem žárlivosti a se svou minulostí nedokázala vyrovnat,
přišla by hodně komplikovaná nemoc - myslím především psychického rázu.
Ovšem tady vítězí láska, násobená novou láskou.
Vypadá to, že dostala šanci, že se jí daří.
Velice brzy by se měla dostat na místo, které je jí hodně známé.
Tam teprve bude poznávat místa a kontakty, které znala z minulé doby.
Zvolila si k příchodu na tento svět duši, která by jí pomohla překonat časovou prodlevu.
Měla to být žena, aby mohla dál pokračovat v započatém díle.
Všechno, co se Ti dostalo do cesty, bylo řízeno odjinud.
Zvolila si přesně den, kdy její život skončil, jen o "několik" let později.
Takové náhody už nejsou náhodami.
Dosud jsi vyrůstala jako normální dítě, dívka, žena.
Až teprve nyní nastala vhodná doba, aby ses tuto informaci dozvěděla.
Jaký má ovšem pro Tebe význam?
Jsi ona Bílá paní, která se zjevovala na hradních zdech?
Nebo jsi normální žena Marka?
Vyrovnat se s tímto faktem nebude jednoduché.
Každopádně bys měla podrobně pochopit, o co Perchtě šlo, o co se snažila.
Ona si prošla nelehkou zkušeností.
Vlastně jsi to Ty.
Vždyť i to přestěhování do nového domu je víc než symbolické.
Máš možnost se nyní podívat na tento svět jinýma očima.
Knížka byla přímo pro Tebe - nejen prodána, ale i napsána.
Tak to funguje, takové jsou cesty osudu.
Jen se drž - pokud to bude možné - té své lásky.
Neupínej se nikdy k žárlivosti, to už tady jednou bylo...
Je to hodně podivné, až se tomu nechce uvěřit.
Možná bys ještě mohla jít do hloubky, kdyby ses začala více zabývat dobou, kdy Perchta žila.
Myslím oblečení, šperky, architekturu, to všechno by Ti mělo být blízké...
Ovšem žijeme ve 21. století, nemůžeš se chovat jako tehdy v 15. století.
Nežiješ na hradě, nemáš poddané, je to jiná zkušenost, ale rozhodně pro Tebe pozitivní.
Vítej mezi námi...
POKRAČOVÁNÍ
Ahoj Wahlgrenis,
děkuji ti za odpověď, kterou jsem dostala.
Píšu, protože Ti chci dát vědět, jak o napsaném smýšlím.
Tak popravdě řečeno: Mě to dost vyvedlo z míry.
Myslela jsem, že ta souvislost nebude tak "úzká".
Spíš mě napadal někdo, kdo té osobnosti z 15. století byl blízký.
Přesně jak jsi řekla, bylo by to jako z filmu.
Snad jsem někde v podvědomí čekala, že to řekne někdo jiný...
Jenže, když mám toho teď plnou hlavu, skoro pořád přicházím na další
a další skutečnosti ve svém životě, které jsou tak podobné.
Tak například:
Asi tak ve 14 letech se mi poprvé začalo stávat, že když jsem stála před zrcadlem
a třeba se česala, dívala jsem se na svůj obličej jako spousta lidí.
Jenže někdy jsem se začala dívat nějak jinak.
Nedokážu říct jak.
Prostě jinak.
Myslím, že to dokážu udělat stále.
To, co jsem přitom cítila, bylo, že se dívám na cizího člověka.
Vlastně ne tak cizího, jako spíš, že já nejsem JÁ.
Říkala jsem to mamce a ptala jsem se jí, jestli se jí to někdy stává taky a ona kroutila hlavou, že ne.
Samozřejmě mě napadlo, jestli se nejedná o nějakou duševní poruchu, jako třeba rozštěpená osobnost.
Ale i když někdy umím propadnout pěkné "depce", nemyslím, že to je ono.
Další věc je, že když vezmu své příbuzné, které jsou tak v mém věku
(především sebe, mou sestru i sestřenice), tak ačkoliv byly vedeny k víře,
nemám pocit, že by je to nějak bralo.
I když do nich nevidím.
Mě ano.
Perchta tím žila velice silně spjata.
Několikrát jsem řekla, že kdybych nepracovala v administrativě,
tak bych asi byla někde v zoologické zahradě nebo v domově důchodců
a starala se o ty, kteří to potřebují.
Doma mám zvířata, a i když jsou nemocná, tak je stále z něčeho léčím
(samozřejmě i s veterinářem) a i když už jiní říkají, že je to divné,
že se tak starám i o králíka, nemůžu ho tak nechat.
Perchta se starala o nemocné také, až od nich chytla mor a umřela.
Dnes umí německy skoro každý.
I se mnou je to tak.
Udělala jsem si státnici, kterou stejně plně nevyužiji, ale nestěžuji si.
Máme nějakou přízeň v Německu, ale němčina mi nikdy k srdci zvlášť nepřirostla.
Nemám proti ní nic, a vlastně jsem ráda, že umím alespoň německy.
Ale (možná) ovlivněná tím, co Němci udělali za 2. světové války, mám v sobě jakési pro a proti.
Nebo to může být i tak, že mám proti Germánům něco dávno, dávno potlačeného v podvědomí?
Ta zmiňovaná osoba se totiž vdala za Němce, a ani u postele, kde prý umíral,
mu nedokázala odpustit, jak se k ní choval v životě.
Jak jsi, milá Wahlgrenis, psala, že přesně nevíš,
jak to s Perchtou bylo, tak jen pro dokreslení stručně uvádím ten její příběh.
Musela se (ačkoliv měla ráda jiného) vdát za člověka, který ji odvedl z domova.
Doufala, že ho v budoucnu bude mít ráda.
On také, prý byla hezká.
Ale on byl chladný, a ta její víra v boha se mu protivila.
Než si ji vzal, holdoval pití a holkám.
Ale to nebyla asi jeho jediná tvář.
Byl někdy krutý i ke zvířatům a poddaným.
To Perchtu děsilo.
Měla s ním 2 děti, ale jakoby se míjeli, vždy, když ten druhý měl touhu začít znovu a lépe.
Když ho prosila o klidné soužití, vykašlal se na ni a odjel se bavit pryč.
Jeho matka a jeho sestry jí prý (i když byla těhotná) nedávali ani najíst,
a i když vlastně platila v domě téměř za majitelku,
musela i jídlo chodit krást do kuchyně po večerech.
Stále prosila, aby ji otec, nebo bratr vzali zpět na Krumlov, ale otec to neudělal.
Až u nejmladšího bratra našla zastání.
Dochovalo se 92 dopisů od ní a na základě toho byla kniha napsána.
Přežila obě své děti a když její muž umíral, už dávno spolu nežili.
Přijela k němu a když ji prý prosil o odpuštění, neudělala to.
Nedokázala to.
Žila na svém rodném Krumlově, ale už tam nebyl nikdo, koho znala z dob, kdy byla šťastná.
Starala se o nemocné, a chudé a pak zemřela na mor.
Říká se, že obraz, na kterém je v půlkruhu něco napsaného, skrývá tajemství.
Kdo prý ho rozluští, ten ukončí její bloudění.
A to je ta věc.
Bloudí skutečně ještě? (Ten obraz posílám jako přílohu)
Nečekám, že to vyluštíš, ale jak je to s tím, že ji někdo mohl vidět v době, kdy já už žiji?
Není to snad pravda?
Děkuji Ti Wahlgrenis za odpověď a prosím o ni.
Snad nějaká je.
Nezlob se, že jsem Tě tak zahltila.
Jsem toho plná, a doufám, že to trochu vyprchá.
Žiji přeci teď.
Ale teď mě trápí (jak řekla má lékařka) únavový syndrom (po prodělané mononukleóze).
Ráda bych se z toho dostala, a čím dál tím víc myslím,
že to mám hodně co dělat s psychikou.
Už to trvá více než půl roku a je to vysilující.
Když mám s někým konflikt, tak se vrátím vždy o tři kroky zpět.
Ach jo.
Nicméně přeji krásný den a hodně štěstí
Marka
Milá Marko,
vidím, jaké mám mezery v historii...
Co je ale zásadní, že těch náhod pro Tebe je příliš a všechny jsou Ti nakloněny.
To, že někdo viděl Perchtu v době, kdy Ty už jsi žila, je docela možné.
Neslyšela jsi nikdy nic o astrálním cestování?
Mohlo to být v době, kdy jsi byla nemocná, sama píšeš o prodělané mononukleóze,
případně ve spánku.
Těch možností je několik.
Každopádně se s tím nějak vyrovnej, nechtěj s tímto faktem rozhodně bojovat.
Je to osudové setkání s minulostí, Tvou povinností je to respektovat.
Ostatně i Tvoje touha pomáhat druhým vychází také odtud.
Nebraň se, pokud je to možné, a jdi za svou touhou.
Díky za to, že jsi napsala.
Taková náhoda se nepotká každý den.
Hezký den milá Wahlgrenis,
jak se Ti vede?
Vidím, že tvé stránky s dotazy a Tvými odpověďmi "praskají ve švech".
I já opět jeden mám.
Víš, psala jsem dříve a ptala jsem se na celkem konkrétní věc.
Zjistila jsem, že toho o sobě spoustu nevím,
i když nemyslím tím jen minulost - tak je to asi s každým.
Minulý měsíc jsem se setkala s člověkem, který mi vyrovnával energii v čakrách.
On se mě zeptal na to, jestli vím, kdo jsem.
Moc toho nenamluvil, ale cítila jsem se u něj dobře.
Nejdřív jsem chtěla vyhrknout nějakou odpověď,
ale pak jsem nemohla odpovídající větu najít.
Nenašla jsem ji ani za měsíc, a nevím, zda kdy vůbec.
Víš, on mi řekl, že většina lidí mu řekne, že jsou např. žena, muž.
Kdysi, a není to tak dávno, mě fascinovala hypnóza.
Teď jsem k tomuto jevu spíš víc obezřetná a asi bych ji spíš nezkusila.
Mám pocit, že tak člověk odkrývá to, co může (ale taky nemusí) strašně ublížit.
Mám z toho divný pocit, když si s tou myšlenkou - zkusit to - pohrávám.
Vím však, že by mi to mohlo možná i pomoci s mojí únavou.
Vlastně jsem to původně chtěla udělat kvůli tomu, abych se dozvěděla, "co bylo dřív".
Ale si jsem strašpytel.
Ale myslím, že bych se to mohla dozvědět i jiným způsobem.
Právě teď mám pocit, že se hledám, a snad by mi pomohlo,
vědět o sobě něco víc z minulosti.
Byla jsem sice na místě, kde jsem tenkrát asi žila,
ale bylo tam jen málo věcí, které tam z tehdejší doby zůstaly.
Zámek se hodně přestavoval a přistavoval a osobní věci tam zůstaly
prakticky z dob vlády poslední šlechty a narůstal ve mě pocit,
že ty věci z doby Schwarzenberků jsou mi cizí.
Dokonce jsem je vnímala trochu jako vetřelce.
Jenže na to nemám právo.
Oni neublížili.
Oni zámek v Krumlově prostě koupili od jiných a ti zase od jiného rodu.
Teprve pak se dostáváme tam, kam potřebujeme.
Měla jsem pocit, že pokud bych na těchto místech měla (nebo mohla) cítit něco víc,
musela bych tam být sama a v tichu.
To je dost nepředstavitelné.
Ať už vezmu v úvahu to, že je to na zámku a i to, že uplynulo moře času
a já nejsem žádný Šaman.
Ale abych se vrátila.
Možná se jen hloupě vciťuji do nějaké postavy.
Asi před rokem jsem se babrala v knihách, které mi přinesly víc škody než užitku.
Snad tušíš jaké asi.
Ale nic jsem nepraktikovala.
Jen četla.
Asi týden to bylo hrozné na psychiku.
Pak to přešlo.
Jeden pán mi řekl, že je dobře, že jsem se z toho dostala,
protože zná lidi, kteří dopadli moc špatně.
Nevím, jak bych měla zjistit, kdo jsem nebo jsem byla,
protože je to těžké a složité a nevím, zda se po tom mám pídit.
Ale možná by o mých předešlých životech něco řekly karty.
Snad by to pomohlo najít se a snad i uzdravit.
Wahlgrenis,
jsem moc ráda, že své stránky vůbec provozuješ,
protože nevím, kam bych se tak dobře a s dobrým pocitem obrátila, pokud ne na tebe.
Hezký den a hodně teplého slunce přeje
Marka
Milá Marko,
vím, že máš na mysli knihy týkající se tzv. černé magie.
To rozhodně není dobrý materiál pro člověka, který je na začátku cesty.
Také jsi to naštěstí brzy poznala.
Myslím, že není možné nic uspěchat.
Přeskočit propast ve chvíli, kdy člověk neumí skákat, se nevyplácí.
Tvoje domněnky o existenci Tvé duše by se daly zjistit během regrese.
Osobně ale tento způsob příliš nedoporučuju.
Mohla by ses dozvědět věci, které by Ti znesnadnily současný život.
Přeci jenom je to měkká, neprobádaná půda.
Nevím, jestli bys chtěla mít do konce svého života psychické problémy...
Možná by Ti mohlo stačit vědět to, co víš.
Trojklany dokáží hodně, ale zpět do té doby Tě stejně nevrátí.
Žiješ nyní s námi v tomto století.
Každý jsme žili už někdy v jiné době a na jiném místě,
novým narozením získáváme šance dostat se dál.
Není vlastně ani tak důležité, kde a kdy žijeme, jako spíš jak a s kým.
Vztahy jsou skoro nejdůležitější a pak taky veškeré myšlenky.
Na tom všem si buduješ všechny své další dny, nejen v tomto životě.
Hodně lidí pátrá po nějakých důkazech, jak to TEHDY opravdu bylo...
Když se něco dozví, chtějí vědět ještě víc.
Jenže dnešních pout se nikdo nezbavíme tím, že se dozvíme, jak jsme žili dřív.
Myslím, Marto, že by Ti stav dnešního vědomí o Tvé minulosti měl stačit.
Možná se naskytnou další nenásilné situace, které Ti minulost otevřou ještě víc.
Nesmíš se do nich ale příliš nutit.
Půjde to pozvolna, uvidíš.
Pokud vnímáš jakýkoli strach, není to dobře.
Buď není vhodný okamžik, doba, anebo Ty nejsi na nové informace připravena.
Nepátrej, pokud cítíš cokoli negativního.
To by mělo být jako brzda před čímkoli negativním, jako ochrana.
Nauč se poslouchat své myšlenky, své podvědomí, své sny.
Všechno jsou to signály, které je dobré rozklíčovat a pochopit.
POKRAČOVÁNÍ
Ahojki sluníčko,
přečetla jsem si několikrát povídání o Perchtě.
Musím Ti říct, že to, co se děje té dívence i mně je neskutečně podobné a to nejen to, že jí i mě je 24.
Znám stejný pocit, když vidím věci, které patřily do té doby a vím, které věci patřily ji.
I na mě v knihkupectví čekaly dvě knihy, které jsem si musela koupit.
Místa, pachy ... od jisté doby miluju vůni lotosu ...
Pamatuju si, že jsem jednou seděla s jednou kamarádkou,
která pracovala s kyvadlem a pomáhala mi s odpověďmi.
Tehdy mi na otázku o Egyptě kyvadýlko řeklo, že mi nemůže odpovědět.
Teď cítím, že už je čas ... najít odpovědi ... splnit úkol ...
I když, co je to vlastně čas?
Mám hlavu plnou myšlenek.
Díky tobě jsem se zase dostala do takového "duchovního" stavu
a opět cítím takové to teplíčko v sobě a v zádech. Děkuju.
Krásný den a hodně světýlka.
Kayty,
Mám vize z Egypta. Co to je? Ahoj Wahlgrenis,
tak se hlásím po nějaké době.
V poslední době je mi trochu lépe a myslím, že se dost věcí změnilo.
Začala jsem na sobě určitě víc pracovat a snažit se pozitivněji myslet.
Jenže mé zájmy a snahy nezůstaly bez odezvy těch nejbližších.
Každý z nich má dá se říct nějakou svou zálibu,
ale dnes ráno jsem si opět musela přečíst
až výsměšnou pobídku o tom jak se mám víc zajímat o svého přítele a ne o Rožmberky.
Víš, každý máme své starosti a soužití s rodiči v jednom domě je dost složité.
Už to tak (tedy i s přítelem) je přes 3 roky.
Stavíme dům.
Tím, že jsem se začala víc zajímat o esoteriku a v neposlední řadě o Perchtu,
jsem si vysloužila od jiných leckdy výsměch.
Často jsem ze strany mamky napadána, že se věnuji asi hloupostem.
O přítele se "nestarám" a nestihnu jiné domácí práce.
Jenže tu poslední nestihnutou práci jsem nezvládla proto, že jsem s přítelem jela na stavbu a to jaksi opomenula.
S přítelem procházíme častými neshodami a hádkami.
Já vím, že spoustu věcí nedělám jako dřív, ale já bych také chtěla dělat věci, které mě baví.
Mám ho ráda, ale nevím jestli bych neměla žít někde sama a bez rodičů.
Bez všech ostatních.
Nevím jak se zachovat.
Je to těžké.
Dokáže vůbec moje okolí někdy přijmout mé názory a neochotu dál se bezhlavě podřizovat?
Neměla bych se odtrhnout?
Ale pak nevím, jestli bych to zvládla...
Děkuji za radu a přeji krásný den
Marka
Milá Marko,
Tvůj vývoj je logický.
Začala jsi na sobě v jistém směru pracovat a tím ses začala také odlišovat od svých blízkých.
Je to tak - už nejsi jako oni.
To není výsměch, ale pouhé konstatování.
Kdykoli, když se člověk vydá na duchovní nebo jak Ty píšeš ezoterickou cestu, dochází ke krizím.
Jsou to krize názorové.
Většinou ti druzí zůstali někde stát, zatímco Ty ses už posunula jinam, přestávají Ti rozumět.
Logickým vývojem je výměna těchto lidí za jiné, s kterými budeš to své souznění prožívat.
Pro Tebe jsou vlastně dvě možnosti.
Buď se vrátit zpět na tu původní cestu, uznat, že všechno to byl omyl a stát se pro ostatní zase tou milou a hodnou...
Anebo jít dál. Z té nové cesty už není návratu.
Vyber si sama, co je pro Tebe nejlepší.
Z vlastní zkušenosti vím, že toto rozhodování čeká každého, komu v životě o něco jde.
Je to možná nyní pro Tebe hodně těžké, ale nakonec uvidíš, že Tvoje volba bude správná.
Budeš ostatně vedena, na jakou cestu se máš dát.
Není to hlazení proti srsti, poznáš, že to bude přirozený vývoj.
Záleží jenom na Tobě, čemu kývneš...
Ahoj Wahlgrenis,
omlouvám se, že tě prosím o vysvětlení dnes podruhé.
Ale překvapil mě článek týkající se vizí o Egyptě.
Konkrétně to, co bylo připojeno k naší komunikaci.
A sice: ta slečna popisuje podobnost, kterou mezi námi vidí.
Ale mě zaujala věta, které buď špatně rozumím, nebo nechápu.
Musím Ti říct, že to, co se děje té dívence i mně je neskutečně podobné, a to nejen to, že jí i mě je 24.
"Znám stejný pocit, když vidím věci, které patřily do té doby a vím, které věci patřily jí. "
Věci, které patřili mně? Respektive Perchtě?
A jak to? Nerozumím tomu.
Mohla bys mi říci, jak bylo toto myšleno, nebo zeptat se?
Já totiž toto celé nedokážu brát za něco nevyvratitelného.
Co se mne týká.
A to z toho důvodu, že ačkoliv se kolem mě točí tolik podivných náhod
(a je jich ještě víc, než jsem ti napsala),
připadá mi zvláštní, proč bych to měla být zrovna já.
Víš myslím tím, že např. spousta lidí se považuje za někoho v minulém životě významného
- dám vymyšlený příklad.
A. Einstein - několik lidí si myslelo, že byli Einsteinem.
Ale kdo má pravdu?
A nejsem já také obětí nějakých domněnek?
Ráda bych, aby mi to někdo vyvrátil
a přiznávám se, že myšlenku o totožnosti Perchty a sebe nemůžu jen tak vypustit.
A ty náhody?
V neděli jsem byla na hradě Rožmberk.
Ta cesta, kterou jsem stoupala, mi byla povědomá.
Úzká, hrbolatá a nahoře s bránou - tenkrát snad zarostlá -
tak takhle jsem si to představovala když jsem četla knížku, ale tam to popsané nebylo.
A když jsem tam stoupala v neděli, bylo mi to povědomé.
Přemýšlela jsem, jestli jsem tam už nebyla s rodiči dřív.
Ale nepamatuji si na to - oni prý tam byly, ale neví jestli s námi (tedy se mnou a sestrou).
Tak nevím.
Vybavilo se mi další věc.
Ale s tou bych se raději nezmiňovala na stránkách, které čte tolik lidí.
Je to zvláštní a někomu by to mohlo připadat směšné.
Každopádně v tom je možné vidět dost úzkou souvislost ve formě podoby v chování.
Mohla bys mi prosím tedy vysvětlit, co tou výše uvedenou větou bylo myšleno?
Děkuji ti, a nezlob se prosím.
(záměrně nežádám o adresu té slečny, protože je asi nedáváš a to i chápu, jinak bych o ni řekla).
Marka
Milá Marko,
už jsem ani nechtěla otevírat mailovou schránku, mám sbaleno a brzy ráno odjíždím.
Přesto mi to nedalo, jako bych tušila, že tam něco zásadního bude.
A bylo.
Vidím z Tvého dopisu jediné - chceš důkaz.
Ten důkaz by bylo možné získat, kdyby sis prošla regresí.
To je proces, kdy Tě ZKUŠENÝ TERAPEUT (!!!!) uvede do zvláštního stavu polovědomí-polobdění,
kdy se Ti uplynulé životy promítají jako film.
Tehdy by ses mohla dostat opět do kůže skutečné Perchty, pokud je tomu skutečně tak.
Já jsem tady už několikrát před regresí varovala,
psala jsem, aby lidé tento způsob řešení vlastní minulosti příliš nevyhledávali,
protože by se nemuseli dokázat vyrovnat s některými skutky vlastní duše.
Klasickým příkladem je, když se člověk dozví, že byl v minulosti vrahem.
Vidí se třeba s vraždícím nástrojem, vidí své oběti, pak i mrtvoly.
To může být takový otřes, s kterým se člověk vyrovnat nedokáže snad nikdy.
Nemyslím si, že by tomu tak muselo být i u Tebe.
To ne.
Jen chci, abys věděla, že tento způsob nahlížení do minulosti nedoporučuji.
I když důvody pro to určitě nyní máš.
Myslím, že by Ti mohly stačit důkazy nepřímé: Tobě známá místa, kde jsi nikdy nebyla,
závislost na věcech, které nikdy nepatřily Tobě a podobně.
Jak je to s dalšími lidmi ve Tvé rodině, to je velice těžké, protože oni se s Tvými pocity nedokáží nikdy sžít.
Oni v době Perchty nežili (možná), nemají na tuto dobu žádné vnitřní vazby (možná)...
Měla by sis rozhodně zvážit, jak to s Tebou je.
Jestli potřebuješ důkaz pro ostatní nebo pro sebe.
Myslím, že vnitřně cítíš, že jsi Perchtou skutečně byla,
ale potřebuješ se ospravedlnit před druhými, dát jim výsledkem ze své regrese najevo, že Ty blázen nejsi.
Ten výsledek pro Tebe bude hodně důležitý.
Sama bys nebyla něčeho takového schopná.
Pořádně si to o všem rozmysli, zda regresi skutečně podstoupíš a hlavně u koho.
Vždycky to jsou osudové zážitky, zlomy, kterými si člověk prochází jako po zubech pily.
Cesta zpět do naší reality může být potom hodně složitá.
Emailovou adresu na pisatelku (Kayty) vizí z Egypta bych Ti snad přeposlat mohla...
Nevidím v tom zásadní problém, ale jsem proti zveřejňování soukromých adres na internetu.
© Wahlgrenis
02.10.2004
Dobrý den,
zcela náhodou jsem našla Váš web Wahlgrenis.
Musím říci, že mě velice zaujal.
Nejenom svým obsahem, ale i odpovědmi a vzpomínkami na celkovou životní dráhu a situaci, kterou jsem doposud prožila.
Vykládám lidem karty, věštím jim budoucnost.
Zdědila jsem to po mé pratetě.
S touto vlastností se musí člověk opravdu narodit.
Naše rodina byla touto vlastností obdařena v dosti velké míře.
Jedna ze čtenářek se ptá, zda je Perchta z Rožumberka.
Já se opravdu jmenuji druhým jménem Perchta.
Nevím, co je na tom pravdy, ale od mé pratety jsem často slýchávala, že Perchta z Rožumberka patřila do naší přízně.
Mám doma obraz Perchty z Rožumberka, namalovaný podle originálu.
Musím říci, že se od té doby, co obraz visí u nás doma na zdi, cítím se doma bezpečněji.
Perchta zemřela velice mladá, ale za svůj krátký život dosáhla velké věci.
Jedna z těchto věcí je, že se zapsala na věky do duší lidí, kteří se k ní obracejí v jejich nesnázích, a věří jí.
Víra je velká věc, která opravdu přenáší i velehory.
Kdysi před mnoha lety jsem si přivezla v Jižní Ameriky jeden Amulet, který se jmenoval ... Paní Luky....
Byl to celkem dost velký přívěsek.
Bohužel jsem ho ztratila.
Nebo mi ho někdo vzal - nevím.
Od té doby jsem nic takového neviděla.
Mrzí mě to, a kdybych tento Amulet někde viděla, určitě bych ho chtěla opět získat.
Přeji Vám hodně úspěchů i nadále, a zůstávám s pozdravem
Boa-Perchta 19.02.2009
