Jiří Rech: Plot z proutí nezboří ani rozjeté auto
Jiřímu Rechovi z Brna učarovalo vrbové proutí, a tak si z něho udělal originální živnost. Jezdí po republice, sází, stříhá, ohýbá, plete a zakládá nové plantáže.
SOBOTA 5. KVĚTNA 2012, WWW.IDNES.CZ
Jiřího Recha není na jaře lehké zastihnout. Pracuje ráno, večer, o víkendech. Honí zakázky, které mu naplnily kalendář už v zimě. Přijede k zákazníkovi na zahradu, zasadí do země vrbové proutky, zaplete je a za pár ho din vytvoří vrbovou stavbičku, která si žije svým životem dalších čtyřicet let. „Vytvářím altánky, iglú, týpí, ploty a tunely pro děti i různé skulptury v obřích rozměrech,“ říká živnostník z Brna.
Vymýšlíte si ty stavby sám? Vymýšlíte si ty stavby sám?
Základní stavby mám v oku. Vím, jak mají vypadat, ale každá stavba je originál, každý prut se ohýbá jinak a já se ohýbám stejně jako to proutí.
Kde jste přišel na nápad dělat živé stavby z proutí? Inspiroval jsem se v zahraničí. Chtěl jsem práci, která nebude řízena místem, pomůže planetě a bude mě naplňovat. Jednou za mnou přijela kamarádka – zahradní architektka z Německa. Spolupracovala s firmami, které to tam už desítky let dělají. Tady to nikdo nedělal. Mě to zaujalo, protože dědeček mě učil košíkářství.
Ale se suchým proutím se pracuje asi jinak... Čtyři měsíce jsem hledal na internetu, pídil jsem se po fotkách, jak to vypadá, co se z živých proutků dá dělat. Následně jsem si objednal asi deset knížek, které v zahraničí existují, a prošel jsem všechny knihy z počátku minulého století, které jsem našel.
Máte vůbec konkurenci v republice? Řekl bych to tak: Není to složité řemeslo, já to své know-how předávám na workshopech, které jsou dvakrát třikrát ročně. Ale hlavní problém je s plantážemi, už tak je málo proutí pro košíkáře, jezdí na něj do Polska a na Slovensko. Dvouleté tříleté je téměř nesehnatelné.
Vy je ale máte. Kam chodíte na proutí? Mám zhruba tři čtvrtě hektaru plantáží na vrbové proutí. Potřebuji proutí víceleté – dvouleté, tříleté a pro větší stavby i šesti- až osmileté. Tak mám v různých částech republiky různě staré plantáže s různými druhy.
Máte i dodavatele? Nekupuji proutky od nikoho, někde mám vlastní, jinde mám pronajaté pozemky, kde rostou. Zatím nejsou finance na to, abych koupil další pozemky.
Jak se zakládá nová plantáž? Podobně jako se sází stromky ve školkách. Na jeden hektar se vejde asi sto deset tisíc proutků.
Musíte je zalévat, okopávat, stříkat? Zalévat se nemusí, pokud jsou vysázené v údolích, kde svítí slunce, ale je tam hodně vláhy. Modernější, ale finančně náročná metoda zakládání plantáží s pomocí geotextilií se používá například ve Francii a Polsku. Do budoucna to plánuju vyzkoušet i na svých prutnících (plantážích – pozn. red).
Kde je v republice nejvíce plantáží? Tam, kde byla největší košíkářská centra – Morkovice, Mělník, Ostravsko, Třeboňsko a Polabí. Kvůli meliorizaci spousta plantáží zanikla. Zlepšuje se to, ale na pěstování proutí nejsou žádné dotace, takže to není lukrativní ani pro zemědělce, ani pro ty, co plantáž mají.
Na jižní Moravě nejsou vhodná místa? Kolem Valtic nebo Mikulova jsou bezvadné podmínky. Mám jednu plantáž u Kyjova a před měsícem jsem zasadil plantáž kousek od Brna. Mým snem je vytvořit ucelené vrbové centrum, pokud se mi podaří najít vhodné pozemky.
Je to velká dřina? Spoustu žen to nadchne, jsou pro nové a ekologické věci více otevřené než muži. Na workshopech ale zjistí, že to není až tak lehká záležitost. Jednoletý proutek na košík se ohne lehce, dvouleté tříleté už jsou velice tuhé a hlavně těžké. Průměry jsou od dvou tří centimetrů do deseti centimetrů, to mají osmileté pruty.
Ale to už se dělá strojem... Ne, ručně, za pomoci vlastní váhy. Je to práce pro muže.
Kdy vám začíná hlavní sezona? Brzy zjara. Proutí se dobře ujímá a není takové teplo. Začínáme zhruba v polovině března, kdy rozmrzne půda, a končíme v druhé polovině června. Další sezona je potom na podzim.
Jak rychle pracujete? Sto padesát metrů plotu vytvoříme během týdne.
Kdo si vás nejčastěji zve na zahrady? Od soukromníků přes neziskovky a mateřské školky až po města. Největší počet zakázek máme od mateřských školek a jeslí.
Co si vymýšlejí soukromníci? Často pro ně děláme ploty. Cenově vychází prakticky stejně jako každý jiný plot, životnost je ale větší, navíc se nemusí natírat.
Je nepropustný? Kdo by jím chtěl projít, musí se prostříhat zahradníma nůžkama nebo motorovkou. Každým rokem se sestříhává a zaplétá, tím se zhušťuje víc a víc. Po deseti letech může do něj nabourat i auto a je to, jako kdyby narazilo do stromu.
Co zajímavého si lidé přejí mít? Nejoriginálnější věc, kterou jsme v poslední době dělali, jsou v Karlových Varech obří pevnostní deštníky. Pro soukromníky dělám spíš suché věci – andílky různých velikostí, v objednávce na léto mám vytvořit z vrbového proutí židle, golfistua koně.
Kolik stojí? Malý altánek pro děti, který má dva metry v průměru a metr a půl na výšku, vychází na pět a půl tisíce bez DPH. Ceny jsou zhruba třetinové nebo poloviční co v zahraničí. Spousta zahradnických firem chce, abych je dal výš.
A dáte? Nechci. Setkávám se s různou škálou lidí, pro jedny je to pakatel a pro druhé věc, na kterou musí rok šetřit. A já jsem už od začátku stavěl firmu na tom, že to není zlatý důl, ale že chci vrbičky dostat do co nejvíce zahrad a měst.
Postavil jste si něco sám prosebe, pro radost? Žiju v centru Brna a asi pět let jsem měl vypletený balkon proutím, ten se nedal přehlédnout. Pak se na celém domě dělala nová fasáda s opravou balkonů a výplet jsem musel odstranit. Zatím jsem neměl čas udělat nový.
Co máte dál v plánu? Chtěl bych nabízet služby i na Slovensku a v Rakousku po Vídeň. Rád bych vydal knihu, postavil někde v okolí Brna obří vrbovou katedrálu, kterou jsem viděl v Německu, a mým snem je už zmíněné vrbové centrum. Je to ale běh na dlouhou trať, když se mi to podaří v tomhle životě, tak budu rád. No, ono se to nějak vyvrbí...
Text: Bohdana Jarošová
JIŘÍ RECH Jeho obličej poznávali nejdřív hokejoví fanoušci. V sezoně 2004/2005 jako brankář brněnské Komety odchytal čtrnáct prvoligových zápasů. Už pět let je ale všechno jinak, hokejovou výzbroj vystřídaly montérky. „Dva roky jsem stavby z vrbového proutí měl jako vedlejší činnost, tři to dělám naplno,“ říká třicetiletý živnostník. Dnes je jeho roční obrat zhruba kolem milionu korun ročně. Přesto si nemůže zatím dovolit zaměstnance. Jakmile to půjde, tak aspoň jednoho zaměstnance by chtěl
Koupení několika knih mi změnilo život Datum a místo narození
30. 10. 1981 v Olomouci.
Stav, rodina
Svobodný, zasnoubený, devět let s přítelkyní.
Kde žiju a kde bych chtěl žít
Centrum Brna, Dřevařská, Tišnovsko, Jamné u Tišnova
V kolik jsem ráno v práci a v kolik odcházím
V sezoně začínám v sedm a stavby vytváříme, dokud je světlo nebo nejsou hotové. Potom dělám administrativu tak do půlnoci. Mimo sezonu začínám od devíti...a zbytek je stejný.
Nejlepší a nejhorší rozhodnutí mého života
Nejlepší: koupení několika knih, které mi změnily život.
Jak poznají kolegové, že jsem opravdu naštvaný
Když jsem dlouho nic nejedl, tak potom jsem vždycky hrozně protivný. Pokud jim přestanu opakovat věci, které mají udělat.
Čím bych chtěl být v příštím životě
Říční nebo mořskou vydrou.
Bez čeho se prostě neobejdu
Bez jídla, spánku, přírody, zvířat a své ženy.
Koho považuji za osobnost jižní Moravy
Vladimíra Nadrchala. Jednoho z nejlepších gólmanů, které tato republika měla
© Wahlgrenis
01.06.2012
