wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Už ve druhé třídě jsem věděla, že byl nějaký Karel IV.


Dobrý den milá Wahl,
Znovu a znovu Vám píšu a i v době, kdy nemám závažný problém.
Jako tomu je i dnes.
Nejspíš Vás beru jako nadčlověka, který ví všechno a o všem, ale je mi jasné, že musíte mít nějakou smlouvu "s bohy".
Strašně jste na mě zapůsobila a já nedokážu přesně popsat čím.
Od začátku, co jsem narazila na Vaše stránky, jsem vám chtěla napsat o svém minulém životě, i když o něm nejsem zcela přesvědčená.
Je to tak významná osobnost pro český národ, že se s tím nechci nikomu svěřovat, protože by mi nikdo nevěřil nebo by to vypadalo, že se vytahuju.
Přitom není čím...
Žiju nyní jiný život a je ve mně jen duše, která je už mnohokrát přetransformovaná.
Mezitím jsem prožila životy, o kterých bych se chlubit nemohla a je spoustu lidí, který byli kdysi někým významějším.
I když co to bylo být významným?
Když uvážím tu dobu, tak bez okolností narodit se ve šlechtické rodině by se Vám to ani nepodařilo "být někým" a třeba byste měla i větší předpoklady vést národ líp.
Když ale vidím, že ani vy se nebojíte napsat na své stránky, kým jste byla, ze známých osobností a vím, že vy jediná by jste mi dokázala dát odpověď na mou otázku, jestli jsem to skutečně byla "já", dodává mi to odvahy.
Už jako malou mě napadala slova, o kterých jsem ani nevěděla, že existují.
Strašně dlouho to byla například Normandie nebo Vita Caroli.
Když jsem se ptala stejně starých dětí (mezi nimi kamarádka Markéta - strašně jsem obdivovala její jméno - 2 děti Karla IV. se tak jmenovaly i první manželka), co to znamená, nikdo mi nebyl schopný dát odpověď a za dospělými jsem se svými "výmysly" raději ani nešla.
Neustále jsem měla pocit, že umím latinsky a že Vita Caroli byla kniha napsaná tímto jazykem.
Vedle toho jsem i věděla, že latina není jediný jazyk, co ovládám.
Když jsem se jako dítě školního věku dozvěděla, že byl "nějaký" Karel IV. (mohlo to být ve druhé třídě), tak jsem věděla, že s ním mám něco společného.
Řekla jsem to i doma.
Bratrovi se potom zanedlouho zdál sen, ve kterém jsem byla muž na nějakém hradě s klepety a všichni mi říkali půlkrabí.
Nejspíš to měl být purkrabí a protože jsme to slovo ještě neznali, zjevilo se mu to v téhle podobě.
Tak tedy nevylučuji, že jsem mohla být někdo jiný, kdo s ním přicházel jen do kontaktu, ale nevysvětluje to potom řadu jiných spojitostí.
Když jsme ve čtvrté třídě probírali tohoto panovníka, nemohla jsem se soustředit na výuku a "ocitla" jsem se v té době.
Viděla jsem tři osoby na nějakém hradě, 2 muže a ženu.
Nevěděla jsem, kterým z nich jsem byla.
Asi v páté třídě jsem zjistila podle časopisu pro dospívající, že se Karel IV. narodil 14. 5.
Stejně jako já.
Tím jsem si myslela, že jsem vyluštila spojitost mezi ním a mnou a na několik let jsem se tím přestala zabývat.
Až do doby, kdy jsem odjela na internát.
Tam jsem vytáhla namátkově knihu z knihovny a zjistila jsem, že je o Karlu čtvrtém.
V ní jsem se dočetla, že se Normandie nachází ve Francii, kde tento panovník několik let žil.
Tím pádem jsem se ocitla v jiném rozměru a zjistila, že Normandie nebyl výplod mé fantazie a je zvláštní, že zrovna v knize o Karlu IV.
Knihu jsem ale přestala číst, když jsem tam narazila na chybné datum narození.
Celou tuto informaci jsem sdělila své sestřenici, která mi řekla, že jsem byla spíš jeho manželka Anna a že jsem byla moc hodná.
Já ale mívám občas zvláštní stavy, kdy jsem přesvědčená o tom, že jsem Karel IV. a najednou jako by to vytěstnalo "tu Janu", kterou tímto životem jsem.
Cítím se úplně jinak a trochu i povýšeně a za to nejsem zrovna moc ráda i když je zvláštní, že prožívám vedle toho i jakousi euforii.
Další spojítosti je oprace v ústech, kterou prodělal on i já nebo jizva nad levým obočím.
Žádnou autobiografii ale bohužel nemohu číst, protože mi to nejde.
Mám nějaký blok.
Je mi divné číst "sama o sobě".
Vím, že jako malá jsem měla i vzpomínky na tento život.
Zůstala mi jediná z Francie, kde jsem si hrála s Markétou (Blankou z Valois) jako dítě.
Myslím, že jsem jí říkala, že se jmenuju Václav a ona se tomu jménu smála a vlastně si i vybavuju knihovnu.
Mimo to jsem i já strávila nějaký čas v zahraničí u tety a také se snažila o převýchovu.
Jenže už jsem byla dospělá a v tomto případě jsem jí nepotřebovala.
Chtěla bych Vás požádat, jestli by jste mi mohla sdělit, jestli je možné, že jsem byla tímto mužem nebo někým, kdo s ním přicházel do kontaktu a proč se mi tento život promítá do toho součastného, když už byl odžit?
Je snad něco, co bych měla ještě řešit?
Předem Vám moc děkuji, pokud se rozhodnete mi dát odpověď, děkuji i za Vaše stránky a za Vás.
Přeju krásný víkend
Jana - Karel IV. 10.1.2009

Milá Jano, vážený pane, chce se mi psát,
mám pocit, že bych měla vykat, ano, přeladím se.
To, co jsem si prožila při prvním čtení tohoto mailu, to byla síla.
Zažívala jsem zvláštní stavy, pocity jako při korunovaci hlavy státu, slavnostní atmosféru, hodně lidí, kamenné stavby.
Je to hodně zvláštní psát někomu takovému vyznání.
Tohle se nezažije každý den.
Je to samozřejmě i pro mě čest, děkuji.
A Vám gratuluji k tomuto poznání...
Dokonce, když jsem si tuto stránku chtěla uložit, slovni spojení "karel4" mi vůbec nešlo napsat, tady musela být ta římská IV.
Ničemu se nedivte, o ničem nepochybujte, není proč, už jste si stejně v sobě udělala jasno.
Jen to samozřejmě není informace, kterou byste mohla sdělovat každému na potkání.
Ale je dobré o ní vědět vnitřně.
Slaďujete se na krásnou vlnu a dokážete si uvědomit úžasnou velikost, která ve Vás je.
Tu majestátnost, kterou v sobě nosíte, tu obrovskou důvěryhodnost, kterou dnes i kdybyste se snažila sebevíc z žádných vyšších míst, odkud nám je vládnuto, nezaregistrujete.
Tam se dějí zcela jiné procesy, které jsou dost nepochopitelné.
Dějí se proto, protože se uvažuje v jiných rovinách.
Není před námi žádná budoucí vize, která by někam ukazovala, jak tomu bylo v dávných dobách.
Jde pouze o jakési podivné přežití, o spolčení se divnými a ještě divnějšími.
To, že jsou tady lidé, nikoho jaksi nezajímá.
V dobách, kdy jste chodila po této zemi, po naší Praze, vypadala jinak.
Dnes nevíte, jestli jste nezabloudila do Babylonie, tolik je tady na jednom místě národů, tolik podivných nápisů, tolik zmatků.
Postrádám úctu jednoho k druhému, postrádám úctu k historickým objektům, které tady sice ještě stojí z Vaší doby, ale ani nechtějte vědět, co je hned vedle, co si tam koupíte, od koho, za kolik.
Připadá mi to, jako byste se narodila právě do této doby, jako byste měla vidět jinými očima to, kam až to národ - kdysi s vědomím si sám sebe - dnes dotáhl.
Jeden se bojí druhého, nejsou tady žádné jistoty, vyjít na ulici je i za bílého dne o strach.
Krade se a lže naprosto veřejně a právo nemá žádnou váhu.
Zákony jsou jen takové jazykové hříčky, jednou platí verze A, za chvíli zase B.
Navíc se spravedlnosti ani nedovoláte, když o něco jde.
Lidé se naučili být slepí a hluší, chodí s klapkami na očích, nevidí, nereagují, protože je to tak jistější.
Ano, to jsme to dopracovali, asi byste řekla, kdybyste byla tím velkým vládnoucím mužem - i jen na chvíli - třeba dneska...
Jsme sice v Evropě, ale řešíme věci jako v Kocourkově.
To Vy ale neznáte, to byla taková vesnička, kde všechno fungovalo naruby, taková parodie na český národ.
Třeba plyn, který směřuje odněkud někam, najednou směřovat přestal...
Válčí se, denně se dovídáme o desítkách a stovkách mrtvých, nikdo nic neví o lásce k bližnímu...
Řešíme radar...
Všechno je to na hlavu postavené, žádný řád, žádný soulad, samé krize, konflikty a bolest.
Ne, já vím, tohle nemá smysl...
Možná Vám moje úvahy připadají mimo.
Ano, i tak se na to dá dívat...
Po bezprostředním přečtení Vašeho mailu jsem si vyložila plástve.
Z nich je zřejmé, že tato informace není pro každého a měla byste si ji tedy dobře hlídat.
Ne každý z okruhu Vašich známých by ji dokázal zpracovat tak, aby Vám neublížil.
Dorazila k Vám polehoučku, nenápadně, postupně a pomalu.
Nemohla přijít jako šok, to byste nikdy nepochopila a neuvěřila byste jí.
Tohle postupné oťukávání a nalézání sebe sama bylo i pro Vás velice důležité.
Sice jste mladou ženou, ale vnímáte zmatky, které se kolem Vás v této souvislosti vyrojily.
Výrazně vnímáte cizí prostředí, cizí řeč, cizí zvyky, je ve Vás skutečně výrazná a vyzrálá duše.
Duše, která je navíc do prostoru nádherně umělecky posazená.
Má výborný cit pro krásno, pro estetično v nás a kolem nás, kýč ani nevkus do Vašeho života jistě nepatří.
Nic, co kdy zažívala nebo zažívá nyní, nebylo v dimenzích stereotypu.
Kdykoliv a kdekoliv se už v minulosti objevila, přicházel člověk důstojný, moudrý, vnitřně krásný.
Nebylo pochyb o čisté duši, s vírou v něco nádherného nad námi.
Přestože v této duši je mnoho krásna, je sladěna i s technikou.
Všechno má pěkně srovnané, vidím ty veliké stavby, které za jeho života vyrůstaly v Praze...
Vyzrálá duše ale neznamená unavená a stará duše.
Je to duše s úžasným mladým nábojem, s mladým uvažováním, nebojí se nevých věcí, experimentů.
Boje a jakékoliv násilí této duši ale blízké nebyly.
Pokud to bylo jen trochu možné, snažila se o smír, o urovnání konfliktů jinak než zbraněmi, než silou, zabíjením.
Násilí se mu vnitřně příčilo.
Není náhoda, že k reinkarnaci této duše došlo právě do této doby a do tohoto místa.
Je třeba takových lidí.
Pokud se rozhlédnete mezi ty, kteří nám vládnou dnes, jen těžko byste někoho takového s podobnými vlastnostmi hledala.
Určitě není náhoda, že se tato duše narodila do ženského těla.
Ženy získávají po roce 2000 zcela jiné postavení, možná zatím je to nenápadné, ale časem by měly mít stěžejnější roli.
Nechci říct, že muži přímo zklamali, ale neprokázali to, co se od nich očekávalo.
Srdce potřebuje dostat větší prostor, srdce nikdy nevytasí nůž, nikdy nezabije.
Srdce je láska a pohlazení a objetí a polibek.
Proč tohoto není mezi lidmi víc?
S Vámi sem do tohoto světa přichází vyšší poslání.
Nedivte se tomu.
Někdo tu důležitou svíci musí zapálit.
A kdo, když ne my?
Ti slepí a hluší to nebudou, ti mají svoji pravdu, svoje slova, ta jim stačí, nic dalšího nehledají.
Wahlgrenis 10.01.2009


Přeju krásný den Wahl,
děkuji Vám za velice rychlou a krásnou odpověď.
Díky vám jsem zase o krok dál, i když spíše se mi chce říct rovnou o skok a bylo by to přesnější.
Nevadí mi oslovování v mužském rodě, pokud to tak cítíte.
Samozřejmě jsem ráda ženou a jsem vděčná za to, že jsem se mohla jako žena narodit, ale když jsem Vám sama psala, měla jsem v souvislosti s tímto životem nutkání psát v mužském rodě a mohu říct, že mi to několikrát ujelo a musela jsem se opravovat.
Dala jste mi odpověď na spoustu otázek a pomohla mi otevřít bránu poznání.
Tímto si vybavuji další situace, na které jsem na několik let zapomněla.
Například slovo Lucemburk.
S příchodem na základní školu, kdy jsem se dověděla, že existuje země jménem Lucembursko, jsem si pomyslela, že to slovo mi znělo v hlavě jen proto, že jsem ten název někde zaslechla.
Až teď po mnoha letech jsem si na to vzpomněla a získala odpověď, že Lucemburkové byli rod z něhož Karel IV. pocházel (mimochodem, mi rovněž nejde psát Karel 4), a proto se mi stále vybavovalo.
Noc, kterou jsem po přečtení dopisu měla, byla velmi zvláštní.
Nemohla jsem spát.
Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem útržky z dob Karla IV., především své mrtvé tělo v rakvi, které, jak jsem zjistila, mi dalo pouze odpověď a nemělo mě děsit.
Nebylo mi jasné, proč nesouhlasí rok mého narození s jeho, po celou tu dobu, protože vím hned o dvou dalších lidech se stejným datem narození z místa bydliště, ovšem rozdílného věku.
Zjistila jsem tím v tu noc, že rok jeho smrti se rovná roku mého narození.
Tedy 1378 a 1987.
Když pominu ta staletí, dojde jen k přehození dvou zbylých čísel a rok jeho narození by měl být shodný s rokem mého umrtí, tedy rok, v který se narodil 1316 se změní v 2061, přičemž stejně jako při narození den i měsíc úmrtí zůstává stejný.
Když ale dojdu znovu ke staletí, což už není tak důležíté, tak lze zjistit, že po sečtení (1+3, 1+9, 2+0) vyjde číslo, které se dá dělit vždy dvěma.
Tímto jsem došla k poznání, že nezáleží pouze na karmické vazbě, která ovlivňuje naše zrození, ale i na číselné hodnotě.
Píšete mi, že nemám tuto informaci jen tak někomu sdělovat.
Přirozeně mám jakýsi blok, že mi to ani nejde, což funguje asi jako ochrana a i po tom, co jsem to napsala Vám, se ta čast ve mně - Karel velmi zlobila a to na situaci, že si to teď přečte spousta lidí.
Musela jsem ho uklidňovat a vysvětlovat mu, že ti lidé mě neznají, vystupujeme v anonymitě a že v dobách za jeho života ho znal kde kdo... a tím myslím přímo.
Byla to opravdu zvláštní až nepříjemná noc.
Jako by se ve mně bily 2 duše.
Skoro jsem se bála, že ta Karlova mě přehluší a zabije, což je ale nemožné, když jsem to já.
Nevím, jak je ale možné, že jsem rozmlouvala sama se sebou.
Karel o sobě mluvil "My Karel IV.", což jsem nechápala...
Říkam mu, jak my?
Myslíš spíš já?
On říká "ne, My".
Tak mě napadlo, že ve třetím pádě říkáme v první osobě mi, ale on říkal, že je to s tvrdým y a ne s měkým i.
Na to jsem mu ale odpověděla, že ve Vita Caroli jednou o sobě píše my, pak já... přitom jsem Vita Caroli nečetla.
Podívala jsem se ale na internet následující den, kde je, jak jsem zjistila z knihy několik úryvků a skutečně to tak bylo.
Přitom mě napadlo, že o sobě v množném čísle dříve šlechtici mluvili.
Viděla jsem ještě v tu noc ložnici, ve které jsem spala, a způsob, jakým jsem byla hlídana a sebe procházejíc se po chodbě, po podlaze zhotovené ze dřeva z části pokryté kobercem a zjistila jsem, že mimo manželství zplozené mnou nebyly děti jen dvě.
Napsat Vám mě donutila další okolnost a to ta, že jsem si v poslední době stále říkala, že jsem císař římský, což možná mi bylo jako dítěti spolu se spolužáky sděleno ve čtvrté třídě předmětu vlastivědy, ale příliš z výuky o tomto panovníkovi jsem neměla.
Jelikož, když se o něm začalo o jedné hodině mluvit, nezpozorovala jsem ani její konec a přesně jak Vy jste viděla kamenné stavby, i já jsem je viděla a spolu s ním i další 2 osoby, takže vylučuji, že bych si toto mohla pamatovat z výuky.
A nepřímo (podvědomě) další okolností je to, že se chystám přemístit do Prahy se svou stejně starou sestřenicí, protože tady není práce.
Takže mu mám asi opravdu, jak píšete ukázat s vědomím "sebe" dnešní Prahu.
Není náhoda, že zrovna v této době se znovu zrodil, i z důvodu toho, že byl volen největší Čech a možná měla informaci o výhře jeho duše vědět a spolu s ním i fakt, že tomu bude za 7 let 600 let, co se jako budoucí panovník duše zrodila a stále tu občané vnímají její odkaz.
Dnes jsem si vzpomněla na pro mě humornou situaci právě z doby čtvrté třídy, kdy jsme na školním výletě navštívili Karlštějn.
Ještě před vstupem do hradu jsem byla ohromně naštvaná, že musím za prohlídku hradu platit a přemýšlela jsem, co potřebnějšího bych si za to mohla koupit.
Samozřejmě, že dítě tohoto věku nezná hodnotu peněz a platili mi to rodiče spolu s příspěvkem školy.
Až dnes, když jsem si uvědomila, proč jsem byla vlastně naštvaná, jsem se opravdu hodně rozesmála.
Když jsem potom byla vevnitř, tušila jsem, že to tam znám, ale že řada věcí tam vypadá už jinak.
Budu tedy mít trochu problém vysvětlit své duši, že se situace dosti změnila a že nejsem majitelem budov, které navštívím a musím platit přesto, že jsem jejich zakladatelem a nevím proč mi dělá problém i metro, zřejmě, že je to moc výrazná změna dopravy, proto Prahu ráda nenavštěvuji.
Srdečně Vám děkuji za poznání, které jste mi dala a za to, že jste mi věřila a mé díky patří i tomu, že čtete něco tak dlouhého :-)
Přeju příjemný start do nového týdne
Jana - Karel IV. 12.01.2009

Drahá Wahl,
vím, že toho máte hodně, což mě neomlouvá, proč vám stále píšu.
Nejsem jediný člověk s problémy, ale je nás něco kolem šesti miliard.
Nedokážu si představit, co pro Vás je nést na svých bedrech problémy stovek lidí, chce se mi říct klidně tisíce, a radit jim i s tou největší banalitou a zároveň hledat odpověď, která by byla přesně ušita pro jejch duši - jejich chápání...
A Vy tu stále jste, nikam neodbíháte a pomáháte.
Nechce se mi věřit, že je ve Vás duše člověka.
Nechci se odvolávat znovu na Karla IV.
Je tu mnohem větších osobností a co bylo, bylo.
Je nutno žít přítomností.
Jenže ne vždy je vše dořešeno a to nedořešené se nám promítá dál a dál do dalších životů.
Nyní Vám napíšu informaci, kterou nikdo nesmí vědět, proto bych Vás chtěla požádat, i když to není standartní postup a jak jste sama psala, s nikým si nepíšete, jestli byste byla tak hodná a toto zůstalo jen mezi námi.
....
Teď přesně Vám rozumím, přesně rozumím tomu, co jste napsala a moc Vám za to děkuju.
Cítím to stejně.
Všechno.
Už nebudu jen ta, která si bude stěžovat, že jsou lidi takový a makový.
Nechci být hluchá ani slepá k problémům civilizace.
Jsem jedna z nich a nesouhlasím s tím, co se kolem nás děje.
Nyní nastala situace, kdy by měl být povolán svatý Václav z hory Blanické se svým vojskem.
Už je opravdu nejhůř a já nemůžu jen přihlížet.
Podle předpovědi, kterou dostal Karel IV., by měla Praha lehnout popelem v roce 2100, ještě tedy není pozdě.
Nejde jen o budouctnost našich děti, ale i o naši, nechci se znovu narodit do něčeho, co bude ještě horší a nechci to ani pro ostatní.
Ještě přesně nevím, co udělám, ale právě od této chvíle o tom přemýšlím.
I kdybych měla být jeden člověk proti deseti milionům, přeci jen získám někoho na svou stranu.
Jestliže jsem předtím dokázala vládnout na území dnešního Polska, Německa, Čech a Itálie, stojí za pokus i v ženském těle a bez šlechtické krve dokázat, že není vše ztraceno a že i v té nesmyslné době, kdy se každý honí za majetkem, ať to stojí tolik, či tolik životů, lze vládnout srdcem a že být rozdílný není špatný, když jde o dobrou věc.
Přeji poklidné dny
Jana - Karel IV. 14.01.2009


Milá Wahl a milá Jano-Karle IV,
ani nevím jak začít.
Vlastně ani nevím co říct, ale přesto musím reagovat na článek o Karlu IV.
Četla jsem ho několikrát a přiznávám, že na mě zapůsobil tak silně, jako už dlouho nic...
Vyvolal ve mě tolik pokory a odhodlání jít za pravdou.
Nedostává se mi slov, abych mohla zhodnotit svoje pocity, snad jen chci, abyste věděly, že Jana určitě nepůjde sama proti miliardě lidi.
Určitě má na své straně nejenom mě.
Děkuji.
Posílám úsměv a lásku.
Rudbekie 15.01.2009

Milá Wahlgrenis,
myslel jsem, že se tomu vyhnu, ale nejde to, je to tady zase - dlouhý dopis pro tebe.
O snu o mimozemšťanech, Karlovi IV.
A tak podobně, celý den na to myslím...
Rovnou popíšu ten sen, co se mi včera zdál.
Nevím přesně, o co všechno šlo, byl jsem někde na ulici s nějakými lidmi, v okolí byly tři různé body, místa, a ten jeden byl vnímán jako "nebezpečný", lidi se ho báli, snad že tam unášejí lidi mimozemšťani nebo něco takového.
Jenže ty mimozemšťany při tom nikdo neviděl a o to to bylo horší, nikdo neuvidí, kdy přicházejí.
Tak se tam o tom v tom snu všelijak povídalo.
Najednou mě popadly čísi obrovské ruce, celého mě sevřely a táhly mě k tomu místu.
Věděl jsem, že už mě mají a táhnou mě tam, a najednou jsem viděl i tu "mimozemšťanku", ale věděl jsem, že ostatní jí nevidí, vidím jí jenom já a tak mi nikdo nemůže pomoct ani chápat, co se mi děje.
Mimozešťanka vypadala jako jakási přerostlá a směšně zakulacená mohutná mladá žena, vlastně jsem jí viděl jen obličej, přes který měla jakoby nataženou punčochu a pod ní se usmívala, a to, jak byla obrovská proti mně, jako bych byl proti ní liliput.
Byl to takový pocit hrůzy a bezmoci, že jsem asi začal nějak kňučet ze spaní, dokonce jsem ještě kousnul přítelkyni do ruky, když se mě pokoušela vzbudit :-)
Hm..
Pokoušel jsem se pak vzpomenout si na ten sen, zpětně se mi ta mimozemšťanka i ta situace jeví jako bizarní a směšná - byla to legrace, nebo nebyla?
Napadlo mě k tomu jen to, že je asi dobré vidět i to, co jiní nevidí, a že je zbytečné mít z něčeho strach, protože to, čeho se bojíme, je většinou směšné.
Jenže se tímhle způsobem poslední dobou budím docela často (tedy spíš mě někdo budí, pokud nespím sám), a dostal jsem na sebe vztek za to, že když se mi něco takového děje, začnu vždycky tak podivně a odevzdaně kňučet, místo toho, abych se tomu statečně a s odhodláním v srdci postavil.
Napadlo mě, že mi chybí něco královského, tak jako dobrý král plně vládne svému vojsku, tomu skutečnému i tomu vnitřnímu, za každé situace.
Třeba takový Karel IV., to byl dobrý král.
Nebo jeho otec Jan, raději se vrhl vstříc jisté smrti, než by utíkal z boje.
K tomu se mi hned vybavil zároveň text od Jany-Karla IV. (ten na mě hodně zapůsobil), která ti nedávno psala, a také mi proběhlo hlavou Lucemburkové a Lucembursko, kde jsem nedávno byl a hned se mi to spojilo, že je to odkaz na jedno a to samé.
Při té cestě do Lucemburska se objevila několikrát čísla 26 06, hbitě jsem se podíval na hodiny, ale nic, bylo 04.43.
Nevadí.
Jeden z andělů mi k tomu všemu řekl jen tolik, že to byla informace ze Síria, přičemž mě mrazilo po celém těle.
Takže to všechno směřuje ke Karlovi IV.
To je asi důležité.
Dopis Jany mě zaujal hlavně v tom, jak popisuje rozpomínání na svou bývalou identitu.
Zažil jsem něco podobného asi v 15ti, kdy jsem najednou "věděl" jméno jednoho francouzského básníka, do té doby jsem od něj nic nečetl, ani jsem možná nevěděl, že existuje, ale najednou jsem věděl to jméno a že "to je ono".
Musel jsem jít do knihovny, jeho knížku si tam najít a hltal jsem ty texty jako člověk, který 4 dny nejedl.
Přitom jako bych mluvil sám se sebou, jako by to byly moje texty.
Když jsem z toho období pak byl zkoušený v hodině literatury, češtinářka nakonec řekla:
"Jaktože jste ostatní neuměl, jenom tohohle jednoho jste uměl perfektně?"
Nevěděl jsem, ale takové věci se asi dějí.
Takže chápu všechny pochybnosti a překvapení Jany-Karla IV.
I to, že je lepší o tom s nikým nemluvit.
Ale asi nejen pro mě je důležité poznání, že tu "Karel IV." je s námi, a to, že Jana píše, že se nehodlá smířit se stavem tohoto světa, že je odhodlaná s tím něco dělat, je velkou nadějí a novým impulsem.
Když to nevzdává ona, tak jak jí v tom můžu nechat?
Našeho "dobrého krále", který neskučí, ale statečně se tomu zlu postaví.
Určitě je dobré, abychom věděli jeden o druhém, že všichni vlastně chceme to samé a že je možné, abychom toho dosáhli.
Tohle není svět, ve kterém chceme žít.
Je to těžké, ale nic není ztraceno.
Určitě je nás hodně.
To je ohromné a za to Janě-Karlovi IV. děkuju.
K dovršení všeho, dnes tramvaj, kterou jezdím domů, odbočovala do vozovny a tak jsem musel vystoupit u Pražského hradu a koukat na svatovítskou katedrálu, asi nejslavnější stavbu iniciovanou Karlem IV.
Tak už je mí líp a můžu jít spát :-)
Vím, že to není samozřejmost, že ti to můžu napsat, záleží to všechno jen na tvojí dobré vůli.
Je úžasné, co jsi tady stihla už pro ostatní vybudovat.
Když budu chtít zase něco psát, tak se klepnu přes prsty, ať ti zase poštu zahlcuje někdo jiný.
Dobrou noc Wahlgrenis
Jakub 16.01.2009


Milá Wahl,
měla jsem to potěšení přečíst si objevení duše Karla IV., je to úžasné, že se k nám vrátil.
Znovu k nám do Čech.
Dává mi to naději na zlepší situace, že jednou bude zase svět plný dobrých lidí.
Ale kdykoliv se dočtu, že někdo byl někým významným, uznávaným a i mnou obdivovaným člověkem, mrzí mě, že nejsem nikým.
Nikdy jsem nikým nebyla, ničím jsem nevynikala, cítím to, nemám ráda sama sebe, mám strach, že jsem byla někým špatným a zlým.
Třeba tím, koho nenávidím pro jeho surovost.
Neumím se vyrovnat s pocitem, že jsem mohla ublížit, že jsem mohla být někým hrozným.
Nevím, proč se nemám ráda, proč neustále zjišťuji, že nic neumím, že nikoho nenadchnu, a proto jsem samu sebe přesvědčila o tom, že je to trest za něco špatného.
Chci lidem v tomto životě pomáhat, již od dětství, ale chybí mi k tomu schopnosti.
Jsem tím frustrovaná.
I pro rodiče jsem vždy byla až tím druhým dítětem, od kterého nic nečekají - alespoň tak to odjakživa cítím.
Proto si dovoluji zeptat se, proč nemohu něco dokázat?
Jak se mám změnit, abych byla sebevědomou osobou, abych mohla svůj život vnímat jako smysluplný?
Doufám, že Vás neobtěžuji svou stížností, ale nemohla jsem vydržet nenapsat po přečtení článku o nalezení tak úžasné osoby.
Vím, že takových (možná zbytečných) dotazů dostáváte spoustu, ale pro můj život je to důležité, nejsem schopna se najít a změnit svůj vztah k sobě, pochopím, když nebudete mít čas odpovědět.
Přeji Vám krásné, slunné jaro
Kája 13.03.2009

Milá Wahl,
jen malinký dovětek k velice zajímavému příspěvku Jany - Karla IV.
Je to pár let, co jsem měla sen.
Byla jsem venkovská žena, oblečená podle toho
a za úmorného vedra jsem pracovala na poli, když tu kolem jel po cestě nádherný kočár a v něm seděl panovník.
S úžasem jsem přestala pracovat a hleděla a hleděla a srdce mi naplňoval tak obrovský pocit lásky, štěstí, hrdosti...
ještě po probuzení jsem to v nitru cítila.
Náhle jsem věděla, jaké to je milovat svého krále.
To dnešní lid vůbec nezná, nemáme být na co hrdi...
Ale děkuju moc, že jsem měla možnost alespoň ve snu toto zažít, bylo to moc krásné...
Možná se ta doba zase jednou vrátí? ...
Kdo ví.
Přeji krásný den.
Maruška 01.04.2009

Drahá Wahlgrenis,
zřejmě se už mohu přiřadit k Vaším stálým pistelům.
Ale nemohu si pomoci.
Něco mě k Vám táhne jakousi magickou silou.
V žadných ze stránek duchovního zaměření jsem nenašla tolik pravosti.
Nedokážu ani popsat, čím to je.
Ať se snažím jakkoliv.
Ale vím to...
V poslední době se mi otevírá velká spousta minulých životů, což ve mně zanechává plno nezodpovězených otazníků.
Nechápu, jak člověk jako já mohl být panovníkem, vědcem nebo surrealistou?
Žádná z těchto velikostí ve mně již není.
Obtížně se zařazuji i do kolektivu, protože o mou osobu není zájem oproti minulosti a ačkoli jsem dřív vynikala v některých oborech, dnes si nemohu najít ani práci.
Je to nejspíš karma, která se nedá obejít anebo se mám v tomto životě podívat na žití i z jiné perspektivy.
I když mnohdy nevím, jestli jsem na to dost silná.
Nedávno jsem ze svého batohu sundavala lidský vlas nebo zvířecí chlup, který se mi na něm přichytil a v tom mi problesklo hlavou: proč jsem ho házela na zem?
Mohla jsem si ho vzít domů a podívat se, komu patřil a zjistit si něco o tom člověku.
Měla jsem přístroj, který byl maličko podobný mikroskopu, na který jsem vlas pokládala a pitvala ho dvěma skalpely.
Posléze jsem se podívala na obrazovku přístroje, který byl podobný našemu počítači, a viděla jsem tvář člověka, kterému patřil, ale kromě toho jsem si podle toho mohla zjistit i jeho záliby, jméno a bydliště.
Byla to doba velmi podobná té naší.
Ale vyspělejší.
Obydlí jsme měli postavené z materiálu, který byl velmi podobný hlíně, ale byl tvrdší.
V té době se také lítalo do vesmíru, ale používali jsme k tomu jiné dopravní prostředky, podobné mimozemským lodím, na kterých se dalo i žít.
Zřejmě jsem v té době neobývala ani naši planetu.
Byla jsem velmi vysoká a štíhlá, měla jsem velmi výrazné lícní kosti a hnědé vlasy v culíku.
Bílý plášť, jaký mívají i naši vědci nebo lékaři.
Byla to doba před Kristem, minimálně 500 let.
Nejspíš jsem tedy byla genetická vědkyně.
Než mi došlo, že jí ale už nejsem a že nejsem schopná zjistit z vlasu žádné informace a že je jiná doba, trvalo asi 3 minuty.
Byla jsem jako v tranzu.
Byl to velmi silný a zajímavý zážitek, který jsem dosud nezažila.
Při psaní toho mailu jsem dostala odpověď na otázku nezodpovězenou asi šest let nebo více.
http://wahlgrenis.cz/odpovedna1_navsteva.htm (příspěvek z 22.1.2008).
Nevštívil mě tehdy muž z té doby a nebo této planety, proč mě ale zkoumal přesně nevím.
I já jsem ale byla tehdy jakýsi výzkumník a muselo se mi to vrátit a nebo chtěl vědět, jak žiju a jaké tu máme podmínky a vybral si mě proto, protože jsem kdysi byla jednou z nich.
Bohužel jsem už zapoměnla jméno té země (planety).
Život který bych chtěla ale opravdu zjistit se týká již zmiňovaného surrealismu.
Nevidím ho tak jasně jako život Karla IV., ale jsem o něm přesvědčená.
V 1. - 4. třídě jsem se začala vyptávat, co je Devětsil?
Nejprve matky, která mi nedala uspokojivou odpvěď a posléze spolužaček.
Vždy jsem se ale dozvěděla jen, že je to rostlina s léčivými účinky, a když jsem jim řekla, že je to ještě něco jiného, nikdo mi nevěřil, nemohla jsem ale přijít na to, co to je, a proto jsem na to na určitou dobu zapomněla.
Když jsme ale v dějepise o pár let později probírali dvacáté století, nestačila jsem se divit, co se dozvídám.
Když bylo řečeno, že Devětsil bylo seskupení tvůrců české avantgardy, tak jsem si uvědomila, že odtud to slovo znám a dále jsem tomu nevěnovala pozornost.
Asi od 5. třídy čtu poezii a především se mezi autory objevují J. Seifert, J. Wolker a V. Nezval a K. Biebel, které mám všechny v knihovně.
Nedávno mi ale došlo, že to jsou všichni členové Devětsilu.
Mimo tyto autory je mi blízké celé dvacáté století.
Ve škole jsem patřila mezi průměrné žáky, pokud se ale ovšem neprobíralo toto období nejen v literatuře, ale i v dějepise, čehož si všimly i mé učitelky na střední i základní škole.
Samozřejmě jsem četla i jiné autory, například mou hodně oblínenou I. Bachmannovou, Remarqua, Otčenáška, Rollanda, K. Čapka a další..
Zajímavé ale je, že jsem nečetla žádné jiné období, v tomto jsem jaksi uvízla a nevěřila jsem tomu, že v dřívějším období nebo v dnešní době mohlo být napsáno tolik skvostů.
Na druhém stupni ZŠ a s příchodem na SŠ jsem se začala zajímat o malířství a velice jsem si oblíbila Toyen.
Kopie tohoto obrazu dlouho zdobila mé internátní zdi http://www.galeriemiro.cz/gallery/5/toyaen.jpg.
Ne však náhodou byla rovněž členkou Devětsilu.
Mým nejoblíbenějším autorem zahraničního surrealismu se stal francouz Andre Breton, i když nedokážu popsat proč.
Moc toho o něm nevím, ale připadalo mi, že ho nějakým způsobem už znám.
Nedávno jsem se dozvěděla, že to byl vzor V. Nezvala, ke kterému mám ze surrelistů nejblíž, i když není můj nejoblíbenější autor.
Jeho Manon jsem četla v 16-ti, kdy i jí "bylo" 16.
Když jsme si před maturiou s učitelkou přeříkávali všechna období a došlo na dvacáté a na J. Seiferta, znuděně četla jeho báseň.
V tomto duchu se nesla dále celá hodina, při které i řekla, že si nezasloužil Nobelovu cenu a že zná lepší autory, kteří by si jí zasloužili více.
To už jsem nevydržela a bylo mi, jako by se ve mně vařila všechna krev.
Vzpomněla jsem si na dobu dospívání, kterou mi jeho básně pomáhali to těžké období překonat.
Když mi bylo nejhůř, objevila jsem báseň Poštovní holub a která mě strašně dojala a poslední verš mě rozplakal.
Mohlo mi být jedenáct nebo dvanáct let.
O pár měsíců později, kdy nám přesně tuhle báseň četla učitelka českého jazyka, jsem měla co dělat, abych své dojetí opět skryla.
Už v té době jsem tedy věděla, že tu cenu dostat měl.
Ovšem jsem typ člověka, kterému nedělá problém přijimout i to, že má někdo jiný i opačný názor, v tu chvíli mi to ale nešlo.
Začala jsem hlasitě oddychovat a na její posměšky na adresu J. Seiferta už jsem se musela ozvat, i když jsem spíše typ člověka, který není rád středem pozornosti.
Po tomto zážitku mi učitelka při maturitě napovídala, pod jakou otázkou se skrývá tvorba 20. století, i tak jsem ale sáhla vedle.
Minulý týden, kdy jsem u sebe měla svého přítele, na mě padla deprese.
Bylo to v době, kdy už spal.
Říkala jsem si, že on je učitel a já nezaměstaná, z jaké je rodiny on, z jaké já a že vypadá i líp a je mezi lidmi oblíbenější a jakou má tedy asi náš vztah budouctnost?
Potom jsem si ale řekla, že jsem přeci celebrita a že ne každý může chodit s někým známým.
A s tím jsem usínala, jako bych si řekla, že je tráva zelená a nebe modré a že žijem v roce 2009.
Došlo mi to až ráno, ale celou dobu před usnutím jsem tomu neústupně věřila.
Myslím si, že to souviselo s touto dobou.
Vím ale, že píšu hodně dlouhé dopisy, ale pokud budete mít čas nebo se Vám bude chtít, ráda bych zjistila, kým jsem byla.
Mám pocit, že si mohu přečíst i v dnes období nějakou svou knihu.
A nebo jsem mohla být jen fanoušek...
Dnes jsem na Vašich stránkách objevila psaní, které se týkalo Z. Navarové.
Sice je to z roku 2005 - 2006, ale muselo to ke mě dojít nyní, kdy jí poslouchám jen několik měsíců.
Moc Vám děkuji za to, že jste dala odpověď mně a dalším jejím příznivcům.
Přeji krásné jaro
Jana - Karel IV. 27.04.2009

Milá Wahlgrenis,
nedá mi to nereagovat na další informace o Janě - Karlu IV.
Začalo to tím, že ke mně přišel vlas, v průhledném sáčíčku ...
Není důležité od koho, snad jako poselství shůry.
Pak čtu, jak Jana - Karel IV. popisuje událost, kdy zvedla vlas a co vše za informace k ní přišly.
Snad jen dodám, také jsem pracovala několik let s mikroskopem, který má obrazovku a na něm pozorovala i vlasy.
Je tohle náhoda?
A na závěr, jestli Janička by chtěla, posílám adresu na sebe, protože my dvě se známe.
Já jsem byla ta, která měla světlé vlasy a zřejmě těžce nesla odchod z vlastní země
a možná ještě více svoji lásku se svým mužem a také králem.
Ale jistě jsme se potkaly mnohokrát :-), možná nakonec i u mikroskopu :-)
Tobě Wahlgrenis moc děkuji, za to, že jsem se mohla mnohé dozvědět a pochopit, a to především o sobě samé.
Za to trpělivé opakování Tvých slov všem, že na Tvých stránkách je obsaženo mnohé a také mnohé návodné.
Ano, opravdu je a ještě navíc, je tam tvoje podpora :-))) i odvaha.
Dlouho jsem váhala a váhám, zda se mám ozvat právě takto.
Ale tohle jsem taky já a třeba to i Janičce pomůže, protože má třeba pocit, že je v mnohém sama.
Krásný den plný voňavého jara,
Januell 29.4.2009

Mila Wahlgrenis,
pred casem me na Tvem webu velmi oslovil pribeh Jany - Karla IV....
Dnes jsem pri svem brouzdani na internetu nasla velice zajimavy clanek o Karlu IV.
http://www.agapebrno.cz/Clanky/Archiv/2004/Zatajeny-esotericky-rozmer-Karla-IV-.aspx
V diskuzich jsem cetla, ze dnes uz mnoho lidi vi, ze Karel je opet s nami, tady v Cesku.
Diky za Tebe, Tvuj web a Tvou trpelivost s nami hledajicimi
Ašin 24.06.2009

Dobrý den,
několik let čtu příspěvky lidiček, jejich problémy, starosti, také ale radosti a i třeba záhady a podivnosti, které se jim dějí.
Dnes jsem si přečetla příspěvky ke Karlu IV.
Dlouho jsem se rozmýšlela, zda mám také napsat, chtěla jsem už u příspěvku s Bílou paní, ale zkouším to až dnes.
Odmala, co si pamatuji, jsem ráda cestovala, hlavně po památkách.
Moje najzazší vzpomínka je na Tábor, kde jsme byli na školním zájezdu na obecné škole.
Jak šel čas, zážitků přibývalo.
Dodnes si pamatuji ten tlak, abychom někam jeli na výlet s našima, ale dlouho jsme neměli auto, matka na to nebyla a otec jezdil raději na zájezdy z práce.
Přesto jsem se dočkala a se svým manželem jsem procestovala hodně našich krásných zámků a hradů.
Někde jsme byli mnohokrát, hlavně na těch, co jsou nám blízko.
Také jsem od dětství velmi milovala růže, hrály jsme si na princezny, jak to tak holčičky dělávají, ale dodnes si pamatuji na zážitek, kdy jsem hrála přinceznu a kamarádka služku, něco mi přinesla a já jsem na ní začala mluvit jako dospělá osoba složitými výrazy týkající se stolování.
Pak už jako dospělá osoba jela jsem s manželem do Českého Krumlova, on služebně, já na kukandu.
Nevím, co mě to posedlo, ale jakmile jsem vstoupila do historického města, včetně zámku, dostala jsem amok, lítala po celém městě, abych si všechno stačila prohlédnout, energie toho města mě úplně nadnášela, neustále jsem měla slzy v očích, ale musela jsem se usmívat, bylo to úžasné.
Samozřejmě vždycky, když tam přijedeme je to stejné, ale už tam není takový ten tlak.
Další města Třeboň, Jindřichův Hradec, Telč, Stráž nad Nežárkou, Nové Hrady, Žumberk a milovaná Kratochvíle.
To jsem chtěla říci, že život posledních Rožmberků a vůbec celé té doby Rudolfa II, renesance, dr. Kelly,
všechno tohle ve mně vyvolává obsolutní pocit štěstí.
Na Kratochvíli jsem zažila v kapli kostela, kde je rožmberská oratoř, zjevení Viléma z Rožmberka, viděla jsem jeho poprsí, šedivý, smutný pán v černém obleku, díval se na mě.
Potom asi za měsíc jsem mi zdál sen, Vilém a Petr do něj vstoupili, nic neříkali, dívali se, zeptala jsem se tedy já, jestli něco nepotřebují, Vilém se jen mírně usmál, Petr se díval přísně.
Byl to úžasný zážitek, energie sálala na kilometry, několik dalších dnů jsem nebyla schopná na ně nemyslet, pořád jsem byla v myšlenkách v jižních Čechách.
Už jsem jednou také chtěla s tím vším seknout a zakázala jsem si na Rožmberky i pomyslet.
Pak jsem jela na služební cestu a do autobusu jsem si koupila časopis o zahradách (moje druhá velká láska), uprostřed časopisu byla dvojstránka, na ní zámek v Českém Krumlově s nadpisem:
Neváhejte a navštivte J.Č. magické místo Království Českého.
Co byste na to řekla?
Kdykoliv je mi těžko, vracím se v myšlenkách na sídla těchto velmožů a hned se mi uleví.
To že se mi neustále objevují různé poznámky, texty, články, v televizi dávali Bílá místa, kde mluvili o Rožmbercích, tvrz Křepenice u Sedlčan.
Je to úžasné.
Ptala jsem se na to některých osob, které umí vstoupit do minulých dějů, ale nic konkrétního jsem se nedozvěděla.
Jenom jedna paní mi řekla, že jsem byla bohatý šlechtic z jiného rodu, Pernštejn, a že jsem k nim velmi ráda jezdila.
Mě ale z Pernštejnů bere akorát krásná Polyxena, poslední manželka Viléma a to hlavně kvůli Pražskému Jezulátku.
Ale nic není náhoda a vše je spojeno se vším.
Vždycky když přijedu do jižních Čech, je to jako by se otevřely dveře do něčeho hrozně krásného, milého, čistého a přítulného.
Samozřejmě, že takovéto věci nemůžete říkat na potkání, ale určitě je spousta takových lidí, kteří mají podobné zážitky, jen se bojí je sdělit, aby nebyly za blázny.
Pořád se mi vrací neodbytná myšlenka na okno v domě, kolem kterého je bílá zeď, na něm břečťan.
Velice milé místo, kam bych chtěla hned odejít.
Nevím, kde jsem to viděla.
Ale když přijedu někam k "Rožmberkům", cítím tam tu jejich energii, i když už uběhlo hodně století, místnosti jsou přestavěné, převládla energie dalších stovek lidí, kteří tam za tu dobu žili.
Ale mě je jako bych se vracela domů, do domova velmi krásného, přívětivého a milého.
Bylo by možno, milá Wahlgrenis, kouknout do pláství, co jsem dělala v renesanci?
Také se mi líbí baroko, např. šlechtic Špork, nebo zázračný dokror Kittl.
Ale tam jsem jenom prstíčkem zašťárala, víc jsem zatím nehledala.
S pozdravem
Magdaléna 25.06.2009

© Wahlgrenis 25.06.2009

© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.