Zemřel kapelník skupiny Rangers
Když jsem si včera přečetla zprávu, že Kapelník skupiny Rangers zemřel v Kolumbii, zatrnulo ve mně.
Dufek!
Milan Dufek!
Další z mých neuvěřitelných příběhů, který si nevymyslíte.
Vstoupil mi do života už skutečně hodně dávno.
Za studií na pardubickém gymnáziu jsem měla to štěstí, že jsem byla na několika akcích, kde byl i on.
Tenkrát měl totiž někdo z profesorského sboru osobní kontakty na Plavce.
Jméno Rangers tehdy mělo být zapomenuto...
Několikrát se u nás sehrálo přátelské volejbalové utkání Plavci vs. profesoři, nebo studenti, už nevím.
Několikrát měli koncert ve velké moderní jídelně.
Už tehdy mi bylo jasné, že je to člověk s velkým Č.
Nějak to vycházelo z jeho očí...
Nechala jsem si ho podepsat - tedy celou skupinu, jen od něho mám ale osobní věnování.
Je to docela dávno.
Pak šly roky.
Deset, dvacet, dvacet pět...
Teprve letos na jaře má příběh pokračování.
Pocítila jsem z ničeho nic jako nutnost znovu zprovoznit gramofon, který už nějakou dobu spal jako nefunkční.
To je taková věc, co na ní hrají klasické černé desky.
Ovládá se páčkou a písničky hrají za sebou, žádné dálkové ovládání, žádné přeskakování stop.
Také je nutné desku na konci obrátit, aby hrála dál.
Pro někoho je toto už historický odskok, proto jsem si dovolila malé vysvětlení.
Dnes je to jinak.
Ale gramofon kromě těchto nepochopitelných ovládacích nutností má i své kouzlo.
Desky, které už poznamenal čas, nádherně praskají, někdy jehla přeskakuje.
Je to krása, to se při poslechu CD ve věži nedá zažít.
A já to zažívat chtěla.
Proto jsem docela komplikovaně sehnala opravnu v Modřanech, dopravila gramofon tam a po nějaké době zpět.
Gramofon zase hrál.
Ale ani tohle ještě není konec.
Objevovala jsem kouzlo antikvariátů, kupovala staré desky.
Tak jsem narazila i na unikát z roku 1971 - RANGERS.
Jsou na ní všichni členové skupiny u bazénu v Podolí, jak v historických plaveckých úborech skáčí do vody.
Obsahuje klasické pecky, jak Nos pro trable, Teče voda, Pojďte sem, Láska je věc kouzelná.
Na začátku dubna jsem si ji zase pouštěla.
Ovšem potřebovala jsem jít ven.
Tak jsem ji nechala v gramofonu, že potom budu v jejím poslechu v klidu pokračovat.
Jela jsem právě tramvají podél Vltavy směrem od Národního divadla k Palachově náměstí.
A na stanici před fakultou sociálních věd ke mně přistoupil Milan Dufek.
Je jasné, že mohl jít do druhého vozu, nastoupit třeba jinými dveřmi, ale to ne.
Nastoupil přesně ke mně.
Nemohla jsem mlčet.
Musela jsem se totiž smát a docela jsem se bavila jeho výrazu, když jsem mu vyprávěla tento příběh.
Jak mám doma rozposlouchanou desku Rangers z roku 1971 a jak dodnes opatruju jeho podpis.
Vyslovila jsem mu obdiv.
Byl lehce zaskočen, zřejmě takové lidi nepotkává často...
(Poznámka pro účastníky posledního semináře v Praze: tohle je to štěstí, tyhle nepatrné okamžiky.)
Pozval mě na koncert přibližně za týden, někam do Břevnova.
Netušila jsem, že ještě koncertují, za což se nyní omlouvám.
Ale věděla jsem, že bych tam měla jít, abych to zažila absolutně celé.
Byla jsem tam - 26.4.2005.
Historie v tu chvíli ožila, viděla jsem po takové době znovu ožít legendu.
Zahráli mi i moji oblíbenou Inženýrskou (Promovaní inženýři, sinus, kosinus, deskriptiva...).
Koupila jsem si tam knížku MILAN DUFEK - POUTNÍK S KYTAROU (... A S RANGERS...)
a taky už historickou, ale novou (!) gramofonovou desku z roku 1991 The Rangers.
Vím, že moje přítomnost způsobila trochu rozruch.
Pro tu desku museli někam dojít, k prodeji na místě byla opět klasická cédéčka, ale já trvala na vinylu.
Desku i tu knížku mám od Milana Dufka podepsanou.
Nějak jsem tušila, že na další koncert už nepůjdu, že bych něco nesmírně krásného zničila.
Takhle to asi mělo skončit.
Teď už to vím naprosto přesně.
Milan Dufek není.
Podobný příběh jako Karla Zicha.
Daleko v cizině (proč?), opět potápění (proč?) a opět nešťastná náhoda (proč?).
Náhody ale neexistují, to víme.
Jsem ráda, že jsem tohoto člověka potkala.
Nebrečím.
Nelituju se.
Zažila jsem obrovské štěstí, že jsem ho potkala hned několikrát na různých místech.
On žil šťastný život, v jeho písničkách to mnohokrát vyslovil.
Tak jestli můžu, vzkazuju někam tam nahoru:
Díky, díky a ještě jednou díky.
Wahlgrenis 20.11.2005
Milá Wahlgrenis,
veľmi pekne Ťa po dlhšej dobe zdravím a prajem veľa energie a lásky zo všetkých strán nech sa k tebe dostáva.
Milan Dufek, ach áno.....
Správa o jeho smrti spustila vo mne niť spomienok a priviedla ma do melancholickej nálady, aby som sa ponorila aspoň na chvíľu do môjho detstva.
Spája sa mi s ním však predovšetkým môj otec, ktorý mal Plavcov rád.
Promovaní inženýři - nooo, to bola taká hymna u môjho otca v práci, boli partia asi tak 10 technikov a mali špecifický znysel pre humor, v skriniach mali rôzne protištátne nakopírované plagátiky, kresby, ako napríklad " Nie každý vedúci je iba blbec" ....aj z nich sú už traja na pradve Božej.
A postupne k nim prichádzajú ich obľúbení speváci, spisovatelia, herci.
Tak sa tam schodia a mňa napadá, či sa tam i stretnú.
Neviem, možno, možno prehodia pár slov.
Milan Dufek.....tiež som bola na koncerte Plavcov alebo Rengers, to už neviem, no mala som asi tak 8 rokov, brával ma tam otec a mne sa to strašne páčilo.
Takto som videla i Petra Nováka, ktorý už dávnejšie odyšiel na onen svet a nedávno jeho manželka, a asi aj Fešákov, ale to už presne neviem.
A ja si ich rada pustím aj dnes, lebo oni mali ozajstnú hudbu.
Novákova Klavnova spověd ma vždy rozplače, Já budu chodit po špičkách zas do mňa vleje úžsný prúd energie.
Aaaa, práve som dostala pozdrav, zamihotal mi monitor, ako keby išiel zvoniť mobil, ale samozrejme nezvonil...
Mám rada ich hudbu, mám rada tie spomienky, mám rada tie okamihy, kedy sa môžem poďakovať za to, že som to vôbec mohla zažiť a precítiť.
Mám rada oteckovu zbierku platní a kníh, tam je jeho otlačok a samozrejme otlačok tých autorov, ktorí aj keďuž nie sú medzi nami, ich hudba ostáva......
Ďakujem..
Andrea 24.11.2005
Přeji příjemný den, Whalgrenis,
nerada píšu maily, ač se to poslední dobou lepší.
Trpím pocitem, že do tak velkého prostoru nemám co říct a nemám ráda, když lidé mluví, aniž by něco pořádně řekli.
Nějak mě přinutil reagovat článek, nalezený na Tvých stránkách, "Zemřel kapelník skupiny Rangers".
Milda Dufek nebyl jejich skutečný kapelník - ten totiž odešel daleko dříve a Milda teď ladí s ním...
vysvětlení podávám v následujícím příběhu, který je trochu obrazem mým i jeho.
Dávný slib
Včera sme trochu rozcvičovali, jak se říká, ono je třeba promíchat molekuly.
Ale dneska státnicuje druhá půlka a pak to bude tanec.
Od čtyř budem nasávat, čert ví do kdy...
A bude nám k tomu hrát moje písnička.
Ano moje.
Moje maminka se kdysi přátelila se skupinou Plavci (Rangers).
Začalo to typicky.
Tak, jak se v naší rodině lidé potkávají.
Kapelník, Tonda Hájek, si zlomil na Silvestra při lyžovačce nohu.
Dovezli ho máti na oddělení - ortopedie, úrazovka.
Tam vypuklo hromadné nadšení, každá krysa ve špitále věděla KOHO to přivezli.
Moje drahá maminka, nad kafem, prohodila:
teď je ale můj pacient a tudíž mě bude, jako všichni ostatní, poslouchat, pokud se chce vyléčit.
Tenhle přístup "ke hvězdám" mám od ní.
Tonda byl kuřák, jakej se jen tak nevidí.
Kouřil permanentně a zlé jazyky tvrdí, že by si i v prachárně zapálil.
Jenže před operací nejíst - nepít - nekouřit.
Máti vlezla do pokoje, on přitaženou peřinu, jen oči mu koukaly, upřel na ni prosebný pohled..."aspoň jednu...".
Dočkal se striktního NE.
Tím si ho získala.
Nechovala se k němu jako k hvězdě, ale jako k člověku.
Dokonce jim všem jednou řekla, že jsou potulní komedianti.
Tam někde, mezi bílými plášti a studenými nástroji, se zrodilo přátelství.
Po koncertech jezdili k nám, před vystoupením sedávali v hospodě.
Když byla máti těhotná (se mnou), starali se o ni.
Tatíka taky brali, ale ona byla jejich kamarádka, tak to myslím.
Já jsem se okamžitě projevovala jako svérázné dítě.
Kdo se mi nelíbil, mohl na ně ňuňat dle libosti, stejně sem ho ignorovala.
A naopak.
Po dobrých lidech (jak se ukázalo, asi intuitivní výběr), jsem natahovala ruce.
A zejména po Tondovi.
Pamatuju si, jak mě mnohokrát choval a zpíval mi... takový dotek lásky a bezpečí sem se svým otcem nikdy neměla.
Pak přišli Promovaní inženýři.
Tu písničku zná naprosto každej.
Mně se líbila od prvního tónu.
Jen jsem místo promovaní - byla sem malá a to slovo mi bylo cizí - zpívala "pruhovaní".
Ono to mělo logiku, na jedné desce sedí v lodi a mají taková ta námořnická pruhovaná trička...
dospěláci ze mě měli srandu.
Jednou mi Tonda řekl, že když ze mě bude inženýr, tu písničku mi definitivně a veřejně věnuje.
Protože já sem si ji vybrala a on ji napsal.
A nápady nechodí jen tak...
13.12.1997 nad ním zvítězila rakovina.
Tenkrát sem řekla: "ale on neodešel", ani nevím, jak mě to napadlo.
Maminka to přisoudila šoku, logicky se člověk tomuto brání... ale já to myslela jinak.
Jen jsem tenkrát ještě nevěděla jak.
Včera jsem stála před komisí a samotnou mě překvapila jistota, s jakou sem se nedala odbýt, měla sem - dle přihlížejících - jazyk jako meč.
Na hraně neskutečně ostrý, když bylo třeba, sklouzlo po jeho jeho čepeli nejedno slovo, které bylo třeba zamést pod stůl.
Pamatuju si, jako by se v jedné chvíli zastavil čas, nebo nějak divně sklouznul... a najednou se vynořil ten slib.
Cítila jsem Jeho přítomnost, jako by tam někde mezi námi byl.
Viděla jsem jeho oči nad hlavami ostatních.
Když šéfka řekla: "svou práci jste obhájila a státní zkoušku složila", přísahala bych, že kývnul...a odešel.
Eleanor 15.6.2006
© Wahlgrenis
20.11.2005
