Boha nepopírám. Snažím se ho neurážet a doufám, že mi rozumí...
Jméno zpěváka a hudebního skladatele Jiřího Březíka se už nějakou dobu objevuje na webu Wahlgrenis... Nemizí jako některá jiná jména. Občas se slova jeho písniček jako perly zalesknou na tomto webu, jako by sem patřily... Kdo je ale ten člověk, o kterém se tady čas od času píše a který občas zazpívá na akci Wahlgrenis?
Pocházíte z Valašska, z malé vesničky Hvozdná nedaleko Zlína. Co pro vás znamená tato krajina? Je to má rodná krajina, kterou si člověk ve vzpomínkách obvykle idealizuje. S odstupem času ale zjišťujete, že to je spíše prožívání, které se tehdy zdálo naprosto jednoduché a obyčejné, život byl bezstarostný. Na to vzpomínám rád. Sice mi chyběla svoboda, ale měl jsem bezstarostnost. Teď je to obráceně. Mám sice svobodu, ale už nikdy nezažiju bezstarostnost. Nemá cenu vychvalovat, jak je tam krásně. Každý přísahá na místo, kde se narodil. Jenom člověk bez citu nevzpomíná na dětství a rodný kraj rád.
Pod kmeny ořechů
Odněkud někam
Cesta běží
Listím je pokrytá
Co ještě včera bylo svěží
A já jak prokletý básník
Na vlně fantazií
Hledím jak podzimní tráva
Podzimní rosu vpíjí
Na střechy ospalý soumrak tiše padá
Záhumení
Záhumení
A kdyby jednou z mojí vísky
nezůstal kámen na kameni
Ještě tu bude záhumení
Záhumení
Záhumení 
Vaše maminka byla učitelka, tatínek pracoval v zemědělství. Odkud se ve vás vzal cit pro hudbu? Hudební nadání v naší rodině nebylo nic neobvyklého. Neznám ze svých příbuzných nikoho, kdo by neuměl zpívat, nebo třeba kdo zpíval tak, že by se to nedalo poslouchat. Naopak měl jsem pocit, že tady všichni jsou muzikanti. Spousta mých příbuzných hrála na nějaké hudební nástroje, na housle, kytaru, harmoniku, klavír... Je pravda, že se tím nikdo neživil, ale muzikálnost byla v celé té široké rodině. Na velkých rodinných oslavách se často scházelo i sto padesát lidí a když slyšíte ty písničky, které všichni najednou zpívali, to se musí někde uložit.
Vaše dvě starší sestry Pavla a Jana s vámi zpívaly sbory, kde jste už v poměrně raném věku udržel svou melodii. Byla to otázka drilu nebo jak to vůbec přišlo? To není moje zásluha. Na to nemám žádné jiné vysvětlení, než že je to záležitost zděděná. Někdo tomu říká talent, někdo dar od pánaboha. Celkem to je jedno. Zpívali jsme my tři, dovedli jsme vyhledávat hlasy, cítili jsme harmonii, všechno to bylo otázkou citu. Nedokážu to vysvětlit, ale je to stejné, jako když píšu ve slovech tvrdé a měkké i. Vůbec neznám pravidla českého, ale obvykle neudělám chybu.
Vaše dětství bylo propojené s Hvozdnou. Tady jste chodil do školy, brzy jste se začal učil na lesní roh. Vnímal jste už tehdy, že hudba bude určovat váš profesní směr? Určitě jsem se chtěl věnovat hudbě, ale tehdy bylo celkem jasné, že se muzikou živit nebudu. Byl to spíše můj sen nějakým způsobem se muziky účastnit. Netušil jsem tehdy, že bych se mohl muzice věnovat profesně. Tehdy jsem zvažoval tuto cestu spíše při zaměstnání tak, jako to dělali všichni. Moji rodiče příliš myšlence zpívat nebo věnovat se hudbě nepřáli. Tak to dřív chodilo, odvahu porušit pravidla nebo tradici měl málokdo. Znám případ, že z jedné vesnice chodila všechna děvčata jenom na servírky nebo kadeřnice. Když jedna chtěla malovat, jít na výtvarnou školu, to prostě nešlo. Co bylo pro mladé lidi městech zcela běžné a přístupné, bylo pro nás z vesnice nemožné. Tehdy i pro mne muzika, tedy věnovat se jí naplno, představovala nedostižný sen.
Učil jste se v lidové škole umění na lesní roh a úplně sám jste se naučil na kytaru a klavír? Kdo byl pro vás inspirací? To šlo tak nějak automaticky. Nedovedu přesně vysvětlit, proč ty věci takhle byly. To je stejné, když se mě někdo ptá, jak vlastně píšu texty nebo jak skládám písničky. Nápad nebo touha něco říct se najednou objeví, tohle já málokdy podněcuji uměle. Připomíná mi to činnost příčně pruhovaného nebo hladkého svalstva, to také člověk neovládá, to jde samo. Je to velice příjemné, že jsem se nemusel většinu věcí "nadrtit" z knih, ale spíš ke mně přišly.
Nepřipadal jste si tehdy výjimečný? V tom věku jsem cítil spíše handikep, který v mnoha směrech přetrvává dodnes. Všichni ostatní chlapi jsou sportovně nadaní, fyzicky silní, řemeslně zruční, já nic z toho neumím. Na sport se dívám málokdy, do hospody nechodím, prakticky se nezúčastňuji žádných typicky mužských zábav. Necítil jsem to jako výjimečnost, ale spíše jako odlišnost, která mě zahanbovala, ale současně jsem nikdy neměl chuť to měnit. V dětství jsem často stál mimo kolektiv, docela mě to mrzelo... Ale podmínky, které si party kladly za to, že bych v nich byl účasten, mi připadaly nesmyslné a ponižující.
Už v dětství jste začal skládat první písničky. Vzpomínáte si na svůj pocit, když se "narodila" ta první, Svět z papíru. Co se pak ve vás odehrávalo? Nic. Myslel jsem si, že to je nesmysl, vůbec jsme se tím nezaobíral. Čekal jsem, co bude dál. Uložil jsem si v paměti datum, 7. června 1982, od kdy písničky vědomě skládám. Do té doby vznikly čtyři celkem zajímavé fragmenty – duet na ústřední melodii z filmu Tajuplný ostrov, písnička Tajná přání byla věnovaná maminkám. A tématu z války se věnovala písnička Svítání šesti let. Melodie i texty mám napsané, dovedu je zahrát. Vznikly mezi 5. a 9. třídou základní školy, nebylo mi tehdy ani čtrnáct let. Myslím, že to nejsou špatné věci.
Předpokládám, že za každou písničkou je jistý inspirační zdroj. Z vašich písniček promlouvá láska. Co pro vás obecně žena jako symbol znamená? Inspirace ženou je pro básníka prvotní vjem. Já jsem v písničkách psal dost často o přírodě, ale dostal jsem si i k vážným otázkám života. Například Svítání šesti let byla písnička o válce. Vážné otázky mě zajímaly, to jsem měl v sobě. Žena, to je záležitost, která každého muže ovládne a láká. Inspirace básnická je jedna rovina, pak je třeba pochopit i tu druhou, když tohle začne člověk prakticky prožívat. Rozdíl mezi sněním a skutečností je značný. Jak člověk zpívá a stárne, tak se tento úhel pohledu mění. Pak se chtě nechtě přibližuje k té většině mužského světa, která se dívá na ženy s despektem. I přesto chápu, proč je láska tak silná, proč z lásky vznikají tak bláznivé a někdy nerozvážné věci. Ženy jsou velkým zdrojem inspirace, ale v praktickém životě jsou také obrovským zdrojem problémů. Praktický život klade mezi muže a ženy sem různé překážky. Ale to už je mimo rámec této otázky.
Chybí mi tvá něha
Chybí mi tvůj dotek
Chybí mi tvá slova
Chybí mi tvůj skutek
Chybí mi tvá láska
S křížem bez kostela
Staň se, co má nastat
Chybíš mi ty celá
Jednou se mi vrátíš
Z mezihvězdných tratí
Jednou se i vrátí
Štěstí a tvůj smích
Žárlit smysl nemá
Na tvá ústa němá
Říčko stříbropěnná
Zlatý písek vnášíš do snů mých 
Po dvou letech ve Zlíně jste se přestěhoval do Prahy. Co vás táhlo z původní malé moravské vesničky do hlavní města? Sám bych z Moravy do Prahy nikdy neodešel. Všechno to bylo zásluhou jedné kamarádky, s kterou jsem se náhodou potkal. Bylo to v roce 1984, kdy jsem vyhrál soutěž ve zpěvu v ruském jazyce Puškinův památník a za odměnu jsem jel na tři týdny do tehdejšího Sovětského svazu. Tady bylo se mnou téměř sto mladých lidí mezi 15 a 25 lety. Mám z té doby nádherné zážitky, a právě zde jsem se seznámil s dívkou z Prahy. Jmenovala se Eva a moje písničky ji velice oslovily. Dokonce přijela za mnou na Moravu, přála si, abych se věnoval hudbě profesně. Doporučila mi, abych studoval v Praze hudbu. Takže to byla záležitost třetí osoby, ona takhle rozhodla. Přes ni jsem se dostal na Lidovou školu umění pro pracující, z které později vznikla Konzervatoř Jaroslava Ježka, ona mi doporučila jít na konkurz do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Nebýt téhle Evy, tak v Praze nejsem. Přestože jsem střelec, tak jsem velice váhavý střelec. Byla si neotřesitelně jistá v tom, že má smysl, abych se věnoval hudbě. Bohužel už nežije, takže nemůže hodnotit, kde jsem...
Není tajemstvím, že vaše písničky zpívá řada zpěváků a zpěvaček, z nich snad nejznámější je Hana Zagorová. Vystupujete i na jejích koncertech. Vzpomenete si, jaké bylo vaše úplně první setkání s ní? Spolupráce s Hanou Zagorovou začala při natáčení ve studiu, kdy jsem se bavil s Lídou Nopovou o tom, že píšu písničky. Ta se zmínila Karlu Vágnerovi, a ten se na mě asi po týdnu obrátil s tím, že Hana Zagorová shání písničky na novou desku. Já jsem si v tu chvíli vzpomněl na písničku Život bez hraní, která jediná byla taková vyčítavá ženská. U Karla Vágnera ve studiu v Průhonicích jsem ji pak nahrál a Karel ji předal Hance. Ta okamžitě z auta volala, že se jí písnička líbí. Takhle rychle prý na žádnou jinou písničku nezareagovala, což samozřejmě považuji za čest. Vyšla na desce „Já?“ a jmenuje se Když tě ztrácím.
Už nemluvíme v hádankách.
V nás horká zášť a chladný strach se skrývá,
cit poslední...
Už nechytáme hvězdný prach,
co každý večer po kapkách déšť smývá
z rozbitých zdí.
Svým obrazem je každý zvlášť,
já věrná jsem, ty nikde nemáš stání.
Vždy býval jsi jen bezohledný hráč.
Kdo tenkrát ale tušil, co jsi zač,
dnes není... Na tuhle desku jsem pak ještě přepracoval dvě písničky, které už existovaly v zahraničních verzích. Bylo třeba udělat novou hudbu. Obě jsem už slyšel, jedna smutnější, druhá veselá, ale já to udělal obráceně. To připomíná proces, jako byste drželi ve vzduchu už hotový dům a znovu pro ním měli vykopat základy. Jedna je Je t´aime, text Václav Kopta, a druhá se jmenuje Prosím, slova napsal Zdeněk Borovec. Spolupráce s tímto textařem si velice cením.
Osobně jsem se s Hanou Zagorovou poprvé setkal u ní doma, v bytě v Chodské ulici. Bylo to příjemné, ona se chová vždy velice profesionálně. Sice si tehdy žádné jiné písničky od mne nevybrala, ale od té doby se potkáváme často. Vždy pokud vydává novou desku, tak mě osloví, písničky pak pro ni píšu vlastně na její přání. A vážím si jejího vyznání, které je v její knížce "... dřív než to zapomenu". "Jirka Březík mi napsal nejhezčí písničky. Taky jich bylo nejvíc. On je takový můj stěžejní skladatel, taková vlajková loď. Je báječný...," píše tam.
Je naprosto nezbytné,
aby nebe bylo blankytné,
hvězda, aby plála,
člověk vyšel z mála,
hlas zněl jako hlas má.
Je naprosto žádoucí,
láska aby hřála za nocí.
To je naprosto důležité,
abych byla šťastná. Vaše hudební působení je poměrně obsáhlé. Kromě skládání hudby vystupujete ve sborech, doprovázíte zpěváky se koncertech, spolupracujete na velkých projektech v televizi (Superstar ap.), jste součástí i souboru Musica Bohemica, vidět vás můžeme i v muzikálech. Dalo by se říct, že si plníte svůj sen anebo se na tuto svou činnost díváte jako na běžnou práci? Pokud bych měl formulovat nějaký svůj sen, tak určitě jsem rád, že jsem součástí hudby... Musica Bohemica, Requiem, učení na Státní konzervatoři, zpívání na koncertech, je to všechno perfektní. Ale mým největším snem je dostat mezi lidi i moje písničky, nenásilnou formou tak, aby se i jim to líbilo. Moje písničky není možné pouštět dvacetkrát denně z rádia. Na práci v ostatních oborech se dost často dívám právě jako na práci, která mě živí, a přirovnal bych to k práci ´na cizím´. Jedno bez druhého ale nejde. Nemohl bych se živit jen svými písničkami, ale nechtěl bych se živit jenom prací pro ostatní.
Vaše písničky jsou emocionálně velice silné. Píšete nejen o lásce, ale obracíte se k bohu, vnímáte bolest, zklamání ze smrti i nekompromisní sled životů v reinkarnacích. Vybavíte si nějaký silný okamžik, od kterého tato tvorba začala? Nedá se říct, že se stalo něco, co by mnou nějak otřáslo, že by to byl nějaký rubikon, nějaká překážka, kterou bych překonával. Ale vzpomínám si na rok 1993, kdy jsem napsal první závažnější baladu, a to byla Balada o spravedlivosti, která začíná slovy:
Zabili zabili švarného Janíčka
Zaplakal tatiček, plakala matička
A za tu horú, kde divná voda běží,
Tam zabitý synek pod javorem leží. Je to vlastně parodie na písničku Ivy Bitové z Balady pro banditu. Tehdy jsem pocítil obrovskou touhu vyjádřit smutek nad tím, jak je svět pořád stejný, že nic se nelepší. Od té doby jsem balad, tedy písní s těžkými tématy, napsal celou řadu, ale v roce 1993 to pro mě začalo.
Jaký je váš vztah k bohu? Jste věřící? Jsem vychovaný jako katolík. Do kostela sice nechodím, ale výchova měla na mě velký vliv. Boha nepopírám, třebaže nechodím do kostela a denně se nemodlím. Snažím se ho neurážet a doufám, že mi rozumí.
Poslyš, můj Pane, to jsem já
Kdo k Tobě ve tmě ruce vzpíná
A slova hledám prosebná
I s přiznáním, co moje vina
Poslyš, můj Pane, to jsem já
Kdo v tichu bezesném tu leží
Snad na ničem už nezáleží
A přesto znovu se Tě ptám
Zdali to všechno musí být
Čeho se dneska svědkem stávám?
Že každý hájí jen svůj klid
A svoje svrchovaná práva?
Zda toto všechno kolem nás -
Schované pod pozlátkem krásy,
S čím souhlasím i nesouhlasím -
Nějaký smysl vůbec má? Můžeme vás vidět v muzikálech. Hrajete Kněze v Draculovi, Krále Ludvíka XIII. ve Třech mušketýrech a od září se objevíte i v novém muzikálu Vraždy za Oponou, který připravuje Hudební divadlo Karlín. Kromě toho se podílíte i na hlasové přípravě zpěváků. Jak toto hudební nastudování muzikálů probíhá? Nastudování muzikálů se děje tak, že dostanu materiál a dohlížím na to, aby se herci správně naučili své role. Záleží na tom, kdo je na tom jak hudebně, kdo je jaký herec. Producenti jsou občas ochotni i mírně ustoupit, takže někdy není nutné zazpívat písničku přesně tak, jak byla původně napsána. Byl bych rád, kdyby všichni herci uměli zpívat hezky, ale je nejde. Je to dost poměrně zajímavá práce, je náročná na čas i na nervy. Nikdo dopředu neví, jak to dopadne, ale je to fajn. Mám tuhle práci rád.
Přestože žijete v Praze už řadu let, své moravské kořeny se nesnažíte skrývat. Jste zapojen ve sdružení Valašský názor, pod jehož hlavičkou se konají vaše koncerty vždy v srpnu ve Hvozdné. Jaký bude ten letošní dvacátý ročník 20. srpna 2011? Snažili jsme se vymýšlet různé věci, aby 20. ročník byl nějak výjimečný. Ale asi výjimečný nebude. Původní myšlenka, proč se tento koncert začal pořádat, byla symbolické loučení chatařů ve Hvozdné s létem. Sdružení Valašský názor vzal koncerty pod křídla. Během let se tady vytvořila tradice, přicházejí sem lidé, kteří přijít chtějí. To je největší ocenění mé práce. Nutit se do nějakého procesu, aby byl 20. ročník nějak výjimečný, to by bylo zpronevěření se těm letům minulým. Přinášet písničkami radost, to je to nejdůležitější. Tak to i zpívám. Koncert bude takový, jaký bude, především pro radost lidí, co přijdou, jestli přijdou...
Prý láska a radost a víra
Láska a radost a víra
A rozdávat štěstí
Do života chuť neupírá
Když si to myslím tak to říkám Potřebujete ke skládání nějaké speciální podmínky nebo lze vůbec definovat, co musí nastat, aby se narodila písnička? Není to vůbec definovatelné. Napsal jsem spoustu písniček ve vlaku, fragmenty písniček se zrodily v autobuse, ve škole nebo i uprostřed vyučování. Napíšu si text a pokud mám také melodii, tu si vyznačím jen graficky. Je to rozhodně jednodušší, než psát notovou osnovu na rozbitých silnicích.
Je téma, které ještě čeká na zpracování anebo naopak zcela jasně víte, o čem písničku nikdy nenapíšete? Nevím. Nepřemýšlel jsem nad tím, o čem psát nikdy nebudu. Jsou samozřejmě oblasti, do kterých se nehrnu. Moje písničky a balady jsou z oblasti lásky a pocitů kolem ní, bolesti, nebo prožívání života, hodnocení toho, jaký je svět kolem nás, jak mě trápí. Já se v současné době tak moc zaobírám tím, co se u nás za posledních 20 let zhoršilo, že prakticky na nějaké plány, co budu dělat dál, nemám moc myšlenky. Budu ale určitě psát dál. Teď dokončil jsem písničku Co jsem proti stromu, která se váže k Baladě o stromu. Všechno se vrací k životu a k přemítáním o něm. Určitě se dál se budu zabývat láskou a životem.
Píšu písničky a ty by smysl měly dát
Už zítra – možná dneska
Mám rád lidi, co hodně dovedou se smát
Ale umí taky přestat
V době, která nemiluje - v době, která vyžaduje
Hlavně rychle
V době, která vyžaduje - v době, která preferuje
Všechny krásné hloupé zpychlé
V době, která nemiluje - v době, která preferuje
Krásná těla
V době, která preferuje - v době, která nemiluje
Toho, kdo pořád něco dělá
V době, která nemiluje - v době, která preferuje
Prázdné řeči
V době, která preferuje - v době, která nemiluje
Toho, kdo nahlas pravdu svědčí... Kdybyste neměl žádná omezení, čeho byste chtěl dosáhnout? Jaká jsou vaše přání? Vím předem, že to jsou nesplnitelné věci. Věci, které mě trápí, jsou natolik závážné, že moje touha je změnit, je sice velká, ale schopnost s tím něco udělat, je mizivá. Byl bych rád, kdyby se všechno nějak změnilo, zlepšilo, ale nevím, jak do toho. Vždycky jsem si myslel, že jednou z těch forem je možnost, aby lidi poslouchali moje písničky, a některým v životě by se mohlo něco změnit, zlepšit. Ale nevím, jestli je tohle v mé moci...
Děkuji za rozhovor. Foto: Martin J. Polák
© Wahlgrenis
28.06.2011
