Nikdo neví, co mi je
Dobrý večer paní Wahlgrenis,
dostala jsem na Vás kontakt od své kamarádky, které jste už několikrát pomohla.
Je mi zle, moc zle.
Vlastně nikdo neví, co mi je.
Lékaři se domnívají, že se u mě mohlo něco spustit při porodu, ale přesnou příčinu nevědí.
Mám velké slabosti, závratě, motá se mi hlava, často ani nevydržím stát.
Přitom žádný reálný důvod k těmto obtížím tady není.
Mohla byste se prosím podívat, co se se mnou stalo, co se to děje, případně bych byla ráda, kdybych se dozvěděla, kdy to přejde.
Budu trpělivě očekávat Vaši odpověď.
Bush 27.02.2019
Milá Bush,
děkuji Vám za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
První informace, která mi k Vám přichází, je, že Vám v současném stavu určitě není dobře.
Vnímá bezradnost, slabost, odevzdanost...
Všechno je pro Vás skutečně hodně náročné.
A přichází to už z minula, není to otázka několika hodin nebo dnů.
Spíše bych odhadovala roky, desetiletí.
Zpočátku, tedy v době, kdy jste byla ještě relativně zdravá, nad Vámi bylo tzv. boží oko.
To dohlíží, co se děje a jak.
Ovšem Vy jste pravděpodobně udělala "něco", nad čím nezazněl potlesk shora.
Nějaké šlápnutí vedle, nějaký skutek, který by se dal řečí Univerza přeložit jako selhání.
Možná přišla nějaká výzva, na kterou jste mohla reagovat, udělat něco jinak, rozhodnout se pro změnu.
Vy jste ale tuto šanci nepochopila a zůstala jste ve svých stereotypech.
Možná se otřásly Vaše hodnoty, to, k čemu jste se do té doby upínala.
Otřásl se Vám domov, střecha nad hlavou, ale i Vy samotná jste zažila stav, jako byste se škrtla.
Přestala jste sama sebe vnímat jako důležitou bytost.
Na Vás Vám nezáleželo.
Měla jste se dostat do přirozeného proudu, neubližovat si, ale tohle se nestalo.
Pravděpodobně jste se ponořila do práce, snažila jste se své trápení přebít jinou, čitelnější kartou.
Neplakala jste.
Na oko jste mohla druhým připadat jako hrdinka, jak to celé zvládáte s nadhledem.
Ale uvnitř Vaší duše byl neskutečný smutek, zklamání a zrada.
Vy jste se úplně ztratila.
Přestože jste chtěla mít nad svým životem, nad tím, co se dělo, převahu, každým dnem jste byla hlouběji a hlouběji v tom nepřehledném pralese, ve zmatcích.
Rozuzlení nepřicházelo, nikdo Vás nepohladil, nevzal za ruku.
Možná jste sama pro sebe přijala program, že budete-li na oko tou vzornou ženou, která "všechno" zvládá, ztracené jistoty opět přijdou.
Byla jste ochotna vstoupit do změny, udělat cokoliv, jen aby se vrátilo to, co už bylo dávno pryč.
Uvěřila jste v nemožné.
Ovšem stále jste se propadala v této deziluzi, žila jste v nereálném světě.
Vysnila jste si něco, co se nemohlo stát.
Přicházely k Vám postupně signály přes tělo, které Vám dávaly najevo, že nejde o to, co tady bylo, ale že jde především o Vás.
Na sebe jste zapomněla.
Teď jste jako rozsypaná mozaika.
Jen těžko byste hledala dílky, které pasují k sobě.
Ptáte se, kdy by mohlo Vaše zdravotní trápení skončit.
Musely bychom se dostat do toho bodu před mnoha a mnoha lety (v tomto životě).
Ten zlom byl pro Vás zásadní.
Nesmíte s ničím bojovat.
Vy ještě nejspíš nerozumíte tomu, že všechno, co se tehdy stalo, bylo v pořádku.
Za všechno byste měla z hloubi duše poděkovat.
Nemohlo se nic stát jinak.
Kdyby mohlo, tak se to stalo.
Teprve potom byste se dostala k vlastní duši, ta potřebuje od Vás vnímat pochvalu, pohlazení.
Nikdo zvnějšku tohle za Vás neudělá.
Možná sama vnímáte, jak moc jste si za ty roky ubližovala.
Měla byste se dostat do toho stavu, kdy si budete tzv. plout životem.
Jste tady pro sebe důležitá, nejdůležitější ze všech.
Nikdo jiný Vám nemůže tak rozumět jako Vy sama sobě.
Nečekejte od lékařů, že přijdou s nějakým řešením, když tady jde o Vaši duši, o vědomé odmítnutí.
© Wahlgrenis
28.02.2019
