Dcera už od 5 let trpí migrénami
Milá Wahl,
už několikrát jsem se na Vás obrátila s radou ohledně miminka.
Vždy jste vystihla moji situaci.
Umíte krásně popsat to, co je, a nasměrovat.
Děkuju.
Nyní mám na Vás prosbu ohledně naší dcery.
Je jí 17 let a už od malinka (cca od 5ti let) trpí migrénami.
Nevěřím na rodové zatížení, ale tady si ze strany manžela asi opravdu nesou nějakou informaci (chování), které jim tyto migrény způsobují.
Co vím, už to měl manželův pradědeček, babička, maminka, on sám a teď i naše dcera (je to vždy ten prvorozený/á).
Bojujeme s tím, jak se dá.
Poslední dobou je to horší a horší.
Nyní je ve 3. ročníku na SŠ, dost se to vyhrotilo v 1. ročníku.
Nezvládala to tak, jak chtěla, z toho měla migrény, nešla do školy, učení se jí vršilo, opět nestíhala, zase migréna, opět doma a tak pořád dokola.
Prostě začarovaný kruh.
Nyní je to ve škole o trochu lepší, ale migrény má pořád.
Není den, aby si nebrala prášek.
Nikam moc nechce chodit (diskotéky ji nebaví), ráda je doma (což nevadí mě), ale nechci, aby se trápila.
Nejraději je doma, sleduje filmy na PC, žádné koníčky nemá (krom těch filmů).
Dříve zkoušela různé koníčky – chodila do pěveckého sboru, na basket, na klávesy, na florbal – vždy si to našla sama a chtěla tam chodit, ale po čase ji to bavit přestalo a museli jsme skončit.
Mimo jiné ty sporty také proto, že vždy měla potom migrény.
Sport má sice ráda, ale když jsme minulý týden chtěli, aby přišla na jiné myšlenky a manžel domluvil jeden večer s kamarády zápas ve florbale (na který se jí chtělo), skončilo to opět migrénou a zvracením ještě v tělocvičně.
Takže snaha zase k ničemu.
Teď je opět doma, je bledá.
Je vidět, že jí není dobře, ale vcelku jí nic z mého pohledu není.
Prý jí bolí celé tělo, je jí divně a z toho opět hlava.
Ráno si opět brala prášek.
Mám pocit, že její tělo je už z těch prášků úplně mimo, že se nedokáže bránit.
Kdyby měla aspoň horečku, aby bylo vidět, že tělo bojuje nebo že se prostě něco děje...
Ale nic, žádné bolení v krku, žádná rýma, jen prý "divně"...
Já sama jsem chodila 3 roky na jógu, teď chodím na taiji.
Chtěla jsem, jestli by to taky nezkusila, ale ona nechce.
Někdy mi to přijde, že je v tom svém "trápení" spokojená.
Ale její duše podle mě spokojená není.
Nebo ano?
Prosím, kdybyste měla chvilku a mohla mě nasměrovat a poradit, jestli jí můžu nějak pomoci?
Vím, že to je její boj a nemám ji do ničeho tlačit (stejně co nechce, neudělá), ale mě to trápí – to je asi normální.
Moc děkuji předem a přeji krásný adventní čas.
Markéttka 10.12.2013
Milá Markéttko,
vím, jak ráda byste si nyní přečetla jasný návod, co máte - nebo co má Vaše dcera - udělat.
Není to tak jednoduché.
Vnímám tady zvláštní pocit, jako by se šlo tzv. proti přírodě.
Ne, to neznamená, že ji máte vyhnat na zahradu s motyčkou...
Tady něco není dobře, něco zde drhne.
Je důležité sundat růžové brýle, skrz které se zatím díváte - nebo Vaše dcera dívá - na svět.
Jakmile tyto pomyslné brýle budou sundány, ta zátěž, kterou nyní vnímáte, zmizí.
Nejspíš je tady podivný směr, po kterém se dcera vydala...
Ovšem v pěti letech o jakém směru mluvíme, že?
Ten směr se její duši mohl ukázat už v okamžiku narození.
Nechtěla sem do tohoto života, ale bylo jasné, že jiná cesta v tu chvíli není.
Nebylo na výběr.
Hlavu jí svírají silné obruče...
Jejich původ vychází od lidí, kteří jsou v jejím okolí.
Vnímá tyto pocity ve chvíli, kdy je jasné, že prohrává.
Snaží se zpočátku zařadit do jistého procesu, do postupu, který je tak nějak obvyklý a vidí nebo ví, že to tak dělají ostatní.
Sama by to ale chtěla jinak.
Nechce poslouchat pokyny, které se jí zdají nelogické, nechce se podvolit, když vnímá příkoří.
Dospělí ale často přistupují k dětem (studentům) s odstupem, z nadhledu.
Tohle není duši Vaší dcery příjemné, to jsou chvíle, kdy ví, že takhle nechce.
Hlavu jí sevřou ty pevné obruče.
Proti tomu se ale nedá moc dělat.
Školský systém je nastaven tak, že dospělí jednají právě tak, jak jednají.
Změna by mohla nastat, až by se Vaše dcera dostala na cestu, která bude absolutně ladit s jejím srdcem, až si uvědomí, že je úplně správně tady a teď.
Nemá být za oběť, nemá kolem ní být vlna nenávisti.
Měla by si být jista sama sebou.
Až z tohoto "zakletého území" vystoupí, ukáže se před ní nádherná cesta, nad kterou bude i vyšší ochrana.
Měla by se osvobodit od všeho, co ji svíralo, měla by se najednou vyloupnout v celé své kráse.
Bude to chtít odvahu, ale je to proces nádherný, osvobozující, ozdravný...
© Wahlgrenis
13.12.2013
Milá Wahlgrenis,
máte pravdu, že to jednoduché není a jasný návod také ne.
Ale i tak jsem Vám moc a moc vděčná za to, co jste napsala.
I já to z její strany tak cítím - že je v situaci, ve které být nechce.
Nechci se zbavovat odpovědnosti, ale hlavní probém vidím opravdu školu a školní "metody".
Už když byla v prváku, jeli jsme do Prahy na představení Čtyři dohody s Jardou Duškem.
Dcera byla z představení nadšená, ale pak mi řekla, že to je tak pravdivý až vlastně hrozně smutný (hlavně když rozebíral právě školu, systém ochočování, odměny a tresty, ponižování....), že to prostě změnit nejde.
Na druhou stranu ale v sobě cítí jakousi zodpovědnost a asi i bezmoc, že tento systém nezmění a musí s ním hrát tu hru.
Když jsem jí kolikrát říkala, ať si to tak nebere, pustí to z hlavy, že život je o něčem jiném - tak se někdy na mě až trošku se zlobou obrátila, abych jí to neříkala, že jí to spíš ubližuje.
A že to prostě tak je, že tu školu prostě dodělá, že to prý nějak vydrží, aby měla aspoň maturitu.
Asi před půl rokem z ní vypadlo, že si dopisovala s nějakou paní z charitativní organizace a dotazovala se na možnosti - jí by se prý nejvíce zamlouvala charita někde v Africe.
Tam jí přijde, že je ta pomoc opravdu potřeba.
Toho se trošku děsím - jestli to není z její strany jenom taková představa o ideálu.
Ale byla bych za ni šťastná, kdyby v životě dělala něco, co jí bude bavit a naplňovat.
Taky jsem jí nabídla, jestli nechce školu změnit, ale to odmítá už od začátku.
Nerada se přizpůsobuje novým věcem a špatně se seznamuje.
Takže to by pro ni nebylo, už má v téhle skupině místo a bylo by jí nepříjemné přijít do zajetého kolektivu.
To chápu, ani já to nemám ráda.
Ještě budu stále nad vším, co jste mi napsala, přemýšlet, určitě i z naší strany - ze strany rodičů - nemusí být vše ok.
Ale snad to tak hrozné nebude, když je s námi ráda doma...
Ještě jednou Vám moc děkuju.
Budu tý mojí holčičce držet palce, aby se na tu svoji cestu v pořádku dostala.
Ale Váš nápad s motyčkou na zahradě není špatný...
Aspoň by ze sebe ten smutek vykopala.
Děkuju,
Markéttka 14.12.2013
Milá Wahl,
psala jsem Vám koncem roku 2013 ohledně dcery, která od malinka trpí migrénami.
Veškeré její "problémy" jsem si spojovala hlavně se školou.
Nyní se vše vysvětlilo a já když si čtu Vaši odpověď s tím, co už vím - neskutečné, všechno do sebe zapadá...
Dcera se nám v pondělí svěřila, že je na holky.
Nemusím Vám asi psát, že od pondělí ji nebolela hlava, a to ji teď poslední půlrok bolela každý den.
Už chápu ty obruče, co jí svíraly hlavu.
Už chápu Váš pocit, že se jde tzv. "proti přírodě".
Teď jen doufám a věřím, že se ve svém životě ukotví a bude vše jak má být, žádné přetvařování, předstírání.
V nás a v nejbližší rodině má veškerou podporu, jen se samozřejmě bojím reakcí některých lidí.
Ne kvůli mně, ale kvůli ní, nechci, aby ona tím trpěla.
Tak snad bude všechno v pořádku.
Bude, že?
Moc Vám děkuji a přeji krásné dny.
Markéttka 15.08.2015
Milá Markéttko,
děkuji Vám za Vaši zprávu, kterou jsem dostala už minulý týden.
Přesto o naší korespondenci z roku 2013 nemohu přestat přemýšlet.
To, co jsem tehdy napsala, ke mně přicházelo postupně.
Přestože jsem se s Vámi ani s Vaší dcerou nikdy neviděla, ta informace byla jasná.
Byly to spíše pocity a stavy než přesné pojmenování toho, co se dělo.
Vaše odpověď ale zapadla naprosto přesně.
Ještě jednou Vám za ni děkuji.
Vaše dcera se konečně mohla projevit tak, jak po tom její duše toužila.
Jasné je, že se nemá vracet do minulosti a pokoušet se být taková, jak by se to líbilo lidem v jejím okolí.
Ne, konečně je sama sebou.
Byla tady obrovská zátěž, skrz kterou se celé ty roky musela dostávat k sobě.
Byla součástí společnosti, která je samozřejmě nějak nastavena.
Nemohla se hned vyjádřit, nemohla pojmenovat své touhy.
Připadala si, jako by sem ani nepatřila.
Muži (chlapci) pro ni nepředstavovali partnery do života, nějak vnitřně tušila, že tudy cesta nevede.
Pořád ale bojovala s tím, jestli se má zapasovat do toho, co se od ní očekává (a trpět celý život), anebo se vydat svou cestou (tam, jak ji volá duše).
Jasné je, že už se rozhodla.
Nebude se měnit, nechce se přizpůsobovat.
Ta hradba mezi ní a okolním světem se zbořila.
Obruče praskly.
Může být sama sebou.
Nic jí nevyčítejte.
Najděte si jiný program než vnoučata...
Buďte ráda, že je Vaše dcera zase šťastná.
© Wahlgrenis
18.08.2015
Milá Wahl,
to já děkuji a opět mi mluvíte z duše.
Já jsem chápala, že tohle cítíte a tyto pocity k Vám „přicházejí".
Vaši první odpověď jsem si četla, snažila pochopit a číst mezi řádky, ale teď když už víme, o čem tyto pocity byly, je to tak neuvěřitelné...
Mrazí mi z konce Vaší odpovědi, hlavně o „zakletém území" a o odvaze, kterou k tomu bude potřebovat...
Nádhera.
Přesně jste také teď popsala, čím dcera procházela.
Říkala mi o tom, jak bojovala s pocity, zda se má „přizpůsobit" společnosti, nebo si vše přiznat.
Sobě i okolí.
Když vidím, jak se jí ulevilo a jak je teď spokojená (opět další dny bez migrény), jsem šťastná a nic jí nevyčítám.
Píšete – najděte si jiný program než vnoučata – to bylo také jedno z jejích obav, že nám asi nebude moci dát vnouče.
Máme jenom ji.
Už jsem se také párkrát na Vás obracela ohledně mého otěhotnění.
Je to už 10 let, co bychom s manželem rádi ještě jedno dítě, ale zatím se dušičce k nám nechtělo.
Možná to souvisí nebo souviselo s touto naší situací doma?
Nevím.
Nyní jsme ve stavu, že se miminku stále nebráníme, ale už to není každodenní téma.
Takže když jsme si našli jiný program než druhé dítě, najdeme si i jiný program než vnouče.
Hlavně, že to z dcery všechno spadlo a teď už bude šťastná.
Ještě jednou Vám moc děkuji a přeji krásné dny.
Markéttka 22.08.2015
