Chronická dermatitida na obličeji
Milá Wahlgrenis,
moc Vás prosím o radu, jak zpracovat problém s periorální dermatitidou, která mne trápí s přestávkami již skoro deset let.
Posledních cca 5 let je to již chronický stav.
Mám ji kolem úst a nosu, kde to docela bolí.
Pročítala jsem i Vaše odpovědi na podobné otázky, kde se zmiňujete, že při kožním problému na obličeji se mnohdy jedná o nesouhlas s okolím, "nasazení masky".
Poprvé se mi pupínky objevily při rozvodu s mým prvním mužem v r. 2002, v té době zabrala medicínská léčba.
Když jsem odešla za svým druhým mužem před 7 lety, zvolna se vše vrátilo.
Žijeme společně s mužovými rodiči, o problému s tchýní jsem Vám nedávno psala a Vaše odpověď mi velmi pomohla.
Co mi moje duše sděluje přes obličej, kde dělám chybu?
Děkuju mnohokrát za odpověď,
Srdečně zdraví
Aurenie 28.08.2012
Milá Aurenie,
pokud se podíváme na Vaše aktuální problémy, pak důležitá pro posun dál je opravdu maska, kterou máte nasazenou.
Kdybych to měla popsat v obrazech, pak vnímám nesoulad kolem Vás, jako byste byla v pro Vás nepříznivém území (ryba na poušti, pokojový kocourek v pralese).
Není náhodou, že nejvíce problém vnímáte kolem úst a kolem nosu.
To jsou místa, která se ozývají, pokud Vám něco "nevoní" a pokud něco nemůžete říct.
Je tady postavená zeď mezi Vámi a okolním světem.
Vztah s tchyní chcete zvládnout rozumem, ale příliš se to nedaří.
Chtě nechtě tam musíte přijímat situace a jevy, které s Vámi uvnitř neladí.
Nejste si stoprocentně jistá v místech, kde jste.
Nejste sama za sebe, nejste svou paní.
Pravděpodobně se pořád ohlížíte, co se stane, kdy něco konkrétního uděláte, řeknete, uvaříte.
Možná už máte strach si i něco sama jen tak myslet.
Jste spoutaná, i když to navenek vůbec není vidět.
Je tady ale náznak řešení.
Měla byste z hloubi duše najít zase ten svůj pramen radosti a štěstí a pokusit se dostat ho do každé Vaší činnosti.
Strach, který žijete, je zbytečný.
Dobrým návodem dokáží být děti, které se ještě umí radovat.
Tento náboj by Vás měl posunout jinam, problémy na obličejem by měly zmizet.
© Wahlgrenis
31.08.2012
Milá Wahlgrenis,
z celého srdce Vám děkuji...
Ano, prožívám strach a je mi nepříjemno z místa, kde žijeme.
Nemám tu žádné soukromí, koutek, kde bych chvíli mohla být sama.
Sama s dětmi a se svým mužem.
Žijeme ve firmě muže a náš byt necítím jako domov, oázu klidu a radosti.
Na dvoře jezdí vysokozdvižné vozíky, nákladní auta.
Nemůžu ani volně vypustit na dvůr našeho 15 měsíčního Mikuláše.
Z jedné strany tohle a z druhé tchyně.
Máme malou zahrádku, tu obdělává ona.
Samé postřiky, "intenzifikace výnosů".
To ani není zahrádka...
Ani sem Mikuláš nemůže sám vyběhnout, díky hlubokému výkopu.
Už sedm let slyším, že si jednou postavíme dům.
Opět vedle firmy...
Nejsem si tím místem jistá, nějak si tam ten dům zatím nedokážu představit.
Možná bude vše jinak, nechám se překvapit.
A ze všeho nejdříve se pokusím stát svou vlastní paní!
Máte pravdu, dětičky jsou naši skvělí vychovatelé.
Někde jsem nedávno četla, že pojem "výchova dětí" je v podstatě nesmyslný.
Všechno je přece jinak!
Vím, že moje situace odráží to, co mám v nitru, že se dostávám do situací, které potřebuju pro svůj růst.
Ale někdy je to těžké chytit za správný konec, plynout volně proudem událostí...
Přeji Vám hezký večer.
S láskou
Aurenie 01.09.2012
