WAHLGRENIS              

    

...věci mezi nebem a zemí...

 


     REGISTRACE       Přihlášení

Psycholožka mě vyslechla, vyslovila podezření na depresi a poslala mě k psychiatrovi


Milá Wahlgrenis,
dovoluji se na vás obrátit o radu.
V životě jsem zvládla spoustu věcí (vlastní vůlí, bývala spíš oporou a vrbou pro druhé).
Před 6 lety jsem změnila zaměstnání i místo pobytu.
Dnes už nejsem na podnájmu, mám vlastní byt (na hypotéku), vyrovnala jsem majetkové poměry v rodině.
Vloni v zimě jsem dokončila doktorské studium, v lednu rekonstruovala byt, ale starání bylo i tak dost.
Letos na jaře jsem začala stahovat, přestala chodit do společnosti, několik lístků na kulturu propadlo.
Prostě doma je mi nejlíp.
Hrozná únava.
Pouze práce, základní péče o sebe a domácnost (žiju sama) a spánek.
Vím, že žiju víc mužskou energii než ženskou, ale nějak se nedostává sil obrátit se zase správným směrem...
Chodím kvůli lymfatickému systému k homeopatce, tak jsme při sezení u ní se dostaly k tomu, co prožívám.
Doporučila mi psycholožku, což jsem docela uvítala.
Psycholožka mě vyslechla, vyslovila podezření na depresi a poslala mě k psychiatrovi.
U něj jsem dostala antidepresiva.
Dohodli jsme se na 3 měsících užívání, by se ukázalo, jestli za můj stav může aktuální chem. stav mozku, nebo jestli je to záležitost delší psychoterapie.
Souhlasila jsem.
Začala jsem půlkou denní dávky, vzala 2 a v noci si opravdu užila - nateklý horní ret, nateklá sliznice nosu, zimnice, třes.
Další už jsem si nevzala.
Teď řeším dilema: jít za doktorem zvolit vhodnější lék, nebo se pokusit zvládnout to sama?
Sil moc nemám, jsem na to sama...
Můžete mi prosím k tomu něco napsat?
Zvládnu to?
Díky.
Lenny 24.06.2012

Milá Lenny,
všechno v životě souvisí se vším.
I psychiatrie je důležitá, pokud se dějí věci, které člověk nedokáže uchopit.
Jedna situace dokáže na každého působit jinak.
Zatímco jeden člověk je zcela nad věcí, druhý se může začít bortit.
Psychiatři nebo psychiatrické léčebny mají člověka opět vrátit k sobě, aby své procesy zase zvládal.
Pokud je tíha v jeho životě větší, mohou pomoci utišující léky.
Člověk si má být v životě především jistý sám sebou, mnohé procesy ale dokáží udělat zmatky.
Ale podobné to je i s jinými nemocemi.
Lékaře potřebujeme tehdy, když už sami si se sebou nevíme rady.
Duše k nám promlouvá skrz zdravotní problémy, snaží se s námi "komunikovat", něco nám sděluje, ale člověk neslyší.
Proto musí přijít odborná rada od někoho, kdo "zná postupy".
Ve Vašem procesu jste se především ztratila Vy sama.
Píšete, co všechno jste zvládla.
Ano, musela jste.
Ve chvíli, kdy tohle všechno bylo za Vámi, tělo se konečně mohlo ozvat, konečně k Vám mohlo začít promlouvat, konečně tady o něco šlo.
Jenže to Vy jste si pro sebe nedokázala zpracovat a přeložit.
Dostala jste se do roli oběti, přijala pomoc zvenčí.
Vzdálila jste se od své cesty, od svého vnitřního základu, od propojení sama na sebe.
Měla byste se zase vrátit, ale rozhodující bude, zda se na svou cestu dokážete vrátit.
Nejdůležitější jste tady Vy, ne, co říká psycholog nebo psychiatr.
Důležité jsou Vaše pocity, Vaše aktuální prožívání, strachy a obavy, které Vás zastavují.
Nikdy není pozdě začít objevovat sami sebe.
© Wahlgrenis 29.06.2012

Wahlgrenis,
díky za Vaši odpověď!
Ano, jsem to já, kdo to nechal dojít tak daleko, kdo tělo sice slyšel a už neudělal ty dva kroky dál: porozumět a podle toho něco změnit...
A bude to zase jen na mně, dostat se zpátky.
Za těch pár dní mezi prvním dotazem a Vaší odpovědí jsem měla klid na přemýšlení.
Už vidím jasněji, co bylo špatně.
Včera taky nové nahlédnutí na to, jak až to se mnou je.
Iniciovala jsem setkání přátel (jsem v pohodě, jako za starých časů, ehmm), sešli jsme se v Praze na kus řeči.
Už tam jsem slyšela, že jsem se nějak změnila (příliš zklidnila, kam se poděl můj temperament?), pak za hodinku jsem začala být neklidná a za dvě se zvedala k odchodu.
Mohla jsem přespat dodneška, popovídat si ještě, udělat si procházku...
Ale já ujížděla z Prahy a zase jsem za sebou zaklapla dveře bytu.
Ráda jsem je viděla, ale radost mi to setkání nepřineslo.
Cítím, že požádat o pomoc psycholožku i psychiatra nebyla chyba.
Beru to naopak jako první krok správným směrem.
Přiznat si psychické problémy a přijmout pomoc není vůbec snadné.
Nebyla to snadná volba přijmout AD.
Snažím se léky užívat minimálně.
Neberu to tak, že jsem předala svou odpovědnost.
Naopak věřím, že tito lidé, kteří pracují s psychosomatikou, mně pomůžou v návratu k mé vlastní síle a třeba se mi otevřou díky tomu všemu nové dveře.
Prostě dostala jsem na svoji dušičku obvaz... na pár týdnů, aby se mohla vyhojit.
Nebylo jen to, co jsem psala, od onemocnění a smrti maminky před 11 lety toho bylo mnohem víc, kdy já jsem držela a táhla sebe i okolí dál.
Nemám na sebe (zase) spěchat.
Cítím, že tenhle můj stav je právě zpráva o tom, že VŮLE nezmůže všechno, že přiznat slabost a přijmout pomoc je O.K.
Díky a ráda napíšu, jak se u mě vyjasňuje, v což pevně věřím :-)
Lenny 29.06.2012


© 2004-2020 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.