Mým problémem jsou mykózy
Milá Wahlgrenis,
během šesti let už jsi mi několikrát odpověděla na dotaz.
Moc si toho vážím a moc děkuji.
Přemýšlím, jestli se můžu ještě ptát, nedokážu posoudit, jaký nápor to pro Tebe je.
Mým problémem jsou mykózy.
Hledala jsem tady a četla.
Vím, že je to problém duše, partnerský problém, nesoulad.
Ano, je to tak i u mě.
Nemám moc chuť se s manželem milovat a hledám příčinu.
Na rodinných konstelacích mi vyšlo, že jsem žila partnerství se svým otcem a byla sokyní s mamkou.
Můj manžel mi prý dělá maminku.
To ale bylo, taťka nám umřel na podzim a s mamkou jsme se už nějak "našly".
S manželem se máme rádi i přes velký věkový rozdíl a i přesto, že se vídáme prakticky jen o víkendech.
Kdysi jsem zažila vztah, kdy jsem myslela jen na milování a sex.
Bylo to tak silné, že se to nedá ani vypovědět.
Přehlušilo to můj život, nemohla jsem se soustředit na nic, bylo mi špatně.
Ještě teď, když si na to vzpomenu, celým mým tělem probíhají zvláštní obrovské vlny.
Utekla jsem od toho a trvalo mnoho let, než jsem se od toho muže nechala odstřihnout.
Bála jsem se.
Nevím, co se to se mnou dělo, ale nikdy na to nezapomenu.
Přemýšlím, jestli jsem s manželem nespadla do opaku.
Moc bych si přála, aby nám to ladilo, ale nevím, kde je chyba a co pro to udělat.
Budu moc vděčná za odpověď, pokud jí budu hodna.
S přáním krásného dne
Vanilka * 03.03.2012
Milá Vanilko *,
to, co žena vnímá v oblasti pohlavních orgánů, souvisí s rovinou partnerství.
Popisujete krásný vztah, který jste během manželství zažila s jiným mužem.
Tady bylo i krásné milování...
V těchto okamžicích se duše dotkla něčeho vyššího, silnějšího, zažila pocit té pravé neomezené lásky.
Ale Vy jste se této informace najednou lekla.
Dokonce píšete, že Vám bylo špatně.
Bylo Vám ale špatně z toho, co jste pochopila.
Vrátila jste se do stereotypního života s manželem, kde nic hezkého v intimní oblasti neprožíváte.
Spoutala jste svou duši, nedivte se svým potížím.
Přestože tehdy bylo Vaší duši jasné, že "tohle" přesně je ono, "tohle" by chtěla zažívat... Vy jste se dokonce nemohla na nic jiného soustředit... létala jste metr nad zemí...
Pak jste si tohle prožívání ale rozumově zakázala.
Bylo to Vaše rozhodnutí.
Nedivte se, že nyní je to opět na Vás.
Vaše duše trpí.
Jde o to - "chvilky" s manželem přežít.
Jak smutné...
Vaše duše "ochutnala", jaké to je, když se může tetelit radostí, proto Vám teď dává najevo, že to, co prožíváte, "tohle" fakt není.
Potřebovala byste se naladit na tu vlnu lásky, nekonečné, nekončící...
S manželem to máte jinak.
Kromě bezmezného obdivu by tady mělo být i něco víc..., jiskření, touha, radost z jeho blízkosti a pocit, že Vám chybí, když není vedle Vás.
Pokuste se v sobě objevit tuhle ztracenou cestu.
© Wahlgrenis
03.03.2012
Wahlgrenis,
děkuji.
Radostí jsem se tetelila, když jsem uviděla zprávu od Tebe.
Radost potom vystřídal smutek.
Ano, moje duše trpí.
Cítím to ale už nějak moc dlouho.
To mě nutí o to víc hledat a ptát se.
Ten příběh, který mnou otřásl se stal, když jsem byla svobodná a měla těsně po škole.
On byl (potřetí) ženatý se ženou s dvěma dětmi.
Vlastní děti mít nemůže.
To, jak mi bylo špatně, jsem opravdu nezvládala.
Neměla jsem zkušenosti s muži a hlavně jsem si v té době nedokázala představit nemít děti.
Naše komunikace byla špatná.
Bála jsem se, že si se mnou jen hraje a jediné, co jsem chtěla, bylo to skončit.
Tenkrát mi řekl, že tohle nikdy neskončí.
Chtěla jsem skočit z okna, to se naštěstí nestalo.
Jenom jsem se ponořila do strachu a utekla do zahraničí.
Přestože jsem později měla pětiletý vztah, musela jsem se vrátit, chtěla jsem běžet za ním.
Sešli jsme se, ale zase jsme to nedokázali prolomit a navázat.
Někdy jsem si říkala, že jsme jak ptáci v trní a někdy naopak, že toto láska není, ale nějaká karma.
Potom jsem se vdala.
Toužila jsem tolik po zázemí a hlavně bezpečí a dětech (to už se vzhledem k věku taky nedalo moc odkládat).
Na procházce s kočárkem jsem HO potkala.
Z rozhovoru mi v hlavě zůstaly z různých vět dvě slova
SPOLU (to řekl on) a
LÁSKA (jsem řekla já).
Travil tady hodně času.
Měl po rozvodu.
Wahlgrenis, myslíš, že bych se s ním měla ještě potkat?
Já vlastně nevím, jak to měl nebo má on.
Jedna numeroložka mi řekla, že sebe vidím hlavně jako matku.
Tomu jsem nejspíš podřídila svá rozhodnutí a přesto nejsem štastná.
Je to asi můj osud, i ve Tvém výkladu jména je, že mám mnoho nesplněných přání.
Jóga je nyní jediná věc, která mně pomáhá najít v sobě trochu klidu a radosti.
Jsem zemské znamení a vnímám, že jsem silně se zemí propojena.
Při meditaci vnímám odspodu energie, které mnou prochází a výchází pláčem.
Vnímám, jak je naše planeta nemocná.
Myslím, že toto propojení s matkou Zemí souvisí i s mojí mamkou.
Proč jsem vlastně tohle teď napsala, když řeším svůj intimní život?
Že by to taky souviselo?
Je mi moc smutno.
Pláču.
Snad se mi podaří něco změnit k lepšímu.
Wahlgrenis, moc děkuji za Tvůj čas.
Omlouvám se za tykání.
Vanilka * 04.03.2012
Milá Vanilko *
děkuji za Vaši zpověď.
Není nutné kontaktovat tohoto muže, pokud to tak necítíte...
Ale bylo by dobré poslouchat duši, jít za tím pocitem, kde je jí dobře, kde se sama cítíte v pořádku, správně, kompletní, kde nic nedrhne...
V mnoha podivných partnerských vztazích se žena může "náhodou" (náhody neexistují) dostat k muži, který ji dostane na tu správnou vlnu, na cestu duše.
Není nutné, aby vztah s ním trval, on svou roli splnil tím, že zafungoval jako klíč k bráně.
Žena může pochopit, že život, který do té doby žila, byl prázdný.
Pak se může vydat dál touto branou, která už je odemčena... anebo se vrátí tam, kde žila.
Má výborně nakročeno...
Ale není pravidlem, že udělá ten zásadní krok, že začne poslouchat svou duši, že jde směrem, kde je jí dobře, že si dál nemá ubližovat.
Je to moc těžké.
Žena se raději vrátí do svých stereotypů, dělá věci, které ji moc bolí.
Pak se ale nesmí divit zdravotním problémům, které k ní dorazí...
© Wahlgrenis
04.03.2012
Milá Wahlgrenis,
dneska byl krásný den!
Cítím úlevu a zvláštní lehkost.
Děkuji Ti, že jsi mi pomohla pojmenovat pravdu a nasměrovat jak dál.
Ano, člověk musí jít cestou duše.
Proč jsem byla tak slepá?
Proč jsem udělala tolik chyb?
Proč mi všecho připadalo tak těžké?
Vím, že za tím byl jenom strach.
A mým posláním tady je - strach už nemít.
Jak jednoduše to zní, jak lehké by se to mohlo někomu zdát.
Zmítám se v citech, brečím a zároveň se i raduji.
Myslela jsem, že už jsem daleko na cestě - mít se ráda a jít cestou duše (už jsem toho na Tvém webu dost přečetla), ale stejně jsem se neviděla.
Neviděla jsem se pro klid v rodině, pro moje děti, pro manžela, který mě má za princeznu, abych si nepřipadala sobecká.
Jak bude asi pokračovat moje manželství?
Můžeme se změnit oba, abychom k sobě našli pravdivou cestu?
Muže nastat touha a jiskření tam, kde není?
Manžel právě prodává dům po rodičích a má se k nám přistěhovat.
Je na přelomu životních změn nejen v osobním životě.
Myslím, že mi ukazuje něco, co i já mám nejspíš v sobě.
Není náhoda, že jsme se přitáhli.
Wahlgrenis, posílám nejen Tobě video
Kiesha - Little Grandmother .
Možná ji už znáš.
Její poselství kolují na netu už dlouho, ale tohle je opravdu zajímavé.
Změna čeká nás všechny.
Těším se.
Hlavní myšlenka je zůstat v lásce a klidu.
Naše miloučká Wahl, moc děkuji.
Děkuji také Lie za
ukolébavku Watanay a děkuji také
Rosé za nádherné verše .
Dneska byl krásný den!
Vanilka * 07.03.2012
Milá Wahlgrenis,
posílám moje pokračování.
Změnila jsem se, šlo to rychle.
Mám úplně jiné pocity.
Dodala jsem si odvahu a promluvila jsem si s manželem.
Řekla jsem mu, že se s ním nerada miluju a že už to nechci hrát, ale chci žít pravdu.
Jeho reakce mě překvapila.
Vzrušilo ho to, prý jsme oba stejní (??).
Vůbec nebyl smutný, aspoň navenek ne.
Mně se velmi ulevilo, ale myslela jsem, že nepochopil hloubku toho, co jsem mu říkala.
Postupně jsem mu řekla, že na to bude muset jít jinak a zůstala odtažená, tak mu to snad došlo.
Odpojila jsem se od něj duševně a zažila příval radosti, naděje, sebeuvědomění, prostě nádhera.
Jako kdybych vyrostla a otevřela dveře jinam.
Jsem teď hodně v sobě, cvičím, medituji, chodíme s dětmi na dlouhé procházky do přírody, do lesa.
Víkend jsem si proložila filmy a dokumenty od Igora Chauna, které se mimochodem manželovi také moc líbily.
Kladla jsem si otázky, co by moje duše chtěla zažívat a hned se mi vybavil ON (ten,od kterého jsem kdysi dáávno utekla).
Vedla jsem s ním v duchu rozhovory a vracela se k momentům, kdy jsem měla příležitost, ale neuchopila ji.
Bylo mi to tak líto !!
Vnímala jsem to jako svoje selhání.
Kladla jsem si otázky, do jáké míry máme život ve svých rukou a kde je už osud, kterému se nevyhneme.
V duchu mě napadlo, že se ho zeptám na práci, kdysi mi ji nabízel.
Hned druhý den jsem ho potkala.
Nevídáme se měsíce, roky, občas ho jen zahlédnu někde v autě, tak jsem byla překvapená, jak rychle bylo moje přání vyslyšeno.
Zmohla jsem se jen na "čau".
Co se ale dělo uvnitř, nedokážu slovy ani vyjádřit.
Napojila jsem se na něj a byla úplně mimo, vznášela jsem se, chtěla jsem na něj udělat srdce.
Vzpomněla jsem si živě, jak mi tenkrát bylo špatně a byla jsem v tom zase a to jsme se jenom potkali.
V krámě jsem málem zapomněla nákup, k zubaři jsem přijela o den dřív.
Můžu říct, že mě obestoupila zvláštní nejistota a teď jsem ráda, že jsem se zase uklidnila.
Skoro si říkám, že duše toto možná chce, ale zvládnout to v klidu, je pro mě těžké, proto ten můj zavřený zámek.
Jak na to mám ale jít?
Na joze jsme dělali taková cvičení s energií, abychom se naučili dotýkat ostatních na jemnější úrovni.
Poslepu jsme si měli najít někoho do dvojice či trojice a pak jsme si o tom vyprávěli.
Jedna holka zůstala na chvíli sama, k nikomu se nepřidala a brečela, že to tak má i v rodině.
V kruhu jsme ji potom udělali rodinu a postupně jsme si na ni všichni lehli.
Vím, že se příběhy každého z nás vlastně týkaly všech.
Bylo to úžasné!
Druhý den jsem se probudila s pocitem Ráje na Zemi.
Přeji krásné Velikonoce i ostatní dny, ať jsou barevné.
Vanilka * 06.04.2012
