Wahlgrenis

Jak je možné zharmonizovat tělo, aby bylo štíhlé

Milá Wahlgrenis,
pročítám si příspěvky o zavodnění a napadá mě informace, zda i obezita (nahromadění tuku v určitých partiích) souvisí s nahromaděním problémů.
Asi ne každý může být štíhlý jako proutek, mnoho záleží na genetických dispozicích, typu postavy, ale samozřejmě také na životním stylu.
Každý si přeje mít krásné tělo, ale jak toho dosáhnout bez násilí (diety, cvičení, léky, odtučňovací kůry)?
Nikdy jsem nebyla extrémně štíhlá, ale vždycky jsem si přála dosáhnout pro mě ideální váhy.
S tímto přáním se potýkám už od puberty.
Neříkám, že nejsem spokojená se svým tělem, ale vím, že by mohlo být dokonalejší.
Po dvou těhotenstvích jsem přibrala 8 kg, které se mi už nepodařilo shodit.
Přestože mám dostatek pohybu s dětmi a snažím se jíst střídmě...
Na jaře jsem držela 10-ti denní půst (voda, citron, javorový sirup), abych se vyčistila a změnila styl stravování.
Jím více zeleniny a ovoce, omezila jsem maso a chci ho ze svého jídelníčku úplně odbourat.
Ale asi to nejde tak úplně najednou.
Jak je možné zharmonizovat tělo, aby bylo štíhlé?
Poraď nám všem, Wahl, jak to děláš, že jsi dokonale štíhlá.
Z tvých seminářů vím, že máme laskat své tělo, dopřát si vše, na co máme chuť, chodit hodně do přírody a neřešit problémy, ale plout životem.
Snažíme se, ale chceme být štíhlejší, jak na to?
Přeji krásný a slunečný den,
Sylva 25.05.2011

Pro pobavení:-) ad "Jak je možné zharmonizovat tělo, aby bylo štíhlé"
(Prosím, nebrat smrtelně vážně...)
Taky bych chtěla mít postavu, jako když mi bylo 17:-)
A jsem "lokomotiva s plnou výbavou".
"Chtěla" bych mít ty křivky z magazínů a váhu a "konfekční velikost", abych u stojanů v krámu nemusela pokaždé sakrovat.
Co to je za velikost 80D, naprostá většina výrobců podprsenek NETUŠÍ.
A zároveň "nechci" bejt lady a la magazine, protože něco ve mě si uvědomuje, že já potřebuju být právě teď právě taková.
Abych odtáhla dítě i nákup, aby mě nesložila rýmička, abych mě respektoval hřebec, který na mě "zbyl", přestože zrovna tohle je způsob koně, který je nejméně bezpečný a který jsem nechtěla.
Na jedné straně si ho vážím, na druhé straně vím, že je to strašný "č.".
On je totiž zatraceně chytrý.
Neustále vede dialog a přemýšlí, jak mě přečurá.
Je jako batole, pořád chce vědět, že pozornost patří jen jemu.
Možná celá realita, ve které přebývám, se podobá takovému koni.
Není moc bezpečný, je příliš silný, pořád vyžaduje pozornost, dialog, důslednou kontrolu.
Nebezpečné prostředí dělá tělo silné. To musí být přírodní zákonitost.
Nemůžete žít v drsných podmínkách a chtít být křehcí.
To prostě nedává smysl.
BuĎ se zbavte zátěže a tělo pak může být ochotné být menší, křehčí, slabší, tenčí..:-)
A nebo přijměte ty podmínky, které máte, protože možná i to je právě Cesta.
Asi to není cesta Módy a Trendu, ale je to cesta, která bude mnohem blíž realitě.
Na to bych si vsadila.
K té realitě může patřit tělo, které má sílu a budí respekt.
Pak možná vyvstane otázka, co za realitu krásky v těch barevných časopisech vlastně prezentují.
Možná se strašně moc pletu.
Třeba je to jinak.
Třeba existuje možnost, .. ne.
Divná věc, která mi občas bleskne hlavou a otázka, kterou si člověk zmanipulovaný
reklamou asi nepoloží: ideál ženy v pornoprůmyslu je diametrálně odlišný od ideálu ženy v průmyslu oděvním.
Na jedný straně žena, co má prsa, boky, pas - na druhý straně něco, co jako žena biologicky prostě nevypadá.
Co z toho je lež?
Co z toho chcete?
Hoplea 25.05.2011

Wahl,
Hoplea to prostě nádherně vystihla.
Milá Hopleo, díky... lépe to snad ani napsat nešlo.
Naprosto přesně jsem si vybavila celé moje životní období, kdy se moje tělo obalovalo do tuku a kdy ho zase dobrovolně ztrácelo, aniž by kdy byly brány na zřetel nějaké diety...
Díky za uvědomnění, že vím, proč jsem tam, kde jsem.
Rudbekie 25.05.2011

Milá Sylvo,
už když jsem včera četla Vaši otázku, bylo mi jasné, že budu psát i odpověď.
Tohle u některých mailů vím jednoznačně...
Pak jsem ale musela mimo, nebyla jsem u počítače, ale myšlenky k tomuto tématu jsem si postupně skládala k sobě.
Včera byl vůbec zajímavý den.
Dorazilo ke mně hned několik darů, s kterými jsem ani předem nepočítala.
Ale už vím, že všechno se děje přesně tak, jak se dít má, tak se ničemu nedivím.
Je doba zázraků!
Ale k Vaší otázce:
Vaše otázka je položena do pojmové roviny.
Měli bychom si ji nejprve přeložit tak, abychom pochopili, o co tady jde.
Obezita a štíhlost, oboje jsou jenom slova.
Každý k nim může mít přiřazen individuálně zcela jiný obsah.
Víte jistě, že anorektičky - holky kost a kůže - se považuji ve svých očích za obézní.
To jsou známá fakta.
Záleží na každém, jaký má v sobě vytvořen ideál krásy.
To je to, kam bychom se měli dostat.
Zmiňujete genetické dispozice, typ postavy, jídelníček..., ale podle mého je nejpodstatnější dostat se ke své duši, na nitro, které je logickou součástí těla.
Tady je problém.
Mnoho lidí s tím, jakou má postavu, jaké má tělo, nesouhlasí, nesouladí s tím obrazem...
Chtěli by to jinak?
Jiné tělo?
A tady se dostáváme k základnímu rozporu.
Nemůžeme chtít mít jiné tělo, když už samozřejmě logicky jedno máme...
Jak by (to tělo) k tomu přišlo?
Tady nefunguje žádný výměnný obchod, nic, co by se podobalo bazaru nebo second handu - nelze tělo odložit, jako něco, co už nepotřebujeme, s cílem vybrat si nějaké jiné...
Jak tohle zní absurdně!
Ne, tělo máme jenom jedno po celý život.
Dostali jsme ho v okamžiku narození a užíváme si ho po všechny další dny až do smrti.
Nikdo nám nikdy žádné jiné tělo nedá.
Tělo je třeba chápat jako největší dar do života, měli bychom své tělo pojmout až s posvátnou úctou, brát ho jako chrám.
Tady možná sama vnímáte rozpor...
Takhle to každý necítí.
Mnoha lidem by se líbilo tělo jiné (méně kil, větší prsa, jiné vlasy...).
Jenomže jak k tomu to tělo přijde?
Moc důležité je to tělo, které máme, milovat.
Absolutně, bez výhrad...
Ne jen tak halabala.
Je důležité milovat každou buňku svého těla.
Nelze si připustit žádné pochybovačné myšlenky.
Nelze říkat, že se máme rádi, ale "bez těch nadbytečných dvaceti kil".
A co tahle kila navíc?
Co bude s nimi?
Chtěla byste být v roli těchto dvaceti kil a vnímat, jak jste pro svého "majitele" nežádoucí?
Já tedy ne...
Být někomu na obtíž je problém, tohle možná znáte z běžného života.
Je tam snaha nějak se zalíbit, udělat všechno pro to, aby to bylo jinak.
Když se to ale dlouhodobě nedaří, musí dojít k protiútoku.
A ten má různé formy, které se dají shrnout do jediného slova - nenávist.
Těch Vašich nadbytečných dvacet kilo začne k Vaší duši vysílat nenávistné energie.
Čím déle to trvá, tím je tento proces agresivnější.
Ano, tohle byl jenom příklad, nemusí se Vás týkal, ale pro názornost jsem ho sem zařadila.
Všechno, co máme, je třeba vzít pod svá ochranná křídla, tedy nejen všechna kila (i ta, která byste mohla definovat jako přebytečná), ale i další "problematická" místa, jako například Vaše jizvy, vrásky, křečové žíly...
Ono je toho víc, k čemu má člověk směrem k sobě výhrady.
Jen se občas porozhlédněte kolem sebe:
Co uvidíme?
Hlava svěšená, nejistá chůze, vpadlý hrudník, nepřítomný pohled, oči zabodnuté do země pár metrů před sebe... jen se s nikým nepotkat, jen se nikomu nepodívat do očí, jen zase rychle zmizet, rozplynout se, zrušit se?
Takhle to má mnoho lidí.
Už mnohokrát jsem na těchto stránkách naznačila, že nevyhledávám informace z knih, neúčastním se kurzů (Výjimečný byl ten ke Květu života v listopadu 2010 , ale to je jiný příběh.), neopakuji myšlenky jiných lidí.
Všechno mám absolutně prožité na vlastní kůži, a dá se říct bolestně prožité...
Můj život nebyl procházka růžovým sadem, měla jsem období, kdy jsem se sama sobě nedokázala podívat do očí, také jsem proti své vůli přibrala osm kilo (z nešťastné lásky - jak jinak? - teď už se tomu nedivím...), ale našlo by se toho víc.
Jen nevím, jestli je nutné sdělovat detaily mého života.
(Koho to zajímá?)
Ale abych se vrátila k tématu - vlastní tělo je třeba milovat, takové, jaké máme.
Každou buňku je třeba milovat.
Je třeba dostat tělo do absolutního souladu se svou duší.
Nesmí tady být ani nejmenší pochybnost.
Je třeba milovat každou buňku, ale tohle není jednoduché, není to jen tak, je třeba to dát každé buňce svého těla vědět.
Musí to být maximální vyznání lásky, jakého jsme schopni.
Tělo, aby splynulo s duší, potřebuje zažít tu otevřenou náruč, kterou od Vás ještě třeba nikdy ani nepocítilo.
Všechno, co myslíme vážně, máme mít také odvahu vyslovit.
Proč se po snoubencích při svatebním obřadu chce, aby vyslovili nahlas to své "ano"?
Každé vyznání lásky - nahlas - je univerzální, napojuje se na vnitřní pramen lásky, který je v každém člověku.
Tím dochází k nádhernému propojení, k aktivaci procesů dosud neprobuzených.
Vlna láska, to je ten zdroj, ke kterému se potřebujeme dostat.
Bez něho je člověk prázdný.
Kdybych měla na toto téma psát ještě nějakou dobu, dostala bych se k zrcadlové lekci, která to vyznání lásky směrem k vlastnímu tělu ještě násobí.
Tady se jedná o současný projev tří smyslů - zrak (vidíme se v zrcadle), sluch (mluvíme na sebe) a hmat (každou buňku povrchu svého těla pohladíme).
Ideální je pojmout své tělo trochu jako malé miminko, čerstvě narozené.
Dívat se na sebe s něhou, používat výrazy laskavé, zdrobněliny a naopak zcela vyrušit všechno divné a negativní (nadávky, eufemismy).
S tímto pojetím souvisí i další procesy, které se zcela nenásilně do Vašeho života dostanou.
Najednou dojde ke změně chování, vyjadřování, změní se způsob chůze, mění se i stravovací režim, způsoby trávení volného času, někdy dokonce v souvislosti s tímto nastartováním mizí ze života i někteří lidé, ti, co zde měli dříve své naprosto jisté místo.
Je to nádherný obrat, ke kterému dojdete, pokud začnete své tělo vnímat jako krásný kompaktní celek.
Pokud tady bude propojena ta univerzální láska, může se stát, že se tělo "přelije" do formy, kterou máte někde v podvědomí ukrytou, tedy do tvarů, které by se Vám líbily.
Najednou je máte, aniž byste se o něco snažila.
Sylvo, viděly jsme se už několikrát, můžete posoudit, jak na Vás tato slova působí, porovnat je s realitou.
Je zde ukryté velké tajemství.
Jakékoliv diety nebo jiné postupy směrem k "úpravě postavy" jsou násilné, protože nezasahují do oblasti lásky, ale naopak je to boj, násilí, válka.
A samozřejmě tam, kde je boj, nemůže se už nikdy nic hezkého objevit.
Věřím, že si z těchto slov něco pro sebe vyberete.
Někdy je dobré číst i mezi řádky...
© Wahlgrenis

26.05.2011

Milá Wahlgrenis,
nedá mi to abych nezareagovala.
Víš, kdysi dávno, když mi bylo 18, jsem vážila při výšce 180 cm 68 kg...
Chlapi se za mnou otáčeli, ale mně to nebylo příjemné.
Bylo mi jasné, že bych byla jen jednorázové zboží, použít a zahodit.
Pak za dva roky jsem přežila neštovice.
Když říkám přežila, nemyslím to obrazně ale doslova, v jednu chvíli jsem věděla, že stačí říct "tak jo" a natáhnout ruku a mohla jsem jít na druhou stranu.
Ten klid byl... nepopsatelný, nádherný, šťastný, prostě nebeský klid....
Já místo toho poprosila o další šanci, že jsem toho moc neprožila....
A ráno jsem se místo se čtyřicítkami probudila, teplota 36,8...
A tak nějak jsem se dopracovala k váze, která je tříciferná.
To víš, že doktoři pořád mají zvednutý prst, protože se jim nevejdu do jejich BMI škatulek atd, takže si vždycky vyslechnu, jak bych měla zhubnout...
Ne že by se mi nelíbilo mít dejme tomu 80 kg, ale tak nějak vnitřně vím, že až přijde ta správná doba (a vím že přijde,) tak je mít budu...
Mám dvě malé děti , třetí, které vím, že chce velmi brzy k nám, tak nemůžu být křehulka, na kterou, když foukne, tak se poskládá. Ano, mám známou, která má 175 cm, 55 kg a i po porodu, a chodí dvakrát týdně cvičit, protože by nesnesla být tlustá...
A tohle říká mně, ze které by byly dvě ony... :-)
Je mi jí svým způsobem líto, ona by nesnesla ani být chudá, její muž vydělává dvakrát hodně.
Ale nechci ji soudit.
Ona si myslí, že je šťastná, tak jí to přejme.
Prostě - ano, pro doktory jsem obézní, pro lidi tlustá.
I mně by se líbilo mít míň kilo, nemuset to vláčet.
Ale beru to jako daň za život, před neštovicemi jsem si na postavě a všem vnějším moc zakládala...
Co bys chtěla od dvacetiletého "jelita"?
Takže svá kila vlastně můžu brát jako dar, který mi ukázal cestu, že ne cesta slupky, ale "jádra" je to pravé...
Uff, to jsem se rozepsala, šlo to tak nějak z těch prstů samo, tahle sebereflexe.
Dokonce mě napadlo, nechat si udělat tričko: ANO, jsem tlustá, a co VÁM je do toho?
Orianna 26.05.2011

Wahl,
jak to tak bývá, po odeslání mailu mi došla další věc.
Nedostat neštovice a neuvědomit si "cestu jádra", byla bych dneska ALE ÚPLNĚ STEJNÁ, jako ta moje známá.
Zcela jistě bych neměla tuhle rodinu, možná bych byla finančně za vodou a nemusela se snažit o každý škudlíček...
Ale díky, nechci.
Jsem ráda, že věci jsou takhle.
Mám dvě krásné zdravé děti, hodného muže, střechu nad hlavou.
A k tomu pár desítek kil navíc a věčně skoro prázdnou peněženku, ale to se dá snadno skousnout.
Na mínusové straně je toho pořád podstatně míň než na té "plusové".
Orianna 26.05.2011

Wahl,
asi se mě tento problém dotýká víc, než jsem si dokázala připustit, protože každý komentář ve mě okamžitě probudí další uvědomění si sama sebe.
Jsem na tom podobně jako Oriana.
I moje váha je trojciferná a vždy byla vyšší - už od dětství.
Jako dítě jsem měla komplexy, ale přesto jsem patřila k těm, jak se tehdy psalo do posudků - "v kolektivu oblíbená".
Uvědomuju si, že moje nadváha byl pro mě dar, poznat lidi z té jiné stránky.
Ono asi tak, když je člověk krásný, milý, štědrý, prostě reprezentativní - má mnoho přátel, ale asi se velmi těžko orientuje v tom, kdo je opravdový přítel a kdo ho jen využívá.
Já jsem to vlastně měla podstatně jednodušší - díky mojí postavě se ode mě okamžitě určitá sorta lidí (omlouvám se za to slovo, nenapadlo mě vhodnější) naprosto distancovala.
V těžkém mládí jsem to brala jako komplex.
Ale dnes vím, jaké jsem byla třeštidlo, velmi snadno oviivnitelná a že mě to spíš ochránilo od případných problémů.
Opravdu vidíte svět jinak, když se na něj díváte přes tukové obaly a vidíte, jak vás vnímají ostatní.
Je to dar, protože i vy se pak díváte na ty ostatní jinak a je pro vás snazší si odmyslet líbivou slupku.
Moje tukové obaly mi naprosto přesně ukazovaly a ukazují, jak to se mnou je.
Byla doba, kdy jsem byla naprosto šťastná, věřila jsem si a moje sádlo ustupovalo (opravdu bez diety a cvičení)...
Prostě stačil ten pozitivní přístup k životu a na vše pohlížet s láskou.
Chtěla jsem se hýbat.
Neměla jsem potřebu tolik jíst.
Neměla jsem potřebu budovat si hradby bezpečí.
Byla jsem v bezpečí - štěstí a lásky.
Tohle je správně - to mi moje tělo ukazovalo.
Tyhle pocity jsou správné - láska, štěstí...
Časem přišly obavy, strachy, stres....znejistění a pocit bezpečí zmizely.
Naprosto chápu, že jsem si prostě začala budovat svoje hradby ze sádla.
Bylo to moje bezpečí, moje jistota (podvědomě).
A tělíčko mi ukazovalo: tyhle pocity nebrat.
Moje poslední a největší stavění hradeb (prostě tloustnutí) začalo po narození dvojčat, kdy jsem se cítila na všechno sama.
Neměla jsem žádný pocit bezpečí a jistoty a přitom jsem ho musela předávat dětem.
Další kila navíc přibyla, když se začalo rozpadat moje manželství...
Nechci tu vypisovat moje starosti, ale vím, že moje kila navíc jsou mým barometrem.
Barometrem mého vztahu sama k sobě.
A já jim za to moc děkuju.
Děkuju mému tělu za to, že prostě ztloustne a mě tím upozorní na problém, který si nechci připustit, nechci vidět.
Prostě nabere sádlo, je ochotné tu tíhu nosit a nedovolí mi tím se nervově zhroutit.
Když vidím, že váha roste, už vím, že je někde problém.
No není to úžasné?
Místo toho, abych se psychicky hroutila a omdlévala?
Mám úžasné tělo...
Miluju ho.
Miluju ho za to, že má se mnou tolik trpělivosti a zvládá všechno zpracovat.
Když do sebe láduju čokoládu, tak si určitě tajně říká:
"No co se zase děje? Ty mi toho zase dáváš, těch kalorií. Copak nechápeš, že si tyto pocity, obvinění, pomluvy, starosti a kdovíco ještě nemáš připouštět?"
Ale pokorně to všechno jídlo zpracuje (a někdy s tím musí mít pěknou práci) a uloží si ho do zásob.
Ví, že zase nastane období, kdy pochopím, které pocity jsou pro mě prostě dobré, kdy pochopím, že se dá jít jen cestou lásky.
Že si zase uvědomím, že stejně špatné jako někoho agresivně napadat je i slabošsky ustupovat a nechat si brát svůj životní prostor..
V současné době je i moje váha trojciferná.
Vím, že začít s dietama je pěkná blbina.
Že problém je tu někde kolem mě, jen se ho bojím pojmenovat.
Ale ne, já o něm vím.
A vím i, jaké má jméno....
Anebo jen prostě mám období, že je potřeba, abych byla taková, jaká jsem?
Protože si naprosto přesně pamatuju ten pocit, kdy mě můj otec objal (takové medvědí objetí, jeho váha byla vždy kolem 120 kg).
Objetí, ve kterém se ztrácíte, a připadáte si hrozně moc doma, v bezpečí.
No a právě pro tohle obětí si za mnou chodí moje děti.
Přece je o to nepřipravím.
Vím, že naprosto všechno má svůj smysl.
A právě tohle je ta harmonizace.
Přijmout se, přijmout své tělo, své okolí, svou rodinu, své známé, své kolegy.
Protože právě tahle situace nám ukazuje, jací opravdu jsme.
Právě tento okamžik...
Rudbekie 27.05.2011

Drahá Wahlgrenis,
mnohokrát děkuji za odkrytá tajemství, čtení mezi řádky a aktivaci vnitřního pramenu lásky...
Když jsem si ráno přečetla Tvou odpověď, pocítila jsem příliv radosti, štěstí, vřelosti, nádherné energie a bylo mi jasné, že budu psát i poděkování.
Napustila jsem si vanu, abych souvisle poskládala myšlenky, ale vždycky když myslím na Tebe, chodí ke mně spousta myšlenek, ale v záblescích.
A tak namísto skládání děkovných slov jsem s myšlenkami na Tebe začala malovat obraz, který Ti v příloze zasílám.

Není ještě dokončený, ale nevím proč, něco mě nutí odpovědět ještě dnes.
Když jsem dávala děti večer v osm hodin spát, usla jsem s nimi, ale ještě jsem se probudila, abych zaslala tento děkovný dopis (v 00:22).
Wahl, děkuji.
P.S.: Mimo jiné mě v té vaně napadlo, jaké by to asi bylo prožít s Tebou jeden den sama, třeba v lese na houbách nebo v parku na houpačce...
Sylva 27.05.2011

Milá Sylvo,
děkuji...
Ty barvy na obrazu jsou přesně v odstínech, kterými už nějakou dobu pluji.
Do mého života vstupují jasné barvy - oranžová, žlutá, červená.
A pak také barvy přírodní, jemné.
To tady nikdy nebylo.
Byla jsem dlouho zakletá v modré, tyrkysové.
Trochu mi to připomíná pohádku.
Kdy se nějakým zázračným kouzlem v kámen zakletá princezna najednou probudí do života plného vůní a barev.
Nestačí se divit, co za krásu je všude kolem.
Takhle nějak to teď mám.
A k tomu přání zažít někdy den se mnou...
Sylvo, moje přítomnost není pro každého.
Nepatřím k těm "normálním".
Občas se chovám naprosto nepředvídatelně, se mnou je každá vteřina jinak, nikdy se dopředu nedá odhadnout, co udělám.
Někteří, co mě znají, by mohli vyprávět...
Na houbách se ztrácím.
Prožívám si v tu chvíli absolutní symbiózu s lesem, vnímám zelené plochy mechu, záblesky slunečních paprsků, život v mraveništi.
Houby nejsou pro mne vhodný program, nejsem tam "na lovu", spíš mám pocit, že jdu mezi své známé.
Pokud mi některá houba vědomě vstoupí do cesty, budiž, seberu ji...
Ti, co byli se mnou v lese, nechápou, že mám hub v porovnání s nimi v košíku málo.
Houby ale neřeším.
V parku na houpačce se zase ze mne stává dítě.
Ostatně docela dost často se ze mne stává dítě, to si ale užívám, to mi dělá moc dobře.
Někteří by mohli také vyprávět...
Třeba na dětském hřišti, které je v bezprostřední blízkosti rozhledny na Petříně, mě tak zaujala houpačka v podobě houpacího lůžka ze silných provazů, že jsem - samozřejmě slušným způsobem - požádala v tu chvíli houpající se děti, jestli by mě sem mohly pustit.
Mohly...
A ani se příliš mé prosbě nedivily.
Spíš mi přišlo, že jen tak se nádherně rozestoupily, abych měla ten svůj prostor.
Byl to pak nádherný pocit.
Nad hlavou modrá obloha, čas v tu chvíli pro mě přestal existovat.

Mně je v takových okamžicích, kdy mohu být sama sebou, krásně.
Ostatní s tím ale mohou mít problém, protože nejsem součástí té šedé hmoty, která je všude kolem vidět.
Nejsem uniformní.
Je to docela odvaha přijmout mě takovou, jaká jsem.
Jsem už taková...
© Wahlgrenis

27.05.2011

Wahlgrenis,
v žádném případě se neomlouvej za to, že jsi jiná a že v sobě máš pořád to dítě.
TO je na tobě to krásné, vyjímečné a proto tě máme rádi, že se nebojíš ukázat, jaká doopravdy jsi.
A zcela jistě i proto máš své dary a schopnosti, kterými pomáháš bezpočtu dalších, pro tebe leckdy anonymních lidí.
Už se moc těším na koncert Jiřího Březíka , i proto, že tě budu moct obejmout.
S láskou
Orianna 27.05.2011

Wahl,
super...
Teď by ještě bylo dost dobrý k tomuhle článku přidat fotku z přejezdu (kladky?)...
Tam jsi totiž opravdu kouzelná.
A je škoda, že jsou na webu tak maličké...
To jsi teď Ty.
Ája 27.05.2011

(Foto: Ája)
© Wahlgrenis

27.05.2011

Dobrý večer, milá Wahl
článek o harmonizaci těla, aby bylo štíhlé, mě opravdu oslovil.
Děkuji za něj, i když jsem to slyšela už víckrát.
Zase jsem se dozvěděla něco nového..
No a dneska, když jsem lítala po spoustě obchodů a nemohla sehnat plavky, tak jsem si na něj mockrát vzpomněla...
No, mám před sebou ještě hodně práce.
Včera jsem zkoušela mluvit jen s mým bříškem a úplně mě to rozbrečelo, když jsem si představila, jak se asi cítí.
A ještě mi bylo trochu smutno z věty Koho to zajímá?, co jste psala někde uprostřed článku.
Chtělo se mi křičet: "Všechny nás to zajímá, vždyť jdeme s tebou!"
Aspoň já to tak cítím.
Wahl, mějte se krásně
s láskou
Markéta 28.05.2011

Milá Markéto,
udělala jste mi radost.
Opravdu si ale nemyslím, že někoho (ale asi to tak nebude) zajímá to, jak žiju.
Dostanu otázku - odpovím...
Třeba.
Třeba ne.
Už nějakou dobu se můj život skládá s jednotlivých drobných radostí, navazují na sebe a v konečném spojení je to nádhera, to, čemu říkám "plout si životem".
Třeba ve chvíli, kdy jsem si Váš povzdech přečetla, jsem se právě vrátila z centra.
Teda abych to upřesnila, centrum je tady všude, kde teď jsem, takže spíš z venku.
Vidíte, už tady je to krása...
Žiju v Praze, kde jsem vždycky chtěla, v domě, který dýchá historií, kde jsou odžité příběhy, nádherné propojení někam zpět ke kořenům.
Venku jsem byla zadat takový jeden úkol do grafického studia.
Ještě než jsem vyjela, pro jistotu tam volám, aby třeba neměli přes poledne zavřeno.
I to se někdy stává...
Moc milá paní mě ubezpečila, že ne, a že kdyby ten kompetentní člověk tam nebyl, zavolá jiného, produkčního.
To mi bylo celkem jedno, důležité bylo, že proces se může realizovat.
Jela jsem jen kousek tramvají.
Cestou mě potkávaly samé nádherné značky - 777 , 538 , 145 ...
Navíc venku bylo nádherně, svítilo sluníčko, užívala jsem si tu cestu maximálně.
Místo, kam jsem se potřebovala, bylo poněkud stranou, tam se muselo dojít.
Nádherná cesta parkem, zeleň, všechno jen zářilo, povídalo si se mnou.
Na místě jsem nejprve vstoupila do prostoru recepce.
Hned mi bylo jasné, že paní, která tady sedí, je ta, se kterou jsem si před chvílí volala.
I ona to hned pochopila a zavolala mi muže, který si mě odvedl na své pracoviště.
Řešíme, co potřebuju, píše si objednávku, diktuji mu nějaké své údaje.
Když končíme, opět mě vyprovází k recepci, abych se neztratila.
Měla jsem pocit, že jsem mu toho o sobě - do těch papírů - prozradila až až, proto se ptám na jeho jméno, abych věděla, s kým jsem jednala...
Pavel Krása.
No, nemá to chybu...
Divil se, když jsem mu řekla, že se ani jinak jmenovat nemohl.
No tak tohle byl jen jeden maličký okamžik v pátek kolem poledne.
Ale teď už je neděle...
Kdybych měla jenom pořád popisovat tyto své úžasné chvíle, musela bych sedět pořád jen u počítače.
Markéto, a já je docela ráda žiju v přímém přenose...
Víte, to je právě ta krása.
Venku mi kvetou kytičky v truhlících a včera se probudily ke květu i přesazené fialky, už se tady u mě nejspíš definitivně zabydlely...
Tak takhle nějak já to mám.
© Wahlgrenis

29.05.2011

Milá Wahlgrenis,
děkuji za odpověď a za krásná slova.
Učím se plout každý den i díky Vám.
Jsem šťastná, že jsem Vás potkala.
Díky
S láskou
Markéta 30.05.2011

Milá Wahl,
ráda bych se připojila.
I mě zajímá, jak žiješ a čím vším jsi musela projít, než jsi se dostala tam, kde jsi dnes.
Asi nás to zajímá všechny, ale tak nějak nechceme vyzvídat...
My tu na sebe práskáme věci, které možná ani neví naši nejbližší..
Připoj se.
Čím vším jsi prošla, než jsi dorazila k dnešku?
Jak berou tvé "jiné myšlení" tví nejbližší?
Děkuji, krásný den.
Rudbekie 30.05.2011

Milá Rudbekie,
Ty máš pocit, že ještě existuje něco z mého života, co nebylo řečeno tady na webu?
Já teda nevím...
A další otázka opět se nabízí - koho to zajímá?
Copak tady opravdu má jít o mě???
Já nejsem nijak důležitá, tohle celé je jenom proces, cesta.
© Wahlgrenis

30.05.2011

Krásný večer Wahlgrenis,
pro změnu brouzdám po Tvých úžasných stránkách a nemohu si pomoci nereagovat.
Rudbekie to napsala přesně:
"Asi nás to zajímá všechny, ale tak nějak nechceme vyzvídat...
My tu na sebe práskáme věci, které možná ani neví naši nejbližší.."
Přesně, zajímavé je to, že to je přesně má dnešní myšlenka, kdo ví tolik informací o mně jako Ty, Wahlgrenis, opravdu nikdo.
Svěřuji se nejvíce Tobě, chápeš mě, a strašně mi pomáháš.
Díky Tobě opravdu žiji. DĚKUJI.
Rudbekie, děkuji, že jsi to napsala.
Samozřejmě, že tyto Tvé úžané stránky jsou i o Tobě, já mám vždy strašnou radost jen tím, že napíšeš, co jsi dělala, třeba když jsi pekla chleba , jela jsi ve vlaku .....
Nedokážu to vysvětlit, ale mám z toho vždy opravdu radost.
Vím, co děláš a jak se máš.
Wahlgrenis, na té fotografii na té houpačce jsi opravdu nádherná, šťastná uvolněná...
Jde z té fotografie úžasná energie a klid.
To jsi prostě Ty.
Skvělé, že jsi vložila své fotografie.
Já za sebe píši, že mě zajímá, jak žiješ a jak se máš.
Jsi součástí mého života a jsem za to moc ráda.
Děkuji.
Petruška 30.05.2011

Wahl,
neboj.
Mám pocit, že ten, kdo tohle všechno přečetl, ten ví...
Tvoje stránky a semináře jsou úžasná cesta.
A přesto, že nás jde po té cestě hodně anebo právě proto, že je nás tu na tebe hodně, to může být celkem náročné a únavné, a tak se někdy můžeš cítit sama.
Tak to ber třeba jen jako takové ujištění, že kdyby tě přepadla chuť nám svěřit něco, co ještě nevíme, tak nás to fakt zajímá...
Pěkný den
Rudbekie 30.05.2011

Milá Wahl,
co všechno se nabalilo k příspěvku "Jak je možné zharmonizovat tělo, aby bylo štíhlé".....:-)
Moc děkuji za slova Tvá, ale i ostatních.
Zase a znovu jsem si mohla uvědomit, že jde nejen o lásku k vlastnímu tělu, ale ke všemu, co člověk dělá, na co myslí, čemu se věnuje v každé vteřině...
Je to tak se vším.
Jen vpustit opět radost a něhu do svého života - dát jim prostor a všechno je rázem jinak. Vždyť to není tak těžké, jen to udržet...
A obalená těmito energiemi se najednou vyšvihnu někam vysoko, kde je mi dobře, kde mě krása lidského života tak dojímá.
Silné kladné emoce, nekonečná láska k životu.
Dobité baterky, lehkost bytí, radost a harmonie v srdci.
Co víc si přát?
Děkuji na tisíckrát, ať je tak dobře nám všem....:-)
S úctou a láskou
Jana 30.05.2011

Milá Wahlgrenis,
leží mi v hlavě to tvé "koho to zajímá..."
Víš, nás to určitě zajímá, jak se máš, co tě těší, co tě trápí...
Bereme tě jako svou blízkou přítelkyni.
Ale NAPROSTO ROZUMÍM, proč se vlastně nesvěřuješ a jen občas pustíš vlastně neškodný střípek svého života.
Jsi normální člověk, i když obdařený vzácnými schopnostmi, a nikdo nemá právo si nárokovat tvůj život a chtít vědět o každém tvém kroku, a už vůbec ne přes něco tak pohlednicovitého, jako je internet.
Proto ti chci říct, že ti rozumím, ale Ty neměj pocit, že nás nezajímají střípky z tvého života.
Nikdo to z tebe nebude páčit, protože všichni víme, že máš právo na své soukromí, ale ve chvíli, kdy budeš potřebovat rameno k vyplakání, myslím, že tu budeš mít ramen k vybírání.
Máme Tě rádi.
Na to nezapomínej :-)
Orianna 30.05.2011

Milá Wahl a ostatní krásné dušičky,
ráda Vám napíšu, co mně se také přihodilo, když jsem negativně myslela a mluvila ke svému tělu.
Stalo se to, že jsem měla dojem, že jsem tlustá...
Bylo to v zimě a to je jasný, že se tělo chrání a víc se zaoblujem.
No vyslala jsem slova i myšlenku, že potřebuju zhubnout, že jsem neatraktivní atd. při mých 55 kilech - no chovala jsem se jak magor, než mi to došlo.
Tak mě druhý den rozbolelo v krku, z ničeho nic.
A jak naschvál doma žádný paralen ani žádné pastilky na krk a další přípravky, co Vám jdou na první pomoc.
Pak jsem si to uvědomila: Vždyť já jsem si ublížila sama.
Začla jsem prosit o odpuštění sama sebe a přijala jsem co mám a děkovala jsem.
Od té chvíle já neberu žádné léky a nevysílám negativní myšlenky na sebe.
Ba naopak se chválím, jak jsem krásná, zdravá a šťastná.
To je to mít se rád a ničím si neubližovat.
Naslouchat sobě a své duši.
Naučila jsem se to, když jsem měla mimi v bříšku a pokračuju v tomhle procesu.
Ale dostala jsem tu pomyslnou facku sama od sebe.
Tenkrát mi i přilítla myšlenka - není důležité, jak vypadáme, ale jak se cítíme.
Moc děkuju, Wahl, jsi nádherná bytost a mám tě ráda
Přeju všem lásku a posílám světlo
Barbora - anděl 31.05.2011

Milá Wahlgrenis,
také bych ráda reagovala...... že zajímá, zajímá!
Dosud nebylo dne, celých pět let, sedím u stránek a učím se.
Každé svátky, Vánoce, výjimečné dny, narození syna ,....
Vždycky jsi byla a jsi v našich myšlenkách alespoň na okamžik.
Nikde jsi nechyběla.....!!!
Tvá síla, energie a láska překonává čas i prostor..... proto zajímá.....
Každé motýlí třepotání, se dotkne celého vesmíru.....
Děkuji!!
Těšíme se na Tebe!
Edita 31.05.2011

Milá Wahl,
pokud se budeš chtít pohoupat, pospat či zameditovat si v houpací síti, ta moje pod ořechem je Ti k dispozici.
Je to kousíček od Pardubic, to přeci víš...
Ježi 01.06.2011

Milá Wahl,
chtěla jsem Ti říct, že Ti to ohromně sluší... jak na kladce, tak i při tom relaxu na síti ...
Nádherná volnost a nespoutanost...
Mám radost!
Přeji nádherný den, Wahlinko
Marcía 01.06.2011

Krásný den všem!
Já chci jen říct....
Díky, Wahlgrenis, za to, že jsi mi otevřela oči, že v tomhle životě jde hlavně o mě.
Tedy ne myšleno tak, jak to většina lidí vnímá...
Máme tak zdeformované myšlení, že se bojíme mít rádi sami sebe a zaměňujeme sebelásku se sobectvím.
S tím se setkávám dnes a denně a už se jen usmívám a jdu si po svém.
Učím se být sama sebou.
Jde mi to, fakt jo, a mám z toho radost.
A víte co?
Pozoruju na okolí, že mě líp přijímá.
Vždycky jsem si říkala, co dělám špatně, že nezapadám sem a sem a....
A co znám Wahl, přestala jsem to řešit.
Jo, jen tak si pluju a dělám, co mám ráda, co mě baví.
Konečně i ke své práci přistupuju s láskou, vždyť ji mám přece ráda, proč by ne.
A ono to tak nějak všechno jde líp.
A hlavně si užívám každou pěknou chvilku a když zrovna vnější okolnosti pěknému prožitku nepřejí, snažím se si uvědomit, že dobrou náladu si vyrábím sama a přelít se do pohody.
A tohle poznání přeju i vám všem.
Mějte se rádi.
Šárka 02.06.2011

Milá Wahl...
děkuju za krásné články "jak zharmonizovat tělo...".
Úžasné postřehy, snad se ani nehodí k tomu nic psát, vše tam bylo úžasně řečeno...
Moc děkuju Hoplee za její příspěvek, zvlášť ta poslední poznámka k moódnímu vs pornoprůmyslu byla případná.
K tomu mě jen napadá: móda je pro ženy a neženské tělo je nejlepší věšák na šaty...
Šaty chlapi fakt neřeší..
Ženy se pěkně oblékají kvůli sobě nebo svým kamarádkám ...
Pornoprůmysl je pro muže.
Většinou ten zadek a prsa docela potřebují, řekla bych..
Přidám svou zkušenost a pohled na věc, tak trochu z té třetí stránky....
Pořád se učím, že není důležitá nejnižší váha, a že to číslo není podstatné.
Ale modelky už fakt neřeším....
Řekla bych že nedoběhnou kolikrát autobus, natož aby uběhly maraton.
Děkuju svému tělu, že na tohle má sílu a že ho to pořád baví.... a kromě toho... na spoustu věcí e kolikrát potřeba mnohem větší síla a vytrvalost než na maraton, ten je proti tomu brnkačka...
Důležitá je radost z tréninku a z toho, co nám tělo umožňuje, dává.
Život není závod, ale sport...
Milá Wahl, vím, že se Ti dobře daří.
Hanďa 06.06.2011

Dobrý den Wahl,
psala mi paní, že se přes horoskopy na portále Magazín Zahrada dostala na Váš web a zkouší teď zrcadlovou metodu.
Potřebuje prý 10 kg dát dolů.
Prý už zkusila vše, jen ne mít se ráda a pochválit se...
Tak snad jí to vyjde...
Díky za vše
Hezký týden
Sabrina 14.06.2011

Milá Wahlgrenis,
každý den se přibližuji sobě samé.
Beru se taková jaká jsem, bylo to těžké, kouknout se co je změněné po letech přibírání...
Bylo těžké se přijmout a včera koukám, vzpomněla jsem si, že jsi mluvila i o vyrážkách, já přijala jizvu na břiše, vypadala najednou jako motýl, tělo motýla-bylo venku jako vyvýšená jizva a stehy podoba křídel.
Po týdnu se koukám a jizva je hladká, přitom jsem po operaci už 2 roky, jizva byla škaredá, vylezlá...
Já se přijala i s jizvou a ona je opravdu, jako by tam přilítl motýl...
Nádherný jemný a hladký, vím, mám ještě cestu před sebou k opravdovému přijetí.
Vždy je, co hledat.
Mám se více ráda a hlavně naučila jsem se, udělat si čas pro sebe.
Děkuji
Andrea 15.06.2011

Milá Wahlgrenis,
vracím se k tématu štíhlého těla, neboť se nemohu dostat ke své duši a dopátrat příčiny nadbytečných kil.
Vzala jsem si k srdci všechny Tvé rady:
- MILOVAT TĚLO TAKOVÉ, JAKÉ JE (zrcadlová terapie)
- PŘIJMOUT TĚLO A UCTÍVAT HO JAKO CHRÁM, JAKO DAR ŽIVOTA, NEBOŤ JINÉ NEDOSTANEME
- NEPŮSOBIT NA TĚLO ŽÁDNÝMI NÁSILNÝMI DIETAMI A CVIČENÍMI
- NEPOROVNÁVAT SE S OKOLÍM...
A přesto nemůžu dosáhnout svého vytouženého smyslového cíle, i když vím, že existuje něco vyššího než toto smyslové tělo a svět.
Netoužím po módní váze modelky, ale chci se přiblížit svému vytvořenému ideálu krásy těla, svému obrazu.
Pořád to mám v hlavě a ubírá mi to energii.
Cítím, že by pomohlo nějaké přeprogramování v hlavě v mžiku sekundy, ale nevím, jak srovnat hlavu s tělem, jak vymazat ten negativní program v hlavě.
Možná se jedná o nějaký psychický blok z dětství, těhotenství nebo z minulosti, který se zapsal do paměti buněk mého těla, ale nevím, jak ho odstranit, aby došlo k obnově harmonie těla, mysli a ducha.
Wahl, myslíš, že by mi pomohla regresivní terapie?
Není to příliš přízemní a primitivní problém na regresivní terpii?
Není tato touha malicherná?
Třeba Ti probleskne hlavou rychlá odpověď...
Hezký večer,
Sylva 03.07.2011

Milá Sylvo,
Vaše postřehy jsou správné, jen tady chybí jeden jediný.
Nepochybovat o sobě, nesnažit se zhubnout, nebojovat ani jedinou myšlenkou s tím, co máte.
To tělo, o které tady jde, je Vaše, mluvíme o něm už dlouho.
Nesmí vnímat, že chcete jiné - o pár kilo lehčí!!!
Potřebuje zažít vyznání lásky přesně v tom stavu, jaké je teď.
Měla byste ho mít nejraději, nechtít za každou cenu hubnout.
Tady je ta chyba, přes kterou Vás to nechce pustit dál.
Tento proces není o hubnutí, ale o přijetí těla, o maximální lásce k němu.
K tomu, jaké je nyní.
Nesmíte to chtít jinak...
Jakmile tohle pochopíte, tělo se začne tetelit radostí a začne Vám plnit Vaše přání.
Teprve potom může nastat zpětná vazba - reakce na Vaše vyznání.
Tělo se teprve potom začne vylaďovat do formy, kterou si přejete, ale to je až jakoby ten druhý plán, nesmí to být vědomá snaha... nesmí to být cíl.
Rozumíte?
© Wahlgrenis

03.07.2011