Neustále vnímám zvuky, v pravém uchu šum, v levém "hukot".
Milá Wahlgrenis,
už delší čas přemýšlím, zda Vám napsat.....
Začalo to před několika lety, už si přesně nepamatuju kdy.
Jde o to, že neustále vnímám vnitřně zvuky, v pravém je to šum, jako když nepřetržitě bzučí zářivka, v levém "hukot".
Nedávno jsem na youtube poslouchala frekvence, a jedna z nich je tomuto zvuku podobná-totožná. Frekvence 528.
Občas se do toho mísí zvony...
Fyzicky mám sluch v pořádku, jde pouze o vnitřní vnímání.
Zvuky mě zase tolik neruší, v reálném světě, ale nikdy nemám klid.
Pouze při meditaci nastává hlukobé ticho.
Je to dost zvláštní situace.
Pokaždé, kdy bych mohla být v klidu a zaposlouchat se do ticha, jsou tu ony zvuky a tehdy je začnu vnímat velice intenzivně.
A ještě jeden dotaz:
Po zasvěcení do Reiki se mi objevil "vír" mezi očima. Prý je to čištění, které časem přejde, ale trvá to již více jak dva roky.
Občas mi z toho slzí oči, protože vír se rozšiřuje, jakoby mi stále foukal mezi oči slabě fén.
Občas mě to budí i v noci.
Někdy vnímám i trojúhelník na obličeji.
Je to zvláštní pocit, kdy mě začnou "tlačit" na levé i pravé straně vrchní stoličky a do toho vír mezi očima.
Vnímám to jako pnutí a trojúhelník.
Říkám si, zda, jsem vůbec normální, že se mi tohle děje, že to vnímám... především v klidu, v běžném životě jen zřídka..
Možná je to jen má utkvělá představa, sugesce a měla bych to nechat být.
Ale moc by mě zajímal Váš názor.
Děkuji a přeji slunko v duši.
Rebeka 22.10.2010
Ahoj Wahl,
už odpoledne s úžasem jsem hleděla na příspěvek s názvem Neustále vnímám zvuky, v pravém uchu šum, v levém „hukot“ od Rebeky.
Právě včera jsem totiž na Tvých stránkách hledala cokoliv na toto téma... a dnes se tu objevil tento příspěvek. V poslední době se mi vůbec hodně často stává (několikrát za den), že přijde samo to, čemu se snažím jít naproti, nebo bych aspoň naproti jít měla..., ať už se jedná o informaci či konkrétní věci.
Ale to odbočuji... a to hned na začátku.
Ještě před třemi týdny jsem neměla o existenci nějakého hučení či šumění v uších ani ponětí.
Až právě před třemi týdny jsme si s kamarádkami naplánovaly, že půjdeme na diskotéku.
Já osobně jsem tam nebyla asi tak 5 let... po mateřské nějak nebyl a není čas ani zájem chodit na takovéhle akce pro „náctileté“.
Takže po takhle dlouhé době jsem vyrazila na diskotéku, kam přijela celebrita - Leoš Mareš...
Spolu s ostatními jsem stála v první řadě... z repráků se k nám linula tak hlasitá hudba, že nám (nebo aspoň mně určitě) mohlo srdci z hrudi vyskočit... jak hlasité to bylo.
Následovalo několik hodin strávených mezi 16letou mládeží...
Docela jsme „my třicítky“ mezi tu omladinu i zapadly...
Ale už cestou domů v autě jsem věděla, že se tam zas aspoň nějaké ty roky neukážu.. pokud tam tedy ještě vůbec někdy půjdu.
Cestou domů nám všem pískalo v uších.
A ještě jsme si z toho dělaly legraci.
Druhý den po probuzení, jsem zjistila, že mi ještě stále píská v uších, respektive v jednom. Obtelefonovala jsem všechny zúčastněné, načež jsem zjistila, že v uchu píská už jenom mně, ostatním to v průběhu několikahodinového spánku přestalo.
Byl to nepříjemný pocit – šumění a pískání dohromady...
Začala jsem na internetu vyhledávat nějaké informace.
A našla jsem z velké části takové příspěvky, ve kterých lidi popisovali, že jim píská či hučí v uších už desítky let.
Že lékaři neznají příčinu ani lék.
Že se s tím musí člověk naučit žít, což podle pisatelů není žádná legrace.
Většina z nich popisovala své návštěvy psychologů a psychiatrů, a prášky na nervy, na uklidnění či na léčení depresí byly pro tyto pisatele samozřejmostí.
A to vše kvůli pískání, šumění, hučení.
Zkrátka kvůli nemoci zvané „tinnitus“
(viz např. http://www.ordinace.cz/diskuse/3090/)
Docela jsem se vylekala a hned naběhla k lékaři.
Po několika injekcích B12 a po několika infuzích, kdy se mi to nezlepšilo a naopak jsem měla závratě, mi bylo sděleno, že dle výsledků sluchové zkoušky mám sice sluch dobrý, ba dokonce nadprůměrně dobrý, ale se šuměním a pískáním se musím smířit.
Že na to žádný lék není.
Ani nevím jak, ale docela jsem si na to zvykla, a to hned po pár dnech.
Pár nocí jsem sice skoro nespala, protože to šumění bylo skutečně hrozné, ale zvykla jsem si.
V uchu mi šumělo a pískalo stále, ale vnímala jsem to většinou jen v noci, v absolutním tichu...
Akorát mi stále vrtalo hlavou, proč se to stalo zrovna mně, když na té diskotéce byly desítky jiných lidí...??
Mělo to vůbec něco společného s tou diskotékou a s hlasitou hudbou??
Poté se staly dvě události.
Obě jsou navzájem neodlučitelně propojené.
Nebudu zacházet do podrobností, asi se stát měly a musely.
Teď už vím, že se stát měly proto, aby se ledy pohnuly, abych je rozhýbala.
Má 5denní pracovní neschopnost (která byla zároveň první PN za 8 let v zaměstnání), která byla nutná kvůli infuzní léčbě v nemocnici právě kvůli tomu hučení a šumení v uchu, přišla – jak se ukázalo – velice vhod mému nadřízenému (mimochodem taky Vodnáři. Na Tvých stránkách jsem si už dříve
někde přečetla, že dva Vodnáři vykonávající stejnou práci by se nejlépe neměli v práci ani potkat... - což v našem případě sedí na 100 % - jinak je to katastrofa).
To, co následovalo, nelze pochopit ani zdravým rozumem (na který ale stejně většinou nedávám), ani bohužel nijak jinak…
Měla jsem dvě možnosti – buď nedělat nic, anebo konečně něco udělat.
Poslechla jsem svůj vnitřní hlas, a i za cenu, že o práci, kterou miluji nade vše a kterou nepovažuji za práci, ale za zábavu, přijdu, jsem se rozhodla zařídit se tak, jak mi velel můj vnitřní hlas.
Pomyslné ledy se opravdu rozhýbaly, a to zcela jiným směrem, než jakým by se kdo ze zúčastněných nadál.
Jak se zastaví, není v tuto chvíli ještě jasné a hlavně to už nezáleží na mně.
Jedno vím jistě – pokud má zvítězit pravda, pak zvítězím já.
Pokud intriky, pak budu tou poraženou.
A přitom to není žádný boj, žádná válka.
Nechci s nikým bojovat, a nepotřebuji v ničem vítězit.
Jen jsem prostě dala příležitost svému vnitřnímu hlasu, aby se projevil „hlasitě“, navenek.
Tak, aby ho slyšeli i ostatní.
Ti, kteří ho měli slyšet.
Je také možné, že se nakonec nestane vůbec nic a vše poběží v zajetých kolejích... těžko říct.
Po několikahodinovém počátečním stresu, kdy jsem se radila s právníky a různými lidmi ohledně nastalé situace, jsem nyní už několik dní v naprosté pohodě a cítím v sobě naprostý klid a přesvědčení, že zvítězí pravda.
Vím to.
Věřím, že pokud by chtěl někdo ze zúčastněných prosadit opačnou stranu mince, tu špinavou, rozhodně to nebude mít lehké.
A právě po této události, která celá vznikla šuměním a hučením v uchu, a kterou by ti, kdo jsou k ní kompetentní měli nyní řešit a vyřešit, mi přestalo šumět a hučet v uchu.
Úplně najednou, jako by mávnutím kouzelného proutku.
Respektive hned poté, co jsem poslechla svůj vnitřní hlas a s vědomím možných, pro mě katastrofických následků, jsem udělala to, co jsem udělala a udělat musela. S jakým výsledkem – to ukáže až čas.
Kdyby mi nezačalo hučet a šumět v uchu,zřejmě by k nynější nastalé situace nikdy (nebo spíš ještě hodně dlouho) nedošlo.
Vinou hučení, šumění, jež vše odstartovalo, a následným sledem událostí se vše tak hrozně rychle „semlelo“... a jediným, zatím známým výsledkem je vymizení toho šumění a hučení.
A zároveň od té doby – od toho dne, co mi přestalo hučet a šumět v uchu, v sobě cítím takovou nějakou „sílu“.
Jakoby „sílu pravdy a sílu práva“, nevím, jak to vyjádřit a popsat, to se snad ani nedá... nikdy předtím jsem to ale takhle silně a jasně necítila...
Možná jsem to celé popsala trochu nesrozumitelně a hodně abstraktně, za to se případně omlouvám, ale v tuto chvíli ještě nemůžu být v této události úplně konkrétní.
I na to však jednou přijde ten správný čas.
Wahl, přeju hezký zbytek večera... se
Zasněnou Věruška 23.10.2010
