Alzheimer
Mila Wahlgrenis,
rada bych Vas poprosila, zda by jste mohla na Vasich strankach napsat neco k Alzheimerove nemoci.
O rakovine jsem toho u Vas nasla spousty - i doporuceni, co jist, jak lecit... Existuji nejake rady i pro Alzheimera?
Otec meho pritele touto nemoci onemocnel (stejne tak jako jeho matka, bratr, i sestra myslim )...a ja premyslim o cem ta nemoc vlastne je.
Preji krasny den a predem dekuji za precteni a eventuelni odpoved.
Katerina 04.02.2010
Milá Wahl,
s Vaším dovolením reaguji na otázku paní Kateřiny.
Tato nemoc postihuje člověka, který ztratí milovanou osobu, na níž byl citově připoután a už dál není schopen brát život, jaký je, nedokáže se přizpůsobit a touží tuto planetu opustit.
Vím, že je to bolavé, vidět člověka, jak je zapomnětlivý a člověk má o něj strach, aby se mu něco nestalo. Jen prosím, chovejte se k němu s láskou a jak jste se dříve chovali, hlavně nelitujte. Takový člověk umí pak Vás více citově vydírat.
To samé mají lidé s Parkinsonovou nemocí, ti většinou onemocní proto, že nežijí svůj život, ale žijí životy druhých lidí.
Snad se nezlobíte, že Vám to píšu
s úctou a láskou
Barbora 04.02.2010
Milá Kateřino,
Alzheimerova nemoc nepřichází najednou, ale také postupně. Často jí onemocní ve vyšším věku člověk, který měl v mládí nebo v dospělosti přehnané nároky na své nejbližší nebo na sebe, pokud se ale týká hmotných statků. Takový člověk si kolem sebe buduje hradbu z věcí, z pokladů, které nastřádal, ale nejsou vůbec pro život důležité. Stejně tak potřebuje mít vedle sebe člověka, který by ho bezvýhradně obdivoval.
Není to nemoc stará, před lety o ní nikdy ani neslyšel. Souvisí se způsobem života, jak si to člověk v dnešní době nastavuje. Není to veselé. Představuje fixaci na nepotřebné materiální hodnoty. Čím více se do toho člověk ponoří, tím je průběh nemoci náročnější.
Dochází k odumírání mozkových buněk, demenci. Takový člověk nejprve přichází o paměť, je dezorientovaný, ztrácí kontakt k nejbližším lidem, k okolí... Často jí onemocní právě ti, kteří chtějí například svým dětem snést modré z nebe. Staví do úmoru domy, starají se o zahradu, jsou vynikající v práci, nikdy není možné jim něco vytknout, často pracují pro druhé v různých spolcích nebo v politice, zvládají spoustu paralelních úkolů, všechno mají pod kontrolou, ale na sebe přitom zapomínají. Přestože mají pro sebe alibi, že to dělají s láskou, je to vlastně past na ně samotné. Chybí tady láska k životu, láska k sobě.
S léčením je to hodně obtížné. Ideální je vůbec takový stav nepřipustit, mít rád sám sebe, nepoutat se k ničemu a k nikomu. Život by člověku mělo řídit srdce, ne hlava. Rozum špatně radí.
Ovšem tohle je příliš složité, tohle chápe málokdo. I role oběti může mít dvě stránky: Každý by měl ctít jisté hranice, neubližovat si. Milovat sebe a také milovat celý svět. Ale především pojmout sebe jako nejdůležitější prioritu.
© Wahlgrenis
05.02.2010
Mila Wahlgrenis,
dekuji za Vasi odpoved. Cetla jsem ji nekolikrat a urcite ne naposled.
Ale myslim si, ze by si to mel precist predevsim tatinek pritele. Snad by mu to pomohlo pochopit a mozna i vylecit se.
Jenze pokud ja vim, on na "takove veci" neveri... Premyslim, zda mu clanek prelozit a ukazat, ale myslim ze to udelam.
Muzu?
Wahlgrenis, jeste jednou mockrat dik za Vas cas, ktery jste mi venovala. Pomohlo mi to lepe porozumet.
Dekuji.
Katerina 05.02.2010
Drahá Wahlgrenis,
chtěla jsem Tě prosit o přiblížení „duchovní příčiny“ Alzheimerovi choroby“ a jak dál a co můžeme dělat, kromě toho, že budeme čekat a trpět.
Jak s nimi mluvit a co jim říct a můžeme odvrhnout „léky“, které víc ubližují než pomáhají a nahradit o vlastní vůli přírodními preparáty?
Hodně jsem toho nastudovala.
Dle uváděného medicínou: Alzhiemerova choroba je degenerativní onemocnění mozku, v jehož některých oblastech odumírají mozkové buňky, vytváří se mikroskopické struktury, tzv. plaky a mozek není schopen pracovat tak, jak má.
Návrat zpět přichází v úvahu!!!
Opravdu je to tak?
Protože stále ještě nejsou přesně známy příčiny, neexistuje ani možnost její příčinné léčby a tedy ani vyléčení..
Překvapilo mě, že se jedná zhruba o 10 % starých lidí (někdy i mladší), já si totiž myslela, že to má ve starší populaci „každý druhý/á“.
Děkuji moc za Váš čas
Krásné dny
Charlotta 23.07.2010
Drahá Wahl,
děkuji za znovu zařazení Alzheimera. Stačilo si to dát do vyhledávače...
Ale přesto je to zajímavé, že ty dotazy jsme vznesli oba zrovna v tomto roce. Popravdě mám za to, že lidi nejsou tak stavěný, aby se nevázali na nikoho a na nic. Kdyby tomu tak bylo, jaký význam by pak měly inkarnující návraty duše? Lidé, kteří by to skutečně dokázali, už by se asi do hrubohmotného světa nevraceli, je to vrchol na pyramidě lidských schopností. Nepřipoutanost...
Přemýšlela jsem nad tím, jak lidské bytosti po proživšim utrpení a trápení se k Tobě obrací, svěřují se deníku se skutečnostma, které se staly a tudíž už se nedají vrátit, neexistuje taková moc, a které je drásají a přesto se svěří i když ví, že nebudeš zdaleka jediná, kdo jejich výpovědi bude číst, s touhou a úpornou vírou, že se jim dostane "vysvětlení", které může mít hodnotu rozhřešení, protože prostě nikde jinde kolem sebe nic takového nenaleznou a Ty máš tak široká křídla.
Já si uvědomuju tu hloubku a sílu těch výpovědí a nechtěla bych je znevážit hloupoučkým a titěrným příběhem ztráty.
Ujali jsme se jednodenní srnky, když srnu asi toulavý psi udolali. Zejména syn o ni pěčoval jako o dítě, vstával k ní, ale i celá rodina, stala se doslova členem rodiny. Přežila první den, první týden, první měsíc, bylo to nádherné, byla tak zdravá, krásná, milá, přinášela štěstí a radost. Nebyla ve vězení, nechávali jsme jí volnost, měla obrovský prostor, nebyla zavřená, myslím, že byla taky šťastná.
Po necelých dvou měsících ze dne na den zemřela - dostala bolení, křeče a odešla. Co se stalo? Proč?
Vim, umírají i domácí zvířata, miláčkové rodin, žili s nimi víc jak deset let, a někdo vně řekne: "Bylo to jen zvíře" (i když já jsem se snažila vždycky do pocitů těchto osob vcítit).
Tak moc si přeji znát odpovědi - proč přišla, když hned odešla a co mi nebo synovi má tahle "zkušenost" říct? Cítím, že je to silné i zásadní - jak duchovní, tak lidské, i když chápu, že z pohledu mnohých jen směšné a banální.
Že je divoká a k lidem nepatří, to by se dalo říct, ale přesto tohle není na vesnicích tak neobvyklý případ, ujalo se srčat dost lidí a žila u nich léta, někdy se zvířata vrátila do přírody a stejně se zase zpět vrátili k lidem s mláďaty.
A proč nejsem k zastavení, ani stavidlo by nepomohlo?
Co to je ve mně nepatřičného, když na mě "smrt jenom zvířete" tak strašně doléhá?
Mně už teď tak strašně chybí, jako blízká duše.
Vím, rozkrýváš lidké tragédie.
Vím, rozkrýváš i sny.
Vidím odpovědi pro mnohé, co se ptají Proč, u sebe nevidim nic.
Potřebuji Tě a moc, moc hluboce Ti za vše děkuji, vím že k Tobě odpověď příjde.
Přeju hezké dny
Charlotta 25.07.2010
