Chorobné červenání obličeje
Dobrý den,
píšu vám už po několikáté, mé předchozí dotazy se vždy týkaly jemnohmotného světa a za odpovědi vám moc děkuji. Tentokrát se jedná o problém, který mám v našem fyzickém světě. Jedná se o onemocnění, které ač neohrožuje život, tak mě velmi trápí.
Jde o chorobné červenání obličeje, které je nejspíše předstupeň onemocní zvané růžovka, rosacea. Obličej mám stále zbarvený do růžova a když například sportuji, jsem na mraze, v horku nebo se stydím, je uplně rudý a pokožka pálí. Klasická medicína na to bohužel nemá léky. Je to způsobeno tím, že v podkožních cévkách je příliš mnoho krve. Používám nedráždivou přírodní kosmetiku, ale stejně mám obavy, že se mi to bude dále zhoršovat. Přemýšlím, proč to mám zrovna já, zdali je to trest za něco, nebo mi to má něco říci... netuším.
Předem děkuji za radu
Klára 21.01.2010
Milá Kláro,
nejprve je třeba se podívat na Tvé potíže jinak, od konce Tvého mailu. Nikdy se neptej, když Tě potká v životě cokoliv, proč "zrovna Ty"... Ber to pokaždé jako výzvu a děkuj, že zrovna Ty máš "tu čest". Ono to vypadá možná komplikovaně a nelogicky, ale každá osudová ráda je současně obrovský dar, protože se tímto prožitkem posouváš dál. Proto bys stejně měla brát i své potíže.
Navíc - není to jen tak nějaké červenání, ale informace pro Tebe. Každá nemoc je výkřikem duše, někde je problém, který bys měla odkrýt, pochopit a hned poté by potíže měly odeznít. Tohle je to největší tajemství lidského zdraví. Každý je totiž zdravý, jen o tom ale nemusí vědět.
Horké, rudé tváře jsou znakem člověka rozzlobeného nebo nabuzeného k boji. Vypadá to, že ve svém životě ses ještě nenaučila jen tak plout, užívat si dne, radovat se z každé vteřiny, každého okamžiku. Je v Tobě nahromaděno mnoho hněvu a také stres, kterého se nedokážeš zbavit. Jsi jako v pasti. Měla by ses od všech svých problémů odpoutat, s nikým nebojovat, s nikým se nehádat. Boj by měla vystřídat láska, objetí, pohlazení. Pokus se celý svůj život krásně přeladit, nebude to hned, ale podařit by se to mělo. Zkus to, uvidíš.
© Wahlgrenis
21.01.2010
Ahoj Wahlgrenis :o)
...jsem zase u Tebe a tak si říkám, že jsem dlouho nikomu nic nenapsala moudrého a jak si tak pročítám Tvé příspěvky, najednou vím, že mohu utišit trochu Kláru i jiné dávky a ženy, které trápí červenání obličeje.
Je fajn, že dnes máme, kde čerpat, tam, kde to dřív nebylo možné...
Tímto stavem jsem si kdysi procházela též.
Obrovsky mě to trápilo, nešlo mi se nikomu podívat do očí, natož říci můj názor. Vlastně jsem se bála na sebe upřít zraky ostatních, vzít na sebe střed pozornosti a tak jsem to pozorovala den po dni, rok po roku a pomahala jsem si psychologicky... Dávala jsem si odvahu, že jednoho dne to už na mém obličeji nebude... podařilo se to letama zkušeností a zkoušek, kde jako každý jiný, jsem byla obrušována a postupně rozkrývám jednotlivé indicie.
Dnes vím, že to bylo způsobené strachem z lidí z minulosti, ale tenkrát jsem ani netušila, kde mohou být kořeny, mého trápení. Vím, že se to týkalo doby inkvizice, upalování, výsměch, ponižování, aniž by se to zakládalo na pravdě.
A nejsem a nebyla jsem jediná, kdo toto podobným pocitem prožívá/l.
Takže má lekce červenání byla o odpuštění k druhým, kteří mi ublížili vlastně z Vyššího plánu, abych pochopila a aby se mi opět vrátila má síla a víra v sama sebe.
Tenkrát, po mnoho let jsem se bála všech těch lidí, a jak to tak bývá, tak máme ve své blízkosti ty, s kterými máme z minulosti jakkoliv nedořešeno... a že jich může být hodně najednou.
Je jedno, zda jsou to spolužáci nebo rodina či spolupracovníci, klienti atd. Dnes občas, když se mi nějaký zbytek toho pocitu ukáže, už vím, co to je a proč to je, a jsem tedy hned čistá...
Je to prostě EGO, my jakoby pláčeme, jsem zranitelní a chudáčkové, ale nemáme čisto.
Takže léčba je jednoduchá, nebát se si sáma sobě říci, že mi bylo ubližováno, ale i já jsem mohla ublížovat... odpustit sobě a tím i jim.
Někomu stačí vědět toto, já jsem postupně musela odkrýt jednotlivé příběhy, abych pochopila... Stále podobné verze mě doprovázejí až do dnešní doby, ale už s tím umím pracovat...
Takže rada zní: nebojte se na sebe podívat ze všech úhlů pohledu, nejsme jen chudáčci...
DrahomiRa :o) 24.01.2010
Moc děkuji za odpověď.
Kladívko se trefilo na hlavičku, opravdu jsem bojovná, mám v sobě spoustu stresu, kterého se nedokážu zbavit a asi poslední rok a půl vůbec nevím, co se svým životem, nežiji, spíše jen přežívám. Přemýšlím, jak z toho ven. Jak se nehněvat, nebojovat, ale je to těžké, mám pocit, že taková prostě jsem, že je to veliká část mého já.
Dříve jsem byla ještě horší, zvířata, která chovám, mě naučila porozumění a vlídnosti. Ovšem k lidem se mi takový postoj zaujmout nedaří. A ještě komplikovanější vztah mám sama k sobě. Bohužel zatím vůbec nevidím cestu kudy dál. Můj život poslední měsíce není moc dobrý, ale to jen proto, že si ho sama sobě kazím. Třeba tím, že jsem ztratila vůli pracovat na povinnostech, a ty se mi jen kupí a stresují mě ještě více.
Další věc je, že jsem před necelým měsícem vysadila hormonální antikoncepci, což se projevilo výsevem akné na obličeji. Tak teď studuji, co v mých hormonech to způsobuje a nejspíše se jedná o problém s testosteronem. Buď je ho moc, nebo je v příliš aktivní formě nebo jsem na něj příliš citlivá.
Možná to souvisí s tou mojí bojovností/agresivitou, protože to je mužská vlastnost. Takže více mírnosti a laskavosti by mi možná spravilo pleť i v tomto směru. Ale opět - nevím, kudy se vydat, neposouvám se, pouze se trápím. Tak snad najdu cestu. Mám těch pro lékaře neřešitelných zdravotních zapeklitostí vícero.
Děkuji
Ať se vám daří
Klára 25.01.2010
