Nikdo nemůže vstoupit dvakrát do stejné řeky... aneb 100 let gymnázia Pardubice
Roky strávené na gymnáziu pro mě představují především nádherné vzpomínky. Jsou spojené s mým obrovským přerodem, jehož význam si uvědomuji intanzívněji až během posledních několika měsíců.
Moc dobře chápu, že nic v životě není náhoda, nic se neděje jen tak.
Přestože by se mohlo zdát, že jsem měla být na gymnáziu už o rok dřív, po osmé třídě (moje studijní výsledky tomu odpovídaly), chápu, že takhle to vlastně bylo správně.
Tak jsem totiž hned první den zaznamenala spolužáka, který mi na hodně dlouhou dobu zásadně změnil život. Chvíli sice trvalo, než pochopil, že tohle se ho tak trochu týká, ale pochopil... Teprve s odstupem času vnímám plastičnost některých událostí, které se staly. Dokonce chápu i to, jak jsem byla na některé osudové lekce připravována polehoučku, jako bych si tím vším musela projít... ale také jsem měla přežít, jako by se vědělo, že tohle zdaleka není všechno. Nebylo možné hned všechno naplno servírovat.
Lyžařský výcvik na Benecku (budeme jen kamarádi)... taneční v Hronovické... ples v pražské Lucerně... branný výcvik v Cholticích (tohle dnes zažije málokdo)... letní aktivity mládeže na Božím Kopci u Karlových Var a jedna zásadní ve Dvoře Králové... chmelová brigáda... Konopáč... první máje...
Vypadá to možná jen jako výčet prehistorických událostí, ale pro mne to byla přesná jedna polovina příběhu, jehož pokračování se odehrálo až po desítkách let.
Tehdy jsem se ještě zcela naivně a pořád dokola ptala, proč se tohle děje. Proč? Proč? Proč? Nechápala jsem.
Ty roky odešly a skládanka je najednou celá, vznikl čitelný obrázek, sdělení, kterému rozumím. Chápu už, proč až po prvním příběhu mohl začát druhý. Chápu také ty spousty propojení, čísel, písmen, ne, tohle nejsou náhody.
Všechno se děje přesně v té chvíli, kdy jsme schopni to zvládnout. Jakmile se dokážeme podívat se na náš život s odstupem, jakoby jinýma očima, najednou se ta žárovka, která nikdy nesvítila, rozzáří do tmy.
Tohle mi chodilo hlavou, když jsem procházela budovou, která mi byla tak moc blízká. Učební látka, zkoušení a jiné věci(...) šly nějak kolem, obloukem...
Omlouvám se dodatečně všem profesorům.
A omlouvám se i spolužákům z jiných tříd, kteří se ke mně hlásili během té soboty v Pardubicích, že pro mě to byly neznámé tváře. Můj tehdejší příběh měl hlavní role už obsazené, ty byly důležité.
Děkuji ale všem, kteří tam se mnou byli.
Ono to samozřejmě nemohlo být čitelné každému na první pohled, to je mi jasné. Nemohla jsem ale ten vlak sunout po jiné koleji... Stalo se to, co se stalo, abych si tak připravila živnou půdu pro další lekci. To už jsme ale jinde... to je jiná vesnice...
Teď jsou síly vyrovnány.
Je to remíza...
Pokračování přijde, ale v tuto chvíli ještě nevíme, kdo dá gól...
© Wahlgrenis
19.09.2010
Milá Wahl,
s velkým zájmem a důvěrně známými pocity jsem si přečetla tvé povídání o stém výročí gymnázia v Pardubicích.
Před třinácti lety jsem s podobnými pocity při stém výročí vstupovala do budovy gymnázia u nás. A divila jsem se kolik lidí, které potkávám v souvislosti se svým zaměstnáním, je absolventy této školy.
Obdivovala jsem paměť profesorů, kteří si vzpomínali nejen na jména, ale především vzpomínali na průšvihy, kterým jsme se společně zasmáli.
Oslava probíhala ve dvou velkých sálech, s kamarádkou jsme se zašly podívat i do sálu, který byl určen pro absolventy dříve narozené.
Obdivovala jsem jiskru v očích a zájem těch úplně nejstarších, u stolu seděli již jen čtyři spolužačky, určitě jim bylo více než 80 let.
Ta jejich energie, vitalita, ten jejich smích, kterým doprovázely vzájemné vyprávění - asi vzpomínky na školní léta, to bylo něco úžasného.
Raduji se s tebou, že jsi prožila nádherný den.
Vyzařuje to z tvých fotografií.
Libella 20.09.2010
