Netuším, co mi brání v otěhotnění, mám pocit, že nic
Dobry den,
již nějaký čas sleduji Vaše stránky, mám i Vaši knihu "Proč k nám miminko nechce".
Velice jste mě zaujala.
Ráda bych se s Vámi zkontaktovala, snad nevadí, že Vám rovnou otevřeně napíši:
Přáli bychom si děťátko s manželem a od posledního potratu uběhlo víc jak 2 roky. (Naposledy nám odešla dušička z kraje těhotenství na manželovy čtyřicátiny.)
Máme jednoho úžasného syna.
Můj první potrat byl rok po narození syna.
Celkem jsem tedy zažila 3 těhotenství.
Syn byl zplozen z lásky, v zamilovanosti, rok po svatbě a vše šlo krásně a hladce.
Je naprosto úžasný, dělá nám radost od prvních okamžiků...
Bohužel je to už cca 7 let, co se nedaří znovu otěhotnět a donosit děťátko. Nelituji těch let, ale čas běží.
Stará se necítím.
Ale je to, upřímně řečeno, nepříjemné, tolik let si přát a mít to na mysli, i když se cítím šťastná, je to tu, ta myšlenka a přání a často se mi to při menstruaci vrací - krátkodobý silný smutek z neúspěchu znovu otěhotnět.
A když někdy náhodou dostanu tušení, že se zadařilo, dostaví se strach, že to nevyjde a že jistě zase budu menstruovat, i když menstruaci beru pozitivně.
Je tam ten strach z krvácení, z nevydařeného těhotenství.
Syn se narodil o měsíc a půl dříve, ale vše bylo ok a po roce se zadařilo hned plánovaně znovu, ale záhy těhotenství také skončilo a mě to velice zasáhlo a velmi jsem tím trpěla a rok co rok a měsíc co měsíc jsem řešila, proč to nejde.
Až po čase jsem požádala o pomoc psychologa a začala chodit na různé terapie, které mi pomohli si potrat zpracovat.
Zkoušela jsem i IVF, i když jsem věděla předem, že tudy pro mě cesta nevede.
Prošla jsem různá vyšetření, zkusila možné i nemožné, nakonec jsem se uklidnila po cca 5 letech a přestala to tolik řešit.
Dnes je to víc jak 7 let, co je toto téma "neukojená touha po dalším miminku" na světě, ale já i přes různé diagnozy doktorů nyní věřím, že jsem schopna otěhotnět a donosit zdravé děťátko, avšak nevím, co tomu brání.
Jsme momentálně šťastní, i když jsme zažívali krize v manželství, jsem moc vděčná za rodinu, kterou mám, za syna i manžela.
Milujeme se.
Moc bych si přála zažít to znovu, stát se matkou dalšího děťátka a přál by si to i manžel i syn.
Je mi jedno, zda chlapec či děvče.
Moc bych si přála porodit zdravé děťátko a radovat se z toho.
Užíváme si život ve třech, žijeme tady a teď, ale touha po dalším dítěti se mi stále vrací.
Jeden rok jsem si po posledním těhotenství řekla, že už to takhle nejde a že už nechci.
A uzavřela jsem to v sobe, že už ne, a přestala se sledovat a smířila jsem se s tím.
Ale asi po roce se ke mně ta touha, mé neukojené přání vrátilo a dá se říct, že celých 7 let to ve mně stále je.
Někdy silněji, někdy slaběji, ale je.
Cítím se zdravá.
Jsem duchovně otevřená.
Baví mě život.
Netuším, co mi brání v otěhotnění.
Mám pocit, že nic.
Věřím na zázraky.
Ale proč to tak dlouho trvá?
Moc ráda bych věděla, co mám ještě udělat pro to, aby u nás dušička zakotvila a zůstala s námi.
Můžete mě, prosím, navést?
Moc Vám děkuji předem za Váš čas a odpověď.
Z příspěvků na netu vím, že toho máte moc a že jste úžasná, a proto se na Vaši odpověď moc těším.
Omlouvám se za to, že neumím být stručná.
S přátelským pozdravem
Tamika 04.11.2017
Milá Tamiko,
děkuji za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
Píšete sice, že máte moji knížku "Proč k nám miminko nechce", ale neuvádíte, jestli jste ji četla a jestli jste jí porozuměla.
Mám totiž pocit, že miminko se k Vám neodvažuje, protože je zatím ještě zamčený minulý příběh (příběh z minulého života).
Ale všechno je v pořádku, i když se snažíte už 7 let, vypadá to, že už ani víc udělat nemůžete...
Nemůžete, protože zatím je komunikace směrem k této duši do minulého života zamčená.
Důvodem není, že byste byla nemocná, jen jsou kolem Vás nyní zákazy.
Ta duše, s kterou jste tehdy cosi odžívala, se na Vás zlobí, nerozumí tomu, co se mezi Vámi stalo, a také se bojí, že by se mohlo něco podobného jako tehdy opakovat i nyní.
Navíc kolem Vás je spousta zmatků, Vy s mužem na dítěti skutečně cíleně pracujete...
Dupete a snažíte se o nemožné.
Je potřeba vstoupit do toho minulého příběhu, pak se veškeré bariéry rozptýlí.
Otěhotnět byste pak měla zcela bez problémů, nečekaně, jako by to snad ani nebyl Váš plán.
© Wahlgrenis
04.11.2017
Milá Wahlgrenis,
nedávno jsem se s Vámi spojila ohledně miminka, odpouštěcí dopis jsem "odeslala".
Doufám, že vše dobře dopadne....
Avšak leží mi na srdci ještě něco a jsem z toho trochu nervózní.
Trápí mě to už déle, nevím, jak to popsat...
Mám pocit, že mám asi nedostatek (ostentativně projevované) lásky od manžela.
Nechci, aby to vyznělo špatně, snažím se mu lásku také dávat, milujeme se, ale asi potřebuji něco ještě víc, více něhy a pozornosti.
Mám pocit, že po mně touží tak nějak jen skrytě, laxně.
Nesnaží se být se mnou sám, jen my dva, to neřeší.
To většinou je pouze má iniciativa, pokud jde o nějaké "rande" či intimní kontakty...
A mně je z toho smutno.
Domnívám se, že toto způsobuje mezi námi krátkodobé, zato časté rozepře, nebo spíše nepochopení a to je, jistě pro oba, trochu vyčerpávající.
Také se úplně neshodujeme ve výchově syna.
Jsem spíše respektující, manžel spíše pedant.
Byl tak bohužel vychován a je to tam zažité až příliš, i když syna miluje a je mu dobrým tátou, toto mě trápí také, už dlouho.
Nelíbí se mi ta přísnost vůči našemu synovi.
Není to vždy, ale je to často.
Není moc empatický.
To asi ani neumí.
Dnes v noci jsem nemohla spát.
Stále mi v hlavě zněl termín "emoční prach".
Asi jsem si to v duchu takto pojmenovala.
Tento "emoční prach" musím setřít pryč, jen nevím jak, nevím, kde dělám chyby, způsobuje to mou podrážděnou náladu a domnívám se, že tomu manžel moc nerozumí.
Chtěl by se mnou miminko, ale vlastně pro to, mám dojem, nic nedělá, nebo jestli dělá, tak to zas nerozumím já jemu.
Málo komunikuje.
Nevím, co se mu honí hlavou.
Cítím, že mě miluje, ale duševně mi tu něco chybí a já jsem z toho podrážděná a smutná.
S přátelským pozdravem
Tamika 04.12.2017
Milá Wahlgrenis,
chtěla jsem Vám poděkovat za poslední Vaše rady přes Skype.
I když to nebylo pro mne zcela zásadně něco nového, potřebovala jsem to slyšet znovu.
Pročítám si to vždy, když se necítím úplně dobře a nechápu se.
Snažím vztah mezi mnou a mým mužem vidět tak, jak jste mi popsala.
Dnes v noci nás opustila naše prababička.
Odešla "náhle", i když jsme tušili, že to mohlo být kdykoli vzhledem k jejímu věku.
Kéž bych ji ještě mohla obejmout a říct jí pár slov a ona by se na mě usmála.....
V noci byl úplněk.
Neskutečně osvítil celé okolí.
O půlnoci to vypadalo, jako když se teprve stmívá..
Měsíc krásně svítil.
S manželem jsme se naladili do pěkné atmosféry.
Zapálili svíčku v solné lampě, vonný jehlánek, vykuřovadlo a éterické oleje, venku padal sníh....
To vše krásně provonilo prostor a dostalo nás to do těch správných energii a my si konečně mohli užívat jeden druhého o samotě a milovat se....
Ráno po probuzení přišla zpráva o naší prababičce.
Rozplakalo mě to.
Slíbila jsem jí po novém roce, že jí ostříhám vlásky.
Nestihla jsem to.
O úpravu vlasů tolik nejde, jde o kontakt.
Bavilo nás to.
Vím ale, že jí je teď už dobře.
Neměla lehký život.
Ale její konec tady mezi námi byl v poklidu.
Měla nás u sebe všechny.
Mou maminku jen mrzí, že u ní Nemohl být v noci, když odcházela...
Můj syn pronesl: Možná, že duše Tvé babičky přijde teď mezi nás, v podobě miminka, které si přejeme....
I mě toto napadlo.....
Měly jsme se rády.
Ale vzpomněla jsem si na odpouštěcí dopis a dušičku z minulého života, která se za námi chystá.
Syn je vnímavý.
Ještě dodal: Možná ta duše z tvého minulého života byla pro tebe "zkouška" a přijde k nám teď dušička prababičky...
Nevím, jak to přesně je a bude, možná bych to ráda věděla.
Možná ne.
Nechávám teď věci volně plynout a těším se, že nám tento rok přinese štěstí a spokojenost.
Dala jste nám naději, které věřím.
Na Vaše stránky jsem narazila díky opakujícím se číslům, která mě potkávala, začala jsem hledat na webu význam času 22:22 a dovedlo mě to sem k Vám, i k Vašim knihám, na skype s Vámi....
Pročítám příběhy na Vašem webu.
Pomáhají objasnit spoustu věcí.
Život je pro mě takové puzzle.
A vy jste další důležitý díl této životní stavebnice.
Děkuji za naděje, kterou nám všem, milá Wahlgrenis, dáváte.
Věřím, že vše dobře dopadne i díky Vám.
Věřím, že mé babičce je už dobře.
Při jedné z posledních návštěv mé babičky, jsem nevěděla, co mi chce říct.
Špatně vnímala a nešlo jí se vyjádřit.
Tak jsem ji ujistila, ať se nebojí, ať hlavně nemá strach, že ji Andělé ochrání, ať se děje, co se děje.
V tu chvíli se na mě vděčně usmála a poděkovala mi.
Děkuji i já Vám.
Tamika 03.01.2018
Mila Walgrenis,
blizi se obdobi (unor/brezen), kdy by k nam mohla zavitat dusicka, jak jste nam pred casem predpovedela.
Cas me nestresuje.
Moc rychle utika.
Takze uz se to blizi a ja bych se nerada na to upinala.
Ale... stejne se asi upinam.
Protoze tomu verim.
Ale zmatky a pochybnosti z driv mi to trochu narusuji..
Vim, ze toho mate moc.
Proto se s Vami rada sejdu pres Skype, paklize to bude mozne, abychom si o tom jeste jednou popovidaly a ja od Vas nabrala silu a klid.
Verim, jen nechci v hlave mit zmatky z minulych let.
Mozna tam jeste jsou.
S manzelem se milujeme.
Je to krasne.
Tesime se na sebe a umi me zase rozesmat.
A milovani je pro nas zazitek.
Dnes jsme se ale nepohodli.
Byl casovy stres.
Vse jsme si pak vysvetlili a usmirili se.
Jen me mrzi, ze k tomu vubec doslo a doufam, ze tato obcasna nedorozumeni neodlaka dusi, ktera se k nam chysta.
Mam pak vycitky.
Nasledne se mi rozjela menstruace.
Nevim presne, kdy jsem to mela dostat.
Datumove to moc nesleduji.
Ale i tak se mi casto stava, ze par dni pred menstruaci zacnu myslet na to, ze menstruace ma asi uz cas prijit a pokazde, kdyz jdu na wc, mam ty obavy z driv....
Je to zazite z driv.
Potraty a pres 7 let marneho doufani..
Necitim se jako obet.
Citim klid.
Dokonce i ted prijde brzy obdobi, kdy budu vice doma s rodinou a nebudu uz tolik pracovat, sice bude min penez do rodinneho rozpoctu, ale ja se tesim, ze budu udrzovat "rodinny krb".
A budu vice tou zenou.
Snad to financne dame a nadseni me brzy neopusti treba z nedostatku pracovnich nabidek.
Walgrenis, muzeme se jeste spojit, abychom si o mych pochybach v hlave popovidaly? Dovedete uklidnit a to nepopsatelne pomaha.
Myslim, ze tu mam stale trochu strachy.
Zda svymi myslenkami neco nezvoru?
Zda bude detatko zdrave?
Zda mohu chodit do sauny a behat, nez se dozvim, ze jsem tehotna?
Zda mohu jet na hory v zacatku tehotenstvi a lyzovat?
Zda je nutne brat podpurne leky?
Atd.
Pomuzete mi, prosim, me myslenky usporadat?
Predem dekuji za Vasi odpoved.
Zdravi
Tamika 21.01.2018
Vážená Wahlgrenis,
myslela jsem, že toto období bude pro mě růžové, dala jste mi krásné naděje.
Doufala jsem, že i kdyby se vše nepovedlo tak, jak jste řekla, že já budu mít alespoň pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla.
Ale věci se mají najednou jinak.
Mám pocit, že jsme si to s manželem pokazili a že mi příležitost mít miminko proplouvá mezi prsty...
Místo prožívání krásného milování se, je vše jinak.
Nepohodli jsme se.
Promluvili si sice.
Ale mnou to otřáslo.
Proč se mi dějou věci, které se mi dějou?
Proč to neumím ovlivnit a říct si jednoduše STOP?
Proc si neumím jako dřív říct, kašli na starosti a začni znovu zvesela?
Proč můj manžel nevyhledává chvíle pro milování se častěji?
Proč je iniciativa převážně jen na mně?
Proč se hádáme?
Proč si nerozumíme?
Proč jsem se teď uzavřela místo toho, abychom se milovali a miminko k nám mohlo po téměř 8 letech konečně přijít tak, jak jste řekla?
Proč se neumím k manželovi přiblížit a chtít ho opět?
Jako by trpělivost přetekla.
Jako by už jsem neuměla zas a znovu ty partnerské trable hodit za hlavu.
Proč tomu, co jste řekla, manžel nevěří?
Něco se ve mně po poslední hádce zlomilo a já jsem opět nešťastná.
Mé snahy být trvale šťastná ve vztahu se překazily.
Proč?
Jsem šťastná za to, co mám.
Rodinu.
Manžela.
Syna.
Nechci, aby to vyznělo nevděčně.
Ale jsem nešťastná kvůli tomu, co se děje uvnitř.
Je to nahoru dolů.
Prosím, můžete mi pomoci rozluštit tuto mou situaci, abych z ní mohla vystoupit?
Bohužel mi to nejde.
Vždy jsem vše házela za hlavu.
Teď jakoby hrnec přetekl.
Ten nedostatek zajmu o milování se se mnou mě trápí.
Uzavřela jsem se a neumím dávat manželovi lásku momentálně.
Nemám vůli se s nim milovat.
Jsem zablokovaná?
Poslední hádka mě velice zasáhla.
Neumím na to zapomenout.
Jistě jsme chybovali oba.
Ale já zažila otřes.
Velký stres.
Velkou bolest.
Nahromadilo se to ve mně a já zkratovala.
A poté už nejsem schopna se milovat.
Jako bych ztratila motivaci.
Zároveň mě mrzí, že k nám miminko nemůže.
Když se nemilujeme...
Je to začarovaný kruh?
Říká, že chce větší rodinu, ale chová se jinak....
Budu velice vděčná, když mi zkusíte, prosím, odpovědět a poradíte mi, co se sebou, co s tím, proč se to vždy nakonec pokazí, co mohu dělat.
Je to s námi nahoru a dolů, a mne to velmi vyčerpává.
Mám pocit, že jen tak to opět "spláchnout" nestačí.
Prosím, pomůžete mi tento zádrhel rozklíčovat?
Urovnají se věci a budeme nakonec šťastně spolu žít bez hádek a přijde k nám zdravé miminko?
Předem moc děkuji za přečtení mé zprávy a za odpověď, pokud si najdete čas.
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Tamika 07.03.2018
