wahlgrenis.cz



 WAHLGRENIS        

 

...veci mezi nebem a zemi...




     REGISTRACE       Přihlášení

Ráda bych synovi dopřála sourozence


Dobrý den,
obracím se na vás v zoufalé životní situaci.
Zrovna dnes jsem zjistila, že i třetí pokus o početí mého děťátka pomocí umělého oplodnění nevyšel.
V zoufalství jsem náhodně narazila na vaše stránky a moc mě zaujaly.
Věřím, že je to osud, a proto jsem se odhodlala vás oslovit, i když je mi jasné, že takových dopisů dostáváte mnoho.
Jen abyste znala moji situaci...
Jsem šťastnou maminkou skoro tříletého chlapečka.
Osud nám ho dopřál v mých 38 letech pomocí umělého oplodnění z darovaného vajíčka, protože mně bylo lékaři sděleno, že nemám ovulaci, tudíž ani vajíčka, a jiná cesta možná není (alternativní cesty mně tenkrát nezabraly).
Těhotenství se tenkrát povedlo hned na první pokus a vše běželo, jak má, bez komplikací.
Proto jsme se i k druhému vytouženému dítěti vydali toto cestou, ale bohužel už třetí cyklus umělého oplodnění nám nevyšel.
Tak ráda bych mému synovi dopřála sourozence.
Nechci být nevděčná, už jednou jsem ten obrovský dar dostala, ale mám pocit, že takhle naše rodina není kompletní a pořád věřím, že to ještě jednou přijde.
Bojím se na to zeptat, ale co myslíte, mám to štěstí v osudu ještě jednou dáno, budu mít ještě jedno děťátko?
Moc děkuji, jestli si najdete čas na odpověď.
Zdraví
Esa 06.11.2016

Milá Eso,
vypadá to, jako byste nyní odmítala komunikovat, neslyšíte otázky, ale ani odpovědi.
Jste tady pouze se svým příběhem, nedíváte se napravo ani nalevo.
To, co se Vás aktuálně týká, nevnímáte jako lekci, spíš porovnáváte, jak to mají ostatní a jako to máte Vy.
Pokud se Vám dostala do rukou moje knížka "Proč k nám miminko nechce", možná jste pochopila, že zásadní příběh se odehrává mezi duší matky a duší z minulého života.
I duše Vašeho budoucího miminka, které k Vám má přijít přirozenou cestou, je při Vás docela blízko.
Měla byste se absolutně propojit se svou ženskou rolí, žít tu hlavní roli ve svém životě.
Na tuto cestu jste si už nastoupila, ale poněkud jste zabloudila, kolem Vás teď jsou zmatky, nevíte, co máte dělat.
Ostatně tohle znejistilo i Vašeho muže, najednou se spolu s Vámi ocitl přímo v procesu umělého oplodnění.
Ani on tohle nechtěl, neplánoval.
Zázraky se dějí i přes všechny ty informace, které přicházejí od lékařů.
Vnímám, že byste ještě mohla mít holčičku, ale s mužem se potřebujete vrátit na vlnu lásky, mělo by to být přirozeným oplodněním.
© Wahlgrenis 06.11.2016

Milá Wahlgrenis,
mnohokrát díky za vaše řádky.
Ani nevíte, jak moc mě v tom zoufalství uklidnila vaše odpověď a vnesla novou naději.
Četla jsem si váš dopis pořád dokola.
Vše, co jste napsala, je pravda a úplně to sedí.
Já sama jsem taky měla pocit, že musím z toho kruhu vystoupit, ale zároveň jsem se bála (a bojím se pořád) spoléhat v mém věku na zázrak.
Protože i před prvním dítětem jsem se dlouho snažila situaci řešit alternativně, ale nešlo to, přestože těmto věcem věřím.
Proto jsem doufala, že po prvním těhotenství a porodu, které proběhly v pořádku, se moje tělo znovu nastartuje a druhé dítě přijde přirozeně.
Když se to ale nestalo (a hlavně nemám vůbec bez léků menstruační cyklus a dle vyšetření se mi netvoří vajíčka), tak jsem se pod časovým tlakem vydala stejnou cestou jako poprvé a vůbec jsem nepočítala, že by to nevyšlo, a to dokonce třikrát.
Snažím se pořád najít pro nás dobrou cestu, ale bojím se, abych se mojí holčičce nevzdálila a nesešla z cesty.
Stále jsem tomu věřila a věřím, že mám dáno ještě jednou prožít to štěstí, protože jsem několikrát v různých meditacích ještě před těhotenstvím vždy viděla, jak můj syn, který vypadá jako manžel (a to se opravdu splnilo) mě drží jako asi 3leté dítě v obětí a já v náručí držím ještě jedno malé miminko, pocitově děvčátko.
Milá Wahl, kdybyste mi tak mohla říct, co mám udělat, ale vím, že každý tu cestu asi musí najít sám.
Každý den se snažím prosit vesmír, ať se rozhodnu správně a konečně se vše obrátí v dobré.
I když jak jsem psala, nechci být nevděčná, mám krásného zdravého syna, a to je dar.
Ale jak jste psala, neumím si to teď nějak užívat, protože jdu za svým cílem a neposlouchám.
Přitom sama cítím, že role matky je právě to, co mě v životě naplňuje.
Snažím se tedy zastavit, vydechnout a najít jinou cestu, ale je to těžké, tlak z okolí a strach ve mně to komplikuje.
Děkuji vám za tu naději,
zdraví
Esa 13.11.2016

Dobrý den, Wahlgrenis,
před rokem jste mi velmi pomohla, když jste mi dala neději, že se dočkám svého druhého vytouženého dítěte.
Od té doby jsem urazila velký kus cesty, ale miminko k nám bohužel zatím nepřišlo.
Snažila jsem se v životě najít tu správnou cestu, jak jste mi psala, a měla jste pravdu, role matky mě naplňuje nejvíce.
Proto jsem také na začátku roku odmítla nabídku na návrat do zaměstnání, i když synovi byly již 3 roky.
Rozhodla jsem se zůstat s ním až do září, protože jsem cítila, že to potřebuji já i on, bez ohledu na finanční situaci.
Doufala jsem, že se nám mezitím podaří počít vytoužené druhé miminko a já nakonec půjdu na další mateřskou.
Začala jsem od jara chodit k léčitelce, která mi, aniž by znala situaci, také předpovídala, že mám v osudu další dítě a že se nemám bát věku, že vše přijde.
Bohužel, i přes užívání bylinných preparátů a jejího působení se žádný úspěch nedostavil.
Nenaskočil mi menstruační cyklus, který, jak jsem kdysi psala, bez hormonální léčby již dlouhodobě nemám, tudíž ani ovulaci.
Pravdou je, že mně osud připravil těžkou situaci, když na jaře mému tátovi našli nádor tlustého střeva a po plánované operaci, která měla dobrou prognózu, skončil na 3 měsíce v komplikovaném stavu na JIP, denně balancoval mezi životem a smrtí a já jsem se o něho starala.
Naštěstí tento boj vyhrál a i když s následky, podařilo se mu zařadit do života a nyní je naprosto samostatný.
Byla jsem si vědoma, že prodělaný stres vše ovlivnil, ale když se o letních prázdninách vše začalo zklidňovat, doufala jsem v úspěch, který předpovídala i léčitelka.
Opět se nic nezměnilo.
Já jsem v září už nastoupila do zaměstnání a chlapeček do školky.
I když jsem se vrátila do původního kolektivu a dostala dobrou práci a vyšli mně vstříc i časově, musím říct, že jen těžko hledám motivaci.
Je mi líto, že už nejsem se synkem doma, prostě jsem byla v hlavě nastavená úplně na něco jiného.
Nejhorší je, že už mě ovládl strach, že se mi to druhé mimčo už nesplní.
Vím, že i když bych měla být šťastná, že mám zdravého a šikovného chlapečka, kterého nade vše miluji, tak ve mně kus chybí a cítím prázdno a smutek.
I teď, když vám o tom píši, se mi derou slzy do očí.
V říjnu jsem oslavila 42. narozeniny.
Často si říkám, že kdybych mohla jedinou věc v mém životě změnit, tak by to bylo -
začít s dětmi mnohem dřív a mít nejméně tři, protože mě mateřství neskutečně naplňuje.
Nechápu, proč jsem ten vnitřní impulz k touze po rodině měla tak pozdě, přestože od dětství jsem neustále opatrovala nějaké děti z rodiny a nakonec jsem si učitelství vybrala i ke studiu.
Mé nenaplnění ve mně v poslední době vyvolává velký smutek a mám pocit, že všude kolem sebe vidím jen těhotné maminky s několika ratolestmi.
Vůbec nevím, co mám teď dělat.
Cítím, že to nechci vzdát a nedokážu to uzavřít, ale strach a okolí už mi říká něco jiného.
Mám možnost jít na umělé oplodnění, ale bojím se, že zase prožiji jen zklamání, protože to vnitřně necítím jako cestu, jen rozumově.
Ale co dál?
Čekat, když ani s léčitelkou se nepodařilo obnovit ani menstruaci a měsíce plynou jak voda.
Když jste mi minulý rok v listopadu napsala, že jsem své holčičce už hodně nablízku, bylo to pro mě jako vysvobození ze zoufalství a pochyb a dodnes si ten pocit štěstí v neštěstí vybavuji.
Teď mám strach, že se to nějak pokazilo a já něco propásla, i když jsem se snažila jít všemu naproti a na správnou cestu.
Moc vám děkuji, že jsem vám to mohla svěřit a doufám ve vaši odpověď,
zdraví
Esa 14.11.2017


© 2004-2024 Wahlgrenis Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.