S manželem se snažíme o druhé miminko, jsme ale oba pořád v koloběhu práce
Dobrý den,
náhodou jsem narazila na rozhovor s Vámi - no ono to asi náhoda nebude.
Nedalo mi, abych nenapsala.
Letmo jsem prolétla vaše stránky a přečetla jsem si něco málo.
Potřebuji na to víc klidu a času, ale moc mě to zajímá.
Vím, co mě trápí, ale nemá to řešení.
Ne teď.
Nevím, zda bude mít.
Mám plno otázek a nemám je komu svěřit, aby mi pomohl jimi projít.
S manželem se snažíme o druhé miminko, jsme ale oba pořád v koloběhu práce a péče o syna a psy.
Mám i další zvířata, ale ty manžel moc neuznává.
Je to na mně.
Mám toho hodně a jen pár vět na vašem webu mi zase otevřelo oči, co všechno je tu u nás špatně.
Jsem tady nešťastná.
Bydlíme v domě s mými rodiči, nejvíc je pro mě přítěží právě má rodina.
Nejsem schopná komunikovat s nimi v klidu, aby mi vše nevadilo.
Hlavně má máma pořád řeší dokola staré křivdy.
Pak se to vše odráží na vztahu s mým mužem a synem.
Nemám pak náladu ani energii na nic.
Jak bych mohla tuhle situaci vyřešit?
Nejraději bych utekla.
Momentálně ale není kam.
Děkuji za pomoc.
Frťa 10.12.2015
Milá Frťo,
z Vašich slov vnímám, jak moc byste si přála žít život takový, jaký jste si kdysi vysnila.
Mít dobré vztahy s rodiči, samozřejmě i s mužem, nebýt unavená a vystresovaná ... a dvě děti.
To tak nějak má být.
Společensky "normální" je podle Vás rodina, kde jsou dvě děti.
S jedním dítětem si připadáte nekompletní.
Kdybychom se podívali na Vás a Vašeho muže, pak on je směrem k Vám otočený s otevřenou náručí, jako milenec, zatímco Vy jste spíše kamarádka.
Ta sice udělá, co je třeba, uklidí, navaří, pořeší zvířata, ale na nějaké další aktivity už nemá ani pomyšlení.
Ve Vašem příběhu vnímám dvě roviny - které by se daly charakterizovat také jako růžové brýle.
Něco jiného žijete a něco jiného byste chtěla žít.
Přitom to, co žijete, chcete násilně přelít do toho, co byste chtěla žít.
Ale to nejde...
Sama vnímáte, jak náročný proces to je.
Navíc ještě byste chtěla pořád zůstat tou milovanou holčičkou Vašich rodičů...
Ale to také nejde.
Navíc společná střecha nad hlavou pro více generací je často příčinou mnoha potíží.
Sice naznačujete, že byste ráda z tohoto prostoru utekla, ale za současné situace skutečně není kam.
Připadáte mi jako rozcupovaná na kusy, rozervaná, nekompletní.
Tohle není láska.
Snažíte se na všechny strany zachovat jisté dekorum - směrem k rodičům, k muži, synovi i ke zvířatům.
Je toho na Vás hodně.
Měla byste si na sebe udělat víc času, něco omezit, nejste stroj, který musí všechno chtě nechtě zvládnout.
Víc byste také měla vnímat lásku mezi Vámi a partnerem.
A něhu.
Neptejte se - co to je?
Zkuste se zase vrátit do období, kdy Vám spolu bylo krásně, kdy jste ještě věděla, co to je milovat se, ale tak nějak opravdu.
Tady potřebujete navázat.
Když Vás zajímá budoucí miminko, nesmíte na to být sama.
© Wahlgrenis
11.12.2015
Děkuji moc za odpověď,
ano, ta vášeň je dávno pryč.
Manžel mě sice miluje, ale nikdy nebyl ten typ, který by si mě předcházel, mi to čím dál víc chybí.
Nežárlí, nedává city najevo.
Je to čím dál větší neutrál.
Proto i z mé strany prostě už nemůžu jen "rozdávat" a tulit se, nemám sílu.
A připadá mi, že ho ani nenapadne, že by jemu něco scházelo.
Bere to tak, jak to je!
Nechápu to.
Oba naši rodiče měli děti hned a pak i několik přerušení těhotenství...
Od nás se očekávalo po svatbě to samé, že budeme mít hned děti, ale nejde to.
Jsme spolu s mužem od 17 let.
To mi kdysi pro změnu mamka říkala - běda jak otěhotníš, nejdřív škola...
Připadá mi, že vše souvisí se vším, že ta její slova byla hodně silná.
Doteď mě trápí, jak se mí rodiče pořád hádají.
Sami nemají dobrý vztah - aspoň já to tak vnímám.
Pak se to přenáší na mě.
Nevidím tu lásku, není ani u muže vidět, cítit - holt, že mi pomůže s úklidem mě nevzruší a neberu to jako předehru k vášnivé noci.
Nejsem si jistá, že bych byla spokojená s jiným mužem, jsme na sebe zvyklí a víme, co od druhého čekat, druhého chlapa bych si nechtěla znovu "vychovávat" k obrazu svému.
Ano, usměrňovala jsem si ho pro sebe, stejně tak jak on má volnou ruku ve svých věcech a koníčcích.
Brblám jen tehdy, když očekávám, že budeme konečně spolu a on dá přednost stejně svým zájmům, pak zase on čeká to samé ode mě.
Ach jo.
Tento dům už beru jako vězení.
Chci se od toho oprostit a brát ho jako domov pro mou rodinu ale nejde mi to, pořád se mi to honí v hlavě.
Cokoliv chci, je špatně.
Málo pomáhám rodičům.
Vadí jim mí psi.
Vadí jim snad všechno.
Kdy tohle skončí?
Už mi tvrdili známí, že to s příchodem dětí přejde, ale zdá se mi, že beze změny.
Syn k nim ani nechce na hlídání, brečí, když jim ho dávám.
K tchyni jde v pohodě.
Jako milovaná holčička jsem si nepřipadala, byla jsem vždy ta zlobivější, ta drzejší, ta, co se hůř učí, ta, co nedodělala školu, ta, co nic nedokázala...
Jediný, kdo mě chápal, byla má babička z mamčiné strany a pak můj muž.
Konec roku je vždy kritický, ta tma a málo slunce...
Děkuji za nasměrování, bude to ale delší cesta.
Vždy si říkám, že bych se chtěla aspoň měsíc nudit a pak si začít plnit své plány...
No nevim, kdy se dočkám.
Frťa 12.12.2015
