Jako matka bych nedokázala sledovat, jak mé dítě trpí bolestmi, kterými jsem si musela projít já
Dobrý den, paní Wahlgrenis,
musím Vám napsat...
Potřebovala bych od Vás radu.
Již o Vás z internetu něco vím...
Mně je 25 let, narodila jsem se se vzácnou nemocí lomivosti kostí.
Pravděpodobně jsem tak nejmenší žena v ČR, nemám ani metr, mé kosti jsou velmi křehké (měla jsem cca 100 zlomenin za život) a užívám většinu času výhradně invalidní vozík.
Jinak jsem ale velmi aktivní (nedokážu nic nedělat, zůstávat na místě), denně pracuji, řídím vlastní auto, věnuji se tanci, máme hodně přátel, aktuálně také opravujeme s mužem vlastní dům (neměli jsme oficiální svatbu, ale jsme svoji již 4 roky)...
A tady to začíná.
Chtěli bychom totiž také vlastní rodinu...
Když jsem byla menší, nikdy jsem vůbec nepochybovala o tom, že bych ji mít neměla.
"Věděla" jsem, že máma budu.
Jenže...
Jde o to, že má nemoc je z 50 % dědičná, naše dítě by tedy mělo 25 % šanci, že mou nemoc zdědí...
Což je představa, která se mi vůbec nelíbí...
Když se na to dívám z toho pohledu, že bych měla soudit vlastní život, pak bych sice nechtěla, aby byl jiný...
Ale jako matka bych myslím nedokázala sledovat, jak mé dítě trpí mnoha bolestmi a trápením, kterým jsem si musela projít i já...
Navíc - lékaři mě samozřejmě varují před těhotenstvím zvláště kvůli mojí výšce.
Mohla bych zemřít já i dítě, říkají.
Každopádně by se muselo dítě narodit předčasně, a to může také nést velká rizika.
Znám sice celkem hodně stejně postižených žen (i v podobné výšce), které to zvládly a mají zdravé děti, stejně mě ale lékaři děsí...
Život mě naučil vždycky najít cestu tam, kam jsem chtěla jít a překonávat různé překážky.
Přemýšlím tedy i v tomto směru např. nad tím, že bych podstoupila umělé oplodnění s diagnostikou, tedy že bych měla 100% šanci na dítě zdravé.
Nebo také i nad tím, že bychom si našli "náhradní matku", která by nám pomohla dítě odnosit a vyhnula bych se tak rizikům zcela.
Ale ani tyto cesty mě nenaplňují extra příjemnými emocemi.
Sama se trochu zabývám spiritualitou nebo alespoň nějakým věcem určitě věřím...
Nemyslím si tedy úplně, že by tyto cesty byly úplně zlé a zavrženíhodné...
Velké trápení s tím ale má můj muž, kterému by se do toho tedy vůbec nechtělo.
Nedokáže snést představu, že by "mu museli k dítěti pomáhat doktoři"...
Samozřejmě nechce, aby se mi něco stalo a pokud bych se tak rozhodla, souhlasil by s náhradní matkou, ale někdy taky řekne, že "mě miluje ale za toto mě nenávidí"...
Nezvládá prostě o tomto přemýšlet...
Když jsem se ho ptala, zda si je plně vědom toho, že by naše dítě mohlo být tak nemocné jako já, řekl, že ví, ale že pevně věří, že by tomu tak nebylo.
A jinak že by za mě klidně dýchal...
Velmi ho miluji, právě za to, jak se často dokáže s mnohými situacemi, vztahy apod. vypořádávat, často se od něj i sama mnoho učím...
Je mým přístavem, často víc cítí, i když třeba o tom nedokáže mluvit, zatímco já rozumuju, strachuji se a vymýšlím...
A pak se bohužel i často kvůli tomuto pohádáme, protože se začneme obviňovat za nesmysly (většinou to vyvolám já, protože na něj "tlačím", vím to, a o to víc mě to pak i bolí...).
A proto vůbec nevím, jak na této životní křižovatce pokročit, jakou cestou nebo jakým směrem se dát...
Dítě moc chci už dlouho (nejraději už bych měla dvě), ale čím víc o tom mluvím a přemítám, tím je to akorát horší...
Právě Vy se tímto tématem ze stránky "duchovních sfér" zabýváte, proto se obracím právě na Vás.
Moc by mi pomohlo vědět, zda se k nám nějaká dušička chystá a jak si na svět přeje.
A co bych pro to já měla udělat?...
Nechat to "pánu Bohu" (nevěřím teda na něj v nijakém klasickém pojetí, spíš bych asi řekla Vesmíru) nedokážu bez nějakého ujištění, že co se stane má smysl a svůj důvod...
Moc prosím o chvilku Vašeho času a odpověď, budu Vám velice vděčná.
S úctou, láskou a poděkováním
Daška 23.07.2015
Milá Daško,
děkuji za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
Složitá otázka...
Moc složité je na ni odpovědět.
Váš život je od začátku plný komplikací, obrazně vnímám zemětřesení, které trvá a trvá.
Vy jste se s tím ale naučila žít, nevidíte tady nic špatného.
Je to celé Váš život, nic jiného neznáte.
Dostala jste se sama k sobě, pochopila jste svou hlavní roli, navíc Vám do cesty vstoupil muž, s kterým chcete být celý život.
V tomto vztahu je Vám krásně, nic dalšího neřešíte...
Ale vnímáte obrovskou zátěž při myšlence na otěhotnění.
Na jedné straně jste odhodlána miminko mít, zažít ten nádherný pocit, kdy dáváte život novému tvorečku, ale na straně druhé jsou zde pocity marnosti.
Není to nechuť vstoupit do tohoto procesu, jako spíše odpovědnost za druhý život.
Pere se to ve Vás...
Vnímám při Vás holčičku, těhotenství zvládnete.
Mám pocit, že tohle miminko se potřebuje narodit a u Vás není nic, co by tomu bránilo.
Se svým přítelem se potřebujete sladit, pokud by se Vám miminko narodilo, u něho vnímám žárlivost, jako by on přestal pro Vás být tím jedním jediným.
Ale tohle bývá v mnoha vztazích.
Jiná energie probíhá mezi partnery a jiná směrem k dítěti.
Teď se mi u miminka žádná zátěž neukazuje.
Vnímám andělské energie, lásku a obrovskou ochranu shora.
© Wahlgrenis
25.07.2015
Dobrý den i Vám, paní Wahlgrenis,
velice Vám za odpověď děkuji.
Četla jsem ji několikrát, jednou se u ní smála, pak plakala.
Jak píšete - je to obrovská zodpovědnost (mně tedy spíš všichni říkají "nezodpovědnost") a já se moc bojím, aby mé přání nebylo sobecké a aby nezpůsobilo víc bolesti než radosti...
Vaše zpráva mi ale dodává odvahu.
Jsem akorát od přírody velmi netrpělivá.
Nevím si při čekání na něco sama se sebou rady.
Raději již řeším, co probíhá nebo se na něco připravuji...
Zeptám se tedy ještě - nemáte také informaci o tom, kdy by miminko mohlo přijít?
Ještě letos?
Příští jaro, léto?
Déle?
Opravdu mnohokrát děkuji za Váš čas i odpověď.
S láskou
Daška 28.07.2015
