Nějak si nedovedu představit život bez dětí
Milá paní Wahlgrenis!
Vaše stránky znám už pár let...
Dřív jsem na ně sem tam "zabloudila", když jsem něco vyhledávala na netu.
Teď jsem na nich poměrně často.
I já se řadím k zástupu žen, které, ačkoliv by si to nesmírně přáli, nemají děti.
Lékaři mi přiřadili nálepku primární sterilita (je to hrozné to někde o sobě číst) a mě teď v brzké době čeká diagnostická operace, kdy mi řeknou, zda jsem fyzicky vůbec schopná otěhotnět či ne...
Dosud všechny testy moje i přítelovy vycházejí naprosto v pořádku.
Mě navíc ještě trápí bolestivá menstruace.
Prakticky od počátku, ale bolesti postupně sílí, teď už jsou prakticky neúnosné.
Nevím, zda to souvisí s tím, že nemůžu přijít do jiného stavu nebo ne, ale je to pro mě dost vyčerpávající.
Zkoušela jsem samozřejmě mnoho věcí s tím dělat, ale většinou bez výraznějšího efektu.
Pokud se bolesti zmírnily, trvalo to vždy jen chvíli a pak se vrátily o to silnější.
Nedávno jsem byla na rodinných konstelacích, ze kterých vyplynulo, že nesu bolest za moji babičku, která se nesmířila se smrtí svého 9-tiletého syna.
Ona navíc v té souvislosti absolutně odmítla své ženství... a to se údajně přeneslo na mě.
Nejsem si tím moc jistá, já si nemyslím, že bych se neměla ráda jako ženu, ale když pročítám Vaše stránky, tak to ostatním pisatelkám hodně často zmiňujete.
Rovněž jsem si všimla, že někdy říkáte, že ne všechny ženy se na základě svých minulých skutků (myslím v minulých životech) stanou matkami...
Musím přiznat, že tato představa mě dost děsí.
Snažím se nějak "komunikovat" s duší miminka, ale já to neumím.
Vůbec mi takové věci nejdou, i když bych moc chtěla.
Někdy si říkám, že možná není s kým...?!
Taky jsem kdesi četla, že lidé, kteří spolu nemají být, prostě spolu dítě nepočnou...
Připadám si zoufalá.
Nemine týden, abych se nedověděla, že některá z mých spolužaček, kamarádek nebo známých čeká nebo porodila dítě.
Já jim to moc přeji, ale zároveň se mi vždycky smutkem sevře srdce.
Nějak si nedovedu představit život bez dětí.
Není to tak, že bych ke svému životu dítě potřebovala, ale přijde mi to přirozené.
Mám spoustu zájmů, ale nevidím smysl žití bez dětí...
Je to hrozně prázdné.
I já se na Vás ve své zoufalosti obracím, abych se dověděla, zda někdy pocítím, jaké to je být matkou?!
Všimla jsem si, že pořádáte povídání na toto téma, ale v Litoměřicích.
Pro mě je to hrozně daleko, jsem špatný řidič a na přítele není spolehnutí (věčně je někde pryč).
Chtěla jsem se zeptat, zda tato sezení neplánujete i v Praze, popř. v jižních Čechách.
Moc Vám děkuji a přeji hodně síly do Vašeho konání!
Adrastea 09.02.2014
Milá Adrastea,
děkuji Vám za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
Nevidím u Vás žádný složitější problém, otěhotnět byste měla přirozenou cestou.
Chtěla jsem se Vás zeptat, jestli se Vám už dostala do rukou moje knížka ´Proč k nám miminko nechce´.
Jsou v ní zařazeny mimo jiné mnohé příběhy žen, které podle závěrů lékařů otěhotnět nemohly, přesto se jim miminka narodila.
Všechno má nějaký důvod, všechny problémy mají řešení.
V tuto chvíli kolem Vás vnímám otazníky, které vystupují z vlastního intimního propojení mezi Vámi a partnerem.
Tady je něco špatně.
Nesmíte především "dělat miminko", máte se hlavně milovat, bez jakýchkoliv plánů.
Akci v jižních Čechách v současné době nemám zařazenou do programu, ale je možné se na ní domluvit na druhé polovině tohoto roku.
© Wahlgrenis
09.02.2014
Dobrý den!
Moc Vám děkuji za rychlou odpověď!
O Vaší knize jsem se dověděla nedávno (vlastně v lednu) a jsem domluvená s kamarádkou - zítra mi ji jde koupit k narozeninám.
Tak snad se ke mně brzy dostane.
Máte pravdu.
S přítelem jsme se dostali do nějakého "mrtvého" bodu a v podstatě nevíme kudy kam.
Ani jeden.
Několikrát jsme se rozešli, ale přesto jsme pořád spolu.
Někdy mám pocit, že je mezi námi určité pouto a jsme zkrátka určení k tomu, abychom spolu byli...
Nevím.
Já mám tendence obvykle o věcech moc přemýšlet a pak se do nich tak zamotám, že nevím jak z toho ven.
I proto jsem se na Vás obrátila.
Ještě jednou Vám moc děkuji za odpověď!
S pozdravem
Adrastea 10.02.2014
Dobrý den, milá paní Wahlgrenis!
Operace nedopadla v můj prospěch moc dobře.
Diagnostikovali mi endometriozu, která způsobuje bolesti a zároveň neplodnost.
V podstatě nemám, podle lékařů, šanci otěhotně přirozenou cestou...
Řekli mi, že mám jít ihned na IVF (umělé oplodnění) nebo podstoupit hormonální léčbu (umělý přechod).
Ani jedna z možností mi nepřijde správná.
Já opravdu nevím, co mám dělat.
Cítím se v pasti.
Úplně na dně.
Já už jsem se mnohokrát za posledních pár let snažila smířit s tím, že nebudu mít děti, ale to prostě nejde.
Mně ne.
Nevím, co jsem kde udělala špatně.
Asi to ale muselo fakt být zlé, když mám za to takto pikat...
S pozdravem
Adrastea 19.02.2014
Dobrý den, milá Wahlgrenis!
Nevím, zda si na mě ještě vzpomínáte.
V červnu jsem u Vás byla s mým přítelem na konzultaci ohledně miminka.
Když jste mi tenkrát říkala, že těhotenství u mě vidíte na listopad, přišlo mi to jako celá věčnost...
Napsala jsem odpouštěcí dopis, udělala zrcadlovou lekci (a musím přiznat, že si nejsem jistá, že by se mi jedno jak druhé povedlo).
A najednou je tu listopad... a já bych se tak ráda zařadila do kolonky "těhotná"...
Ale před necelými 14 dny se přítel sbalil, napsal mi sms, že potřebuje být sám a odjel...
Od té doby se neozval.
Dnes už jsem to nevydržela a napsala mu.
Dověděla jsem se, že už se mnou být nechce...
A já tomu vůbec nerozumím.
Vůbec nechápu, co se to vlastně stalo.
Za posledních pár měsíců jsem měla pocit, že náš vztah nabral nový dech, že je to vše mnohem lepší, než kdy bylo...
A najednou se dovídám, že on je nešťastný a už tak dál žít nemůže.
Já tomu opravdu nerozumím.
Co dělám špatně?!
Celý můj život mám pocit, že každičký kousek štěstí si musím "vysloužit" něčím opravdu zlým.
Přijde mi to jako krutý paradox - narodit se matce, která o mě nestála, nemilovala mě a v podstatě mi to pořád, byť jen podvědomě vyčítá; a sama toužit po dítěti, které nepřichází...
Nevím, jaký to vše má smysl.
Jak se člověk může z takových věcí učit, když jim vůbec nerozumí?
Přijde mi to, jako když seřežete štěně za to, že se včera vyčůralo na koberec...
Připadám si jak v pasti.
Můj život se smrskl na pouhé přežívání.
A kdybych nevěřila, že sebevražda je nejtěžší karmický hřích, tak to doopravdy zabalím.
Já jsem byla vždy veselá optimistická holka, myslela jsem si, že jsem silná.
Ale poslední rok mě tak sejmul na kolena a vzal mi prakticky veškerou víru v jakýkoliv smysl veškerého bytí...
Vím, že mi nemůžete říct, co mám dělat.
Já bych to jen všechno potřebovala pochopit...
PROČ?!
Proč to tak je a kdy už tohle šílený období skončí?!
Omlouvám se za svůj hysterický výlev...
Moc Vás zdravím!
Adrastea 20.11.2014
