Cítím, že tam někde je ještě holčička, abychom byli kompletní
Milá Wahlgrenis,
už je to hodně dlouho, co jsem se v prvních letech tvého webu zúčastňovala všech možných akcí.
A dost jsem tápala...
Pak přišlo období, které trvá dosud, kdy na tápání moc času nebylo - řešení bytové, pracovní, vzdělávací a rodinné situace si vyžádaly své.
A těší mě to.
Jsem ráda, když se něco děje, a ráda něco řeším.
Tvůj web stále sleduji, aspoň občas... a donutí mě na chvíli se zastavit.
Mám dvě krásné dětičky.
Vždycky jsem chtěla dvě děti a říkala, že jsou tak akorát.
Nikdy jsem po nich netoužila.
Jen jsem věděla, že přijdou, a tak to má být.
Nikdy mi netikaly biologické hodiny, jak se říká.
Můj manžel pochází ze tří dětí a vždycky chtěl tři.
Druhé miminko se narodilo loni v září.
A já začala tápat.
Teda spíš toužit.
Prostě cítím, že tam někde je ještě holčička, abychom byli kompletní.
Jenže jsem na to zatím sama.
Manžel je ze dvou dětí "hotový", přehodnocuje to jak z psychologického, tak i z finančního hlediska.
Zatím jsme domluveni, že do příštího roku počkáme a pak otázku zkusíme otevřít.
Takže zatím je to spíš takové tabu.
U svého okolí vidím, že náš počet chápou jako uzavřený vzhledem k dostatečnému počtu dětí i vzhledem k mému věku (37).
A já vidím jen jediný problematický mezník: předchozí dva porody byly císařem.
Těhotenství vždycky celé v pohodě, ale zkomplikovalo se to až na konci, jednou preeklampsie, podruhé cukrovka a větší váha miminka.
Je zvláštní, ve svém okolí vidím, jak se spousta lidí stresuje, jestli vůbec počne.
Já nikdy s početím problém neměla, zato s porodem.
A ta touha se objevila po porodu a stále trvá.
Nevím, zda jsem jen nepodlehla nějakému sebeklamu.
Nechci nic lámat přes koleno.
Jednak k tomu musí být dva, tak čekám, co manžel, a jednak nechci ublížit ani té své holčičce, ale ani sobě, když už mám doma dva broučky.
Měj se krásně.
Denisa* 19.05.2013
Ahoj Wahl,
mám prosbu, když bys měla čas a byla tak hodná, jestli by ses mi nemohla mrknout zase na to moje "miminko", jestli pořád ke mně chce.
Já to tak stále cítím, ale...
Dneska jsem byla u doktora na UZV, protože mezi cykly špiním.
Nic samozřejmě nezjistil a já si myslím, že vím, čím to je.
Můj doktor je super, na to, že jsem po dvou císařích a mám čtyřicítku na krku, tak mě vůbec s dalším miminkem nezatracuje.
On ví, že chci ještě mimi a že manžel je proti,.
Naposledy jsme se o tom spolu bavili před rokem na kontrole, kdy mě z ordinace vyprovázel se slovy: "Tak až překonáte odpor pana manžela..."
Má spoustu pacientek, ale překvapil mě dneska, když jsem byla za ním v nemocnici na UZV, že se jen tak zeptal, kolik mi je a jestli chci to miminko.
A když jsem řekla, že já pořád jo, ale manžel stále ne, tak mi jen řekl: "Dobrá, ale pospěšte si".
Tak mi tím zase zaměstnal mysl.
Kdyby ses mi na to podívala, stačí mi jen říct jestli jo nebo ne, až se uvidíme v listopadu.
Denisa* 01.11.2015
Ahoj Wahl,
zase se mi upínaj´ myšlenky k tomu "mému" miminku.
Můžeš se mi prosím kouknout, jestli pořád ke mně chce?
Děkuju.
Denisa* 02.03.2016
Milá Deniso*,
víš stejně dobře jako já, že jsme na toto téma spolu mluvily už víckrát.
Ano, holčička tady pořád čeká.
Pro Tebe to má být ale proces překvapivý, neplánovaný, jako by se "to" najednou stalo...
Žádné dlouhé úvahy předem, žádné rozumem nastavené postupy, všechno by mělo proběhnout krásně a přirozeně.
Je tady jasný vyšší plán, jen její duše vnímá, že aktuálně pro ni není připravené prostředí.
Počká si na vhodnou chvíli, neboj.
© Wahlgrenis
02.03.2016
Ahoj Wahl,
moc děkuju za tvou nedávnou odpověď k tomu mému miminku.
Potěšilo mě to, protože mé široké okolí má jasný názor, jak se věci mají, a tak jsem s tím sama.
A mně tak v souvislosti s tím jenom napadla ještě otázka, koho by chtělo to miminko za tatínka?
Mého manžela, tatínka obou dětí, co už spolu máme, nebo to bude někdo jiný?
Sama v sobě si teď procházím složitým rozhodováním co dál.
Před 11 lety, než jsem začala chodit s mým manželem, jsi mi dala
odpověď na mé tápání .
Proč mi přijde, jako by se odpověď týkala částečně až současné doby (po 11 letech)?
Přijde mi, že jsem nyní opravdu zkoušená, co vydržím.
Okolí mi dává najevo, že ví o mně všechno líp než já, a já tak tápu, jestli nežiju v sebeklamu, když cítím, že "vím".
Dlouhou dobu pozoruju kolem sebe "jedničky" a "jedenáctku".
A to číslo mě neskutečně uklidňuje.
Teď když si pročítám po sobě, co jsem napsala výš, tak mě ta jedenáctiletka ale děsí.
Svátek mám 11. září, přitom vnitřně dávám přednost sudým číslům, přijdou mi milejší, zejména "24".
Pozoruju spoustu znamení, jako by mi dávala za pravdu, ale z rozumového hlediska je spousta okolností proti, ale mě to táhne dál, a tak jen pluju.
Zrovna předevčírem projela kolem mě tři auta za sebou - první končilo číslem 11, druhé mělo dvojčíslí 2429, třetí mělo 2328, každé o "jedničku" míň.
Denisa* 11.03.2016
