Jsme s manželem svoji přes 8 let a stále nemáme miminko
Dobrý den paní Wahlgrenis,
dostala se mi do rukou Vaše kniha "
Proč k nám miminko nechce ".
Jsem v její četbě teprve na začátku, ale pocítila jsem silnou touhu Vám napsat.
Jsme s manželem svoji přes 8 let a stále nemáme miminko.
Jsme spolu šťastni, máme se rádi jako manželé i jako kamarádi.
Já bych jen občas uvítala, kdyby se můj manžel choval trochu "mužněji", nebyl stále tak ostýchavý, ohleduplný a nejistý.
Ale jinak ho obdivuji a vážím si ho.
Co se týče miminka, zatím jsme všemu nechávali volný průběh a nijak jsme záměrně miminko "nedělali".
Pak už to ale přece jen trvalo moc dlouho, a tak jsme, částečně i pod tlakem obou našich maminek, navštívili lékaře.
Ti našli u manžela velice špatný spermiogram a řekli nám, že přirozenou cestou asi miminko mít nebudeme.
Také s ohledem na věk: mně je 32, manželovi 43.
Já ale stejně přesto věřím, že má-li přijít, tak přijde.
Prostě jen čeká, až bude vhodná doba, a možná také, až já, můj manžel nebo oba se něco naučíme.
Nevím, jestli to s tím nějak souvisí, ale já jsem měla docela těžké dětství.
Zažila jsem spoustu ponížení a frustrace.
Často mi připadalo, že vlastní maminku svou existencí obtěžuji.
Nikdy si se mnou nepovídala, a to mě vždy velmi trápilo.
Zvykla jsem si ale komunikovat se zvířaty, s větrem, vodou, lesem...
Je toho víc, všechno psát nebudu, mail by byl moc dlouhý.
Výsledek byl, že jsem se bála lidí.
Bála jsem se dalšího ponižování a výsměchu (např. na střední škole jsem byla terčem posměchu za svou chlapeckou a vysokou postavu, byla jsem nepřehlédnutelná, každý si mě všiml i proti mé vůli).
Manžel byl první, kdo mě cele přijal takovou, jaká jsem, a proto si ho moc vážím.
Vážím si ještě svého táty.
Ten ale onemocněl rakovinou...
Hodně jsem na sobě pracovala a po nějaké době už jsem byla schopná i přijít za svou maminkou a upřímně jí říci, že ji mám ráda.
Myslím, že ji to dojalo.
Osm let jsem pracovala v lékárně, ale tato práce mě neuspokojovala, chtěla jsem lidem opravdu pomáhat, ne jen tlumit jejich symptomy.
Proto jsem z práce dobrovolně odešla, už rok se živím jako masérka a praktička čínské medicíny.
Pracuji také s bylinami.
Zde se konečně realizuji a můj život se hodně mění.
Jsem mnohem svobodnější, šťastnější a začínám si vážit sama sebe.
Nevím, jestli je na tom něco pravdy, ale připadá mi, že jsem v minulém životě byla něco jako čarodějka a pomohla jsem někoho otrávit nějakým lektvarem nebo tak nějak, proto třeba teď taky nemůžu tak jednoduše mít děti.
Z bytostí jsou mi nejvíce blízcí elfové.
Obdivuji jejich krásu, moudrost, jejich ticho...
Omlouvám se, mail už je dost dlouhý.
Pokud budete mít čas a chuť mi něco o tom, co se mi děje napsat (třeba i s výhledem na miminko), budu Vám moc vděčná.
Děkuji.
Dana 16.03.2013
Milá Dano,
děkuji za důvěru, se kterou se na mne obracíte.
Vnímám při Vás docela blízko duši Vašeho budoucího miminka.
Cesta je otevřená, jen je tady "něco", co by se dalo definovat jako "sundat růžové brýle".
Pokusím se to vysvětlit.
Sice píšete, že jste se vydala na jinou cestu, jak jste změnila svůj život.
Ale směrem k miminku tady vnímám prázdno.
Mám pocit, jako by pro Vás propojení s touto duší nebylo možné, jako byste Vy byla na jednom kontinentě a duše miminka na druhém.
Pravděpodobně se na něho i zlobíte, že k Vám nepřichází.
To je docela možné.
Osm let není krátká doba.
Ale v mé knížce (nebo i na webu) jsou příběhy šťastných rodičů, ke kterým miminko přišlo ještě později.
Připadá mi, že byste měla jít do této poněkud netradiční spolupráce.
Vaše energie se potřebují dotknout a propojit, představte si, jako byste oba byly (Vy a duše Vašeho budoucího miminka) v jedné bublině.
V tuto chvíli to vypadá na chlapečka.
Celý proces je pod vyšší kontrolou, neměla byste vůbec pochybovat.
Tahle duše k Vám přichází dožít příběh z minulosti, je tady důležité propojení.
V intimní oblasti byste měla zaznamenat tu nejkrásnější ABSOLUTNÍ LÁSKU mezi Vámi a Vaším mužem, nic jiného tady být nesmí, žádné plány, žádné projekce, žádné "vyrábění" dítěte...
Brzy k Vám dorazí poklad, o kterém zatím pouze sníte.
Těhotná - přirozenou cestou - byste mohla být koncem léta nebo na začátku podzimu.
© Wahlgrenis
17.03.2013
Paní Wahlgrenis,
velice Vám děkuji za Vaši odpověď.
Vyjdu tedy miminku naproti a začnu s ním komunikovat.
Už jednou kdysi jsem měla velice silný pocit, že u sebe vnímám duši mého budoucího dítěte.
Bylo to tehdy, když jsem se sama vracela lesem domů z lékárny.
Byla jsem velice smutná a vnitřně nespokojená z toho, co dělám.
Měla jsem pocit, že ke mně někdo promlouvá.
Začala jsem s ním v duchu komunikovat.
On mi řekl, že teď ještě přijít nemůže.
Vhrkly mi slzy do očí a prosila jsem ho za odpuštění, že mu svým konáním cestu uzavírám.
Pak jsem se obrnila trpělivostí a rozhodla jsem se čekat.
Ale od té doby už uteklo mnoho času a hodně se v mém životě změnilo.
Začínám mít pocit, že nastává ta správná chvíle.
Někteří příbuzní a známí si asi klepou na čelo a mé ujišťování, že miminko přijde přirozenou cestou berou jako lehkou naivitu a doporučují nám umělé oplodnění.
Moje mamka si myslí, že jsem nerozumná, že "mi roky utíkají a co potom?".
A tchyně se na mě asi trochu zlobí, že dělám schválnosti a nechci jí dopřát vnouče.
Od některých kamarádů a známých jsem si vyslechla pár doporučení, abych si miminko zajistila "jinde", tj. s jiným mužem.
Mně to ale nepřipadá jako správná cesta.
Svého muže mám ráda a chci být s ním.
Ještě jednou Vám děkuji, milá paní Wahlgrenis a přeji vše dobré.
Dana 18.03.2013
