Neměla jsem problém otěhotnět v cuku letu v tu "nejnevhodnější" dobu
Milá Wahlgrenis,
dneska mi u Vás moje kamarádka objednala knížku Proč k nám miminko nechce, jelikož žiji ve Francii a jelikož jsme se tak nějak sešly u tématu...
Tak předem děkuji za knížku, moc se těším.
Říkala, ať Vám zkusím napsat, tak píšu.
Jsme s manželem už 3 roky.
Po celou dobu se o miminko snažíme, chceme a nic...
Je to v mém životě vlastně poprvé, kdy jsem si jista, že chci a že je to tak správně... a nic.
Zcela paradoxně to mám v životě tak, že když chci, nejde to, když "nechci" (spíše neplánuji), tak jsem neměla problém otěhotnět v cuku letu v tu "nejnevhodnější" dobu.
Jako by si "osud" se mnou malinko hrál.
Píšu vše v uvozovkách-
Vím, že věci jsou, jak mají být.
Jen nevím, proč tak jsou..., tak proto.
Ráda bych se zeptala, jestli miminko opravdu přijde.
Děkuji předem za radu a informaci a přeji krásný večer.
Pavlína 11.12.2012
Milá Pavlíno,
miminka k nám přicházejí vždy v tu nejvhodnější dobu.
Tyto duše vědí, kdy mají vstoupit, kdy je vhodný čas.
Nejspíš jste tyto plány ještě nepochopila, rozhodla jste se, jak to Vám vyhovovalo.
Neuměla jste si představit život s miminkem.
Spustila jste před jeho cestou závoru.
Teď si to samozřejmě vyčítáte.
Je třeba pochopit minulosti, všechno se děje tak, jak se dít má.
Vy jste jednat jinak neuměla, pro Vás to byl asi jenom "úkon".
Neviděla jste za tím duši Vašeho budoucího miminka, které tolik toužilo po Vaší lásce, objetí, pochování, pohlazení.
Řekla jste: Ne!
S touto duší se potřebujete usmířit, ona nechápe, proč jste ji nepřijala.
Nejspíš to byl chlapeček.
Cesta k dalšímu miminku se před Vámi otevře, až vyladíte cestu s tím minulým.
Viděla bych to před "odpouštěcí dopis", do kterého byste této duši napsala všechno, co jste si prožívala, všechny důvody, proč se Vám nemohla narodit.
Určitě tady bylo něco důležitého, proč to nešlo.
Až tohle všechno zvládnete, cesta k miminku se otevře.
Bude to brzy.
Postupný návod najdete v knížce na straně 12.
© Wahlgrenis
11.12.2012
Milá Wahlgrenis,
moc děkuji za velice rychlou odpověď.
Když jsem včera dopis psala, ani jsem nevěděla, co napsat, teprve pak mne napadlo, že jsem o sobě mohla napsat víc.
Ale možná je to tak lepší...
Dnes je mi 42.
Když jsem byla poprvé těhotná, bylo mi 19.
Dceru jsem si uhájila proti všem, "zaplatila" jsem za to ošklivým rozvodem a dcera nakonec zůstala s otcem.
Dneska už je všechno fajn, ale léta to moc bolelo.
Když byly dceři asi 2 měsíce, otěhotněla jsem znova.
Šla jsem na potrat, a tady je to, o čem píšete.
Dodnes mám pocit, že jsem sama sebe citově i jinak vypnula, protože jinak bych to nezvládla.
Nemluvě ani o tom, že bývalý manžel nikdy žádné naše dítě nechtěl (aspoň tedy před narozením).
Na další miminko jsem fakt připravená nebyla.
Je už to podruhé, kdy na tohle téma narážím.
Poprvé jsem si sama uvědomila, že jsme jej vlastně vyřadili z našich životů... krutě a bezcitně ... zatím dostal "jenom" jméno.
A napíšu mu i dopis, vlastně si s ním občas povídám, aby to pochopil...
Vím, že to asi byl chlapeček, stejně jako ten další.
O 5 let později jsem byla znova těhotná.
Ve 13. týdnu jsem syna (potvrdila mi to i sestřička) potratila.
To mne zhroutilo na nějakou chvíli.
Ještě mne sestřička dorazila tím, že mi řekla, ať se nedivím, když jsem byla předtím na potrat...
No, co na to říct?
Asi měla pravdu, i když to myslela jinak.
O půl roku později jsme byla těhotná opět.
Okolnosti byly tehdy taky strašné, ale na potrat jsem prostě nemohla, opět proti všem jsem porodila a až do 13 jsem vychovávala syna sama.
Než jsem potkala svého současného báječného manžela, Španěla.
I za tohle rozhodnutí jsme si oba se synem svoje užili a vlastně užíváme dodnes, jsem prostě "černá ovce" rodiny.
Nelituji svých rozhodnutí, ať byla jakákoli.
Nebyla bych dnes tam, kde jsem.
A miluji svoje děti.
A Vám, Wahl, děkuji za radu, dám pak vědět, jak to všechno dopadlo.
Krásný den
Pavlína 12.12.2012
