>>> TĚHOTNÁ Koupila jsem si Vaši knížku Proč k nám miminko nechce a jako zhypnotizovaná pročítám Vaše stránky
Milá Wahlgrenis,
minulý týden jsem si koupila Vaši knížku „Proč k nám miminko nechce“ a jako zhypnotizovaná pročítám Vaše stránky.
Nakonec jsem se přeci jen osmělila Vám napsat, i když naprosto chápu, že nemůžete odpovědět každému.
Před dvěma týdny jsem potratila v 8. týdnu.
Bolelo to, ale snad už jsem se z toho vzpamatovala a žiju dál.
Jenže cítím, že je něco špatně a když to nezměním, dopadne to příště stejně.
Vlastně celý život jako kdybych s sebou vláčela nějaký balvan, hodně smutku, ale mám pocit, že i hodně viny.
Možná jsem provedla něco strašného, ale nevím co.
Moc bych to chtěla pochopit nejen kvůli miminku, ale i kvůli sobě.
Dlouhé roky od mých devatenácti let mě trápily nekončící stavy únavy, slabosti a různých bolestí.
Fyzicky je to teď se mnou sice lepší, ale asi to důležité se ve mně moc nezměnilo.
Napadlo mě před pár dny v duchu prosit o odpuštění a hned se mi hrnou slzy do očí a dělá mi to dobře.
Cítím ale i obrovskou tíhu.
Nevím, jestli vůbec je v mých silách něco změnit, jestli stačí prosit o odpuštění.
Je nějaká cesta?
Když to teď píšu, připadá mi, že do takových podmínek miminko nemůže nikdy chtít přijít, přesto mám chvíle, kdy ho cítím blízko.
Ale to je možná jen moje vysněné přání.
Mám milujícího manžela.
Skoro tomu ani nemůžu uvěřit vzhledem k tomu, co jsem napsala výše...
Děkuji, že jste.
HaBuRa 29.11.2012
Milá HaBuRo,
kolem Vás je teď vlna výčitek, to vnímáte správně.
Ale všechno v životě se děje, jak se dít má.
Je zbytečné otáčet se do minulosti a trestat se za něco, co se tehdy stalo.
V danou chvíli jedná člověk tak, jak jednat má.
Jinak to nejde.
Všechno je tedy absolutně v pořádku.
Vaše duše opět potřebuje pohladit, obejmout.
Nemáte si nic vyčítat.
Vypadá to, jako byste měla pochopit správnou cestu a vydat se z toho neprostupného pralesa ven.
Duše Vašeho miminka je při Vás docela blízko, pozoruje, jak se máte, co děláte, sleduje, na co myslíte.
Trochu vnímá, že není žádoucí.
Mám takový pocit, že těhotenství pro Vás sice je jako program, ale není to náplň Vašeho srdce.
To jsou dvě různé kategorie.
Vy se potřebujete na sebe naladit, potřebujete pochopit svou cestu, máte sundat masku, nemáte se sama před sebou přetvařovat.
Máte být hlavně k sobě upřímná, rozumové záležitosti máte pustit trochu stranou, hlavní roli by mělo dostat Vaše srdce.
S otěhotněním nebudou problémy, svou lekci máte za sebou.
Vnímám teď kolem Vás energie holčičky, překvapí Vás, s jakou pohodou si budete užívat těhotenství.
Příběh určitě nekončí, nemáte být smutná.
Těším se na další zprávy od Vás.
© Wahlgrenis
30.11.2012
Milá Wahlgrenis,
moc si vážím Tvojí odpovědi, která je pro mě vodítkem.
Cítím vděčnost za Tvá slova, za to, že svou lekci mám za sebou, že už si nemám nic vyčítat...
Moc mě hřeje u srdce, že duše miminka je blízko (a přiznám se, že představa, že přijde holčička, je mi tak nějak trochu bližší, i když v tomto vlastně nechci nic upřednostňovat).
Něco se ve mně při prvním čtení vzepřelo při čtení slov: “Miminko trochu vnímá, že není žádoucí” a že těhotenství je pro mě program, ale není to náplň mého srdce.
A i díky této prvotní reakci vím, že jste takříkajíc uhodila hřebíček na hlavičku...
I když je tak těžké si právě toto připustit.
Já vlastně vím, že do všeho pořád cpu ten rozum a to, co si myslím, že je správné.
Napsala jste mi něco, co bych si já sama od sebe nikdy nepřiznala.
Tím jste mi moc pomohla.
Potřebuji si to ještě tak nějak přežvýkat sama v sobě a určitě se ozvu.
Ještě jednou děkuju.
HaBuRa 01.12.2012
Milá Wahlgrenis,
už nějakou dobu bojuju s tím, jestli Vám mám napsat nebo ne.
Ale nevydržela jsem to a píšu.
Myslím, že se mi uleví už jen tím.
Psala jsem Vám před nějakou dobou po spontánním potratu.
Vlastně chvíli trvalo, než jsem se začala cítit připravená na další těhotenství a přemýšlela jsem i o tom, co jste mi napsala minule, ale v létě jsem konečně znovu otěhotněla.
Měla jsem pocit, že už pro mě těhotenství není jen nějaký životní program.
Měla jsem radost, těšila jsem se.
Bohužel tu byl a je taky veliký strach, že to (zase) nedopadne dobře.
Občas hlavně ve chvílích o samotě jsem ale vnímala něčí krásnou přítomnost, buď našeho drobečka nebo někoho, kdo nás ochraňuje a je při nás.
Předevčírem na ultrazvuku bylo vše v pořádku.
Miminku bilo srdíčko a mávalo ručičkami.
Nestěžovala jsem si na žádné potíže.
Ale od včerejška mám dost velké bolesti podbřišku a stále trvají.
Takhle to začínalo i minule...
Snad jsem to zakřikla, když jsem to řekla po ultrazvuku v práci, ale pracuju i v laboratoři, tak jsem se chtěla domluvit s vedoucím a ochránit nás od chemikálií.
Snažím se občas zastavit a posílat lásku do svého podbřišku, vnímat, co se tam děje (ale nic moc necítím, už mě asi moc ovládá strach) a zároveň se snažím to, co se děje odevzdat vyšší moci, ale je to těžké a ten strach mě pohlcuje.
Je ještě nějaká šance?
Můžu s tím něco udělat?
Mám pořád pocit, že pokud to skončí (nebo skončilo), souvisí to se mnou...
Nebo jsou to věci, které sama nemůžu změnit?
Hřeje mě na srdci Vaše věta z minulého mailu: „Příběh určitě nekončí...“
Snad to ještě platí...
Mějte se moc krásně...
HaBuRa 13.09.2013
