Co bude s mým dítětem?
Milá Wahlgrenis,
dlouho jsem otálela, než jsem se odvážila Vám napsat.
Vždy si se zaujetím pročítám Vaše rady a odpovědi a vždy si v duchu přeji, aby mě také někdo poradil.
Jsem už ve zralém věku, kdy je člověk se vším téměř vyrovnaný, ale sám se sebou stále není spokojený.
Jsem dvacet šest let vdaná a mám syna.
Sama jsem se vdávala až ve třiceti letech.
Často slýchávám od manžela, že mu nedokážu říct, že ho miluji, nebo se k němu přitisknout nebo jej pohladit.
Totéž nedokážu ani k synovi, i když bych hrozně chtěla, ale nejde to skrz mně.
Je to ve mě někde hrozně hluboko a já to nedokážu.
Sama jsem v dětství nepoznala lásku, pohlazení, rodičovský polibek, nebyl na nás čas, rodiče měli mnoho práce, a tak jsem se sestrou vyrůstala jako samorost.
Táta mi ve 25 letech umřel (sám nepoznal rodiče, byl v dětském domově).
Tátu jsem milovala, ale s mámou jsme se nepohodly, mezi námi byly časté hádky a já jsem jí moc ráda neměla.
Po smrti otce jsem strašně trpěla, protože to byl člověk, který mi nikdy neřekl, že nemá na mě čas, pomáhal mi, fandil mi se školou i sportem, ale tehdy peněz moc nebylo pomyšlení na vysokou školu jsem si musela nechat zajít a snažit se sama.
Dostudovala jsem pedagogickou školu, kde pracuji u postižených dětí.
Za šest let budu v důchodu.
Syn má částečný invalidní důchod a manžel již je v plném inv. důchodu.
Svépomoci máme postaveno a bydlíme každý ve svém na jednom pozemku.
Mamka, sestra i my.
Letos o prázdninách jsem se po rozhovoru mamky zeptala, jak to se mnou bylo, zda jsem byla chtěná, nebo jsem přišla náhodou na svět.
Z dětství mám jen pár fotek.
Ano, sama mi řekla, že jsem nebyla žádána, ale už se nedalo nic dělat.
Těch dětí by snad bylo i víc, ale jaksi se to vždy udělalo, aby nebyly.
To vše vysvětluje a já jsem se jen o tom ujistila.
Vždy jsem to cítila už jako dítě.
To krásné soužití rodičů, prarodičů, dětí přináší spokojenost, zdraví a rodinnou sílu, tak to jsem nikdy nepoznala a ani můj syn už asi nepozná, i když se mu snažím vše vynahradit, jak se dá, a dávat ze sebe lásku a pocit spokojenosti.
To, co jsem si zažila se synem, pro jakou nemoc měsíc před maturitou skončil, to nikomu nepřeji.
Žiji ze dne na den a děkuji za každý normální v klidu prožitý den.
Co s ním bude, až tu nebudeme, to si nemohu ani připustit.
Věřím, že opět bude vše v pořádku.
Dnes jsem již spokojená, poměry mezi mnou a mamkou se urovnaly a cítím, že se i těší, když za ní každé ráno přijdu a povykládáme si, nebo jí s něčím pomohu.
Ona je také ráda, když vidí, že já i sestra s rodinou jsou v pohodě.
Promiňte, ale já jsem to musela ze sebe dostat.
Přeji Vám mnoho zdraví, lásky a spokojenosti.
Berunka
Milá Wahlgrenis,
před nedávnem jsem Vám napsala dopis, že se bojím o budoucnost syna.
Ale vím, že toho máte spoustu na odpovídání.
Dnes Vám chci jen dokreslit, co se vlastně stalo a proč se bojím.
Pročítala jsem si odpovědnu a je tam dotaz "Pomoc pro svou maminku", která trpí schizofrenií.
Mého syna v devatenácti letech postihl téměř stejný osud s trochu odlišnou diagnózou - schizoafektívní poruch s depresívní fází.
Stalo se to dva měsíce před maturitou, kdy jsem našla dopis na rozloučenou.
V něm se zpovídá, že neví, co se s ní děje, neví, kudy kam.
Ještě než došlo k jeho hospitalizaci, sledovala jsem na něm, že hubne, v noci opouštěl dům a vracel se za hodinu.
Někdy se rozjel do Ostravy, či Brna, že tam má domluvenou /telepaticky/ schůzku s někým.
Nejedl, jen pil vodu, nespal a když jsem se ptala, zda nemá hlad, vždy mě říkal, že dostává sílu a energii odjinud, to že já nepochopím.
Vždy s úplňkem a hlavně v podzimní dny (kdy se narodil), se to opakovalo.
Už i v osmnácti letech to začalo před prázdninami.
Bál se chodit ven, setrvával hodně doma.
Tehdy jsem si vzala neplacené volno a dobrou stravou, lecitinem a společnými procházkami do přírody, se z toho dostal a v září mohl začít třetí ročník.
Těsně před maturitou jsme ho museli nechat násilím odvézt do nemocnice.
Bylo to hrozné, jako pokusný králík, nevěděli, čím to mají zastavit, dva týdny testovali jedny prášky, ty nezabíraly, tak další.
Z nemocnice jsem odjížděla vždy se slzami, dělalo mi to hrozně, když vidíte své dítě a jak se vám před očima mění.
Vůbec s námi nechtěl komunikovat, měl nás za své nepřátele.
Po dvou měsících konečně nás, rodiče, poznával.
Tak to postupovalo další měsíce a měsíce.
Dostal se z nejhoršího oddělení na slabší, pak nám ho dali na vycházky ven, později domů na víkendy, a za půl roků konečně domů s množstvím prášků.
Za rok plný invalidní důchod. Nyní má poloviční a pracovní terapii.
Co víc, tento rok odmítl jíst prášky.
Nechce pořád jen spát, být po všech stránkách utlumený.
Zdá se být v pohodě.
Ale stále se bojím, co když se to vše vrátí.
Když se to stalo, začala jsem uvažovat, proč, co mohlo být příčinou ?
Měla jsem těžký porod.
Rodila jsem ve svých 31 letech a od svých 6 let jsem aktivně sportovala.
Mé pánevní svalstvo bylo pevné a tuhé.
Od pátku, kdy mi odešla plodová voda, mě nechali až do neděle večera, po několikerém uměle vyvolávaném porodu.
Nemohl ze mě vyjít, až když mně řekli, že ho zadusím, tak jsem do toho dala vše.
Přišel na svět přidušený, celý modrošedý a až za dlouho zaplakal.
Po porodu mi ho ani nedali a jen ráno mi sdělili, že ho musí převézt na jednotku intenzívní péče do jiného města.
Byl celý oranžový a jen spal.
Posléze jsem odjela za ním. Pil a rostl před očima. Ale měli jsme na mále.
Ke konci mu dali krev a museli mu vytvořit novou krevní skupinu AB+.
Já mám 0-, manžel A+.
Odmalička byl hyperaktívní, v pubertě stále větší intravert.
Spokojený pouze doma, nikam nechtěl jezdit.
Během nemoci mi kreslil nepochopitelné nákresy o životě, jak to vše probíhá.
Lékaři mi vysvětlovali, že v době schizofrenního záchvatu, pracují v mozku obě hemisféry na padesát procent (my využíváme mozek z deseti procent) a mozek je napuchlý a tlačí na lebeční stěny.
Proto ty hlasy odjinud, bludy a vjemy.
Jim se dostává pohledu na život z jiné sféry, pro nás nepochopitelné.
V době nemoci, jsem jí dávala knížky na čtení, aby se nenudila a ona i když nikdy nebyl čtenář, mi obsahy odříkával zpaměti.
Nepochopitelné.
V době nemoci se mi zdálo, že je úplně někdo jiný, že žije v jednom z minulých životů.
Něco podobného jsem zažila po smrti svého milovaného otce.
Také jsem měla hlasy, které mi radily, komunikovala jsem telepaticky s jinými lidmi, mluvila jsem cizím (bulharským) jazykem.
Kladla jsem otázky a dostávalo se mi odpovědí.
Nepochopím to dodnes, zda to byly halucinace, ale vše jsem si plně uvědomovala, nebyla jsem nemocná, byla jsem plně při smyslech.
Chtěla bych Vás poprosit o malou naději do budoucna, zda bude vše v pořádku.
Proto vděčím za každý nový, normálně prožitý den.
Hodně jsem se změnila povahou, dokážu být vyrovnaná za každé situace, protože vím, že musím být moc silná a ještě hodně potřebná.
Proto utíkám do přírody a společně se svým pejskem čerpám krásu a energii z přírody.
Milá Wahlgrenis, pokud mi odpovíš, budu Vám nesmírně vděčna.
Také z Vašich odpovědí druhým se mi zdá, že ten či onen příběh je mi velice blízký a rady, které píšete, se hodí i ke mě.
Některé osudy lidí jsou skoro totožné.
Přeji lásku, zdraví a hodně energie pomáhat druhým.
Berunka
Milá Berunko,
ještě než se začnu věnovat Vašemu dopisu, musím napsat jednu věc:
Už včera jsem věděla, že od Vás dostanu další informace, proto jsem si připravila Vaši otázku na novou stránku, jak to obvykle dělám, šla spát a jen čekala.
Dnes ráno jsem kromě dalších dopisů našla ve schránce i Váš mail.
Ani jsem se tomu nedivila.
(Mám tam ještě obrovské množství nevyřízené korespondence, jde to pomalu, ale postupně se jimi pročítám...)
Včera jsem totiž nechtěla přinášet jednoznačné stanovisko k příběhu, u něhož jsem cítila, že mu ještě něco chybí. Dnes je to tady.
Nejdříve sáhnu po trojklanech:
Vidím tady všechno, co jste mi napsala.
Jak se od základů změnil Váš život, jak jste prošla složitým obdobím, které bylo plné nešťastných událostí, jako byste měla pocit, že to bude stav navždy.
Možná jste to i chápala jako druh zkoušky, kterou musíte přežít.
Jste hodně silná, nebojíte se překážek, bojujete.
Nakonec jste se se změněnou situací v životě naučila žít a hledáte pořád něco pozitivního.
Už v tuto chvíli jste uprostřed obrovské změny, něco se právě rodí v jinou kvalitu.
A děje se to ve Váš prospěch, takže o syna strach mít nemusíte.
Jen tady vidím rozpor pravděpodobně s Vaším partnerem, který moc na "cosi" mezi nebem a zemí nedá.
Není pro Vás v tomto směru ideální pro diskusi ani nic jiného.
Má svůj svět, myslím hodně na zemi.
U Vašeho syna vidím jednoznačnou zátěž, která vznikla v okamžiku porodu.
Zaráží mě, že lékaři nechali ve Vašem těle tři dny plod bez plodové vody.
Pokud vím, hraniční hodnota je 24 hodin...
V tu chvíli se dítě dostalo "jinam".
Duše pochopila svůj maximálně duchovní rozměr a začala ho zpracovávat ve svůj prospěch.
Nevím, jestli se mi to podaří podat pro Vás přijatelně.
Duše se tady ocitla v těle, které mu nesedlo.
Nebo ne nesedlo, ale vůbec tato forma existence mu nevyhovovala.
Ale musel tak nějak začít žít. Hodně se snažil přizpůsobit okolnostem.
Ovšem ve světě, který je postavený jinak, je to docela problém, je to náročné na zpracování, aby člověk nebyl násilím vsazen do jiného prostředí...
Duše byla šťastná jen chvíli, brzy ji spíše zaplnil smutek a neznaděj.
Jak to bude dál?
Duše Vašeho dítěte se moc touží vrátit do míst, odkud přišla.
V této době a na tomto místě je její poslání nenaplněné.
Je víc než pravděpodobné, že každým dnem očekává zprávu nebo nějaké poselství.
Odkud, to jistě dobře víte.
Psala jste, jak v době nemoci komunikoval s jinými světy.
Komunikuje, ano, protože je jejich.
Čeká na zprávu, v tom vidí naději, osvobození.
Je to prakticky její jediný úkol, dostat se tam, kam patří.
Mám pocit, že bude i astrálně cestovat do světů, které jsou normálnímu člověku zcela nepochopitelné.
Ví toho mnohem mnohem víc, než si jen můžete domyslet.
Ale není to výsledek nějakého studia nebo praktického učení.
Jsou to informace odjinud.
Vypadá to, že naděje souvisí s její nemocí.
Jsou stavy, kdy je šťastný, protože si s nimi může povídat.
Když je ale potom zase hozen do reality k nějakým lékům a činnosti, která ho nemůže zajímat, dochází k rozčarování.
Potřebuje volnost, prostor, kolem sebe jiné myšlenky.
Možná i někoho, s kým by si na toto téma popovídal.
Ale na druhou stranu - tohle on opravdu nepotřebuje.
Jemu vystačí komunikace S NIMI.
On je totiž jejich a oni to dobře vědí.
Chtěla byste ho znásilňovat, udělat z něho normálního člověka?
Připoutat ho na zem?
Vnutit ho do náručí nějaké ženy?
Nikdy by s ní nemohl být šťastný.
Jeho cesta vede jinudy.
Vím, že jste asi očekávala jinou odpověď.
Jenže já v tuto chvíli jinou odpověď nemám...
Samozřejmě by bylo možné provést ještě napojení na jeho duši, jenže to bychom si jenom upřesnili toto původní zjištění.
Je z jiných světů a patří především tam.
Neplakejte...
Wahlgrenis
Milá Wahlgrenis,
omlouvám se, že odpovídám až dnes.
Včera mě Vaše zpráva trochu rozhodila, a tak jsem se z toho všeho vzpamatovávala.
Slzám jsem se ovšem neubránila.
Hned ráno jsem otevřela poštu a nevěřila jsem svým očím.
Jak jste mohla tušit, že večer Vám píšu zprávu a brzy ráno tam byla Vaše odpověď.
Se zatajením jsem vše hltala.
Chvílemi mě i zamrazilo, jak je to vše možné, že myšlenky jsou rychlejší než internet.
Máte zcela pravdu nejen ve vztahu k mému manželovi, ale i nemoci, která pohlcuje syna.
I když lékaři tvrdí, že 85 % takto postižených pacientů se může zcela vyléčit.
Nechci si ho podmaňovat a bránit mu v životu, ale po zkušenostech ho sleduji jinýma, strážnýma očima.
Teď si vzpomínám, že mi maloval nekonečnou osmičku života zde na zemi a on, že je mimo její dráhu na úplném začátku a má poslání rozdávat lásku a dobro.
Neuznává žádné materiální hodnoty, k jejímu životu je to zbytečné a ani to, co ho obklopuje, nevnímá.
Současně je na tom docela dobře.
Ale nechtěla jsem se již rozepisovat.
Ještě jednou děkuji za Vaše vysvětlení, které mě opět utvrdilo v tom, že je opravdu něco mezi nebem a zemí a každý, jak si tu cestu vyšlape, tak po ní půjde až do konce.
Ještě jednou děkuji
Berunka 05.10.2004
Milá Wahlgrenis,
Chtěla bych Vám popřát hezký den.
Nedávno jsem byla s Vámi na chatu a bavily jsme se o tom, že můj syn se opět dostal tam, kde ani my, ba ani on sám se dostat nechtěl.
Šlo to ze dne na den.
Ještě vám připomenu, že je do dotaz v odpovědně ze 4.10. loňského roku.
Já jsem tam trochu naznačila, co se odehrávalo.
Opět se dostal mimo, slyšel jiné hlasy, vidí kolem sebe naši rodinu a dávno zemřelé přátele.
Dostal se zpětně do doby, kdy byl u mě v bříšku, popisoval mi porod a právě to, že se jsme ho nechali utopit v plodové vodě, a on tím, že ho křísili, se dostal mimo.
Popisoval mi zpětně celý jeho život od narození po současnost, dokládal mi to televizními programy, které v tu dobu šly.
A stále řešil fyzikální otázky a odpovídal na ně.
Mluvil o zákonitostech vesmíru.
Žije nyní opět ve slunci a má před sebou ochranný štít, aby ho slunce nespálilo.
Přesně navázal tam, kde před pěti lety skončil.
A ještě k mému porodu, z jeho hlediska: porodní asistentka prý prvně přestříhla pupeční šňůru a pak ji podvázala.
Prý se nejdříve podváže z jedné strany, ze druhé a pak se prostřihne.
Nevím, zda to mám z jeho strany chápat jako pravdu, nebo je to jeho fantazie.
To, že byl bez plodové vody od pátku až do neděle, než se narodil udušený.
/Shodou okolností, vedle rodila císařským řezem dcera jednoho dětského lékaře a celý ošetřující personál byl okolo ní./
Dodnes mě paní doktorka zdraví prvně a cítím, jako by si byla vědoma toho, že někde tenkrát pochybili.
Víš, milá Wahlgrenis, denně jsem na Vašich stránkách, za ten rok jsem se dočetla odpovědí na otázky, které mě stále projížděly hlavou, a nyní si vytvářím svou cestu a přesně vím, co mám dělat.
K synovi s pokorou denně vysílám pozitivní energii a prosím jeho ochránce, aby jí pomohli.
Ještě jsem přemýšlela, zda by nešlo reinkarnací vrátit ho na správnou cestu.
Těch pět let od prvního projevu a hospitalizace v nemocnici žije šedým životem, stále je doma, ráno do práce a zase domů a jen sedí u počítače.
Občas nějaká návštěva.
Děkuji za přečtení mé zprávy a pokud budete nějak na ni reagovat, velice mě to u srdce potěší.
Každá kladná rada je nyní pro mě velké pozitivum.
Přeji Vám vše krásné, moře lásky a sluníčka do duše.
Berunka
P.S. S dovolením Vaše stránky tisknu pro svou 79letou maminku a také i ona Díky Vám přichází až nyní na spoustu nezodpovězených otázek za svého života, na chyby, které udělala.
Odpustily jsme si a vyříkaly, proč jsme si nerozuměly, proč mě jako dítě nechtěla.
Patří Vám i od ní srdečné poděkování.
Milá Wahlgrenis,
chci Vám tímto dopisem sdělit, že jste mi pomáhala překonávat těžké období, za které Vám patří mé srdečné poděkování.
Díky Vám jsem vše nesla velice dobře, sice jsem byla dosti vyčerpaná, ale spánkem jsem zase nabírala nové síly pro další den.
K odpovědi se dostávám až nyní, kdy máme za sebou první víkend, co nám dali syna domů.
Doma byl bezvadný, jako dříve.
Dohodli jsme se, že když to nepůjde jinak, vydrží do čtvrtka a pak už definitivně domů, tak, jak nám telefonicky přislíbila lékařka.
Dnes jsme ho vezli zpět.
Cestou nás stále prosil, abychom ho dostali již dnes.
Přece čtyři dny ji na zdraví neovlivní.
Tak manžel rozhodl, že ho vezmeme i přes nesouhlas primářky.
Nechtěla jsem odpovídat dříve, dokud jsem si neudělala jasno v určitých věcech.
Snažím se pochopit a vplouvat do věcí, o kterých mi syn vypráví.
Jak on i já jsem strašně ráda, že mu mohu být vrbou, které se může svěřit a aby se v životě našel.
Tato druhá návštěva v léčebně mu pomohla pochopit, že má schizofrenii, a proto musí brát léky, aby se mozek zklidnil.
Dokáže se již plně ovládat.
Ale přesto mozek stále pracuje na maximum.
Tvrdí, že tady na zemi už nežije její "Já", ale úplně jiná duše.
Život tady na Zemi je pouhá iluze a ten opravdový, krásný život, nás teprve čeká v jemnohmotném-energetickém světě.
Má velké poslání pro život na naší planetě.
To je za ty čtyři minuty před porodem, kdy se utopil v plodové vodě a při oživení přijal neutrální duši, která se dostala na začátek společenství kruhu.
Toto jeho přesvědčení vyprávěl psycholožce v léčebně a ta samozřejmě jeho slova předal doktorům, ti mu přidali více utlumujících léků, takže si dovedete představit, jak je asi chemií utlumený.
Před pěti lety jsem myslela, že to, co mi vypráví, je výplod nemocného mozku.
Také i nyní mi to připadá neskutečné jako ze sci-fi filmu.
Postupně si vytvářím obraz a doufám, že správný.
Již jsem Vám psala, že Vaše stránky pročítám na internetu od doby, co jste je založila.
Ona o tom věděl, ale dál se nevyptával.
Zda si něco pročítal, nevím.
V léčebně jsem se o Vás zmínila a dala jsem mu přečíst odpověď na dotaz: Co bude s mým dítětem?
Říkal, že je to přesně vystižený jeho život.
Mám Vás od něho moc pozdravovat a vzkázat Vám, že v něm máme to nejcennější, co lidstvo na této planetě má.
Kladu si pouze otázku: Proč právě ON a proč právě my ?
Mnoho pozitivní energie, lásky a síly.
Berunka 11.04.2005
Váš syn není blázen, nepotřebuje utlumující léky, jen má obrovský problém vyrovnat se s přemírou informací, které se k němu za jeho život dostaly.
On pochopil to, co mnozí z nás nepochopí za celé desítky pozemských životů.
Má svůj bohatý vnitřní život, prakticky nikoho druhého nepotřebuje, ale zase je v tom problém.
Nemá totiž partnera pro komunikaci, když ho všichni odepisují a utlumují léky.
Neptejte se, proč právě on a proč právě Vy.
Buďte ráda, že můžete být u toho...
Těším se na setkání s Vámi, těším se i na setkání s Vaším synem.
Wahlgrenis 12.04.2005
Milá Wahlgrenis,
nejdříve Vás srdečně zdravím.
Když si přečítám mnohé příběhy, žasnu, co se děje kolem věcí.
Já těm lidem věřím, vždyť, co by z toho měli, kdyby si vymysleli?
Ne, spíše jim věřím nějak citem.
Já jsem stále trpěla pochybami, ačkoliv se zajímám (i když ne hluboce) o dost věcí a snažím si je logicky dávat dohromady, něco jako skládat mozaiku.
Jenže díky pochybám jsem jako by stala na jednom miste, proto zcela upřímně Vám píšu, že teprve Vaše stránky mne posunuly dále.
Já mám ale taktéž výhodu, že jsem provdána za člověka, kde přes ono "nahoře a dole" zcela určitě nevázne komunikace a to hlavně na bázi logiky, kterou on má silně vyvinutou a jsme napojeni na stejnou vlnu hledání.
On má výhodu velké kapacity paměti, na rozdíl ode mne.
A jeho mužská logika se doplňuje s mojí ženskou.
Oba zastáváme názor, že informace jsou velice důležité - štěstí přeje připraveným a zde nemám na mysli nic materiálního.
Oba máme jakýsi pohon stále hledat.
Fascinoval mne příběh matky, která Vám psala o svém synovi, ano tento příběh mne fascinuje ze všech nejvíc.
Já v tom chlapci vidím vzácného člověka, kterého by si měla společnost chovat jako v bavlnce, jak vidno, opak je pravdou.
Mám pocit, že alespoň někomu může tolik dát a jsem přesvědčena, že by ho to i naplnilo, protože téměř každý člověk se chce podělit o to, co má.
Hovořili jsme o něm s manželem několikrát, naposledy včera v noci.
Pravdou je taktéž, že jsme oba již pár týdnů zase "v oblacích")))))) míváme taková období, kdy se věnujeme intenzívně věcem duchovním a situacím kolem technologie a celkového vývoje lidstva a vím již ze zkušenosti, že nás to posune vždy o kousek dál nejen ve vědomostech ale hlavně k pochopení principu.
Chtěla bych říci, že oba jsme již dávno přestali chodit do kostela, přesto se věnujeme dál studiu bible a nejen bible ale - věříme silně v JK.
Vidíme ho však jinak než církev.
Nás zaujaly kresby a výpočty toho chlapce a veškeré informace, které má.
Podvědomě cítím - jakož i jeho matka - že to nejsou výplody nemocného mozku, ale informace, které samozřejmě ne každý může pochopit.
Nechci tvrdit, že my je jistě pochopíme.
Nechci toho chlapce ani nijak zveřejňovat - víme, co by se s ním mohlo stát, kdyby se dostal do nepovolaných rukou, víme, co dělají s génii.
Moc Vám děkuji, když si můj dopis přečtete, děkuji, že jste, a přeji Vám krásný víkend.
Zdraví
Mahara 04.06.2005
© Wahlgrenis
05.10.2004
