Nedá se nic dělat než čekat, až se vajíčko se spermií správně spojí a dojde k uhnízdění
Dobrý den...
kamarádka mě dala na Vás kontakt, prý si možná budete vědět se mnou rady.
Mám Vám napsat něco o sobě?
Nevím ale kde začít a co od Vás chci slyšet..
Asi jediné.. jestli mně to někdy vyjde a dočkám se mimča, o které se snažím už 12 let pomocí ivf.
V 18 letech mně byly zjištěny neprůchodné vejcovody a těhotenství pouze metodou ivf.
Po druhém pokusu jsem otěhotněla, bohužel mimoděložně a jelikož mě vejcovod praskl, tak mně byly odebrány.
Byly nenávratně poškozeny a už moje šance otěhotnění byla pouze s ivf.
Co mám za sebou???
V prosinci jsem podstoupila 6. embryotransfer a opět bohužel neúspěšně.
Naše výsledky ukazují, že jsme oba dva naprosto zdravý pár a nedá se nic dělat než čekat, až se vajíčko se spermií správně spojí a dojde k uhnízdění.
Mám vedle sebe opravdové špičky ve svém oboru a vím, že jsem v dobrých rukách..
Jenom ten výsledek se pořád nechce dostavit.
Je mi 36.let a poslední neúspěchy špatně snáším..
Tedy nejen, že mně hormony dokonale zničí tělo i duši, ale už si začínám říkat, jestli to má smysl si takhle ničit dobrovolně zdraví, když třeba už to mám daný a nevyjde to.
Každý, kdo mě zná, tak říká, že jsem velký bojovník a obdivují mě za mojí vytrvalost a pokoru.
No snad mají pravdu..
Snažím se vždycky znova postavit na nohy a bojovat s tím..
Je fakt, že to ustojím, ale pak mě to tak sebere, že mám pocit, že je konec světa.
Teď při posledním umělku už mě moje tělo začalo zrazovat.. tedy srdíčko.
Podle lékařů to byl boj těla s lékama..
Mám jich při stimulaci i 15 denně + 2 injekce měsíc do břicha a na tělo už to bylo asi moc, a tak jsem zkolabovala.
No stačil odpočinek a bylo zase lépe, ale popravdě mně šel mráz po zádech, protože bolest, co jsem měla u srdce, mě opravdu vyděsila a říkala jsem si, kam až člověk zajde...
No, ted je už dobře..
Srdíčko je v pořádku a zase nabírám sílu do dalšího ivf.
Mám ale pocit, že dokud budu v programu ivf, tak už to nebude nikdy ono, protože je to neskutečný nápor nejen na tělo, ale i na dušičku a ta je - bych řekla - nějak malinko už nalomená a moc jí nechybí, aby umřela.
Je to pro mě šílený a chtěla bych od Vás vědět, jestli ten boj někdy vyhraju..
Jsem už teď i samoplátce a každý pokus mě vyjde na 80 tisíc a já si říkám, jestli je ještě dobré si za tu bolest platit.
Moje babička říkala, že všechno má svůj čas a určitě se dočkám..
Vím, že měla pravdu, ale ten čas tak letí a nějak už začínám pochybovat, že se dočkám.
Dokážete mě pomoct.. poradit..?
Budu vděčná za každý Vaše nápomocný slovíčko.
Děkuji
Sedmikráska 01.03.2012
Milá Sedmikrásko...
ach, co s Vámi?
Nevím, jak jste se dostala na tento web, která Vaše kamarádka Vám na mě dala kontakt.
Nic se neděje jen tak, všechno má nějaký význam.
Pokud jste měla čas prohlédnout si část věnovanou miminkům, možná už víte, co asi Vám napíšu.
Jsme sice v době, kdy lékaři dokáží zázraky, ale z toho vyššího hlediska je - podle mého - to postup proti přírodě.
Odpovězte si na otázku, s čím do opakovaných pokusů IVF chodíte?
Chcete dítě.
To je jasné.
A dál?
Po operaci, kterou popisujete, ale otěhotnět přirozenou cestou nemůžete.
Rozhodla jste se ale pro jinou variantu: stal se z Vás bojovník.
BOJOVNÍK!
Dokonce máte ve svém okolí spoustu lidí, kteří Vás právě pro to obdivují.
Jste bojovník a bojujete...
Zkuste si tuto větu opakovat několikrát za sebou.
Jste bojovník a bojujete... Jste bojovník a bojujete... Jste bojovník a bojujete...
Vnímáte, jak tady řinčí brnění a v dáli se ozývají zvuky děl?
Tohle není ideální prostředí, kam by chtělo vstoupit miminko.
Málokdo se ptá, proč to tak je.
Na každou otázku je nějaká odpověď.
Všechno, co se nám nyní děje, má někde nějaké své kořeny.
Proto nemusíme všemu hned rozumět...
Jdete proto vodě, to je takový můj obrat - znamená to, že se snažíte prakticky o nemožné.
Snad si chcete jen něco dokázat.
Vnímám tady Vaši obrovskou touhu po dítěti, ale není tady ani náznak toho, co tomu říkají "tam nahoře"...
Co by měli říkat?
Děj, všechno to, co se nás nějak týká, má režiséra, kterého není z našeho pohledu vidět.
Představte si, že je někde za oponou, možná se škvírou dívá sem na nás, dohlíží, co se tady děje.
Někdy musí až hlavu odvrátit, nechce se dívat.
Vy se mě ptáte, jestli Váš BOJ bude vítězný, jestli na závěr zazní ty Vaše fanfáry.
To je těžká otázka.
Proces umělého oplodnění by se Vám týkat mohl, ale v tuto chvíli kolem Vás vnímám bariéru, asi jako kdybyste si vystavěla kolem sebe betonovou zeď.
Skrz ni květy neporostou...
© Wahlgrenis
01.03.2012
Děkuji Vám za odpověd..
No, bojovník jsem z toho důvodu,že jinak člověk se snad ano k tomu nemůže postavit a byla jsem taková vždycky.. tedy co se týká ivf..
Jak jsem Vám psala, jednou mně ivf vyšlo... sice se špatným koncem, ale to je jiná.
Třeba se špatně ptám.
Měla bych změnit tedy postoj k samotnému umělku a jaký.. tedy nebojovat a prostě to zkusit a říkat si - možná to vyjde, nebo jak to mám brát?
Vaše poslední věta.. betonová bariéra.. můžu to nějak změnit postupem času..
Jak tu bariéru odbourat????
Děkuji
Sedmikráska 02.03.2012
Malinko jsem se nad tím zamyslela u kávičky a už jsem vás pochopila.
Mluvíte stejně jako moje kamarádka z USA, která má podobné cítění jako Vy.
Ta mě už delší dobu tvrdí, že musím být taková jako na začátku umělka..
Tedy se nebát toho, co mě čeká, a nebrat to jako utrpení, ale brát to jako šanci mít dítě a těšit se na to.
Nebát se léků.. uspání.. odebrání vajíček..
Prostě se smát, vnímat to jako šanci se dočkat mimča a to samé u embryí..
Musím se na ně těšit a né jim říkat: zmetci, co se nechytaj..
Ony to cítí i mojí bariéru a nedokážou se zavrtat, protože jsem bojovník, jak píšete.
Moje obrana je prý normální.
Je to koktejl chemikálií, který organismus produkuje kvůli přežití.. je to prastarý přírodní zákon, aby jakmile unikne nebezpečí a mohla pak otěhotnět.
Takže být jako dřív..
Nebát se, těšit se a mít ze všeho radost.
Nebojovat s přírodou a nechat to na ní a tak k tomu přistupovat.
Říkám to dobře???
Tedy změnit postoj k umělku a být smířená a na všechno se těšit a nebát se???
Děkuji
Sedmikráska 02.03.2012
Ahojky WaHl,
zapla jsem si včera po delší době foun a chci se omluvit za roli mrtvého brouka.
Moje tělo se po neúspěšném IVF rozhodlo stávkovat.
Já si prošla docela slušným očistcem.
Dostala jsem se né na dno, ale ještě daleko pod něj a bylo zatraceně těžký se z toho vyhrabat.
Asi i to bylo tím, že jsem se snažila všechno špatné přejít a být optimistická a teď to zkrátka bouchlo a po*er se a pořádně...
Možná mě v jednu chvíli došlo, jestli to, co jste mně napsala, není nakonec opravdu tak a já se snažím v těle umlátit něco, co umlátit zkrátka nejde.
Musí to z těla vyjít tak, jak si to už pár let žádá.
Pořád jsem nechtěla věřit tomu, že by jeden chlap mě takhle dokázal zablokovat.
Na naléhání mé imunoložky jsem sebrala poslední sílu a nechala se znova nabrat s tím, že byla přesvědčená, že moje protilátky musí být katastrofální, když nevyšlo několik stimulací.
Nabízela mně pomoc ze zahraničí, ale já jsem cítila, že to není, co potřebuju, a tělo už nemůžu takhle ničit a jít proti němu.
A odešla jsem.
Pak si toho už moc nepamatuju, protože jsem přestala úplně fungovat.
Nemohla jsem spát, když jsem zabrala, tak jsem se za pár minut probudila s brekem.
Nemohla jsem pracovat...
Nemohla jsem psát...
Nemohla jsem tancovat...
Nešlo mně nic...
Seděla jsem a jenom koukala do prázdna a valily se ze mě slzy.
Zkoušela jsem všechno, co mě vždycky dokázalo vrátit úsměv.
Vyjeli jsme si s partou na motorkách a místo, aby přišla svoboda, kterou mně vždycky jízda dávala, jsem přemýšlela, kam to ve vysoké rychlosti šlehnout.
Zkoušela jsem moje oblíbené odbočení do lesa a vy*ukat se z toho...
Nefungovalo ani to.
Chlap na mě šáhnul a chtělo se mně zvracet a já poprvé řekla: né...
Chápete to?
Já ne!!
Když jsme dorazili na Moravu, tak jsem šli posedět do sklípku.
Manžel mě opil a pak zatáhl někam, ani nevím kam a konečně to klaplo..
Sice jsem se rozkrvácela, ale už jsem aspoň ze sebe něco dostala.
Bylo to ale jenom na chvíli.
Když jsme jeli domů, tak se mně několikrát udělalo černo před očima a nemohla jsem se ani nadechnout, jak mně bylo špatně.
Wahl, to bylo tak strašný, jak mě tělo vůbec nechtělo poslouchat a drtilo mě a já ani nevím za co.
Možná to bylo za to, že mně chtělo ukázat, jak se nevyplácí ho neposlouchat..
Nevím, no...
Pomoc přišla nečekaně od mého otce, když přišel za mnou do práce, aby jsme udělali objednávku.
Ve chvíli, kdy jsem koukala do katalogu, tak se mně začaly úplně ztrácet obrázky a přestávala jsem vidět.
Sesunula jsem se jak zralá švestka.
Byla jsem při vědomí, ale nemohla jsem se několik minut hýbat.
Najednou všechno zmizelo a mně se udělalo dobře, jako by nic nebylo.
Táta jak byl v šoku, tak se i neskutečně naštval.
Zavřel krám a udeřil na mě, co se jako děje.
Moc se mně mluvit nechtělo, protože nikdo kromě vás neví, co mě trápí a jak se věci mají.
Něco mně ale říkalo, že táta je táta a on svojí dceru pochopí, i když jsem se trochu bála, že bude naštvanej.
Ale byla jsem to já, co mu kryl záda a dokonce mu půjčovala byt, když si našel milenku, takže jsem mu všechno vyb*ila..
Věřte nebo né, ale neskutečně se mě ulevilo.
Měla jsem ale zbytečné obavy, protože táta mně řekl, že to už tušil dávno, ale čekal, až s tím přijdu sama.
Čekala jsem přednášku o morálce, ale geny se nezapřou a stalo se něco, na co ještě dlouho nezapomenu.
Táta se na chvíli zamyslel a řekl, ať počkám, že se za chvíli vrátí.
Když přišel, tak mě posadil na pult, vyndal flašku slivovice a dal mně do ruky 3 věci a obálku.
Teď už vím, že to udělal, aby mě postavil na nohy..
Nevím, jestli to myslel vážně, ale mně to pomohlo se konečně svobodně nadechnout.
Asi vás zajímá, co to bylo, že jo???
Do ruky mně dal pouta, viagru, kondomy a v obálce bylo 50 tisíc.
Nejdřív jsem to na koukala jak z jara a nechápala, co tím básník chtěl říct.
Když mně to došlo, tak jsem se začala smát a táta se mnou.
Řekl mně, ať jdu za tím, co chci, a dělám všechno srdcem, že to jediné v životě funguje.
Ono je jedno, čím to vyjádřil, ale důležité je, že když teď pojedu, tak to nebudu chtít někam fláknout.
Včera dorazily výsledky z imunologie a sedli jsme si všichni na zadek.
Výsledky jsou uspokojivé a stabilní a dokonce hodnoty klesly i bez kortikoidů.
Sice mně nabídli dárce na imunoglobulin, aby tělo v uvozovkách překecali, když se mu jako nechce, ale myslím si, že obě víme, že to je zbytečné a necháme to tak, jak to má být.
Jsem fatalista a věřím, že osud to zařídí tak, jak to má být.
No nic, Wahl, hodin jako na kostele a já jedu si pokecat, jak rozjet IVF a nepos*at se z toho.
Ještě jednou děkuju, že jste měla zájem mně opět pomoc..
Moc si toho vážím a děkuju.
Ty peníze nebyly na úplatek, ale na IVF.
Sedmikráska 26.04.2013
Milá Sedmikrásko,
vím, že jste požádala o radu Wahl, na to, co máte dělat, a taky vím, že se nemá nikomu radit, pokud není požádán.
Omlouvám se, ale nedá mi to na váš mejl nereagovat.
Vzhledem k tomu, že píšete na tyto stránky, tak věříte na věci mezi nebem a zemí.
Nebo si je aspoň připouštíte.
Zkuste se vžít do pozice vašeho naplánovaného miminka.
Je vám 36.
Já vím, není to o věku.
Ale tento věk už sám napovídá, že pokud k vám miminko chtělo někdy přijít, dejme tomu v posledních patnácti letech, vždy se mu dostalo odmítnutí.
Antikoncepce apod...
Tehdy se vám nehodilo do plánu.
Umíte se vžít do jeho pocitů?
Vy někoho milujete a on vás stále odmítá a bere vás jak překážku v osobním životě.
Ale právě proto, že vás bezmezně miluje, tak je odhodlané čekat a ví, že jednou přijde jeho čas.
A on právě nastal, vy jste se rozhodla, že už může přijít.
Wow - konečně!!
Jenže čekání bylo příliš dlouhé a miminko tak trochu váhá, zda je to už opravdu - opravdu.
A cítí, že to není láska, proč by mělo přijít.
Je to jen přání ega a jeho strach, že máte moc let, takže - kdy jindy než teď?
Je to záležitost vašeho ega a ne vaší duše.
Vaše ego křičí - já chci teď!!
Ale i miminko chtělo - ono chtělo už dřív, ale tehdy jeho hlas nebyl ani vyslyšen.
Nemyslím tohle jako výčitku, je to jako, když zpráskáte psa a pak ho voláte k sobě zpátky.
Taky má nějaku dobu strach vám znovu důvěřovat.
A ono se přesto snaží, ale znovu u vás nachází bariéry vaší nespokojenosti, že to není podle vašeho plánu.
Že se ti zmetci nechytají - umíte si představit, že na místě toho zmetka budete vy a tohle uslyšíte od své vlastní maminky?
Budete k ní chtít přjít?
Nechat si zničit tělo i duši do nicoty?
Ale vy oboje budete potřebovat, pokud budete mít dítě.
Co nabízíte, když chcete brát?
Luxusní kočárek, oblečení, pokojíček.... ?
A kde je milující náruč, která říká: přijď.
Nekladu si žádné podmínky na tvé pohlaví, zdraví ani vzhled.
Z vašeho psaní vyplývá, že se jdete nepo*rat z další ivf.
Je to jako donutit dítě poslouchat nebo něco udělat bitím, výhružkama a křikem.
Ono vás možná poslechne, ale šťastný z toho nebudete ani jeden.
Jen jeden ponížený a druhý uživatel moci.
Vžijte se do pocitů svého plánovaného dítěte, vžijte se do toho, jak by bylo vám, kdyby takový postoj měla vaše maminka a vy se rozhodovala, zda přijít nebo ne.
Kdyby se na vás dívala jako na zboží, které se dá koupit... (a následně reklamovat, že nespľňuje vaše požadavky...)
Otevřete svou náruč, pošlete k němu bezpodmínečnou lásku, mluvte s ním...
Mluvte s ním jak s opravdovým partnerem, protože ono vás přišlo něco naučit.
A docela jistě vás to NĚCO učí už teď.
Užívejte si pocit mateřství, protože tam ego opravdu nemá co dělat.
Protože by to nefungovalo.
Mám 3 děti a vím, že jakékoliv násilí a bojování s nimi je cesta do pekla.
Vím, že tu cestu najdete a přeji vám na ní všechno krásné.
...
Omlouvám se, psala jsem, že se k Sedmikrásce miminko snažilo dostat během posledních patnácti let...
Ta doba ale mohla být jindy a jinde...
Rudbékie 29.04.2013
Milá Sedmikrásko,
mě jen napadlo....
Pozvěte své děťátko, které chcete zplodit do svého pole, zaručte mu
lásku až ho budete přivolávat, dejte mu najevo,
že jste ochotni se od něj učit, protože většího učitele míti nebudete.
Začnětě opravdu pozorovat děti okolo sebe a posílejte jim lásku, která
jim dá vědět, že máte radost z jejich přítomnosti.
Olivie* 30.04.2013
