Mám ale strach, že to zase nedopadne...
Milá Wahl,
před nějakou dobou jsem se dostala na Vaše stránky a od té doby čtu a čtu a prožívám osudy se všemi, kdo píší o svých trápeních...
Já sama občas nevím, co se sebou, jak si najít cestu, abych byla vyrovnaná, nebála se pořád něčeho, byla nad věcí a neřešila některé, ač třeba staré a nanicovaté křivdy...
Vím, že tím nic stejně nevyřeším, že musím odpustit a jít dál.
Někdy se mi to daří líp, někdy míň.
Strach ze všeho možného si sebou asi táhnu pořád.
Možná i proto se mi dvakrát podařilo otěhotnět a dvakrát to nedopadlo.
Poprvé jsme měli problémy s manželem, řešil se rozchod, já v té době otěhotněla a miminko jsem nechtěla.
Pak zase chtěla, protože pak by manžel přece zůstal se mnou a byla jsem nešťastná a brala jsem to jako konec světa.
Teď s odstupem skoro dvou let už to nevidím tak strašně, prostě to asi byla příležitost pro mě.
Moje životní lekce, ze které jsem se snažila vzít si co nejvíc, začít na sobě pracovat, najít si cestu ke všem "duchovním" a nevysvětlitelným věcem, ke kterým jsem dřív měla chladnější přístup.
Prostě na miminko nebyla vhodná chvíle...
Bylo mi řečeno, že k usoužené a vyčítající, hroutící ženě se manžel nebude chtít vrátit, ale k vyrovnanější, se sebou spokojené a milující ano...
No a poper se s tím, jak umíš.
Tak jsem se rozhodla bojovat a pracovat na sobě a užívat si prozatímní samoty ke zklidnění.
A bylo mi kupodivu fajn...
Manžel, když viděl, že se měním, že už nejsem tak naštvaná, uražená, pomstychtivá a trpící, ale že chci jít dál, že mám plány, že se snažím dát se do pořádku a že jsem trochu veselejší, nedělám scény a nechávám ho jít, tak se na mně začal dívat jinýma očima a vrátil se zpátky.
Zpočátku to bylo těžké, pořád jsem někde uvnitř měla ještě nějaké to ublížení, ale časem se to všechno zdá být míň hrozné, než to opravdu je...
Po pár měsících jsem podruhé otěhotněla, ale asi ještě nebyla ta pravá chvíle a zase to nedopadlo...
Teď máme s manželem vztah jiný než předtím, řekla bych lepší, otevřenější.
Nesnažím se předstírat, že jsem dokonalá, vím, že když nebudu komunikovat a budu si to řešit v sobě, nebude to fungovat.
To už jsem si ověřila na vlastní kůži.
Všude čtu, že se musím zbavit strachu, že pokud se budu bát, tak ke mně miminko nebude chtít, ale jak?
Vím, že některé věci se nedají vysvětlit, že nedostanu návod, jak se svým životem.
Nejsem maminka - snažilka, která tomu podřizuje vše, a hroutí se, když to nevyjde.
Spíš se snažím udělat, co jde, abych byla v pořádku a čekám.
Zatím se snažím dát se do pořádku, aby k nám miminko chtělo a těšilo se na nás, jako my na něj.
Zrovna se s manželem pokoušíme o miminko.
Mám ale strach, že to zase nedopadne...
Zase jsme u toho věčného strachu.
Připadá mi, že se pořád něčeho bojím...
A tím si to asi neusnadňuju...
Trpělivost není moje silná stránka...
Ach jo, jak je to těžké, když si člověk některé svoje chyby uvědomuje.
A ještě s nima má něco dělat...
Wahl, vidíte něco v mojí budoucnosti?
Moc děkuji za pomoc...
Lada 19.01.2012
© Wahlgrenis
19.01.2012
