Již několik měsíců se pokoušíme přivést do našeho života další miminko
Hezký večer, Wahlgrenis.
Omlouvám se, že volím formu emailu.
Nevím, zda odpovíte i na můj písemný dotaz, ale bohužel na osobní konzultaci jste pro mě příliš vzdálená.
Ale pokud se to má stát, stane se to.
V této chvíli jsem na rodičovské dovolené s téměř dvouletou Aničkou a již několik měsíců se pokoušíme přivést do našeho života další miminko.
Bohužel prozatím neúspěšně.
Už několikrát jsem měla pocit, že k nám přichází, a stále čekáme marně.
Dokonce i dcerka ukazuje na bříško a říká MIMI.
Říkala jsem jí, že s jeho dušičkou určitě může komunikovat, tak ať se spolu domluví. Že bude mít kamaráda/kamarádku.
V prosinci mi končí mateřská a nějakou dobu jsem zvažovala vzhledem k náročnější péči o dcerušku nastoupit do práce.
Nejsem ochotná dát Aničku na celý den do školky za 9000 měsíčně a navíc být v tento moment od ní i na tak dlouhou dobu odloučená.
Začínám se tedy věnovat reflexní terapii, EFT a etikoterapii a ráda bych věděla, zda toto je ta správná cesta pro mě.
Sama jsem si těmito metodami velmi pomohla před 4 lety, kdy jsem vážně onemocněla se žlučníkem.
Nepodařilo se mi "uzdravit" se na 100 %, teď už to vím, i když jsem si to předtím myslela.
Pak přišla Anička a ouha - nebylo to tak ideální a dokonalé, jak jsem si představovala a vysnila a od toho okamžiku je můj život jako na horské dráze.
Po obrovských bolestivých kolikách, kterými Anička trpěla od porodu jsme si nechali v roce věku udělat sono a objevil se žlučníkový kamínek.
Já ho viděla už dávno, vedle pravého očička v místě, kde se ťuká EFT, měla malinký boláček.
Už ale zmizel, trochu se na něj poklépavala a vizualizovala si, jak se kamínek rozpouští.
Velkou indicií byly i bolesti mezi 23. a 1. hodinou.
Je fakt, že v této době již tyto problémy pomalu ustávají, ale opět ji začala trápit zácpa.
Vždy se snažím s ní mluvit, aby v sobě nic nedržela a pouštěla ven své pocity i vztek.
Mám pocit, že se mi snaží tímto svým problémem pomoci, zastavit mě a donutit ke změně.
Ráda bych věděla, zda se k nám chystá další miminko nebo zda se mám teď soustředit na nějakou práci.
Bylo by možné určit, zda mám v sobě nějaké léčitelské schopnosti, abych mohla kvalitně vykonávat mé oblíbené alternativní metody?
Mohu pomoci své dceruška s jejím problémem, nebo mi řešení nepřísluší a je to její karmická zátěž, na kterou musí rozřešení najít sama?
Budu moc vděčná za jakoukoli Vaši odezvu.
A děkuji i za pomoc, kterou poskytujete všem ostatním.
Krásné sluníčkové dny přeje
Bětka 02.11.2011
Milá Bětko,
děkuji Vám za důvěru, se kterou se na mě obracíte.
Nesmíte propadat depresím, když pár měsíců "Vašeho snažení se" miminko nepřichází.
To totiž do tohoto světa přichází ve chvíli, která je pro něho nejlepší.
To není okamžik, který Vy si zvolíte, teď by se Vám hodilo, aby pokračovala mateřská dovolená...
Tak to nebude.
Má k Vám nakročena velice vyspělá duše, teď to vypadá na chlapečka.
Cesta k Vám je otevřená, přímá, všechno je v pořádku, nemusíte přemýšlet o žádných speciálních vyšetřeních.
Chyba tady není.
Možná si jen zbytečně připouštíte starosti, pochybujete o své cestě, jste znejistěna.
Měla by kolem Vás být ta největší, maximální, absolutní láska, nic jiného...
Zase ta upřímná objetí, pohled do očí, který mluví za vše.
Nechtějte nyní do Vašeho života napasovat nějaký řád, termíny, čísla, hodnoty.
To by bylo zbytečné a vchod miminku byste opět přivřela.
Vnímám kolem Vás ještě mírné napětí, které souvisí s Vaší holčičkou.
Kolem ní je vytvořený prostor, který by mohlo nové miminko narušit.
Ona si sice vědomě na sourozence těší, ale může tady být nějaká překážka z minula, která tady vadí.
V rovině duší je všechno jinak.
Mám z toho pocit, že duše toho nového miminka se obává vstoupit do blízkosti Vaší holčičky.
Možná se tady odehrál nějaký zásadní problém v minulosti, nyní si mají tyto duše něco spolu vyladit.
Zatím není jasné, o co tehdy šlo, úplně jednoduché to asi nebylo.
Kolem Vaší holčičky je nyní jakási ochrana, jako by jí říkala, že se nemusí bát, že všechno bude dobré, v pořádku.
Zatím to v pořádku je, zatím také ještě Vaše miminko nepřichází.
Tohle by se mělo ještě pochopit, vysvětlit.
© Wahlgrenis
02.11.2011
Hezký večer,
mnohokrát díky za odpověď.
Velice si toho cením.
Určitě o žádné alternativní cestě pro příchod miminka neuvažujeme.
U Aničky šlo vše dobře, dokonce do 2 měsíců a věřím a vím, že i teď to půjde dobře.
Jen mě zajímal Váš názor.
Určitě se spolu ti dva caparti znají, dokonce to samé mi řekla v době mého těhotenství s Aničkou jiná paní.
Řekla, že se druhé miminko bude na svět trochu bát a že Anička ho sem bude lákat a volat.
Začala jsem s dušičkou miminka mluvit (nevím, proč jsem to doteď nedělala, u Aničky mi to přišlo úplně normální a dělala jsem to; mluvila jsem k ní i celé těhotenství, četla jí snad od 3 měsíců v bříšku pohádky na dobrou noc ...).
Měla jste mi to připomenout, za což Vám velice děkuji.
Myslíte, že svým dětem mohu pomoci vyladit jejich nesrovnalosti?
Nevím, zda se jim do toho mám "plést" ...
Začínám studovat etikoterapii a budu se vzdělávat i v automatické kresbě, možná i kineziologii (přijde-li to do mého života) ...
Snažím se pomáhat druhým, i cizím lidem (reflexologií, trochu reiki ...), tak bych velice ráda pomohla i svým dětem, je-li to mým úkolem a cílem.
Napětí jste vycítila naprosto správně, stavíme domeček, manžel hodně pracovně vytížený, babičky k hlídání také moc nemáme, já si nabírám nové a nové úkoly ...
Nedokážu ale stagnovat na jednom místě, jsem jako družice pořád dokola kroužící kolem Země.
Jen neshořet v atmosféře DD Už ale sama cítím, že se musím zklidnit.
Opět jsem začala meditovat, harmonizovat čakry a hlavně zklidňovat své myšlenky.
Vše přijde přesně tehdy, kdy má .....
Přeju vše krásné a sluníčkové dny.
Bětka 04.11.2011
Drahá Wahlgrenis,
ani nevím jak začít, ale cítím velkou potřebu napsat.
Asi ani nečekám odpověď, protože tu si dám sama v průběhu psaní.
Ale pokud má přijít, budu za ni neskonale vděčná.
Už jsem Vám jednou psala...
Ani nevím, kdy to bylo...
Není to důležité.
Informace o Vás se ke mně dostala přes Zuzku-Zrzku.
Přišla přesně v čas, tak jak to má být.
Vaši neskutečnou a přesto skutečnou
knížku jsem dočetla ve čtvrtek, přesně ve 13:33, když jsem uspávala Aničku.
Hned mi bliklo hlavou, že ne mám podívat na
význam tohoto časového údaje , ale zapomněla jsem na to.
Včera, když jsem šla kolem trouby, na mě ten stejný čas zaťukal znovu.
A to už jsem se podívala:
Příliš se vzdalujete dětskému světu.
Je to varování:
Vraťte se, dokud je čas. A včera mi konečně všechno došlo...
Došly mi všechny souvislosti, které jsem předtím nechtěla nebo nemohla vidět.
Byla jsem jako v mlžném oparu, pro ostatní jsem dobrou radu a pomoc vždy měla, vždy jsem si věděla rady.
Ale pomoc svým blízkým a hlavně sobě byl pro mne velký problém...
Už více než rok a půl toužíme po druhém miminku.
Vím, že je to o něm, o jeho vůli přijít, ne o tom, kdy se to hodí nám.
To vše jsem pochopila.
Dušičce dost často opakuju: "Je úplně jedno kdy přijdeš, ty sama se rozhodni. My na tebe budete s láskou a trpělivě čekat."
A čekáme.
Až včera jsme poslechla svůj vnitřní hlas, který mi už dávno radil (spolu s mým okolím, které jsem ale nechtěla slyšet), kde je zakopaný pes.
On to je pes, ale zakopaný není...
Běhá na našem dvorku...
V červnu, když miminko nepřicházelo, jsme se rozhodli pořídit si štěně labradora, fenečku.
Kamaráda pro mě i pro Aničku, měl to být další člen domácnosti, mazlíček a přítel.
Jenže... jsme trochu přestřelili.
Vzali jsme prvního pejska, který byl "po ruce".
Jiný totiž nebyl a já po něm moc toužila a Anička vlastně taky.
Vím, náhody nejsou a ten správný pes si vybral ty správné pány.
Uvědomuju si to neskutečné zrcadlo, které nám dnes a denně nastavuje.
Jenže už nemůžeme...
Místo kamaráda a pejska přijímajícího a dávajícího lásku máme na dvoře velkou potvoru...
Chodím s ní cvičit, tam není problém - přesně zná své hranice.
Ale doma, s běžným soužitím, to prostě nejde.
Neustále dělá naschvály, kouše Aničku, všechno ničí.
Chápu, že je to také miminko.
Jak moc jí chci dávat lásku a hladit ji, mazlit se s ní...
Ale ona to nedokáže.
Nevím už, kde je u ní blok, snažila jsem i jí vše odblokovat, pomáhala jsem homeopatií, Bachovkami...
Je to o 80 % lepší, ale mě to psychicky i fyzicky nesmírně vyčerpává.
Slovo ´vyčerpává´ mi samo naskočilo modrou barvou...
Cítím, že to je jeden (možná hlavní důvod), proč je příchod miminka blokován - její přítomnost u nás.
Manžel říká, že z ní cítí zlo.
Já se tomu nejdřív usmívala, ale teď jsem opatrnější v soudech.
Nemyslím si, že by ublížila.
To ne.
Jen je mi až do pláče, jak moc jií chci hladit a objímat a ona na mě rovnou útočí.
Včera mi opět (už podruhé, poprvé jsem odmítla) moji rodiče nabídli, abychom si "vyměnili psy".
U nich jsme totiž nechali po přestěhování také moji druhou labradorku.
Dnes má 6 let a je to poklad nad poklady.
Je úžasná, milující, vděčná... přesný opak toho, co prožíváme doma.
Když jsme si ji přivezli, nejraději mi spinkala na klíně, neustále se chtěla tulit.
A já byla přesvědčená, že to tak má každý labrador.
Chtěli jsme si ji sem vzít, ale plakala tady, proto jsme se rozhodli pro druhého pejska.
Unáhlili jsme se, ale teď už to změnit nelze, je třeba se s tím vyrovnat a nepříjemnosti narovnat.
Já jen včera cítila, že fenky (u rodičů) se miminko bát nebude, ji mám v hlavně i srdci jako milující matku rodu.
Ale u té naší cítím blokování energií, i proto, kolik vzteku a hněvu v nás její chování provokuje.
Nedokážu se naladit na příjemnou vlnu, na miminko, Aničku, manžela, když pak vyjdu na dvůr a řeším stres, hrůzu.
Včera jsme se rozhodla, že tuto "výměnu" uděláme.
Naše fenka bude pořád moje, mám za ni zodpovědnost.
Není to hračka, kterou vrátím do obchodu.
K rodičům to máme 3 minutky, vidíme si na domečky.
Pořád za ní budu chodit, budu ji trénovat, chci s ní zvládnout příští rok zkoušky poslušnosti, protože v tom je fakt skvělá.
Jen necítím jako vhodnou její přítomnost v našem domě, na naší zahradě.
Místo abych si užívala procházky s Aničkou, skákala po kanálech a dělala vylomeniny, řeším psa - aby poslouchal...
Došlo mi to až včera.
Jedním z prvních momentů k tomuto byla i Anička.
Nikdy nebyla nemocná, až teď...
V pátek jsem na ni hodně zakřičela kvůli psovi a v sobotu mi vyhodila celou večeři do postele, potřebovalo to z ní ven, pak přišla horečka a kašel, trochu rýma...
Vše čistím, afirmuju, zrušila jsem tento týden všechny naše aktivity a jsme doma, odpočíváme si, smějeme se a i bez medikace (kromě 100% bylinného výtažku) jí nedávám nic než svou lásku a přítomnost.
Včera po příchodu s holkama k našim se Anička rozkašlala.
A mně to došlo...
Dusí ji to...
To, že věnuju pozornost psovi, a ne jí.
Že jsme si měla všímat toho, jak krásně veze panenku v kočárku a ne jestli jde pes 10 cm přede mnou.
Docvakly mi všechny souvislosti.
Tak jsem se rozepsala...
Potřebovala jsem své pocity vložit do písmenek...
S vděčností za tuto možnost děkuji...
Cítím se mnohem volněji, příjemněji.
S vděčností Vám děkuji za to, že jste.
Lásku v srdci a pokoj duši přeje
Bětka 23.11.2012
