Máme podstoupit umělé oplodnění, ale to je proti mému přesvědčení
Milá Wahlgrenis,
přicházím k Vám s prosbou a byla bych Vám moc vděčná za pár Vašich slov.
Jsem z toho již smutná i když jsem štastná, cítím se neúplně něco mi chybí k naplnění.
Necítím se jako "žena", jsem nenaplněná a po marném doufání mi dochází síly ještě doufat, že by miminko přišlo.
Na miminko čekáme přes pět let, znám pár, kteří čekali deset let a pak k nim přirozeně přišla nádherná holčička, dočkali se.
A mezitím dali domov holčičce, adoptovali ji.
Lékaři si s námi neví rady, vyšetření jsou v pořádku, ale já nějak podvědomě cítím, že se mnou něco v pořádku není.
Možná si to vsugerovávám, hledám, kde je ta chyba.
Máme podstoupit umělé oplodnění, ale to je proti mému přesvědčení, cítím, že to není ta naše cesta i když o ní někdy uvažuji, ale pak tyto myšlenky zase odejdou.
A já cítím takovou úlevu.
Ale možná je to jediná cesta jak mít miminko, nevím.
Pročítala jsem Vaše stránky, hlavně miminka, ale i ostatní a i vy říkáte, píšete, že to není to správné.
Tedy pokud k nám má miminko přijít...
Třeba k nám miminko ani přijít nemá.
My vlastně nevíme co máme dělat, lékaři nám ted nic jiného než abychom ten zákrok podstoupili, neporadí co zkusit, co udělat, cítím, že si neví s námi rady.
Vím, nejsou vševědoucí, ale jsme tím tlačeni do rohu, v kterém být nechceme.
Nevím, co je špatně a co s tím dělat.
S naší dušičkou mluvím a říkám, jak se na ní moc těšíme a co budeme dělat, až k nám přijde, věřím, že nás vidí a slyší, že je s námi.
S přáním krásného letního dne.
Lucinka 30.06.2011
© Wahlgrenis
30.06.2011
