Asi jsem chtěla zadržet čas a navrhla jsem manželovi zkusit ještě čtvrté dítě MAGDALENKA
Vážená Wahlgrenis,
našla jsem Váš web za pomoci Meduňky a velmi mne zaujal, hlavně Vaše rady ohladně miminek.
Proto jsem se na něj zaregistrovala a touto cestou jsem Vás chtěla poprosit o pomoc a napsat něco o sobě a současných potížích.
I když potíže vůbec nejsou to pravé slovo, protože vlastně vím, že žádné potíže nemám a dělá to jen moje hlava, moje představa, že všechno je jinak, než jsem si přála a nemůžu se s tím stále vyrovnat a protože je na cestě miminko, ráda bych měla ty správné a pozitivní myšlenky a těšila se, ale bohužel není tomu tak.
Velmi těžko se přiznávám ke svým černým myšlenkám, že tohle dítě vůbec nechci a mám strach, že je nedokážu upřimě milovat, tak jako všechny svoje předchozí děti, když bych tu negaci jen potlačila a přetvařovala se, že se těším.
Dítě to stejně pozná a pak myslím, že když potlačime jednu negativní emoci, nemůžeme naplno prožít ani ty pozitivní.
Chtěla bych to pochopit, odkud se to bere a proč, abych mohla být upřímná a skutečná.
Mám dvě dcery (17 a 13), a pak po delší době ještě syna, ale vše se stále stejným mužem. Malého jsme neplánovali, ale byla jsem strašně šťastná, že přišel a zamilovala jsem se do něho a jsem s ním tak šťastná. Je kouzelný, moc chytrý a šikovný.
V loňském roce - v únoru - mi přišla jedna pracovní nabídka, která byla velmi výhodná a hned tak se nenaskytne a všichni mne přemlouvali, ať neblázním a vezmu to.
Bydlím v malé vesnici a tady práce není a tohle by bývalo bylo v místě a bez dojíždění.
Ale já se nedokázala od syna odloučit, doslova mi to rvalo srdce, v té době mu ještě nebyly ani dva roky, kojila jsem ho ještě, uspávala, byla celý den s ním - zkrátka jsem měla plnou hlavu jen jeho a po dlohém váhání a proplakaných nocích, kdy jsem už slíbila, že to vezmu a trápila se proto, jsem to definitivně odmitla.
Pak jsem upadla do podivné deprese, kdy jsem necítila vůbec nic a nebyla šťastná ani s malým a trápila se tím, kde za rok nějakou práci seženu a kam budu muset dojíždět a že malého vlastně budu muset opouštět na mnohem delší dobu a tak.
Asi jsem chtěla zadržet čas a vrátit ten pocit štěstí, navrhla jsem manželovi zkusit ještě čtvrté dítě, aby syn nebyl vlastně jedináček a měl někoho k sobě na hraní, protože holky jsou už velké /říkala jsem sice čtvrté dítě, ale myslela druhého kluka/.
Vyšlo to hned na první pokus.
Otěhotněla jsem 13. června 2010, hned jsem si vypočítala datum porodu.
Zatrnulo mi, protože je to přesně den, kdy před třemi lety zemřela má dobrá kamarádka.
Začalo se mi zdát, že to není dobré znamení, v lepším případě si ta kamarádka volá někoho k sobě, aby tam nebyla sama, ale spíš mám pocit, že je to její reinkarnace, že se chce rychle vrátit, protože umřela tak rychle a nečekaně.
Nevím, ale zkrátka jsem se přestala těšit a začala mít tušení, že to bude určitě holka a z toho jsem taky nešťastná.
Ačkoli jsem tvrdila, že nechci znát pohlaví předem, nakonec jsem to nevydržela a přečetla si výsledky z genetiky, má to být opravdu holka.
Abych to nějak přežila, doufám, že se třeba doktoři ještě spletli a bude to kluk.
Ale asi ne.
Nevím, proč kvůli tomu tak vyvádím, kdýž se narodily první dvě dcery, měla jsem upřímnou radost a starala se o ně ze všech sil, obě jsem kojila víc jak tři roky a zůstala s něma dlouho doma a byla za ně ráda.
Vůbec mě tenkrát nenapadlo, že by byl lepší kluk.
Ale teď mám pocit, že už holku nedokážu mít ráda, asi hlavně proto, že mi ty dvě puberťačky dávaj hodně zabrat, mám pocit, že se každá dcera snaží zabít svou matku, nebo aspoň dokázat, že je nejtrapnější na celém svetě, jsou vychovávány asi hodně svobodně, protože mi to bez obalu říkají do očí a já už nemám sílu to snášet potřetí.
Manžel se mě nikdy nezastal, jejich přízeň je mu asi milejší než moje.
Taky mi připadá, že dcery jsou víc povahově po otci a v tom, je taky asi ta potíž, když jsou mezi manželi třenice, tak nechcete jeho vlastnosti ještě dále namnožit, aby pak stály zase proti mě.
Strašně bych si přála, abyste mi třeba řekla, že se doktoři pletou a bude to kluk povahou blízký mě.
A parťák do hry pro syna.
Ale to se asi nestane...
Tak aspoň, že smrt mé kamarádky není žádné špatné znamení.
Doufám, že se se svými pocity odporu vůči dceři poperu /i vůči manželovi/ a že budu nakonec dobrá matka, ale zatím to tak navypadá.
Budu moc ráda, za jakoukoli Vaši reakci, včetně té, že už jsem dost stará na to, abych věděla, že bůh tady není proto, aby plnil mé přání.
Já vím, uvědomuju si to, ale stejně, když si představím, jak za dva měsíce držím v náručí holku, tak ze sebe žádnou radost nemůžu vydolovat.
Škoda, že jsem se s Vámi neporadila už loni ohledně té prcovní nabídky, i ohledně plánování čtvrtého dítěte.
Teď už jsou karty rozdány.
Ale budu šťastná, když mě aspoň něčím potěšíte.
Děkuji předem i za čas strávený čtením tohoto dopisu i za Vaši odpověď.
Přeji Vám vše dobré, hodně radosti a štěstí do dalších dnů. S pozdravem
Kopýtko 05.01.2011
Milá Kopýtko,
tato Vaše zkouška na mě působí tak, že se máte právě naučit přijímat i takové dary, které se Vám "nezdají".
Vy jste se sice s mužem v jisté chvíli rozhodli pro čtvrté dítě, ale Vy jste si tam hned vkládala své požadavky - kluka...
Na tohle ale právo nemáte.
Měla byste s otevřenou náručí přijímat všechno, co k Vám přichází, ze všeho se radovat a za všechno děkovat.
Tady máte rezervy.
Věřím, že se pokusíte v tomto směru sladit.
Ta brána je pořád otevřená...
© Wahlgrenis
06.01.2011
Milá Wahlgrenis,
děkuji moc za odpověď.
Máte samozřejmě pravdu.
Člověk má přijímat vše, co k němu přichází.
Ale někdy se na něčem prostě zasekne.
Snad, že mám pocit, že to bylo moje chtění, moje rozhodování a že stačilo málo a všechno mohlo být jinak.
Pak ztrácím pocit, že je to vyšší vůle, ale pouze moje chyby.
Myslím, že jsem během života už spolykala množství hořkých pilulek a vyrovnala se se spoustou špatných věcí, které viděno s velkým odstupem nakonec tak špatné nebyly.
Ale když je člověk uprostřed toho, tak ten odstup nemá a vnímá to jako neštěstí.
Před lety, když jsem čekala druhé dítě, tak nám shořel dům.
Bylo to obrovské zoufalství a bolest a zdálo se mi, že mě bůh krutě trestá.
Teď po 14 letech vidím, že to bylo dobré, odstěhovali jsme se úplně jinam, do krásného prostředí, přírody a historicky velmi starého domu, kde jsme šťastní.
Potom jsem musela pustit svou velkou lásku, člověka, kterého jsem dlouhou dobu velmi milovala, protože jsme se stále míjeli a nikdy se nesešli oba dva volní.
Tenkrát jsem také myslela, že tu bolest neunesu, ale pak jsem poznala, že zlomené srdce je docela dobrá věc do života, otvírá cestu k duši a dělá člověka vnímavějším.
A také jsem si začala vážit toho, co mám.
Další věc, kdy jsem si myslela, že si ze mě bůh snad dělá legraci, bylo když vážně onemocněla má nejstarší dcera /Crohnova choroba/.
Prý jsou možné příčiny: krátce kojené dítě - já ji kojila 3 roky, pobyt ve velkoměstech - my se právě kvůli dětem odstěhovali na venkov, špatná strava - dcera neznala čokolády, sladkosti, vůbec uzeniny ani maso, jedla zeleninové polévky, kaše a tak.
Prostě úplný výsměch osudu.
Teď už je to jen drobnost: poté, co jsem všechny holčičí věci - oblečení i hračky - rozdala, mi bůh posílá zase holku.
Je to vtipálek.
Musím věřit, že čas ukáže, že je to dobré.
I když na té dceřině nemoci zatím nic dobrého nevidím.
Při jejím dlouhém pobytu v nemocnici i operaci jsem byla stále s ní, sblížilo nás to, ale nemyslím, že bysme byly tak daleko od sebe, abychom tohle potřebovaly.
Já sama také spíš věřím, že příčiny nemocí jsou v duši a psychice, ty důvody, co uvádí medicína jsou jen vnější stránka věci a u nás stejně nesedí.
Ale v případě dítěte nevím, jak s tím pracovat, jak jí pomoci.
Myslím, že by neměla být tak paličatá, tvrdohlavá, vždycky byla jako skála, s kterou se nedalo pohnout, a to ji vnitřně ničí.
Hledám příčiny i v chybách u sebe, je toho spousta, ale nemoc se stále vrací.
Nevím, jestli můžu ještě poprosit o Váš názor na tuhle věc, nebo obecně autoimunitní choroby u dětí, budu Vám velmi vděčná.
Co udělat, co změnit v našem životě, ve vztazích, aby se přestala vnitřně ničit?
Přeji krásné dny a ještě jednou děkuji.
S pozdravem
Kopýtko 07.01.2011
Vážená Wahlgrenis,
ráda bych se Vás zeptala na zdraví své dcery, která má od svých 5 let Crohnovu chorobu (zánět střev neznámého původu na autoimunitním podkladě).
Letos jí bude 18 let, takže jí toto chronické onemocnění trápí dlouhá léta.
Trochu víc jsem psala v dopise z 5. 1. 2011 - Asi jsem chtěla zadržet čas a navrhla manželovi zkusit ještě čtvrté dítě...
Před třemi lety byla dcera operována a teď se jí to zřejmě opět vrací a bojím se, aby to neskončilo další operací, střevo nelze zkracovat donekonečna.
Nevím, co udělat - změnit lékaře, přibrat k léčení ještě homeopatii, léčitele?
Nebo jí nějak pomoci něco pochopit, něco změnit v našem vztahu?
Ráda bych věděla, čím se tato nemoc vyvolala, abych třeba neopakovala stejné chyby u dalších dětí.
Podezírám ze spuštění této nemoci očkování a nástup do školky.
Děkuji mnohokrát za odpověď.
Se srdečným pozdravem
Kopýtko 13.02.2011
Vážená Wahlgrenis,
moc Vás zdravím a přeji vše dobré do nového roku.
Po dlouhém čase se odhodlávám Vám zase napsat.
Před dvěma lety jsem Vám psala a stále mám v hlavě poslední větu Vaší odpovědi - ta brána je stále otevřená...
Dlužím Vám odpověď, jak to dopadlo.
Narodila se nám nádherná Magdalenka.
A já snad pochopila, jaká brána...
Doufám, že se mi podařilo projít bránou bezpodmínečné lásky a přijetí všeho, co se děje.
Dneska ani nechápu, co to se mnou tenkrát bylo.
Jako by se na mě v roce 2010 převrhl kyblík špíny, byla jsem tak pohlcena temnotou.
Dneska cítím, že jsem si vybrala správně a vydala se cestou srdce.
Jen nechápu, proč se cítím tak vyčerpaně a hrozně mě bolí kyčle.
Je to tak, že když žiju správně, nemělo by mě nic bolet?
Bolest a únava ukazují, že je něco špatně.
Ale cítím, že musím napsat něco víc o svém životě.
Vždycky jsme se snažili žít čistě, ekologicky, šetrně k přírodě, dobrovolná skromnost.
Proto bydlíme ve velmi starém domě bez ústředního topení.
Máme kamna na dřevo v každé místnosti.
V kuchyni nemám vodu.
Mám čtyři děti, kojím již vcelku asi 12 let.
Vařím každý den pro nás šest lidí, neustále přináším vodu a nádobí z koupelny, přikládám do kamen, běhám kolem malých dětí, protože jsem odkojena jogou.
Žijeme bez sedacího nábytku a postelí, dům je velmi studený... atd.
Když to takhle sečtu, tak mám pocit, že mé tělo má nárok na tu únavu i bolest.
Nebo se mýlím?
Bylo sobecké chtít tolik dětí a teď za to platím?
Na začátku to byla dobrovolná skromnost, ale teď už je to jen nutná skromnost.
Bolest kyčlí - zřejmě se nemohu hnout z místa (obrazně ale i doslova).
Možná je to známka, že bych měla pokročit na své duchovní cestě.
Před dvaceti lety jsem začínala s meditací - a měla několik nádherných zážitků.
A po těch letech nejsem dál, stále jen mi na cestu svítí ty zážitky ze začátku, neušla jsem ani o krok...
Sem směřuje moje otázka a prosba na Vás, jestli mi můžete nějak poradit.
Co se sebou udělat, jakým směrem vykročit?
Velmi si vážím Vašeho názoru a budu vděčná za jakákoliv slova.
Velmi Vás zdravím a přeji hezké dny.
Kopýtko (před těmi lety jste mě tak nazvala) 08.01.2013
Drahá Wahl.
čtu ten příběh.
O dětech, o bez nábytku... atd.
Vidím svůj rok 2012.
Bez peněz, těžké živoření, bez práce, finanční propad...
Přijetí situace, pocit štěstí a vděku i za těchto podmínek.
To bylo tak v červnu a situace se stále neměnila.
Tenkrát jsem Ti i psala.
Odpověděla jsi tím, že na FB se objevilo Ježíšovo proroctví... a mě oslovila slova o pokoře a přenechání místa druhým... o bráně, kterou otevírá...
Tenkrát jsem si uvědomila, že je čas... a prošla jsem branou v meditaci...
A dostala jsem práci...
Anastasia 08.01.2013
