Nemýlila jste se! Včera jsem na testu objevila dvě čárky...
Milá Wahlgrenis,
nejprve jsem Vám chtěla moc poděkovat.
Nemýlila jste se! Včera jsem na testu objevila dvě čárky. Obracela jsem se na Vás s otázkou v
offline konferenci věnované miminkům v červnu 2010 (byla to otázka číslo 20).
20. otázka: Dobrý den Vám přeju Wahlgrenis,
obracím se na Vás a toužím (jako nejspíš všichni) po odpovědi.
Nevím, kde přesně začít, snad takto:
Ve svých 29 letech jsem se poprvé zamilovala (může to být k smíchu, a nemusí).
Po dětech jsem toužila vždy.
Ve 28 jsem s tehdejším přítelem otěhotněla, v 7. týdnu však zamlklé těhotenství.
Říkala jsem si... teď už ale miluji. Přes všechny překážky (chudoba, nejistota, deprese), vysvitlo i pro mne sluníčko - našla jsem lásku, mé básně jsou součástí almanachu (vydáno letos), proč by se nemělo podařit i miminko?
Nedaří se. Vykládala jsem si Taroty... Nejspíš jsem to neměla dělat.
Jak a proč zrovna já bych si měla "zasloužit" dítě.
Tak jak si mám zakázat chtít být maminkou? Kde je můj další život?
Můžete mi poradit? Moc Vás o to prosím.
Lída 7.6.2010 Odpověď: Milá Lído,
není tady žádný problém, nepochybujte o sobě, vnímejte lásku, která je všude kolem Vás. Je to nádherné, když milujete a jste milována. Těhotenství Vás možná překvapí dřív, než byste to čekala. Nezakazujte si být maminkou, dítě jako největší dar k Vám přichází. Těhotná byste mohla být do konce tohoto roku. Dívejte se na sebe pozitivně, radujte se z každého dne, z každé vteřiny. Na miminko se ale nesmíte dívat jako na svůj projekt, jako na almanach. Miminko je trochu něco jiného... Chtěla jsem mít radost a měla a mám... ale cosi nehezkého "vyplavalo" napovrch.
Svého přítele jsem moc milovala, ale podivně se změnil.
Musí mít ve všem pravdu, když příjde na návštěvu často se se mnou hádá, křičí, chová se jako dítě. A lže, moc mi lže. (že koupí byt, dům, že se postará....)
A k tomu, co mne trápí?
Víte miminko jsem moc chtěla a chci ... ale....
Věděla jsem, že přítel má ještě dva bratry, ten nejmladší je autista.
Přítel před rokem tvrdil, že se jedná o autismus "získaný" nepozorností lékařů u porodu (údajně jim upadl, chyběl mu kyslík).
Není si jistý, zda se nejedná o retardaci.
Není to dědičné? ptala jsem se.
Ne, získané.
S touto odpovědí jsem se spokojila.
Bohužel.
Dnes ráno jsem si však vložila "příčiny autismu" do vyhledávače - ejhle...
Příčiny mohou být i dědičné.
A teď se moc zlobím - co jsem to udělala svému dítěti, nebo dětem jeho dětí?... Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit.
Co když zdědí autismus?
Vždyť mi přítel pořád lže... nezměnil se a pravděpodobně se nezmění.
Ale otázka teď zní ... je autismus v přítelově linii (tvrdí mi, že bratr je nevlastní), nebo není?
Budu muset svému dítěti jednou vysvětlovat, jak sobecká jsem byla a že se jejich celoživotním strašákem může stát AUTISMUS.
Hledala jsem odpověď všude, marně, ještě ji hledám tady..... děkuji....
Chci mít zdravé miminko, a chci, aby i ono mělo jednou zdravé děti, ne genetické zatížení. Nevím, co se to děje.
Můžete mi poradit, prosím ....
Co můžu udělat pro zdraví sebe i miminka?
Přítel přestal být přítelem.... už to nedokážu dál lepit.
A tak moc se bojím.
Potřebuju nějakou jistotu... ale kde ji čerpat.
Špatných věcí už bylo mnoho... , nebo ne?
Ještě připojuji přání všeho nejlepšího do roku 2011.
Lída 26.12.2010
Milá Wahl,
měla jsem potřebu odpovědět na Lídin e-mail včerejšího data "Nemýlila jste se! Včera jsem na testu objevila dvě čárky... "
Jak s ním naložíš nechám na Tobě.
Děkuji Ti za všechno, objímám Tě...-)
S láskou a úctou
Jana 27.12.2010
Milá Lído,
ačkoliv Váš dotaz není směřován mě, nedá mi to a nutí mě odpovědět.
Z Vašeho příspěvku mi bylo smutno.
Ne z toho, v jaké situaci se nacházíte,
ale z toho, jak se k ní stavíte.
Nedokážu z Vašeho popisu posoudit, jestli Váš přítel lže nebo ne, dokonce mi to v utto chvíli nepřipadá až tak úplně podstatné.
Toužila jste po miminku, máte přítele, kterého milujete.
Miminko, ten největší dar, přišel.
Tolik se na Vás těší, touží být přijato bez výhrad, touží být milováno.
A najednou se přes maminčiny pocity dozvídá, že to tak není, že ho NECHCE takového, jaké je?
Že ho přijme jenom tehdy, když bude vyhovovat JEJÍM představám?
Mohou nastat dvě varianty:
Ta první - maminko, jsem zdravé, proč pochybuješ?
Proč způsobuješ bolest sobě i mně?
Moc tě prosím, těš se na mě jako já na tebe.
Odhoď všechny pochyby a vnímej krásu svou i všude kolem sebe.
Přišel jsem si na Zemi hrát a učit se zároveň: Když pochopíš pravidla života,
velmi si ho nejen spolu užijeme.
A druhá - maminko ano, nejsem zcela zdráv, přicházím si odžít svoji karmu.
I ty v ní hraješ svoji roli.
Neodmítej mě prosím, je to šance pro nás oba.
Mám tě moc rád a vždycky za všech okolností budu.
Už vím, že k životu patří pokora a toužím naučit ji i Tebe.
Děkuji, že se ti mohu narodit, mnohokrát ti tvoji lásku a péči splatím.
Protože za vším, co se nám děje, je jen a jen láska.
Jenom ji chtít uvidět a procítit.
Lído, všechny věci, které nám na druhých vadí, nebo se nám líbí a imponují nám, jsou jen zrcadlem nás samých.
Když toto pochopíte, zjistíte, že nemáte důvod se na nikoho a na nic zlobit.
Cesta ven vede přes nás samé, přes vlastní uvědomělý duchovní růst.
A tyto stránky poskytují nespočet informací, jak na to, a rozhodně stojí za přečtení.
Přeji Vám hodně sil a hodně lásky, ať jsou Vaše rozhodnutí řízena citem...:-)
Jana F. 27.12.2010
Milá Lído,
když jsem včera večer dostala Váš mail, byla jsem poněkud v rozpacích. Místo abyste s nadějí přijala svou novou roli, roli maminky, ponořila jste se do strachu a krize.
To není dobré.
Vnímáte problém kolem sebe, ale stejně tak ho vnímá i Vaše budoucí miminko.
Tato doba je pro vývoj Vašeho dítěte zásadní, moc důležitá, i když se to tak na první pohled jevit nemusí.
Už nyní se vytváří vazba mezi Vámi, první pouto, které přetrvá i po porodu.
Těhotenství představuje jiný stav - všechno je jinak...
Ale jistota, že Vy tady jste pro miminko, by Vás nikdy neměla opouštět.
Důvody, které se Vám v tuto chvíli jeví jako problematické, jsou pouze ve Vaší hlavě.
Zatím si je pouze projektujete do své budoucnosti.
To je zbytečné.
Měla byste se na své miminko dívat jinak - jako na úžasný dar, který k Vám přichází, jako na bytost, s kterou máte prožít ta nejkrásnější dobrodružství, máte ho všechno naučit, Vy jste pro něho budoucím průvodcem, ochráncem a zárukou v jednom.
To, co nyní vnímáte jako podraz od svého partnera, zkuste přijmout jako lekci, jako zkoušku ve škole, kterou zvládnete a můžete pak jít s klidem dál.
Nic se neděje...
Jen se potřebujete nyní přeladit na své budoucí miminko, potřebujete ho vnímat jako svého spojence, jako kamaráda, bytost nejbližší.
Neuvažujte o rozdělení Vaší cesty.
Miminko se rozhodlo přijít do tohoto života, rozhodlo se přijít k Vám, Vy ho nyní nesmíte zklamat.
Vkládá do Vás naděje...
Nemůžete teď couvnout a říct si, že jste si to rozmyslela.
Bude všechno v pořádku, uvidíte.
Jen miminku věřte.
Není to zrádce, ale opravdu Vaše nejbližší bytost.
Měla byste se začít těšit.
© Wahlgrenis
27.12.2010
Děkuji.
Děkuji mockrát.
Nechci nikam couvat, jen se bojím vlastní sobeckosti.
Aby mi jednou neřeklo: "Tak moc jsi mne chtěla, žes mi spackala život."
Děkuji.
A těším se na zdravé miminko, když víte vy, že bude v pořádku, vím to i já.
Lída 28.12.2010
Milá Wahlgrenis,
píšu Vám, protože mám ve Vás důvěru.
Předpověděla jste mi lásku i těhotenství.
Po trochu komplikovaném těhotenství (hospitalizace v prvních měsících, špatné výsledky tripletestů) se ke mně chystá chlapeček (podle ULZ).
Přes radost, kterou cítím, mám zároveň obavy.
Největší asi z porodu.
Necítím přímo strach, spíš nejistotu.
Zvláštní pocit.
O porodu jsem vzhledem k průběhu těhotenství neměla příliš čas přemýšlet.
Poslední měsíc dva to samozřejmě bylo aktuální.
Vzhledem k obsedantně-kompulsivní poruše, kterou trpím asi od 16 let, navštěvuji psychiatričku.
Svěřila jsem se jí s nepříjemným pocitem ohledně "přirozeného" porodu.
Domluvily jsme se na možnosti císařského řezu.
Místo abych měla "radost", že miminko příjde na svět bezpečným způsobem (tak jsem císařský řez vnímala) a v klidu a že se vyhne nejrůznějším rizikům "přirozeného" porodu, začalo mě hryzat svědomí (jako ostatně mnohokrát, nejspíš to souvisí s OCD).
Přečetla jsem si názory odpůrců císařského řezu.
Nejvíc mě ovlivnil a usadil se mi v hlavě názor pana doktora Stanislava Grofa - že porod císařským řezem je trauma srovnatelné se sexuálním zneužitím v dětství.
Takže?
Co je menší zlo?
Mám se podrobit přirozenému porodu (strýc miminka měl nehodu při porodu, sestra 20 h. trpěla aby nakonec porodila císařem, neslyšela jsem v podstatě nic pozitivního o porodu, nanejvíš že dítěti stlačením hlavičky proudí do těla víc adrenalinu, a tím že je příchod na svět složitý se umí víc poprat se životem....), nebo být "sobecká" ... a přivést miminko na svět pohodlněji, naplánovaně...
A co to trauma...
Není divu, že mám noční můry a bojím se i o život miminka.
Navíc mi lékařka doporučila nekojit.
Přijdu si neschopná a taky okradená... s tím, že už od začátku chci o něco okrádat své dítě.
Snad lze můj dotaz i přes jistou zmatenost pochopit.
Děkuji moc za případnou odpověď...
S pozdravem
Lída 03.08.2011
Milá Lído,
v první řadě gratuluju k těhotenství.
K Tvým obavám....
Vždy jsem si přála rodit normálně, ve chvíli,kdy si miminko řekne samo, a kojit tak dlouho, jak si bude přát.
Realita ale byla vždy jiná.
Kvůli mému srdíčku (hraniční funkce atd. atd.) oba dva kluci císařem, kojení - s Pepínem jsem bojovala tři měsíce, dokrmovala jsem ho, trápila sebe i jeho - a to jen proto, že je "trendy" kojit, a kdo nekojí, je vyvrhel.
Až se na to Honza jednou nemohl dívat, vytáhl mě do hospody na zahrádku, objednal mi pivo, kafe, slivovici a řekl mi, že kluk potřebuje spokojenou maminku a ne uzlík nervů a výčitek.
Tím skončilo první kojení.
U Martina byla situace jiná, sice taky císař, ale ve velmi specifický den (svátek mého táty).
V porodnici jsem statečně kojila, ale doma jsem měla pocit, že mi srdce vyskočí, takže zastavení laktace a rovnou umělé mlíčko.
Ale ani jeden chlapeček nestrádá, tak co...
Vím, že na nás čeká ještě jeden dárek z nebes, a to už jsem dopředu smířená s císařem a zastavením laktace ještě v porodnici.
Je to jen malá daň za to, že můžu mít děti, které jsou zdravé, šikovné, milují se a dělají nám radost.
Nehledej na všem kazy, ale najdi¨i na tom "špatném" něco krásného, i kdyby jen to, že není hůř...
Orianna 03.08.2011
Milá Lído,
o porodech jsem už myslím napsala hodně.
I o svých...
Také jsem osobně prošla fází, v které jste nyní Vy.
Nedokázala jsem si představit, že bych vůbec kdy - už jako těhotná - měla rodit.
Obešel mě největší ze všech strachů.
Cestu miminka do bříška jsem pochopila, ale to, jak to bude dál, mi jasné nebylo.
Pak mi ale došlo, že tohle jsou procesy řízené jinudy.
Rozhlédla jsem se, kolik lidí znám... osobně, od vidění, uvědomila jsem si, kolik lidí žije v našem městě, v naší republice, na celé planetě.
Je to docela dost lidí...
Ti všichni se museli nějak narodit.
Je to tedy nejspíš průchodná cesta, to mi došlo!
Pak jsem se zcela vědomě odevzdala do rukou lékařů.
Došlo mi totiž, že společně s nimi je to proces, který by mohl vyjít.
Určitě nebudu v okamžik mého porodu jejich první rodičkou.
Propojila jsem svůj plán s jejich plány, jistě nikdo z nich (lékaři, sestry) si nepřeje žádné komplikace, jsou tady všichni na svém místě, vědí, co dělají a umí to.
S touto maximální důvěrou jsem pak do porodnice odcházela.
A tento plán vyšel.
Kupodivu zde všichni věděli, co mají se mnou dělat.
Já jsem poslechla, v ničem jsem neprosazovala svou.
Porodila jsem.
Jako milióny jiných žen.
Je to opravdu proces průchodný, porodní cesty se v pravou chvíli otevřou, případně lékaři rozhodnou o jiném postupu, ale vždy to je ve prospěch matky a dítěte.
Není moc dobré zkoumat porody jiných žen, jejich prožitky na sále, kolik hodin tam byly a co se všechno dělo.
Časem se stejně negativní zážitky rozplývají jako mlha a zůstává jediné - miminko...
Pokud se na své dítě těšíte společně s partnerem, je to proces ještě mnohem krásnější a intenzívnější.
Jste bránou, skrz kterou sem do tohoto světa přichází nový člověk.
To je pro Vás velká čest.
Těšte se.
Porod je okamžik, kdy se žena změní z holčičky v matku, je to proces nevratný a nádherný, proces, který se týká i Vás.
Přijměte tuto svou roli s vírou, že je všechno v pořádku a důvěřujte tomu, co se kolem Vás děje.
Nevytvářejte si v sobě žádný negativní program.
© Wahlgrenis
04.08.2011
Milá wahlgrenis,
děkuji za rychlou odpověď.
Je to hodně nových podnětů k přemýšlení.
Nakonec mi nezbývá než se nechat překvapit.
Lída 05.08.2011
Dobry den,
tady maminka Lídy.
Mam prosbu.
Dcera vam uz vicekrat psala a vzdy s kladnym vysledkem od vas.
Nyni ma 3 mesice chlapecka, ale ma tak silne deprese, ze si chce vzit i zivot a doktorom uz neveri.
Prosim o radu.
Maminka Lídy 30.10.2011
Milá maminko Lídy,
děkuji Vám, že jste napsala.
Vnímám nad celou situací Vaší dcery obrovské boží oko.
Miminko, které do jejího života vstoupilo, nenaplnilo představy, které si předem vytvořila.
Něco je jinak.
Možná méně spí, je samozřejmě víc unavená, k muži nemusí být pořád milá a usměvavá.
Objevují se mezi nimi ostré hrany, možná trochu nepříjemné jiskření, ostřejší slova.
Za všechno tohle Vaše dcera viní dítě.
Dříve bylo nejspíš všechno v pořádku... teď tomu tak není...
Kdo za to může?
Možná také očekávala holčičku, kamarádku.
Připadá si vyčerpaná, bez energie, bez naděje.
Všechno kolem ní je jeví jako marné, k ničemu, nevidí žádné světélko na konci tunelu.
Tady je složité vysvětlovat, že by měla být s miminkem "tým", že podle toho, jak se cítí ona, tak je i miminku.
Tohle nyní nepřijme.
Všechno se jí nějak zamotalo.
Dítě pro ni není naplněním smyslu života, ale nyní jí je spíše na obtíž.
Obvykle se předpokládá, že po porodu matka musí vzplát obrovskou mateřskou láskou.
Ale někdy je to hodně jinak.
Vaše dcera potřebuje opět pochopit smysl života, nic není náhoda.
Pokud jsou problémy větší, pokud si s nimi opravdu sama neporadí, bylo by dobré vyhledat odbornou pomoc.
Možná by pomohlo, kdyby si na čas od miminka odpočinula.
Teď si připadá jako v pasti, z které není úniku.
Je tady jakoby proti své vůli, nic jiného ale dělat nemůže...
© Wahlgrenis
30.10.2011
Dekuji vam za rychlou odpoved a jsem vam vdecna.
Dcera ode me odesla do azyloveho domu.
Pry ji dela ma pritomnost zle, nepohodly jsme se a bylo to zle.
S pritelem nezije,je stale sama a ja nevim jak ji pomoci.
Dcera ma ze me strach a dokonce se boji zivota.
Uz napsala i zavet, ja tam nehraji zadnou roli.
Mam ji rada, ale zivot nejde tak, jak bych chtela.
Dekuji vam za odpoved.
Maminka Lídy 30.10.2011
